Návrh nového slovinského pravopisu

Přemysl Hauser

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Od roku 1982 žije slovinská veřejnost opět otázkami pravopisnými. Rozvířilo je vydání návrhu nových pravidel péčí Ústavu pro slovinský jazyk Slovinské akademie věd a umění.[1] Návrh obsahuje 1. díl zamýšlené publikace, z 2. dílu slovníkového je uveřejněna jen ukázka. I v tomto omezení má návrh 200 stran (připomínám, že naše akademická Pravidla mají bez slovníku 100 stran). Plánovaný slovník, jak se dále zmíníme, by měl být značně rozsáhlý. Už sám rozsah předpokládaných pravidel vede ke kritice. Ozývají se dokonce hlasy, že taková publikace by byla nejobšírnější mezi evropskými pravopisnými příručkami (J. Jurančič).

Ve Slovinsku vyšla poslední pravopisná pravidla v r. 1962. Byla však hned po svém vydání kritizována především pro předpis psaní v místo dřívějšího l ve slovech jako bravec, igravec, čitavnica[2] takže hned následujícího roku 1963 byla oběžníky akademie a sekretariátu pro školství odvolána, a tak platila starší pravidla z r. 1950. K těmto pravidlům se vrací, i když ne veskrze, také nový návrh.

Návrh měl pohnutou historii. Na pravopisné reformě se začalo pracovat v nově ustavené komisi pro pravopis při Ústavu pro slovinský jazyk v r. 1972. Po složitých jednáních připravila komise návrh v r. 1976. Při jeho recenzování vznikly neshody mezi členy komise, komise přestala pracovat a návrh zůstal ležet. Teprve v r. 1980 se otázka pravopisu oživila a na popud ústavu návrh přehlédli a připravili pro tisk členové komise J. Toporišič a J. Rigler. Návrh tak spatřil světlo světa po pěti létech, koncem r. 1981.

Uvedli jsme již, že návrh je poměrně obsáhlý. Zahrnuje nejen pravopis, ale podává také pravidla výslovnosti (slov domácích i cizích a pro slovinštinu důležité údaje přízvukové) a celou paradigmatiku jmen a sloves, třídění zájmen aj., zčásti i tvoření slov a má i kapitolu o útvarech slovinského jazyka a o slohovém rozlišení slovinštiny (zvrsti slovenskega jezika).

V úvodu návrhu vysvětlují autoři jeho cíl: chtějí dosavadní pravopis zjednodušit, sjednotit a postavit na pevnější teoretickou základnu. Změny se týkají psaní velkých písmen, interpunkce a psaní příslovečných výrazů.

Z konkrétních údajů si povšimneme těch, které jsou svým řešením odlišné od zvyklostí českého pravopisu.

Nejrozsáhlejší jsou údaje o psaní velkých písmen. Zajímavé je, že návrh [85]uvádí — a to někdy dosti podrobně, i kdy se píší písmena malá. Pro psaní víceslovných názvů se stanovuje: V názvech osad se všechny části píší s velkými písmeny s výjimkou slov vas, mesto, trg, selo, naselje, nejsou-li na prvním místě názvu, např. Kranjska Gora, Rogaška Slatina, ale Novo mesto, Dolenja vas, Stari trg. V názvech částí osad se píší obecná jména s malým písmenem (nejsou-li na prvním místě): Titova cesta, Cesta dveh cesarjev, Mestni trg — Trg revolucije. Předložka na prvním místě názvu se píše s velkým písmenem a první slovo za ní rovněž; přitom se respektují pravidla pro psaní názvů osad (např. Pri Treh Farah, Pri Stari vasi) a jejich částí (Na Levem bregu).

S velkými písmeny se píší názvy institucí, organizací, podniků i názvy škol, např. Osnovna šola Franceta Bevka, i složek institucí: Oddelek za slovanske jezike in književnosti.

Názvy svátků se mají psát s písmenem malým, např. prvi maj, dan republike, stejně i názvy vyznamenání, např. red dela (= Řád práce), a označení revolucí a válek: tridesetletna vojna, velika oktobrska revolucija. Názvy smluv a paktů možno psát s velkými i malým písmenem: varšavski pakt, jaltski sporazum.

Významová hlediska uplatňuje návrh v psaní přivlastňovacích adjektiv odvozených od vlastních jmen osobních. Ta, která se stala druhovými, se píší s malým písmenem: kaplanova turbina, parkinsonova bolezen, avšak v názvech zákonů (Pithagorov izrek) a ve frazeologismech (Augijev hlev) velké písmeno zůstává. Píše se tedy ahilova kita (= Achillova šlacha), ale Ahilova peta (= Achillova pata). Ve srovnání s našimi pravidly se odlišně píší názvy jako Panna orleánská — Devica Orleanska.

S uvedenými pravidly psaní velkých písmen není plný souhlas. Ozývají se hlasy upozorňující na nedůslednosti, na komplikovanost pravidel a na nezvyklost. Nás přitom napadá, jak rozdílné mohou být návrhy a argumenty pro psaní v podstatě konvenčního jevu, jako jsou velká písmena. Bylo by jistě vhodné uvažovat o možném sjednocení aspoň mezi slovanskými pravopisy.

Z interpunkčních pravidel je rozdíl v oddělování určení místa a času při datování: V Ljubljani, 9. 11. 1982. Může se oddělovat rozvitý substantivní přívlastek v případech jako: Največši slovenski pesnik, France Prešeren, se je rodil … V opakovaných výrazech se čárka obvykle nepíše, např. Perilo je belo belo (= prádlo je bílé, bílé), jen při zdůraznění nebo stupňování významu ano. Čárka se také zpravidla nepíše mezi dvojicí spojovacích výrazů ne — ne, niti — niti, tako — kakor. Stejně se může, ale nemusí oddělovat infinitivní konstrukce: Imel je željo, postati zdravnik (= měl touhu stát se lékařem). Slovinský pravopis je tedy v kladení čárky poměrně benevolentní. I v syntaktickém pravopise se ukazuje, že je různé pojetí možné.

Velkou část návrhu zabírají podrobné přepisy prvotně cizích slov do slovinštiny z celkem 41 jazyků a různých abeced. Pro češtinu se uvádějí tato [86]základní pravidla přepisu: ě, ť, ď, ň jako e, d, t, n; ř jako rž nebo š/ž: Dvoržak, Pšemisl, Bžezina; ch jako h, y jako i: Hrudim.[3]

Zmínili jsme se již, že v návrhu jsou kodifikovány i tvaroslovné jevy. Je to sice v tradici předchozích slovinských pravopisů, v žádném však nebyla jejich kodifikace zpracována tak podrobně. Celá tato část je často doslovně převzata z Toporišičovy mluvnice.[4]

Živá reakce na návrh vedoucí až k ostrým osobně zahroceným polemikám se nám na první pohled zdá málo pochopitelná. Slovinci jsou však na pravopisné otázky velmi citliví, mají zřejmě v paměti osud posledních pravidel. Jazykovědci vytýkají návrhu vedle nedůslednosti také rozvleklost, to, že se mnohé věci opakují. Požadují formulace jasné a přesné.

Problémem je i koncepce předpokládaného slovníku. Z připojené krátké ukázky se zdá, že by byl poměrně rozsáhlý. Jsou zde totiž zařazena i slova, která zvláštní jev pravopisný nebo morfologický nemají, např. babica, bahač (= chlubil), u některých slov je uvedena frazeologie, někdy dosti obsáhlá (např. heslo biti je zpracováno na 31 řádcích). Z ukázky slovníku není ovšem možno posoudit kritéria výběru.

Mezi jazykovědci i veřejnými činiteli se projevuje rovněž nechuť k nějakým radikálnějším změnám (týká se to zvláště psaní velkých písmen), žádají pouze úpravu starších pravidel. Z jiných reakcí je zřejmé, že je tu i nesouhlas s popisem morfologického systému, který se v Toporišičově podání výrazně liší od dřívějších popisů, kritizují se i mluvnické terminologické neologismy (mezi nimi i poved, tj. výpověď) aj.

Kladem je, že vydání návrhu oživilo práci na pravopise. Byla již ustavena nová pravopisná komise, která má návrh znovu posoudit a upravit.

Diskuse kolem pravopisu ve Slovinsku poskytuje i obecnější poučení v tom, že pravopis se týká celé společnosti a každá jeho změna musí být prováděna citlivě a promyšleně.

---

[1] Načrt pravil za novi slovenski pravopis, Ljubljana 1981.

[2] S. Heřman, Nový slovinský pravopis, NŘ 46, 1963, s. 91n., srov. také J. Petr, Otázky jazykové kultury v Slovinsku, NŘ 49, 1966, s. 34n.

[3] Kritické připomínky k tomuto návrhu vyslovila A. Lipovec v článku Prečrkovanje čeških lastnih imen, Jezik in slovstvo 38, 1982/83, s. 53n. Upozornila přitom, že navrhovaný způsob přepisu se zbytečně liší od vžitého způsobu.

[4] J. Toporišič, Slovenska slovnica, Maribor 1976.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 84-86

Předchozí František Štícha: Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích

Následující Erik Hansen: Skandinávské jazykové společenství