Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla

Ivana Stehlíková

[Articles]

(pdf)

-

I.

S mnohotvárností komunikace, s jejím rozdílným zaměřením, cílem i účelem souvisí, že k verbální komunikaci[1] dochází nejen přímo za účasti komunikantů v rozmluvě, ale též prostřednictvím různých administrativních spisů, vědeckých publikací, novin, soukromých dopisů nebo literárních děl. Ty však nemusí vystupovat pouze v roli prostředníka komunikace, ale samy též mohou zachycovat nějakou komunikační situaci. Vylíčení komunikačních situací lze nalézt např. v protokolech, v novinách, v soukromých denících a dopisech a v neposlední řadě na stránkách uměleckých textů. Kdybychom chtěli sledovat způsob zobrazení, stylizování určité komunikační situace[2] v těchto uvedených písemnostech, zjistili bychom, že popis situace by byl vždy zcela jiný podle funkčního zaměření a vymezení jednotlivých druhů textů.

My se zaměříme pouze na způsoby ztvárnění verbální komunikace ve dvou literárních dílech.

K demonstrování, jak je komunikační akt zachycován v uměleckém [236]textu, jsme vybrali dílo autora, u něhož se lidská komunikace ocitá v centru zájmu. Bohumil Hrabal ukazuje bezprostředního člověka v jeho konání, — a to se neobejde bez střetávání a komunikování s jinými lidmi —, a tak ve svém díle přináší zobrazení nepřeberného množství komunikačních situací. Aby bylo možno provést podrobnou analýzu, omezili jsme svůj výběr próz na formu povídky. Z tvorby B. Hrabala jsme se soustředili na knihu povídek Automat svět,[3] v níž jsou zahrnuty sbírky Perlička na dně (1963) a Pábitelé (1964) a povídka Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964). (Tato poslední povídka však již představuje u Hrabala odlišnou tvůrčí etapu, která by si zasloužila samostatného prozkoumání, proto jsme s jejím textem nepracovali a závěry předkládané na následujících stránkách se na ni tedy nevztahují). Druhým autorem, jehož dílem se budeme zabývat, je Ota Pavel. Sledované prózy jsou uvedeny v knize Fialový poustevník,[4] která obsahuje obě Pavlovy povídkové knihy, Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). K tomu, že jsme vybrali jako druhého autora právě O. Pavla, nás vedly tyto důvody: /1/ V obou případech (u Hrabala i u Pavla) jde o formu povídky, /2/ vznik povídkových sbírek Automat svět a Fialový poustevník spadá přibližně do stejného období, mezi jejich vydáním není velký časový rozdíl, /3/ O. Pavel i B. Hrabal zobrazují obyčejného člověka a jeho „posedlost“ životem, je mezi nimi tedy jistá souvislost tematická, /4/ v obou případech jde o prózy vystavěné na příběhu, nejde o prózy úvahové (výjimkou je pouze Epilog ve Fialovém poustevníku).

K oběma těmto dílům budeme přistupovat s cílem odhalit principy ztvárnění verbální komunikace a určit, jaké místo a funkci má verbální komunikace v celkové výstavbě textu.

II.

Povídky B. Hrabala[5] jsou vystavěny na komunikaci postav, autorská řeč je značně omezena. To platí pro povídky psané v tzv. „ich-formě“ i v tzv. „er-formě“; poněkud v rozporu s naším očekáváním je komunikace postav využito v největší míře v povídce psané ich-formou (Večerní kurs). Autorská řeč pouze rámuje celkový obraz komunikačních situací: uvádí místo děje, pohyb a někdy i popisy postav. [237]Každá z postav se však formuje až v komunikaci; zde ožívá fyzicky (tj. získáváme vizuální představu), otvírá svůj charakter, projevuje své tužby, záliby, vypráví různé příběhy (a to nejen ze svého života) a zároveň i vytváří iluzi právě prožívaného okamžiku.

Rozvržení textu do více linií[6] je Hrabalovým povídkám stejně vlastní jako jejich výstavba pomocí komunikace postav. Ale ukazuje se, že ne vždy jde o linie stejně rovnocenné. Někdy se prolínají a spolu doplňují linie, co do závažnosti obsahové i výstavbové, rovnocenné (Jarmilka), jindy jedna linie stojí v pozadí, aby více vynikala druhá (Diamantové očko), nebo jde o sled několika obrazů za sebou (Bambini di Praga).

Také počet paralelně rozvíjených linií se liší. Většinou se pracuje se vzájemným doplňováním dvou linií, ale např. ve třetí části povídky Bambini di Praga se rozvíjejí linie tři. Nejde však pouze o ono rozvržení do více linií, které ovládá výstavbu textu jako celku. V komunikaci postav nacházíme často hovory na více témat najednou, rozhovor je stále narušován různými odbočkami nebo vnášením nového tématu.

K navození pocitu „pábitelství“ autorovi slouží nadsázka.

/1/ Autor ji užívá ve vyjadřování postav, např.:

„… A tak jsme jezdili žitem, otec řídil laurinku botou, jen nám koukaly hlavy, protože matce bylo hej! Ta omdlela.“ (Povídka Večerní kurs; s. 12)

/2/ Do maximální krajnosti (až absurdnosti) vhání líčení prožitků postav, které spolu rozmlouvají, např.:

„Jirko,“ povídám, „ty ty krajiny maluješ v plenéru? Kde bereš a kam chodíš na ty skvostný barvy? Jak umíš položit vedle sebe modrou a červenou? Impresionisti by se nemuseli stydět za tyhle barvy. Kam na to chodíš?“ Pan Burgán odhrnul srpem záclonu, ze které se sypal jemňounký prach.
„Vidíte to?“ zvolal, „vidíte tam ty barvy? Skoro všecky tyhle vobrazy, co jsou v kuchyni, všecky je maloval v tomhle kraji. Jen se podívejte, jak to tam hejří barvama!“ (Povídka Pábitelé; s. 168)

/3/ Hrdinové příběhů dále vzpomínají na stejně absurdní příběhy svých blízkých, např.:

Z kupátka zazníval hovor. „Fakt, to ještě za svobodna mi šla koupit košili, ale nekoupila, protože nevěděla číslo. Ve dveřích si najednou vzpomněla a přes celej krám volá, ‚když ho škrtím, tak mám ruku vždycky takhle!‘ a prodavač vzal centimetr a změřil obvod těch rukou a povídá, ‚číslo čtyřicet!‘ A ta košilka, jak se račte přesvědčit, ta košilka mi padne jak ulitá…“ (Povídka Diamantové očko; s. 255)

Pro oblast Hrabalovy tvorby, kterou sledujeme, je typické využívání [238]jednotlivých útvarů jazyka. Pro mluvu postav je charakteristické užívání obecné češtiny; buď se postavy vyjadřují jen obecnou češtinou, nebo jazykem, který je kombinací prvků hovorové a obecné češtiny. Spisovnou češtinou jsou psány úseky autorské řeči a mluva některých postav, které jsou takto určitým způsobem sociálně zařazeny (např. notář v povídce Pan notář). Slang a vulgarismy jsou též pevnou součástí výraziva postav, jejich výběr je vymezen tématy jednotlivých povídek a spolu s prvky jazykového útvaru, který se v mluvě postavy odráží, určují sociální postavení a mentalitu hrdinů.

Uvedené jevy jsou společné všem povídkám. Mohli bychom tedy snadno podlehnout dojmu, že výstavba Hrabalových povídek je značně schematická. Ačkoliv ve všech textech jsou výše jmenované jevy vždy přítomny a některé povídky rámec tohoto schématu nějak výrazně nepřekračují, bylo by zjednodušující a zkreslující označit povídky za dílo pouhého schématu. Ve většině povídek můžeme vysledovat zaměření na určitou složku a právě tím autor dosahuje jistého vybočení ze šablony, do které se povídky dostávají hlavně díky stejnému výstavbovému prostředku, jímž je komunikace postav. Např. povídka Večerní kurs do krajnosti využívá právě komunikace postav, v Panu notářovi se autor zaměřuje na práci s větším počtem rozvíjených linií, v Pábitelích nebo Diamantovém očku se zase pracuje až na samu mez únosnosti s nadsázkou a půjdeme-li ještě dále, sled groteskních situací najdeme v Bambini di Praga; jazyková komika se zase mimořádně uplatňuje v Pohřbu. Schéma je v každé povídce sice naplňováno všemi výše zmíněnými prvky, ale zároveň jsou jeho hranice daleko překračovány.

Můžeme však určit ještě další znaky více či méně společné pro všechny povídky:

Řeč autorská je psána v čase minulém, ale čtenář pod vlivem komunikace postav, která se odehrává v přítomném čase, čas řeči autora plně nevnímá a soustředí se na přítomný čas promluv; dochází tak k „zpřítomnění“ celého příběhu. Autor sice vypráví příhodu, kterou vyslechl v hospodě nebo které se sám zúčastnil nebo jejímž byl svědkem, tedy která se udála někdy v minulosti, ale tím, že děj povídky je tvořen až vlastní komunikací postav, je vnímání času autorské řeči oslabeno.

Groteskní situace jsou v každé povídce, avšak vyskytují se v různé míře. Např. Jarmilka je na ně neporovnatelně chudší než Večerní kurs nebo Pábitelé (o Bambini di Praga ani nemluvě).

Groteskní tón vytvářejí tito činitelé: a) střetávání obou rozvíjených linií (např. v první části povídky Bambini di Praga, s. 90—91), b) vidění [239]světa „vzhůru nohama“ (např. v povídce Pan notář, s. 252, 2. odstavec) c) kladení protikladných motivů a jevů vedle sebe (např. v povídce Pohřeb, s. 40, poslední odstavec), d) nadsazení jednotlivých příběhů až do nemožnosti, nereálnosti a absurdního paradoxu (např. v povídce Pábitelé, s. 167, 2. část, 3. odstavec).

Též jazyková komika je zastoupena v textech v různé míře. Na tomto místě se však nebudeme zabývat otázkou, jaké prostředky k tomu autor volí. (Jazyková komika je jev ve struktuře jazyka povídek B. Hrabala natolik složitý a mnohotvárný, že se mu budeme věnovat v samostatné studii.)

Na rozdíl od toho se výrazy pro jevy společenského tabu vyskytují jen v některých povídkách. Hodnocení, zda je jejich využití vhodné, zda jich autor nezneužívá k získání laciné popularity, je a bude vždy ovlivněno subjektem recipienta (tj. vnímatele). Podle našeho názoru nejsou tyto prvky zařazeny nevhodně; protože jsou prostředkem charakterizace postav, je jejich užití funkčně opodstatněno.

A nakonec se vraťme zpět ke komunikaci. Je sice základní součástí výstavby všech povídek, ale její průběh je různorodý. Její zabarvení je určováno všemi výše jmenovanými činiteli; tvůrčí dominantou dialogů jsou však hlavně subjekty postav samotných. Ty vstupují do komunikace mezi sebou, ale jejich postavení, funkce v komunikování jsou různé. Postava hraje roli „nahrávače“ postavě druhé, která hlavně sděluje své myšlenky (Večerní kurs), nebo jsou si postavy rovnocennými partnery (Pohřeb), jindy se postavení komunikujících v rámci povídky mění (Bambini di Praga). Rozvrh rolí je zároveň nositelem určitého významu. Postavy, kterým jsou přisouzeny role nahrávání, vystupují v podstatě ve dvou úlohách. Vždy sice stojí poněkud v pozadí, ale jednou svými dotazy a reakcemi pouze provokují hlavního mluvčího k projevení sebe sama, podruhé však kromě toho tvoří opozici optimistickému cítění a názorům svého protihráče (např. vypravěč v Jarmilce, cestující v Diamantovém očku). Skrze něj se dostávají do textu pochybnosti a skrze něj se v povídkách objevuje úšklebek nad zjednodušenou, nepodloženou, optimistickou vírou. „Pábitelství“ a síla k životu však v Hrabalových hrdinech vítězí, ať jsou ubiti jakkoliv (Jarmilka); skrze své hrdiny tak autor přitakává životu bez frází, životu plnému naděje.

Založení textu na komunikaci s sebou přináší i značné množství uvozovacích sloves. Jsou různorodá, nevyjadřují pouze akt mluvení, ale často pocházejí z jiného významového okruhu; slovesa uvozovacích vět dokreslují atmosféru komunikace postav (např. radovat se, smát se, [240]hulákat atd.), nemají pouze funkci uvedení přímé řeči. Nápadné je časté užívání slovesa optat se. Jeho výskyt však neznamená nějaké významové zabarvení; jde zřejmě o osobní zálibu nebo zvyklost autora užívat toto sloveso. V povídce Pábitelé se často objevuje sloveso povídat. V kontextu povídek celé knihy však toto sloveso neprokazuje vyšší procento výskytu než ostatní verba dicendi. V případě Pábitelů pak jde o jev ojedinělý; jistý autorský záměr by mohl být spatřován ve zdůraznění „povídavosti“ povídky pomocí tohoto slovesa.

Každá komunikační situace však má přes jisté obecné znaky, na které jsme se snažili poukázat, svou specifickou atmosféru; autor čtenáře vždy znovu a znovu překvapuje výroky a reakcemi svých postav, které ve svých promluvách v pravém smyslu slova žijí. Proto si ještě jednou připomeňme: schéma v sledovaných Hrabalových povídkách existuje, ale je neustále rozrušováno, neplatí nikdy bezvýhradně.

III.

K vytvoření obrazu, jak probíhá komunikace postav v povídkách O. Pavla[7] a v jaké míře s ní autor pracuje, nám může pomoci následující stručná statistika: Nejdelší komunikační úseky jsou v povídkách Smrt krásných srnců a Otázka hmyzu vyřešena; úsek v první z nich obsahuje 11 (dialog Pavla a Proška), v druhé 9 (dialog manželů Pavlových) přímých řečí. — Délka jednotlivých komunikačních situací se většinou pohybuje v rozmezí 4—7 přímých řečí v dialozích postav. — V povídce Jak jsme nezahynuli na rybách komunikace zcela chybí (komunikace chybí též v Epilogu, ale to je ovlivněno hlavně formou črty, kterou je Epilog psán). — Rozdíl ve využívání komunikace postav nacházíme v povídkách knihy Smrt krásných srnců a v pozdější sbírce Jak jsem potkal ryby. Ve druhé sbírce je posun k využívání komunikace postav znatelný v ještě menší míře, než je tomu v knize Smrt krásných srnců. Délka komunikace postav je často v rozmezí 2—4 přímých řečí; většinou jsou jednotlivé přímé řeči vkládány do řeči autorské a nevytvářejí dialogy. Stále závažnější úlohu získává řeč vypravěče, řeč a dialogy postav se stávají její součástí (nevlastní přímá, polopřímá a nepřímá řeč). Přímá řeč postav stále více vystupuje pouze ve funkci dokreslování řeči autorské. Komunikace postav je tedy v Pavlových textech značně omezena. V následující ukázce se setkáváme i s negací komu[241]nikace a se zachycením komunikace neverbální, ale oba tyto jevy se vyskytují pouze ojediněle:

Zas mi napsal lístek, abych přijel na večeři.
Všechno bylo jako obvykle. Ale ne docela všechno. Tatínek mi připadal slavnostnější. Když jsem dojedl a usmál se na něho, nepustil mě ke slovu a sám řekl: „To byl, kamaráde, ten jedenáctý.“
A já jsem náhle všechno pochopil, jak jsem mohl být tak blbej? Prostě mi odvedl a splatil tu jedenáctku úhořů. (Povídka Zlatí úhoři, s. 163.)

Každé literární dílo je zprostředkovatelem, součástí specifické komunikace mezi autorem a čtenářem. Ale i v rámci díla je možno tuto komunikaci více či méně rozvinout specifickými komunikačními prostředky, jako jsou např. oslovení, navázání pomyslného rozhovoru apod.

V Pavlových prózách je toto komunikování (a tedy i předjímání čtenářského subjektu) ovlivněno formou, jakou autor volí ke sdělení svých myšlenek. Tón běžného vypravěče, jímž jsou příběhy psány, ovlivňuje i výběr prostředků, kterými se navazuje komunikace autor — čtenář. Proto se zde vyskytují autorské otázky, kterými vypravěč předjímá otázky pomyslného posluchače, např.:

… (líčení pytláctví Proškova psa) … A jak to bylo dál? Dál to bylo tak, že lesní a hajní kromě stromů začali počítat časem i srnčí. (Smrt krásných srnců, s. 31.)

Prvky, jako jsou citoslovce typu prokristapána, ježíšmarjá nebo výrazy a krátké věty, typické pro tento způsob podání (např.: A taky vám jo. — Ve službách Švédska, s. 15), se též obracejí k vnímateli; podněcují pozornost, vzbuzují emociální zaujetí apod. Adresátem však není vždy pouze pomyslný komunikant. Autor komunikuje s osobami stojícími mimo slovesný komunikát, které nejsou hrdiny vlastního příběhu (viz např.: v povídce Dlouhý Honza — komunikace s kanoistou Karlíkem), nebo vstupuje do komunikace s jednou z postav. Tento druhý případ se vyskytuje např. v povídce S ponorkou na ryby, kde autor osobitě líčí svůj rozhovor s legendárním polským bojovníkem proti fašismu Romanowskim:

Pan Romanowski mi dolévá anglický čaj a ptá se mě, jestli jsem byl také na vojně. — To víte, pane Romanowski, že byl. … Víte, pane Romanowski, můj tatínek chová králíky. Šampaňské, ty přece znáte, ne? — Pan Romanowski vrtí hlavou, že nezná, ale poslouchá (s. 122). (Pozn.: Vše se odehrává v řeči vypravěče.)

Pavlova pozornost se v povídkách soustřeďuje k přírodě a k chytání ryb. Proto v nich nacházíme značné množství zvláštních verbálních ko[242]munikací, ve kterých si Pavel zlidšťuje přírodní okolí a navazuje s ním specifický rozhovor.

Pro jazyk[8] povídek je příznačné kombinování spisovné a obecné češtiny. Obě jazykové roviny se prolínají, volně na sebe navazují a přecházejí plynule z jedné do druhé. To platí pro řeč autorskou, např.:

… Mým prvním parťákem byl Dlouhý Honza. Báječnej kluk, kudrnatý vlasy a chlupy na prsou, čahounské nohy jako hráč basketbalu a ruce — hornické lopaty. (Povídka Dlouhý Honza, s. 103.)

stejně jako pro pásmo řečí postav, např.:

… (maminka) šeptá: „Mý děti ubohý. Kdybyste věděly, jakého máte tatínka.“ (Povídka Nejdražší ve střední Evropě, s. 10.)

Ve využívání prvků obecné češtiny však můžeme mezi oběma soubory povídek vysledovat určitý kvantitativní posun. Jevy tohoto útvaru jazyka jsou v pozdější sbírce Jak jsem potkal ryby zastoupeny v mnohem větší míře, než je tomu ve sbírce Smrt krásných srnců. To se projevuje jak v řeči vypravěče, tak v řeči postav. V řeči vypravěče je zde zřetelný posun k ještě větší volné hovorovosti.

Též počet vulgarismů ve druhé knize značně vzrostl. Setkáváme se s nimi hlavně v řeči postav, ale ani autorská řeč jich není prosta. Totéž platí i o rybářském slangu, což je však do jisté míry ovlivněno i tematicky.

Postavy nejsou jazykem mentálně ani sociálně zařazovány. V jejich mluvě se prolínají obě roviny, přičemž prvky obecné češtiny ukazují na emocionální stav postavy, dokreslují situaci rozhovoru a naznačují jeho charakter (hádky, ironický tón apod.).

Řeč vypravěče má charakter volného, vzpomínkového, neformálního vyprávění. Povídky začínají velice zeširoka, nástup hlavního děje je oddalován četnými odbočkami (popisy a líčení života různých osob, vzpomínky apod.). Vzhledem k hlavnímu tématu vyprávění jsou nepodstatné, ale k získání formy a tónu neliterárního, běžného vypravěče, pro vyprávění jako celek jsou nezbytné. Běžného vypravěče cítíme i z výrazů, jimiž se vzbuzuje pozornost čtenáře, posluchače; lze se s nimi setkat zvláště v povídce Ve službách Švédska. I její výstavba je poznamenána tímto typem vyprávění. Jsou zde dlouhá souvětí, využívající hojně spojky a, v nichž se nepracuje s podřadností vyššího stupně a pro něž je charakteristický jistý epický klid. Kontrast k nim tvoří sledy krát[243]kých vět, které dramatizují vyprávění a zároveň zrychlují jinak většinou pomalé vypravěčské tempo. Pouze na několika málo místech lze nalézt dlouhá souvětí, která jsou složitá svou výstavbou a spojováním několika odlehlých myšlenek v jeden celek (např. v povídce Ve službách Švédska).

Řeč vypravěče do sebe vstřebává v značné míře nepřímou, polopřímou a nevlastní přímou řeč. Protože charakter řeči vypravěče je velice blízký řeči postav, lze těžko vystopovat modifikaci, která by byla výsledkem převodu řeči přímé v nepřímou.

Jiný pozoruhodný jev, prostupující celou povídkovou tvorbu O. Pavla, je nadhled, s nímž autor přistupuje k zpracování tématu, k vyprávění příběhů. Tento nadhled, odstup, je více zřejmý u povídek sbírky Smrt krásných srnců, kde se na svět a na otce dívá Pavel-chlapec, zatímco autor-vypravěč je dospělý. Jistý odstup od vyprávěných příběhů vyciťujeme však i z povídek souboru Jak jsem potkal ryby, v němž jak účastník (pozorovatel) děje, tak i vypravěč patří k světu dospělých. Co je tedy toho příčinou?

Zdroje nadhledu je zřejmě třeba hledat v předchozí Pavlově tvorbě, kdy se jako sportovní novinář věnoval psaní reportáží; ty vyžadují objektivní postoj vůči sportovci nebo zobrazované události, tedy pozorování z určitého nadhledu. Avšak Pavel se brzy odklonil od tvorby tradiční reportáže a jeho práce se sportovní tematikou se dostávaly do povědomí čtenářů jako sportovní nebo reportážní povídky. K této nové formě se autor dostává tím, že objektivní reportáž záměrně dramatizuje, aby mohl vyvodit závěry obecného charakteru (jak chutná prohra ve sportu a v životě, zapomenutá sláva apod.).

V knize Fialový poustevník[9] jde o postup opačný. Do povídek se dostává odstup reportéra, jistý objektivizující pozorovatel. Tomu nakonec odpovídá volba a zpracování témat. Autor vždy vypravuje to, čeho byl sám svědkem (sbírka Jak jsem potkal ryby), nebo to, co mu bylo důvěrně známé (sbírka Smrt krásných srnců), postavy jsou vždy odrazem skutečně žijících lidí, odehrávají se příhody, které se skutečně staly, postavy i děj nejsou výsledkem autorovy fikce.

[244]IV.

Povídky sbírek Automat svět a Fialový poustevník jsou díla autorů, kterým v podstatě jde o totéž: o hledání hodnot lidského života a štěstí. Ve svém vyznění jsou si velice blízké; Pavlův tatínek by mohl být jedním z Hrabalových „pábitelů“, v Hrabalových povídkách vystupují naopak hledači štěstí typu pana Poppra. Jenže cesty, které si autoři vybrali k vyslovení svého záměru, jsou si diametrálně vzdáleny.

První, a vzhledem k našemu tématu základní rozdíl, spočívá ve využívání komunikace postav jako jednoho z prostředků výstavby textu. Zatímco u B. Hrabala jsou na ní všechny povídky vystavěny, Pavlovy prózy jí využívají mnohem méně, stěžejní úloha náleží řeči vypravěče. V Hrabalových povídkách jsou komunikační situace zobrazovány přímo, v nich a jimi postavy žijí, v nich a jimi se rozvíjí dějová linie, v nich zaznívají příběhy minulé a rozvíjí se situace přítomná. Povídky druhého autora naopak komunikaci postav zasunují do pozadí, rozmluvy jsou uváděny pro zvýraznění, znázornění situace rozvíjené v řeči vypravěče nebo autor o komunikaci postav pouze referuje, nezobrazuje ji přímo; i to do značné míry způsobuje zmíněný již odstup autora od líčených situací.

S volbou pásma (komunikace postav nebo řeč vypravěče) jako základu výstavby textu souvisí to, kde ukládají a komu autoři svěřují sdělení svého záměru, své idey. U Hrabala „pábitelství“ a sílu k životu vyjadřují komunikující postavy, tedy odrážejí se v komunikačních situacích, u Pavla je idea předávána v pásmu vypravěče.

Zatímco komunikaci postav O. Pavel uvádí do svých próz ve značně omezené míře, uskutečňuje komunikaci se čtenářem, vnímatelem, předjímá jeho subjekt osloveními, otázkami určenými tomuto myšlenému recipientu i narážkami, které mají vzbudit jeho zájem o příběh apod. Jinak je tomu v případě povídek B. Hrabala. Autor a čtenář mají společný jazykový kód, oba spojují jisté životní zkušenosti, předpokládá se čtenář dospělý, ale Hrabalovy prózy recipienta přímo nepředjímají, neoslovují. Ani v jedné povídce nenajdeme přímé narážky nebo odkazy směrem ke čtenáři, které by se k němu obracely s výzvou či otázkou (ty jsou pro čtenáře zakódovány v textu jako celku).

Některé styčné body můžeme najít v jazyce povídek. Oba autoři pracují s hovorovou a obecnou češtinou, v jazyce jejich próz se vyskytují vulgarismy a slangové výrazy. Ale výskyt a rozvržení prvků jednotlivých rovin jazyka v řeči postav a v řeči autorské jsou opět podstatně rozdílné.

[245]Zatímco autorská řeč je u Hrabala psána jazykem spisovným, řeč postav charakterizuje vedle češtiny hovorové hlavně užívání češtiny obecné. Tak je autorská řeč jasně odlišena od promluv postav. Mluva zařazuje postavy sociálně i individuálně, a proto též jazyk je výsledkem tohoto zařazování (užívání slangu a vulgarismů). Pavel pracuje s jazykem téměř protikladně. Řeč vypravěče je blízká řeči postav, protože v obou je základem kombinování prvků spisovné a obecné češtiny. Postavy přitom nejsou jazykem sociálně ani mentálně zařazovány.

I nadále můžeme pokračovat ve výčtu protikladů, které tyto autory po stránce formální vzdalují do polohy protipólů:

Mezi tyto protikladné jevy patří zobrazení skutečnosti. B. Hrabal své příběhy vhání využíváním nadsázky do nereálnosti, autor Fialového poustevníka nepřekračuje hranice věrohodnosti. S tím souvisí i přítomnost množství vyhroceně groteskních situací v prózách Hrabalových a jejich minimální výskyt v povídkách Pavlových.

Tempo vyprávěných příběhů je další jev, který diferencuje povídky obou autorů. Při četbě sbírky Automat svět je čtenář stržen rychlostí, s jakou se vyprávění odvíjí; to lze považovat za důsledek užití daného typu komunikace postav jako základu výstavby textu, v kterém se rozvíjí děj právě rozvíjením komunikace samé. Rychlost, s jakou reagují postavy na své protihráče v komunikacích, nevkládání delší autorské řeči, popř. i vynechávání uvozovacích vět, jsou příčinou tempa, které tak silně působí na recipienta. Naproti tomu vypravěčské tempo povídek O. Pavla je poklidné, pomalé, což do značné míry vyplývá z formy běžného, neformálního vyprávění, často odbočujícího od hlavního tématu. Vyskytují se zde sice sledy krátkých vět, které s sebou přinášejí jistý prvek dramatičnosti i zrychlení, ale výsledný dojem z povídky se jimi nemění.

Příhody zobrazené v povídkách se odehrály ve více či méně vzdálené minulosti. Čas děje však není v obou případech vnímán čtenářem stejně. Text založený na komunikaci postav v Hrabalových povídkách způsobuje, že čtenář vnímá především čas komunikací, tj. čas přítomný. Na rozdíl od situace v povídkách O. Pavla ztrácí v nich tak minulý čas autorské řeči svou primární úlohu.

Jazyková komika, jevy a výrazy společenského tabu jsou vlastní pouze textům B. Hrabala. Spolu s ostatními jevy vytvářejí osobitou atmosféru, dávají zaznít zvláštnímu hrabalovskému tónu. A tak zatímco atmosféra Hrabalových próz je podle slov samotného autora „dryáčnická“, Pavlovy prózy vynikají střídmostí podání, v porovnání s povíd[246]kami B. Hrabala lehkostí až křehkostí.

Sledované povídkové knihy mohou tedy sloužit jako doklad toho, jak příbuzní si mohou být autoři v myšlence, kterou předávají čtenáři, a jak vzdáleni si mohou být ve způsobu, kterým myšlenku ztvárňují. Rozdíly i spojnice obou děl nám pomohl odhalit poněkud netradiční pohled na literární dílo. Domníváme se (a toho snad důkazem bude i náš příspěvek), že tento přístup je jedním z těch, které mohou účinně přispět k celkovému stylistickému a sémantickému výkladu textu.

---

[1] Komunikace (verbální i neverbální) se uskutečňuje pouze v určité komunikační situaci, k jejímuž vzniku a průběhu jsou nutné jisté podmínky. Lze je shrnout zjednodušeně do následující formule: Ke komunikování dochází, když někdo někomu někdy někde za nějakých podmínek pomocí nějakých prostředků nějakým způsobem sděluje něco o něčem s nějakým záměrem a efektem.

[2] O problematice stylizování komunikačních jevů v uměleckém textu srov. např. K. Hausenblas, Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“, SaS 38, 1977, s. 336—9; A. Macurová, Postoje k jazyku stylizované v umělecké próze (na materiálu jedné Nerudovy povídky), NŘ (v tisku).

[3] B. Hrabal, Automat svět, 1. vyd., Praha 1966.

[4] O. Pavel, Fialový poustevník, 1. vyd., Praha 1977.

[5] Podrobné rozbory jednotlivých povídek jsou součástí mé diplomové práce. Srov. I. Táborská, Stylizování jazykové komunikace v nové české próze, FF UK, Praha 1982.

[6] Termínu linie se zde užívá ve smyslu Vodičkova kontextu postavy; viz F. Vodička, Počátky krásné prózy novočeské, Praha 1948, s. 114.

[7] Rozbory několika povídek O. Pavla jsou zařazeny též do práce citované v pozn. 5.

[8] O jazyce povídek O. Pavla viz podrobněji v článku A. Sticha, K obecné češtině v současné krásné próze (O. Pavel), NŘ 58, 1975, s. 215—223.

[9] V souvislosti s naším tématem byla komunikace (tj. komunikace postav i komunikace autor—čtenář) sledována i v knihách sportovních próz Syn celerového krále, Pohádka o Raškovi a Cena vítězství. V principu probíhá stejně jako v povídkách z Fialového poustevníka, pouze výskyt komunikace postav je ještě řidší, což je dáno reportážními prvky, které v těchto textech přes všechnu blízkost k povídce převládají. Obě formy — reportážní povídka (nebo reportáž s prvky povídky) a povídka ve sbírce Fialový poustevník — jsou si velice blízké, na druhé straně však je také nelze ztotožňovat.

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 5, pp. 235-246

Previous Milada Homolková: Vyjádření o jazyce a řeči v publicistických projevech F. Halase

Next Jiří Kouba: Pojmenování žen s formantem -ka ve staré češtině