Časopis Naše řeč
en cz

Jména mláďat

Naděžda Fuková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Do jazykové poradny přišel dotaz, zda je náležitě utvořen výraz lamě pro mládě lamy. Pisatel uvádí, že tento výraz nenašel v žádném našem slovníku, a tak zapochyboval o jeho správnosti.

Slovníky pochopitelně neuvádějí vždy všechny odvozeniny, zvláště když nevybočují ze slovotvorného systému. Uvedený výraz lamě je vytvořen zcela analogicky jako nám běžnější typy kachna kachně, slon slůně, medvěd medvídě.

Shodou okolností se objevily ještě další dotazy týkající se jmen mláďat. Šlo o pojmenování mláďat kalouse, kuny a stehlíka.

Slovník spisovného jazyka českého z nich uvádí výrazy kuně a stehle. Jako jednoslovný výraz znějí poněkud neobvykle a běžný uživatel by asi dal přednost dvouslovnému pojmenování mláděte (např. kuně kuní mládě, mládě kuny). To však neznamená, že jsou výrazy kuně, stehle, kalouse a další nesprávné.

Zdrobněliny se sice dají tvořit u živočichů i pomocí přípon -átko (prasátko, [168]kuřátko), -eček, -ek (kalousek), -íček (koníček), ale nejčastější a nejužívanější je pro jména mláďat právě formant -e/-ě. Ten se buď připojuje ke jménu dospělého jedince (čápě) bez dalších změn, nebo (častěji) dochází k zásahům do hláskové skladby slova. Např. se dlouží kmenová samohláska (holub holoubě, slon — slůně, rak ráče, medvěd — medvídě aj.), přičemž dloužení nenastává u jmen vzoru „žena“, jak můžeme pozorovat na příkladech kavka kavče, malpa malpě, liška lišče a dalších. Slova house a sůvě se jeví jen zdánlivě jako výjimky. House je odvozeno od staršího českého slova hus (jež stejně jako ostatní jednoslabičná jména kmenovou samohlásku naopak dlouží: had hádě, drak — dráče), sůvě od starší podoby sůva.

K dalším změnám patří měkčení koncové souhlásky; nejčastější je k, c č (pták ptáče, slavík slavíče, kamzík kamzíče), alternuje však i r — ř (vydra vydře), ch š (hroch hroše) a h ž (pstruh pstrouže). U některých slov zakončených na -ík, -ek, -ec, -ka se však tyto přípony odsouvají a přípona -e se klade přímo k primárnímu základu, takže k měkčení již nedochází (hřebec hříbě, stehlík stehle, pacholek — pachole).

Zapomínat nesmíme ani na takové typy, jako jsou štěně, tele, jehně, u nichž nelze vyjít ze jmen dospělého jedince, neboť se zde vývojem vytvořily speciální výrazy pro každou rodovou kategorii.

Jestliže si tedy všechny tyto jevy uvědomíme, už nás výrazy jezevče, veverče, daňče, střízle aj. nepřekvapí.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 167-168

Předchozí Hana Prouzová: O zásobování jinak

Následující Alena Polívková: Slovenská místní jména v českém kontextu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1