Časopis Naše řeč
en cz

Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Otázka je jednou ze tří základních funkcí verbálních komunikátů: informovat, žádat (požadovat, vyžadovat) a informovat se. Prvním dvěma funkcím odpovídají ve stavbě jazyka dva různé tvary téhož slovesa, tzv. mluvnické způsoby: Děláš (to dobře) — Dělej (to dobře). Třetí základní funkce verbální komunikace je v češtině vyjadřována jednak pouze jedním z tzv. formálních prostředků prozodických, specifickým tónovým průběhem vokálů v rámci dané výpovědi, tj. melodií (intonací), jednak je signalizována výslovně, a to užitím tázacího slova (kdo, co, kdy, kde, kam, proč atd.). Vzhledem k tomu se pak rozlišují dva druhy otázek (tázacích vět), které se tradičně (a ne příliš vhodně) označují termínem otázky zjišťovací a otázky doplňovací.[1] Podstatný rozdíl (z hlediska obsahového) mezi oběma druhy otázek je v tom, že otázkami s tázacím slovem se ptáme buďto na původce, anebo na různé okolnosti dějů (kdo, co; kdy, kde, jak apod.), zatímco otázkami druhého typu zjišťujeme, zda nějaký děj probíhá (probíhal, bude probíhat), nebo neprobíhá (neprobíhal, nebude probíhat). Zjišťovat, zda něco je [77](bylo, bude), nebo není (nebylo, nebude), je smysluplné jen tehdy, může-li toto něco za daných podmínek být i nebýt. Zjišťujeme-li pak, zda něco je (bylo, bude), zjišťujeme tím zároveň, zda něco není (nebylo, nebude). Užíváme tedy v takových otázkách někdy kladu, někdy záporu: Půjdeš už domů? — Nepůjdeš už domů? Měl jsem pravdu? — Neměl jsem pravdu? atd.

V dosavadní lingvistické literatuře se konkurenci kladu a záporu v zjišťovacích otázkách nepřiznává funkce reprezentovat obsahovou konkurenci zásadní povahy. Např. Vl. Šmilauer považuje tuto konkurenci za výraz expresívní záměny a přitom tvrdí, že „v takových otázkách na kladu nebo záporu nezáleží, protože jej otázkou teprve zjišťujeme“.[2] M. Grepl považuje sice obě formy za výraz jemného rozdílu v emocionálním zabarvení nebo v modálním odstínu, ale nakonec tvrdí, že „lze vcelku formu kladnou a zápornou zaměňovat, aniž se změní věcný smysl výpovědi“.[3] Avšak podrobnější analýza nám ukáže, že mezi kladnou a zápornou formou zjišťovací otázky je podstatně jiný vztah než v některých jiných typech konkurence jazykových prostředků, v typech konkurence pouze výrazové (např. Poručil mu odejít Poručil mu, aby odešel). Ukáže nám také, že konkurence kladu a záporu v zjišťovacích otázkách je značně obsáhlým a dosti složitým jevem, zahrnujícím mnoho vzájemně propojených aspektů mimojazykových i jazykových. Pokusíme se nyní na některé z nich poukázat a objasnit alespoň v hrubých rysech obsahový protiklad reprezentovaný daným protikladem výrazovým.

Vraťme se nejprve k výchozí tezi, podle níž funkcí zjišťovací otázky je zjistit, zda něco je (bylo, bude), nebo není (nebylo, nebude). Omezíme-li se na tuto „existenciální“ podstatu zjišťovací otázky, pak lze — teoreticky vzato — říci, že v libovolné zjišťovací otázce máme možnost užít libovolně formy kladné nebo záporné. Existuje ovšem ještě třetí možnost: užít v jedné otázce obou forem zároveň Půjdeš tam, nebo ne(půjdeš?). Celkem máme tedy tři možnosti, jak formulovat zjišťovací otázku: /1/ Prší tam, nebo ne(prší)?; /2/ Prší tam?; /3/ Neprší tam? je zřejmé, že prvním způsobem se ptáme vlastně na totéž dvakrát, a jde tedy o výpověď, v níž je užito nadbytečného (a — ekonomicky vzato — zbytečného) výrazu. A přesto se často takto ptáme (Tak uděláš to, nebo neuděláš?) a nelze proti tomu nic namítat, neboť je nutno při komunikaci počítat i se subjektivními postoji, emocemi [78]a pohledy mluvčího. Vzhledem k té jazykové okolnosti, že na každou zjišťovací otázku lze odpovědět buď ano, nebo ne, jeví se „jednočlenná“ otázka s kladnou formou jako prostředek základní, neutrální, neboť lze v tomto případě odpovědět podle skutečnosti ano i ne; např. Prší? Ano. Prší? Ne. Naproti tomu není normou spisovné ani obecné češtiny (a tedy není ani vhodné) odpovědět na zápornou otázku ano (Neprší? Ano).[4]

Vyjděme nyní z „dvojčlenné“ otázky typu Prší, nebo neprší? a zjišťujme, kdy lze tuto formu otázky redukovat na jednočlennou formu kladnou nebo zápornou, aniž se změní smysl dotazu. Dojdeme k závěru, že ve většině případů nemáme možnost zvolit libovolně jednočlennou formu kladnou nebo zápornou. Např. smysl dotazu Řekl jsi mu to, nebo neřekl? nemůžeme vyjádřit formou jednočlenné otázky záporné, nýbrž výhradně formou otázky kladné (Řekl jsi mu to?); záporné formy (Neřekl jsi mu to?) bychom užili tehdy, kdybychom takto (nepřímo) vyslovovali obavu, že k oné události mohlo dojít. Podobně smysl dotazu Slyšíš mě, nebo neslyšíš? lze vyjádřit jen formou kladnou (Slyšíš mě?).

Dvojčlenné otázky užíváme zpravidla tehdy, ověřujeme-li si s důrazem, zda se (opravdu) stalo (stane) to, co se mělo (má) stát; např. Tak napsal sis tu úlohu, nebo nenapsal? To je také důvodem (jak se nám ozřejmí z dalších výkladů), proč komunikativní funkci dvojčlenné otázky odpovídá pouze kladná forma otázky jednočlenné (Tak napsal sis tu úlohu?).

Vyjdeme-li při analýze výrazové konkurence kladné a záporné formy zjišťovací otázky z věcného obsahu, aniž zkoumáme jeho možnou zapojenost do těch či oněch z možných vztahů jisté komunikativní situace, jeví se tato výrazová konkurence někdy opravdu jako konkurence jazykových prostředků synonymních, např. Máš/Nemáš hlad? Viděl/Neviděl jsi ten film? Budeš/Nebudeš už hotov? apod. Avšak v jiných případech evidentně nelze klad zaměňovat záporem, aniž se zcela změní smysl otázky, a to bez ohledu na možný kontext: Napsal sis úlohu? Došel jsi tam? Nakrmil jsi králíky? Přišel jsi včas? atd. — Ale i tam, kde obě formy otázky se mimo kontext jeví jako synonymní (mající týž smysl), zjistíme, že nejsou zaměnitelné, resp. nezaměňují se libovolně v jakémkoli kontextu. Např. výpovědi Vždyť jsi celý den nejedl bude jistě zpravidla předcházet otázka se zápornou formou: Nemáš hlad? [79]Vždyť jsi celý den nejedl. Naproti tomu výpovědi Vždyť jsi před chvílí jedl bude naopak zpravidla předcházet kladná otázka: Máš hlad? Vždyť jsi před chvílí jedl. V tomto případě je ovšem funkcí kladné otázky vyjádřit spíše podiv.

Sledujeme-li, za jakých mimojazykových i jazykových podmínek užijeme (bude to vždy v určité komunikativní situaci) výhradně, zpravidla nebo spíše jednu formu než druhou,[5] zjišťujeme, že výběr kladné nebo záporné formy zjišťovací otázky je podřízen v podstatě dvěma okolnostem: /1/ existenci nebo neexistenci předpokladu možné odpovědi; /2/ postoji, který zaujímá mluvčí ke skutečnosti, na niž se dotazuje.

Tím se již dostáváme k úloze kontextu ozřejmujícího charakter dané komunikativní situace, jejíž vliv na užití kladné nebo záporné formy je nemalý. Podívejme se nyní nejprve důkladněji na jednu z otázek, jejichž forma může být kladná nebo záporná zdánlivě zcela nezávisle na komunikativních podmínkách a jim odpovídajících předpokladech a záměrech mluvčího. Abychom mohli posoudit, zda užití kladu nebo záporu v takové otázce je zcela libovolné, tj. zda nepodléhá nijakým omezujícím, resp. preferenčním podmínkám, je třeba vidět ji jako část promluvy v určité specifické komunikativní situaci; tu nám přiblíží následující kontext: Na ulici malého města se potkají dva známí (Jirka a Karel) a jeden (Jirka) se zeptá druhého (Karla): Karle, pojedeš zítra do Prahy? Ptejme se nyní, jaký důvod může mít přání Jirky být informován Karlem o tom, zda Karel pojede onen den do Prahy. Aby položení takové otázky mělo nějaký smysl, musí existovat jistá pravděpodobnost či alespoň možnost, že se daný děj uskuteční. Jirka tedy z nějakých důvodů předpokládá, že Karel pojede v onen den do Prahy; patrně proto, že má Karel auto a občas do Prahy jezdí nakupovat nebo na služební cestu apod. Druhou podmínkou k vyslovení této otázky je, aby její zodpovězení mělo pro tazatele nějakou důležitost; např. Jirka chce po Karlovi v Praze něco zařídit. Nyní musíme rozlišit dvě zásadně odlišné [80]situace: /1/ Den, kdy podle očekávání Jirky by mohl Karel jet do Prahy, je dnem, kdy Karel jezdívá do Prahy pravidelně (a Jirka to ví); /2/ Jirkovo očekávání, že by Karel mohl jet v daný den do Prahy není podloženo skutečností uvedenou v /1/. V případě /1/ může být smyslem dané otázky např. ověřit si, ubezpečit se, zda Karel, i když v daný den do Prahy pravidelně jezdívá, v tento den pojede opět. V této situaci budeme předpokládat spíše užití kladné formy otázky, zejména pokud bude doplněna ozřejmujícím výrazem, např. Karle, pojedeš zítra zase do Prahy? Jestliže bychom snad mohli i v této situaci připustit zápornou formu otázky, pak ovšem v situaci /2/ to bude právě záporná forma, kterou v otázce zpravidla užijeme: Karle, nepojedeš zítra (náhodou) do Prahy? Jak vidět, užijeme-li tu např. slova náhodou, ozřejmujícího situaci /2/, nelze užít kladné formy otázky (Karle, pojedeš zítra náhodou do Prahy?).

Podívejme se ještě na několik dalších příkladů: Půjdeme/Nepůjdeme dneska do Podolí? (Tj. plavat, resp. koupat se do plaveckého stadiónu v Praze 4-Podolí.) Nebereme-li v úvahu ty či ony předpoklady a postoje, s nimiž mluvčí vyslovuje takovou otázku, jeví se nám zde užití kladu nebo záporu jako libovolné, fakultativní. Doplníme-li však otázku o další složky dvou různých promluv odpovídajících různým předpokladům mluvčího, zjistíme, že v každé z nich lze užít buď pouze kladné, nebo pouze záporné formy: /1/ Půjdeme dneska do Podolí? Je tam zima a krytý bazén bude zřejmě obsazený. Venku by děti mohly nastydnout. — /2/ Nepůjdeme dneska do Podolí? Už jsme tam dlouho nebyli a dneska tam snad nebude tolik lidí. Zatímco v promluvě /1/ je zcela vyloučeno užít záporné formy, v promluvě /2/ užít kladné formy zcela vyloučeno není; je to proto, že kladná forma je v podstatě prostředkem bezpříznakovým, tj. základním, neutrálním. Právě proto je však na druhé straně v daném příznakovém kontextu užití příznakové formy běžnější i vhodnější. Jak snad z příkladu jasně vysvítá, je tu funkcí záporné formy vyjádřit návrh; tato funkce se zároveň opírá o předpoklad kladné odpovědi. Záporná forma je tedy za určitých komunikativních okolností formálním příznakem vyjádření návrhu. Uvedeme ještě několik příkladů: Neodpočineme si? Nepustíme si desku? Nepůjdeme dnes do kina? atd. Vyjádřit návrh lze mj. ovšem i kladnou formou otázky, avšak nepříznakově, „návrhovost“ takové otázky se pak vyrozumívá výhradně z věcných souvislostí, např. Zazpíváme si? či Nezazpíváme si? apod. Situace je tu ovšem dosti komplikována tím, že vztah mezi otázkou, která je zaměřena pouze na získání informace, a otázkou, kte[81]rá je návrhem, není jednoznačný a určitý, ani neproměnný. Jednak může buď (výrazně) převažovat jedna funkce nad druhou, nebo mohou být obě v přibližné rovnováze, jednak se tento vztah může i v téže otázce proměňovat v závislosti na té či oné konkrétní promluvě.

Vyjdeme-li z jiných komunikativních situací explikovaných kontextem, zjistíme ještě další funkce záporné formy. Zamyslíme-li se např. nad situací, v níž proneseme otázku Nezůstaneš ještě chvíli?, zjistíme, že položení této otázky předpokládá určité postoje tazatele, které bychom mohli explikovat takto: Myslím, že bys mohl ještě chvíli zůstat a byl bych tomu rád, a tak se tě ptám, zda bys ještě chvíli nezůstal, zda ještě chvíli nezůstaneš. Vidíme, že tu indikativu v záporné otázce konkuruje kondicionál (jiný příklad: Neřekneš mu to raději sám? Neřekl bys mu to raději sám?). Od komunikativní funkce otázky v indikativu nebo v kondicionálu se příliš neliší funkce výpovědi s imperativem (Řekni mu to raději sám), pronesená náležitou „žádací“ melodií. Rozdíl v komunikativní funkci těchto různých gramatických způsobů vyjádření žádosti je patrný: Od strohého vybídnutí formou imperativu naše žádost nabývá použitím indikativu až kondicionálu na („prosebné“) naléhavosti a zdvořilosti.[6]

Představíme si nyní jinou komunikativní situaci, z níž nám vyplyne další funkce záporu ve zjišťovací otázce; tuto situaci lze charakterizovat přibližně takto: Chystáme se s manželkou do divadla a zjišťujeme, zda máme s sebou vše potřebné, mj. také drobné na program. Zjistíme při tom, že u sebe máme pouze stokorunu (stokoruny), a tak chceme vědět, zda drobné má, nebo nemá naše manželka. V této situaci položíme otázku: Máš nějaké drobné? Budeme je potřebovat na program. Nebo: Máš nějaké drobné, abychom si mohli koupit program? V tomto případě, nepředpokládáme-li kladnou ani zápornou odpověď, užijeme jistě spíše kladné formy. Jinak tomu bude, budeme-li totéž zjišťovat až tehdy, požádáme-li v divadle o program a zjistíme, že u sebe drobné nemáme; v takové situaci naopak užijeme spíše záporné otázky: Evo, nemáš drobné? Já mám jen stokorunu a paní nemá nazpátek. V tomto případě budeme totiž s nadějí očekávat kladnou odpověď. Uveďme ještě několik jiných příkladů: Věříš mi? (nepředpokládáme-li, že ano, či ne) — Nevěříš mi? (předpokládáme-li, že ne); Byl jste trestán? (formální dotaz bez předpokladů) — Nebyl jste trestán? (dotaz počítající [82]s možnou kladnou odpovědí); Přinesl jsi mi to? (dotaz bez předpokladu) — Nepřinesl jsi mi to ()? (dotaz s předpokladem, že ano); Je to maso už vařené? (zeptáme se, nemáme-li tušení, zda ano, či ne) — Není to maso už vařené? (zeptáme se, domníváme-li se, že by už mohlo být nebo že už je vařené) atd.[7]

Záporné formy otázky užíváme i tehdy, ptáme-li se na to, co nemuselo, ale mohlo být vykonáno, dejme tomu z dobré vůle: Neudělal jsi to už sám? Nedošel jsi nakoupit? Nenapsal jsi rodičům? Nenakrmil jsi králíky? atd. Takové otázky se mohou vyskytovat např. v tomto kontextu: Musím ještě nakrmit králíky. Nenakrmil jsi je už? Sotva by v této promluvě po první výpovědi mohla následovat otázka s kladnou formou (Nakrmil jsi je už?), leda bychom otázku připojili k předchozí větě oznamovací pomocí spojky nebo: Musím ještě nakrmit králíky. Nebo jsi je už nakrmil?

Záporné otázky užíváme konečně tehdy, vyjadřujeme-li obavu z možného uskutečnění děje: Neřekl jsi mu to? Neviděl tě tam nikdo? Nepolekal jsi ho? atd.

Na závěr si uveďme přehled typů sledované výrazově-obsahové konkurence kladu a záporu ve zjišťovacích otázkách.

Kladné formy otázky užíváme:

/1/ Zjišťujeme-li, zda se uskutečnil nebo nastane nějaký děj, který se měl uskutečnit nebo má nastat, aniž předpokládáme tu či onu odpověď (tj. kladnou nebo zápornou): Nakrmil jsi králíky? Napsal sis úlohu? Řekl jsi mu to? Byl ten člověk potrestán? Zamkl jsi? Půjdeš zítra do práce? Vrátíš mi to brzy? Dokážeš to? Zapsali jste si to? A schovala jste mi rohlík? (Hrabal) atd.

/2/ Zjišťujeme-li, zda opravdu platí (platilo, bude platit), co by mohlo být popřeno; užíváme při tom zpravidla osobního zájmene: Ty tam půjdeš? Ty ho máš ráda? Ty mu věříš? Ty už to víš? apod.

Záporné formy otázky užíváme:

/1/ Navrhujeme-li někomu něco: Nepůjdeme dnes do kina?

/2/ Vybízíme-li někoho k něčemu: Nezůstanete ještě chvíli?

/3/ Předpokládáme-li, že obsah dotazu platí: Není to maso už vařené?

/4/ Předpokládáme-li, že obsah dotazu neplatí: Nevěříte mi?

/5/ Ptáme-li se na to, co mohlo, ale nemuselo být vykonáno: Nedošel jsi nakoupit?

[83]/6/ Vyjadřujeme-li obavu z možného uskutečnění děje: Neřekl jsi mu to?

Jestliže se nám v našem čánku nepodařilo postihnout všechny podmínky preference či obligatorního užití jedné nebo druhé formy zjišťovací otázky, pak se nám, domníváme se, podařilo ukázat, že užití kladu nebo záporu v zjišťovací otázce není závislé na libovůli mluvčího, nýbrž naopak, že je podřízeno zcela určitým komunikativním záměrům odpovídajícím zcela určitým předpokladům a postojům.[8]


[1] Základní poučení o druzích otázek a modalitě vůbec viz ve Skladbě spisovné češtiny J. Bauera a M. Grepla, Praha 19803.

[2] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1969, s. 29.

[3] M. Grepl, O větách tázacích, NŘ 48, 1965, s. 276—291.

[4] Odpovědí Ano bychom totiž mohli rozumět nejen Ano, prší, ale i Ano, neprší.

[5] V jazyce existuje poměrně hodně případů konkurence jazykových prostředků, kdy nelze říci, že té či oné formy užijeme za daných podmínek výhradně, zatímco za jiných podmínek užijeme výhradně jiné formy konkurující formě první; často lze říci pouze tolik, že jedné formy, jednoho prostředku užijeme sice zpravidla, ale nikoli výhradně, anebo jen spíše než prostředku druhého. Je tomu tak buďto tehdy, jestliže rozdíl mezi různými obsahy vyjadřovanými různými formálními prostředky není zcela, či dostatečně zřetelný nebo závažný apod., nebo tehdy, jestliže vyjadřování podstatně rozdílných obsahů různými formálními prostředky není plně systémové; je tomu tak např. v protikladu Byli rozrušeni (predikace děje) — Byli rozrušení (predikace vlastnosti), srov. F. Štícha, Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku, NŘ 63, 1980, s. 1—14.

[6] Základní poučení o funkcích slovesných způsobů je v mluvnicích češtiny, např. v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (Praha 1951), nebo v Havránkově—Jedličkově České mluvnici (4. vyd. Praha 1981).

[7] O úloze předpokladu při volbě kladné nebo záporné formy ve vedlejších větách uvozených spojkami zda, jestli, srov. Větné vzorce v češtině F. Daneše, Z. Hlavsy a kol., Praha 1981, s. 153.

[8] Úlohou předpodkladu při volbě jazykové formy dotazu se nejnověji zabývá H. Běličová v interní publikaci Ústavu pro jazyk český ČSAV Modální báze jednoduché věty a souvětí, Linguistica V, Praha 1983, s. 56n.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 76-83

Předchozí Miloslav Sedláček: Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od cizích příjmení

Následující Přemysl Hauser: Návrh nového slovinského pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1