Časopis Naše řeč
en cz

Nový slovinský pravopis

Sáva Heřman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V minulém roce vyšlo v Lublani nové, vlastně již páté (jako kolektivní však teprve třetí) vydání pravidel slovinského pravopisu, Slovenski pravopis (připravila je pravopisná komise Slovinské akademie věd; práce se účastnili A. Bajec, R. Kolarič, M. Rupel, F. Tomšič aj.).

Nejnovější vydání je největší a — přes četné kritické výhrady — i dosud nejlepší prací tohoto druhu. Obsahuje 27 500 hesel s více než 100 000 slovy a 200 000 slovními spojeními, na rozdíl od předešlých vydání odstraňuje množství nářečních, resp. nikdy nepoužívaných slov (pesmoljub ap.), uvádí vedle pravopisných a ortoepických pokynů i další informace o tvoření slov, o tvarech, vazbách apod.; mohly by tedy tyto údaje posloužit i jako ukázka nejnovějšího řešení některých sporných otázek slovinské mluvnice.

Zdá se nám, že mnohá tvrzení v úvodu jsou založena na nepřesných teoretických zásadách. Čteme např., že „mluvu zapisujeme a čtením přenášíme zápis zpět do mluvy“, dále „spisovný jazyk je samostatný umělý útvar“ (obojí s. 13), nebo v souvislosti s rozdílem mezi ideální spisovnou a běžnou výslovností se říká, že „pravidla spisovné výslovnosti mají být vzorem, ne však přísným předpisem, jenž by ubíjel nenucenost a živost jazyka… Při veřejných vystoupeních, ve škole, v divadle a ve filmu můžeme a musíme přiměřeně používat pokud možno živého jazyka, avšak přitom mějme stále před očima měřítko spisovné výslovnosti!“ Tato patetická výzva působí dosti anachronicky, neuvědomíme-li si skutečný dnešní stav ve spisovné slovinštině, kde existuje značný rozdíl mezi vokalickým systémem psaného [92]jazyka (tzv. „spisovné“ výslovnosti) a mluveného jazyka jak v hlavním městě, tak i v jednotlivých střediscích jiných nářečních oblastí (Celje — Maribor, Jesenice — Kranj aj.). Taková formulace současně na jedné straně zavírá oči před skutečností, na druhé straně však fetišizuje výslovnost nářečí jako jedině „živou“ a objektivní rozbor zůstává stranou. „Slovinský pravopis“ se k této otázce sice vrací dále (s. 27), tu se však pouze vyslovuje politování, že by se mluvený jazyk mohl oddálit od spisovného příliš redukovanou výslovností, jaká je běžná v mnoha nářečích i v samé Lublani. Dále by bylo možno vytknout řadu nepřesností v definicích a popisech, např. na s. 21, 23 se o skupinách lj, nj praví, že je to jedna hláska, v popise výslovnosti se však tvrdí, že slovinština nemá palatální ľ, ń a že se v příslušných skupinách vyslovují hlásky l a j zvlášť; v systému dlouhých samohlásek je opominuta dlouhá redukovaná samohláska (s. 14) aj.

Z celého komplexu pravopisných nedůsledností v dosavadním slovinském pravopise bylo v tomto vydání provedeno pouze vyrovnání pravopisu a výslovnosti u přípon typu -a(i)lec a -a(i)vec (obě přípony se obvykle vyslovují [-ṷec]); např. místo dosavadního igralec (hráč), igralka je předepsáno igravec, igravka (obojí se vyslovuje [igraṷec]) analogicky např. podle delavec (dělník); podobně bravec (čtenář) místo bralec, tkavec (tkadlec) místo tkalec. Tato změna způsobila velké vzrušení v slovinské kulturní veřejnosti, která — podobně jako naše — vždy projevovala o jazykové a pravopisné otázky až dojemně obrozenecký zájem.

Obrany nové opravy provedené v „Slovinském pravopise“ se ujal v tisku jeden z členů redakční komise, A. Bajec. Jeho argumenty byly zaměřeny především historicky: na podporu nové pravopisné formy uváděl jako živou změnu l > , ačkoli — až na několik pozdějších analogií — je tento jev slovinštině vlastní pouze do 16.—17. století. Proti jeho stanovisku vystoupila řada význačných slovinských kulturních pracovníků a jazykovědců (B. Urbančič, F. Bezlaj, B. Pogorelcová aj.); ti Bajcovu obranu v zásadě odmítli jak pro nevědeckost podkladů provedené úpravy, tak i pro její praktické důsledky.

Zajímavé jsou osudy nové reformy. Po vyjití „Slovinského pravopisu“ byla přijata jako závazná, avšak počátkem srpna minulého roku bylo od ní v tisku všeobecně upuštěno a od té doby se tisk řídí pravidly starými.

Nezdar poslední pravopisné reformy a nedostatky nové příručky lze vysvětlit jednak uplatňováním zastaralého teoretického východiska, malou citlivostí k specifickým problémům spisovného jazyka a úzkým kruhem autorů, dále nedostatečným seznámením veřejnosti s novými úpravami a zanedbáním předběžné diskuse o problémech pravopisu a chystaných změn v něm.

[93]Tato zkušenost znovu ukazuje, že změny v pravopisu nejsou jen otázkou úzce odbornou, ale především i společenskou, i to, jak veřejnost je k nim dosti odmítavá.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 91-93

Předchozí Milan Jelínek: Lexikologická a stylistická studie o expresivitě slova

Následující František Cuřín, Alena Šimonková, Alfons Welter: Z knih, časopisů a novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1