Skandinávské jazykové společenství

Erik Hansen

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Semikomunikace[1] je termín, kterého se užívá ve Skandinávii pro označení [87]charakteristického rysu skandinávské jazykové situace. Rozumí se jím taková situace při komunikaci, při níž jednotlivé osoby mluví svým vlastním jazykem a rozumějí jazyku svých komunikačních partnerů, avšak tímto jazykem sami nemluví. Vlastního účelu komunikace může být při tom dosaženo, nemusí to tedy být něco „polovičatého“, avšak z lingvistického hlediska je taková komunikace neobvyklá, protože zúčastněné osoby neužívají téhož jazykového kódu. K takové situaci dochází, když spolu rozmlouvají Dánové, Norové a Švédové.

Jazyky ve Skandinávii. Skandinávské jazyky tvoří severní větev jazyků germánských, a mají tedy společný původ. Na pomezí skandinávského prostoru jsou však jazyky, které nepříslušejí k indoevropské jazykové rodině, totiž finština ve Finsku, laponština v severním Finsku, v severním Švédsku a Norsku, eskymáčtina v Grónsku.

Semikomunikace probíhá mezi středoskandinávskými jazyky, tj. mezi dánštinou, norštinou a švédštinou. Faerština a islandština jsou jazyky tak konzervativní, že se jim jiní Skandinávci musí učit jako skutečným cizím jazykům. Dánštině, norštině a švédštině se říká „jazyky sousední“, tj. jazyky, jejichž prostřednictvím může bez obtíží docházet k semikomunikaci.

Příbuzenství a dějiny. Hlavní podmínkou pro vznik semikomunikace je okolnost, že středoskandinávské jazyky jsou blízce příbuzné a že se také poměrně shodně vyvíjely. Od středověku se však rozdíly mezi nimi zvětšovaly; divergence je ovšem systémová, takže si jazykové struktury jednoduchým způsobem odpovídají, i když v mnoha směrech vypadají rozdílně. Porozumění sousednímu jazyku je tedy proces neustálého porušování kódu. Mluvíme-li cizím jazykem nebo posloucháme-li jej, měli bychom pokud možno zapomínat na svůj vlastní jazyk. Jestliže posloucháme cizí řeč nebo čteme-li psané jazykové projevy v této řeči, je však náš vlastní jazyk klíčem k porozumění: Rozumíme sousednímu jazyku právě prostřednictvím svého jazyka mateřského.

Jinou důležitou okolností je, že středoskandinávské jazyky byly stejnou měrou ovlivněny evropskými kulturními jazyky. Přejímaly v širokém rozsahu táž cizí slova — ve středověku z němčiny, potom z francouzštiny a v tomto století z angličtiny. Kromě toho se v procesu vývoje skandinávské jazyky do jisté míry ovlivňovaly navzájem.

Dánsko, Norsko a Švédsko tvoří zvláštní jazykové komunikační společenství. Každá z těchto zemí má svůj oficiální národní jazyk (Norsko dokonce dva!), a přesto dokáže každý z jejich obyvatelů porozumět řeči sousedů bez jakéhokoli studia a v komunikaci s nimi může vždy užívat své mateřštiny. V tomto smyslu tvoří Skandinávie jediný jazykový areál.

Komunikační strategie. Jen zřídka užívá mluvčí při semikomunikaci pouze svého vlastního jazyka. Často je zapotřebí brát ohled na komunikačního partnera, a tak se vyvinula zvláštní a často ještě dále zjemňovaná strategie.

[88]Především se musí mluvit pomalu a zřetelně; to ovšem působí značné potíže hlavně Dánům! Rovněž je třeba vyhýbat se slovům, která se skutečně odlišují, popř. občas užívat slov a obratů ze sousedního jazyka. Zvlášť nebezpečné jsou výrazy nazývané „falešní přátelé překladatelů,“ tj. slova, jež mají sice stejnou formu, ale v jednotlivých jazycích různý význam. Např. slovo frokost znamená v dánštině ‚oběd‘, zatímco v norštině a švédštině ‚snídaně‘. Rar znamená v dánštině a švédštině ‚laskavý, příjemný‘, v norštině však ‚pozoruhodný‘. Rolig znamená švédsky ‚veselý‘, dánsky a norsky ‚klidný‘ atd.

Zkušený Skandinávec dovede předvídat dorozumívací potíže a vyhýbá se jim různými opisy nebo užíváním slov vybraných z jazyka komunikačního partnera.

Takovouto komunikační strategií vzniká zvláštní jazykový jev — tzv. interskandinávština. Je to vyjadřovací technika, které často užívají mluvčí na konferencích nebo v cestovním ruchu; v obchodním styku podniků se objevuje dokonce i v tištěných projevech. Interskandinávština nemá např. stabilní slovní zásobu ani kodifikovanou gramatiku. Je to v nejlepším případě řeč příležitostná a zcela závisí na fantazii a intuici mluvčích.

Skandinávská spolupráce. Ve Skandinávii se rozvíjí intenzívní spolupráce v mnoha oborech: v kultuře, ve vědě, v hospodářství, v průmyslu, ve sportu, v zákonodárství aj. V Severské ministerské radě dochází ke spolupráci mezi parlamenty skandinávských zemí.

Ve všech těchto případech má semikomunikace důležitou úlohu, a to i pro obyvatele Grónska, Finska, Faerských ostrovů a Islandu; ti všichni totiž užívají středoskandinávských jazyků ve styku s ostatními Skandinávci.

Ve všech dokumentech a publikacích vznikajících v rámci severské spolupráce se užívá dánštiny, norštiny a švédštiny, někdy všech tří jazyků v jediné knize, podle toho, kterými mateřskými jazyky mluví autoři jednotlivých kapitol.

Ve školách se žáci učí sousedním jazykům od 3. třídy základní školy. Není to vyučování cizím jazykům v pravém slova smyslu, jde jen o to, aby žáci poznali, že se sousedním jazykům dá dobře rozumět.

Ve všech skandinávských zemích existují tzv. jazykové rady. Jsou to oficiální vědecké instituce, které mají za úkol studovat vývoj moderních jazyků, vydávat slovníky, kodifikovat moderní jazykovou normu a odpovídat institucím i soukromým osobám na dotazy z oblasti jazyka. Jazykové rady jednotlivých zemí jsou také povinny být neustále v kontaktu s jazykovými radami v sousedních zemích a nejméně jednou za rok pořádat zasedání, na nichž by se prodiskutovaly problémy skandinávského jazykového plánování. Jejich nadnárodní orgán, Severský jazykový sekretariát, má za úkol koordinovat lingvistickou činnost v oblasti výzkumu severských jazyků.

Hlavním úkolem této instituce je pořádat konference a dávat popudy k vědeckému výzkumu, vydávat populární slovníky sousedních jazyků, vyjedná[89]vat s politiky, aby se získaly pro tuto práci potřebné finanční prostředky. Velmi důležité je ovšem zabraňovat tomu, aby se středoskandinávské jazyky jeden od druhého oddalovaly. Odborníci se proto pokoušejí ustalovat a doporučovat takové nové výrazy, které by byly ve všech třech středoskandinávských jazycích snadno srozumitelné, aby alespoň nově vznikající terminologie byla pokud možno jednotná.

Praktická záležitost. Plánovaná činnost pedagogů a jazykovědců směřující k upevňování a budování severského jazykového společenství má dosud jen skromné výsledky. Chybí jí téměř úplně podpora a zájem lidu, ale zato je s ní spojeno mnoho politické rétoriky.

Myšlenka severského jazykového společenství se zrodila v minulém století v kroužku akademických „skandinavistů“, kteří romanticky snili o novém duchovním splynutí severských národů.

Pro tyto skandinavisty nebyl jazyk pouhým praktickým nástrojem komunikace. Byl jim zároveň výrazem ducha národa. Byli přesvědčeni, že zahloubáme-li se do jazyka, poznáváme sami sebe jako lidi a jako příslušníky národa, že učit se severským jazykům a porozumět jim znamená znovu prožívat jejich původní jednotu.

Jazykové společenství seveřanů je však záležitost ryze praktická, nevzniká ani propagandou, ani výukou, ani informačními činnostmi, ani jazykovým plánováním. Prostě existuje jako část jazykové kompetence kteréhokoli Dána, Nora nebo Švéda. Schopnost komunikovat se sousedy je jim takřka vrozena.

Erik Hansen

(přel. Antonín Tejnor)

---

[1] V roce 1982 přednášel v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV člen katedry dánského jazyka kodaňské univerzity prof. dr. Erik Hansen o tzv. semikomunikaci a o jazykové situaci ve středoskandinávských zemích. Protože je skandinávská jazyková situace po mnoha stránkách pro českého čtenáře zajímavá, požádala redakce Naší řeči prof. Hansena o stručnou informaci o problémech semikomunikace a o komunikační strategii.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 86-89

Předchozí Přemysl Hauser: Návrh nového slovinského pravopisu

Následující Petr Nejedlý: Užitečný příspěvek k výkladu Vančurovy tvorby