Časopis Naše řeč
en cz

Vyjádření o jazyce a řeči v publicistických projevech F. Halase

Milada Homolková

[Articles]

(pdf)

-

Od samého počátku tvůrčí činnosti F. Halase vznikají vedle básní texty, které lze souhrnně označit jako projevy publicistické, určené k zveřejnění ať už na stránkách novin, časopisů a knih, nebo před rozhlasovým mikrofonem, za řečnickým pultem na schůzích či besedách a při nejrůznějších jiných společenských příležitostech. Orientace v obsáhlém a funkčně různorodém souboru textů je nyní značně usnadněna jejich zpřístupněním v edici, která kombinuje aspekt funkčně tematický s chronologickým při nadřazení prvního.[1] Toto utřídění i provedená perspektivizace textů (rekonstrukce samostatných projevů a jejich variant, určení nejzřetelnějších shodných pasáží a zhodnocení důležitosti daného textu v kontextu autorova díla) otevírá možnosti pro další významové a stylistické analýzy. K nim se hlásí i průzkum vyjádření o jazyce a řeči (tzv. metajazykových vyjádření), tedy promluvových jednotek s metajazykovou funkcí, které se podílejí na výstavbě jednotlivých projevů. Metajazyková funkce, řečeno slovy Karla Hausenblase, se uplatňuje tehdy, „když se v řeči mluví o řeči a jazyce samém“.[2] Omezený rozsah článku ovšem nedovoluje ani řešit dosud spornou otázku rozsahu a obsahu pojmu ‚metajazykové vyjádření‘ a metajazyka vůbec,[3] ani podat vyčerpávající výčet a charakteristiku všech zjištěných textových pasáží s metajazykovou funkcí. Soustředíme se proto na více méně ustálené typy a tematické okruhy[4] vyjádření o jazyce a řeči v publicistických projevech F. Halase (s výjimkou juvenilií). Zájem o tuto stránku Halasova díla nesmí ovšem vést k tomu, abychom ji jednostranně přeceňovali. Bylo by totiž naprosto mylné přijímat básníkem vyslovené [226]postoje jako příspěvky k filozofii jazyka a ztotožňovat subjektivní a často rozporná tvrzení a úvahy oplývající básnickými metaforami s odbornými jazykovědnými nebo literárněstylistickými poznatky.

Úvodem připomeňme dva obecné rysy výstavby Halasových publicistických projevů, které se promítají i do vyjádření o jazyce a řeči. Většina textů je navzájem spjata společnými jazykově tematickými prvky. Tato spojitost je podmíněna především tím, že se postupně v Halasových projevech ustaluje okruh otázek, které mají trojí pozadí: politickou a hospodářskou situaci především třicátých let, proměny (české) poezie té doby a umění vůbec a konečně vývoj vlastní Halasovy poezie.[5] Konkrétním vnějším podnětům vycházela vstříc autorova vnitřní potřeba formulovat své názory na umělecké ztvárňování skutečnosti a na postavení umělce ve společnosti i jinak a jinde než v básních. Vznikají tak celé řetězce textů, které se — mimochodem — přímo nabízejí pro zkoumání tzv. metatextových operací.[6] Různě rozsáhlé úseky jednoho textu přecházejí po formulační úpravě nebo i bez ní do textů jiných, některé samostatné projevy jsou zároveň částmi jiného textu předchozího či následného apod. Už sama orientace na problémy básnické tvorby obecně i v souvislosti s díly jednotlivých umělců navozuje zaměření na jazyk a řeč. Podobně jako celé básnické dílo F. Halase prostupuje téma jazyka a řeči, je i v projevech publicistických jazyk a řeč jednou ze skutečností, o níž a k níž se autor znovu a znovu vyjadřuje.

Druhým výrazným znakem souboru Halasových textů je stírání rozdílů mezi funkčně stylovými útvary a přítomnost estetické funkce i tam, kde jde primárně o projev neumělecký. Na pomezí stylu uměleckého, odborného a publicistického tu vznikají svérázné typy promluv a varianty ustálených žánrových forem, v nichž se uplatňují prostředky typické pro výstavbu projevů mluvených i psaných všech tří funkčních stylů. Konkrétní podmínky realizace textu pak určují, které z těchto prostředků převládnou. Výrazná je tu úloha autorského subjektu. Snahu po objektivním soudu a zobecňující definici vyvažuje a většinou i převažuje vyslovení osobních názorů a zkušeností a vyjádření citového vztahu ke sdělované skutečnosti.

Z celého souboru metajazykových vyjádření se jako zvláštní typ vydělují především komentáře k vlastní momentální promluvě.[7] V úvod[227]ních pasážích projevu autor kromě vytčení tématu často také charakterizuje formu, způsob a podmínky realizace svého projevu a zaujímá k nim určitý (hodnotící) postoj. Taková vyjádření mají především navazovací, kontaktovou a subjektivizační funkci. Autor tu obvykle zdůrazňuje své rozpaky, s nimiž přistupuje k realizaci projevu, a snahu nalézt nejlepší způsob vyjádření. Upozorňuje na své domněle omezené vyjadřovací schopnosti, omlouvá se za zvolenou formu a prostředky sdělení, které se mu předem zdají neadekvátní vzhledem k tématu. Např. tím, že svůj projev označí jako poznámky, záměrně snižuje způsob jeho výstavby, a to i tehdy, když jde o obsáhlý výklad s promyšlenou stavbou a vytříbenými formulacemi (… snad prominete mým poznámkám neklid a chaotičnost Im 59; Opravdu nevím, jak po všem tom ... říci něco nového a podstatného, a tak mi dovolte, abych se jen se všemi rozpaky pokusil ve zkratce jistě až běda nedostatečné naznačit alespoň v letmých rysech něco z velikosti básníkova … života i … díla Im 268; srov. též Im 224, 322, 401, 486; Ob 81, 119 aj.). Komentáře v úvodu jsou mnohde odrazovým můstkem k vyjádření, která se nevztahují pouze na způsob realizace momentální promluvy. Subjekt autora tu ustoupí do pozadí (např. užitím neosobních slovesných tvarů, nepřítomností explicitních určení nyní a v tomto projevu), vyjádření nabývá obecnější platnosti (Jak tedy neporušit hlubinu vzpomínky a tiché lítosti, a přece se z ní vyznat slovy? Snad jim bude odpuštěno, ztlumí-li je a zaštítí to, co muž nevypoví a žena nevypláče! Ob 83; srov. též Im 314, 373 aj.).

Také v průběhu textu a na jeho konci se autor obrací s komentářem k vlastní promluvě. Omlouvá uplatněný způsob výstavby projevu (Otazník za otazníkem proplétá se mi mezi řádky, když je píšu… To budiž omluvou neuspořádanosti Im 231) nebo hájí proti předpokládaným výtkám jeho emocionalitu (Požádali jste českého básníka o několik slov. Tady jsou, a halasila-li, není to vinou jeho Im 454; též Im 95 aj.)[8] Závěrečný komentář může také odkazovat zpět k úvodní pasáži (např. užitím metaforického pojmenování z téhož významového okruhu), ať už jde o vyjádření subjektivního postoje k projevu, nebo o hodnocení jeho formy a zároveň obsahu (Roztáčím kolovrátek výkladu… Nechť však dohraje můj kolovrátek! Ob 110 a 113; též 101 a 103; Im 108 a 111 aj.).

Halasův odpovědný vztah k vlastním formulacím a neustálá snaha nalézt pro své myšlenky a prožitky nejvhodnější verbální vyjádření se projevuje mimo jiné i v komentářích k určitému pojmenování, jehož v textu užil (tato vyjádření oddělujeme od komentářů k výrazům primárně užitým v promluvě jiných autorů). Halas tu vyjadřuje [228]uspokojení z výrazu, jímž se mu podařilo výstižně pojmenovat určitou vlastnost nebo činnost (Hledání — toto slovo jest snad klíčem k celému Mahenovi Im 291; též 406; Ob 103 aj.), jindy obhajuje zvolené obrazné pojmenování, protože mu umožňuje stručněji, a hlavně pronikavěji postihnout skutečnost (Nenalézám lepšího slova než nákaza, které mi charakterizuje působení Štyrského malby Ob 120; též 100, Im 145 aj.). Autor také často upozorňuje na příznakovost pojmenování v daném kontextu. Užije-li výrazů typických pro určitou profesionální oblast nebo pro některé druhy textů, doprovází je poukazem na tuto jejich příslušnost (Snad jsou na světě literáti (to je nejhorší nadávka, jakou znám)Im 346; jak ještě všelijak slovník kritiků tomu říká Im 292 aj.).

Komentáře k vlastní momentální promluvě mají tendenci přecházet v zobecňující vyjádření především o jakémkoli slovním doprovodu k uměleckému dílu. Halas zásadně pokládá uměleckou realitu, vytvářenou verbálními či výtvarnými prostředky, za natolik svébytnou a smysluplnou ve své celistvosti a jedinečnosti, že jakákoli její slovní interpretační reprodukce ji nejen nemůže nahrazovat, ale často znesnadňuje pochopení a znehodnocuje prožitek samotného díla (srov. už ranou přednášku Dadaismus, Im 521). Proto autor tak často zdůrazňuje, že jeho vlastní text, dochází-li už z nejrůznějších příčin k jeho realizaci, není zamýšlen jako výklad či poučení, ale jako vyznání, zpověď apod., je tedy prost interpretačních ambicí. Z tohoto subjektivního odmítavého postoje pak vycházejí četná vyjádření, v nichž se Halas distancuje od slovníku odborných kritických projevů (… ba často mi bylo z té hantýrky nanic Ob 119), nebo své záporné stanovisko podtrhuje obrazným pojmenováním s depreciativní funkcí (vějičky pouček, plevel pouček, berličky slov, berličky výkladů apod.). Z četných podobných vyjádření uveďme alespoň jediné: Není slov zbytečnějších nad ta, která mají mluviti o básních… Ale mluvme teď o básnících, které tu dnes uslyšíte. Nečekejte, že vám je budu představovat, popisovat a rozebírat. To by bylo zbytečné; nepoznáte-li dobrotu jejich slov sami, žádná kritická či jiná sůl vám trávení neupraví (Im 141; srov. též pasáž o poslání kritiky v eseji O poezii, Im 76).

Od prvních básnických sbírek se Halas stále vrací k tématu vztahu mezi slovem-znakem a věcí, tj. skutečností, která je nebo má být slovem označena. Své důležité místo má toto téma i v projevech publicistických. Autorovo pojetí slova jako organismu žijícího svůj samostatný život, jehož poznání je cílem každé tvůrčí práce s jazykem, vyvrcholilo v obsáhlém výčtu atributů slova v eseji O poezii. Tato pasáž spojuje jednotlivé dílčí charakteristiky vlastností a kvalit slova podané v básních a předjímá analogické soustředěné vyjádření v básni Dolores [229](A co?). Autor tu volí stejné výrazové prostředky tohoto zživotnění jako v básních — přívlastky z významové sféry jednak lidského prožívání a aktivity, jednak přírodních jevů (Slovo je obzorem věcí. Jsou slova ospalá, která jen mžourají; slova vyzáblá dlouhým putováním na stránkách knih, ušpiněná stálým dotykem, jsou slova opuštěná … hašteřivá a zpychlá velkou písmenou … jsou slova zkroušená, stále klečící a bojácná … horlící … zplanělá dlouhým nedostatkem rosy těch jiných … Jsou také slova jako semínko, … cizopasící na jiných, a tak do nekonečna Im 67). Takto pojatý živý svět slov není charakterizován pouze prostorovou dimenzí, tzn. výrazovou všeobsáhlostí, ale zároveň i dimenzí časovou, možností proměny této výrazovosti. (Je už osudem slov, že stárnou, pelichají, ztrácejí vůni i úder, ale jsou taková, kterým čas neublíží Im 277.)

Funkce slova být znakem nějaké skutečnosti vede především k otázkám sepětí světa slov a světa věcí. Halas konstatuje jejich vzájemnou podmíněnost, ale má tendenci zdůrazňovat prioritu verbálního výrazu vzhledem k označované skutečnosti (Slovo samotné stačí, abychom viděli, a někdy věci počnou teprve existovati správně nalezeným slovem Im 68; srov. též 409, 352 a zvláště výklad lidových pojmenování květin, Ob 50).

Obecná vyjádření o vlastnostech slova mají svůj významový protějšek ve vyjádřeních o konkrétním pojmenování. Především v portrétech literárních tvůrců Halas často vybírá určité klíčové slovo z jejich díla a zamýšlí se nad jeho významem, smyslem, v kontextu celé autorovy tvorby nebo nad zdrojem příznakovosti jeho užití (Všimněte si, jak slovo entuziasmus se u něho často opakuje Im 263; obzory, to slovo, které se stále u Mahena vrací, nepřestávaly vábit Im 304; Paďour … jeho otcem je František Bidlo … Musil tímto slovem standardizovat ony nesčetné tváře, jež kreslí. Jak dobře zní a jak skvěle charakterizuje Ob 149). Vedle určitých autorských slov se Halas vyjadřuje i o významu či dobově a společensky podmíněné platnosti a užívání určitého pojmenování nebo vlastního názvu (V čase, kdy volání „ke kořenům“ nabývá platnosti nadčasové, kdy nejde o novinářskou frázi Im 169; Míním nános slov, jako víra, nadšení, láska, bez kterýchžto ctností jen málo děl si troufalo vejít do světa Im 129; Fašismus je slovo, které slyšíme již léta Ob 156; srov. též 123; Im 344, 419, 472). Pro Halase je typické, že v těchto a v četných dalších vyjádřeních prezentuje pod výrazem slovo nejen rovinu čistě jazykovou, ale zároveň i pojmovou. Tuto ambivalentnost vyjádření nelze hodnotit jen jako běžné neterminologické užívání lexi[230]kální jednotky slovo. Je to i svědectví Halasova vědomí o vzájemné podmíněnosti jazyka a myšlení a jeho vnímavosti k společenským podmínkám fungování jazyka (Byli jste svědky, jak právě řeč byla zmrzačena, jak slova nejvzácnější znehodnocena. Vydobýt novou úctu pro některé z těch drahých pojmů je také kus vašeho programu Im 500).

Stejně jako Halas-básník neustále osciluje mezi důvěrou ve vyjadřování pomocí slov a skepsí k nim, tak i Halas-esejista často zdůrazňuje nemožnost vyjádřit slovy vše pociťované, zakoušené a poznané. Je v tom obsaženo vědomí o jinorodosti jazykového znaku vzhledem k označované realitě a tato jeho odlišná kvalita je často pokládána za méněcennou (… hanbíce se za ubohost řeči Ob 83; To, co byste rádi zajali slovem a pokřtili, se vzpírá, tušíte-li realitu, vzpomeňte si rychle na cokoliv z nezachytitelnosti snu a zakažte si toto pokušení Im 120; … propadli jste … plachosti, která ví, že vše je a vše se děje teprve za slovy Im 332).[9] V neprospěch verbálních prostředků vyznívá především jejich konfrontace s výrazovými prostředky výtvarných projevů. Halasovo hodnocení vztahu výtvarného a slovesného umění není však jen takto jednostranné. Příznačná jsou vyjádření, kde výrazové prostředky obou hodnotí jako kvalitativně odlišné, ale rovnocenné ve své funkci, která spočívá v předání estetické informace (Řevnivost — a mezi prostředky jednotlivých uměn je — kde slova, tóny a barvy se snaží navzájem přetrumfnout a nahradit — je řevnivost uměnídárná Ob 110). V popředí Halasova zájmu o výtvarná díla stojí vždy právě esteticky sdělný aspekt (co obrazy říkají). Aby tuto komunikativnost podtrhl, uchyluje se často k užití metajazykových lexikálních jednotek (Jeho plátna … jsou pomlčkami dialogu vedeného s Věčností Ob 85; Obdivoval jsem … mohutnost nedopovězeného náznaku … zkouší tělem i šatem … vyslovit i zvěstovat onu vnitřní nesdělitelnost skrytou za tvářemi Ob 139).

Skepse k jazyku má i další významovou podobu známou i z básní. Proti přirozenému jazyku Halas staví řeč květin, řeč věcí, mateřštinu tepen a kůže, rajskou řeč dítěte apod. s důrazem na možnost vyjádřit jimi to, co nelze prostředky normální řeči. Příznačné ovšem je, že všechny tyto způsoby kontaktu nazývá řečí. Vezmeme-li v úvahu všechna další vyjádření, v nichž jsou pojmenování jazykové skutečnosti užita v aktuálním přeneseném významu, nepřímo se tu prokazuje autorovo vědomí, že řeč, přirozený jazyk má přes všechny své nedostatky centrální postavení mezi prostředky lidské komunikace.

[231]Paralelně s kontextem básnického tvoření v Halasových sbírkách básní můžeme v jeho textech nebásnických sledovat tematiku slovesné umělecké tvorby, jejímž dílčím, ale právě pro Halase nad jiné důležitým aspektem je téma jazyka a řeči. Rané teoretické práce zachycují především autorův zájem o dav jako rezervoár slovní fantazie (Im 530), z něhož jedině by měla čerpat soudobá moderní poezie. V duchu dadaismu tu Halas horuje pro jazykovou destrukci (jazykoborectví), které však má pozitivní tvůrčí charakter. Cílem je využití vrstev slovní zásoby až dotud v uměleckém projevu opomíjených a v literatuře tabuových, především slov expresívních včetně vulgárních. Později Halasův obdiv směřuje k jazyku lidové poezie. Souvislosti v této rovině mezi ranými pracemi a pozdějšími texty o lidové písni a poezii vůbec by si ovšem zasloužily speciálnější výklad. V zásadě jde o přesun od extenzívního k intenzívnímu záběru a současně o záměrný odstup z odborně teoretizující pozice (doprovázené mj. i užitím odborných termínů, které později zcela mizí) do pozice esejistické, což se odráží ve změně celkového způsobu výstavby promluvy (srov. Im 180, 212).

Pro texty o poezii a spisovatelích, které vznikaly na přelomu 30. a 40. let a později, je příznačný okruh vyjádření týkajících se mateřštiny a básníkova vztahu k ní. Halas se často přímo vyznává ze svého citového vztahu k rodné řeči, která mu svými výrazovými kvalitami umožňuje být básníkem (např. Im 114). Pohlíží na ni také jako na spojnici mezi nynějšími a předchozími básnickými generacemi. Souhrnně je podíl jednotlivých básníků na rozvoji mateřského jazyka charakterizován v eseji O poezii (Im 71).

Úvahy o procesu básnického ztvárňování skutečnosti a o povaze jeho výsledku (… každá dobrá báseň je zrozením nové reality z matečné vody mateřštiny Im 82) provází neustálý ohled na to, že jde o umělecké ztvárňování verbálními prostředky, o realitu jazykovou. Halas se soustřeďuje na charakter básníkovy práce s výrazovým materiálem, který mu poskytuje rodný jazyk. Podstatou této práce je podle něho hledání a cílem nalézání optimálního výrazu. Hledání a nalézání je protikladem neuvědomělé řečové činnosti. Pro Halase to znamená objevování a využívání významových vlastností jazykových prostředků na základě jejich významové analýzy a vzájemné konfrontace se zvláštním zaměřením na méně frekventované vrstvy lexika a na neuzuální, aktuální spojitelnost lexikálních jednotek (srov. častá vyjádření o metafoře). Halasově tendenci vidět svět slov jako živou, hmotnou skutečnost s prostorovou a časovou dimenzí odpovídá i představa operací, které provádí básník s jazykem (… hledá původní význam slova, jeho ještě teplou zárodečnou podobu Im 66; Roztrhuje slova od hlavy. Všechno je mu jen záminkou pro vniknutí do útrob jejich skryté mohutnosti i šalebné marnosti, kdy odcházejí tiše i s dupotem od věcí a nechtějí s nimi nic mít Im 355). Důrazem na novost a neobvyklost vyjádření však Halas neobhajuje slovní exkluzivitu a nesrozumitelnost. Jde mu o postižení este[232]tického efektu, který je založen na osobitém výběru, popř. individuální úpravě jazykových prostředků a na jejich spojení v celek promluvy. Z tohoto úhlu hodnotí také své básnické neologismy jako záměrný prostředek k dosažení požadovaného estetického účinu (Obvykle začínám báseň ze slova, nějakého neotřelého, čerstvého slova … Pro tu neotřelost pokouším se často o novotvary Im 124; … barviva a prsť řeči jsou jen hmotou ždaného tvaru Im 334). Halas si však dobře uvědomuje obtíže jím hlásaného přístupu k jazyku, které plynou z mnohovýznamovosti jazykových prostředků a z jejich znakové povahy. Tvůrčí práce se slovy se tak mění na zápas s nimi s nejistým vítězstvím, jehož dosažení je pro básníka impulsem k novému hledání (Jindy jazyk neposlouchá … slova vedou stále svou Im 68; Jistěže je dnes stále těžší vyslovit se nově a jinak, ale tím větší čest, podaří-li se to Im 144; Jaká vítězství a jaké porážky na bojištích slova Im 320).

Podnětem k úvahám o tvůrčím přístupu umělce k jazykovému materiálu byl kromě vlastní básnické práce i jazyk a styl děl jiných autorů. Detailně se jím Halas zabývá v portrétu J. Vrchlického (Im 224). Konstatuje, že v jeho básních je právě moment vědomého hledání, um třídící a vážící slova, silně potlačen a vyvažován jednak bohatstvím slovní zásoby, jednak jazykovými deformacemi (Im 237). V souvislosti s dílem V. Vančury je překvapivě vyjádřen protiklad mezi jeho způsobem formování jazykového materiálu na jedné straně a uzuálními jazykovými prostředky na straně druhé jako protiklad řeči a slova (Im 314). Zvýrazňuje se tím Halasovo přesvědčení o nehotovosti lexikálních prostředků běžně užívaných a o nutnosti vědomého tvůrčího zásahu k dosažení individuálního uměleckého výrazu.

Na základě vlastní básnické praxe zdůrazňuje Halas vedle novosti i další vlastnost básnického projevu — ekonomii výrazu a s ní spojenou významovou neuzavřenost, náznakovitost. Oceňuje ji v textech lidové poezie i v díle některých slovesných tvůrců. Všímá si jí též při popisu řečových zvyklostí jednotlivých osobností (Zneklidňoval nás náznaky, tím nedopovězením vět Im 306). Výrazová úspornost je podle jeho názoru svědectvím básníkova vědomého zacházení se slovy a vychází zároveň vstříc čtenářově aktivitě při recepci uměleckého projevu (A není konečně citoslovce nejpregnantnější a nejekonomičtější formou básně? Je tam všechno a beze slov! Im 66; … on, který věděl, kdy báseň má vejít v mlčení, a stále se lekající, že řekl mnoho Im 286).

Za hlavní nebezpečí, které ohrožuje hodnotu každého verbálního projevu, a zvláště účinnost projevu básnického, pokládá Halas frázovitost. Váží si proto osobností, jejichž promluvám je fráze cizí a jejichž individuální způsob vyjadřování není zasažen novinářskými manýrami. Za vzor dává nejčastěji opět texty lidové poezie. Odpor k frázím cha[233]rakterizuje už jeho ranou stať o žurnalismu, v níž jsou také kořeny Halasova kritického postoje k jazyku publicistiky vůbec (Každá báseň říká, co si myslí básník o světě, je však básní jen tehdy, vylučuje-li frázi Im 84; Mám rád lidové písně … jak jsme tu daleko od rozumářských hader řečí a sklerotických slov, máčených ještě žurnalismem Im 66; … kéž by dělníkův list, z výše hledě na sebe, poznal dutost frází Im 511). Kritický postoj zesílil hlavně koncem 30. let, kdy Halas příkře odsuzuje způsob, jakým jsou v oficiálním tisku a někdy i v poezii prezentovány národní a společenské hodnoty. Na nebezpečí bezobsažných hesel a řečí, které suplují činy, poukazuje znovu i v projevech poválečných (… roubují /básníci/ verš na usychající větve reality ohryzané konvenční řečí žurnálů a špatně psaných knih Im 140; … není to tak dlouho, kdy jsme viděli, jak dávno pohřbená frázovitost chtěla utloukat ty, kdo nekřičeli bědně omšelá hesla s sebou Im 71; Každá fráze by vás měla provokovat, nejen protože falšuje a znehodnocuje myšlenku, ale také z lásky k mateřštině samé Im 500).

Společenskou angažovanost poezie, která v ničem neomezuje svobodu projevu pro básníka nezbytnou, Halas vždy ostře odlišuje od tendenčního a politicky povrchního veršování (z básní nesmí program čouhat jako sláma z bot Im 74). Zastává názor, že vedle myšlenky je pro účinnost básně snad ještě důležitější způsob její verbální prezentace (v tomto duchu vyznívá i pozdější Halasovo hodnocení proletářské poezie včetně vlastních pokusů, Im 116). Zároveň se však důrazně staví proti snahám připravovat básníka o možnost podílet se i jinak než psaním poezie na společenském dění a revolučním boji (Člověk píšící verše není žádná mátoha, složená z rýmů … Je tvor stejně myslící a stejně žijící jako každý jiný, a jako takový troufá si … rozuměti věcem světa a má stejné právo hodit svá slova na vážky otázek, aniž je předem rýmoval Im 64; Vůle, která chtěla z verše učinit nástroj boje, není mi cizí ani dnes, ale kdykoliv jsem se o to pokoušel …, zjišťuji, že se na něco doplácí. Buď mizí poezie, nebo účin, kterého jsi chtěl dosáhnout … Znám účinnější zbraně, než je verš, v zápase tříd Im 345).[10]

Problematiku tvůrčí práce s jazykem a stejně tak i užívání jazyka jako prostředku dorozumění vůbec bychom mohli dále dokládat vyjádřeními z portrétů jednotlivých autorů i z projevů jiných. Halasovi tu [234]nejsou zcela cizí ani metody odborné stylistické analýzy, jak dokazuje především portrét J. Vrchlického, ani základní pojmy a termíny literární teorie a jazykovědy (jejich znalost uplatnil především v autobiografických projevech a v eseji O poezii, ale také už v raných recenzích a teoretických statích). Esejistický způsob výstavby převážné většiny projevů však dává přednost obrazným zobecňujícím charakteristikám určitých aspektů autorského jazykového stylu či jazykové stránky díla. Z tohoto úhlu je také třeba posuzovat poměrně malý výskyt vyjádření o konkrétních pojmech poetiky (i v aplikaci na určité dílo) a nevidět v tom jednoduše důkaz pro vlastní Halasovo tvrzení, že se nikdy nevyznal v teorii básnického řemesla (Im 127).

Na základě citace slovníkového hesla v přednášce Moudrost lidová (Im 169) lze usuzovat, že Halas užíval Vášova a Trávníčkova Slovníku jazyka českého. Z ostatních dokladů Halasova jazykovědného zájmu připomeňme pouze zmínku o významu Lindeho slovníku pro vznik slovníku Jungmannova (Im 429), uvedení etymologie slova autor (Im 141), výzvu k sebrání lidových botanických názvů (Ob 51) a ocenění Lidových rčení Jaroslava Zaorálka (Im 335).

Závěrem se pokusme odpovědět na otázku, jaké byly předpoklady tematizace jazykové skutečnosti v Halasových projevech.

Jazyk je základní a nejdůležitější dorozumívací nástroj člověka, je skutečností s člověkem těsně spjatou a vlastní pouze člověku. Proto už samotná existence jazyka a řečových projevů a možnost vyjádřit se jazykovými prostředky i o jazyce a řeči jsou předpokladem (umělecké) verbální prezentace jazykové skutečnosti. Na autorově komunikačním záměru, na funkci promluvy a na způsobu její výstavby jako celku pak záleží, zda, jakou měrou a jakými prostředky se jazyk a řeč stanou jedním z obsahových prvků textu. U projevů uměleckých a esejisticko-publicistických nad tím vším dominuje osobnost autora a jeho vztah k jazyku.

K faktorům, na jejichž základě se utvářely Halasovy postoje k jazyku, patří jistě rodinná tradice, původní povolání knihkupce, intenzívní četba, kterou F. Halas kompenzoval nedostatek vyššího školního vzdělání, kulturní ovzduší jeho mladých let, novinářské a později redaktorské působení, politická angažovanost spojená s veřejným vystupováním, překládání z cizích jazyků, četná přátelství, tvůrčí atmosféra, intenzita i šíře uměleckých snah doby mezi dvěma válkami a v neposlední řadě i konkrétní historické podmínky a události. To vše, ale především silný prožitek vlastního básnického tvoření, podnítilo u Halase hluboký vztah k jazyku jako prostředku umělecké tvorby. Halas neustále přistupuje [235]k uměleckému osvojování skutečnosti jako k poznávací činnosti svého druhu s vědomím, že toto poznávání je vázáno na jazyk. Napětí ve vztahu mezi tvůrčím úsilím básníka a výrazovými možnostmi přirozeného jazyka nepřestává přitahovat jeho pozornost a vede i k vyjadřování o jazyce a řeči.


[1] F. Halas, Imagena, 4. sv. edice Dílo Františka Halase (ed. L. Kundera a F. X. Halas), Praha 1971; Obrazy, 5. sv. edice, Praha 1968. V dalším textu je za zkratkou edice (Im, Ob) citována pouze stránka.

[2] K. Hausenblas, Učební styl v soustavě stylů funkčních, NŘ 55, 1972, 150n.; srov. týž, Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“, SaS 38, 1977, 336n.

[3] Srov. P. Mareš, Metajazyk, metařeč, metatext, SaS 44, 1983, s. 123n.

[4] Srov. J. Hoffmannová-Jiřičková, Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka, SaS 40, 1979, s. 295n., J. Chloupek, Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. Horníčka, NŘ 55, 1972, s. 165n.

[5] Srov. L. Kundera, Imagena (předmluva), Praha 1971, s. 21.

[6] Srov. F. Miko — A. Popovič, Tvorba a recepcia. Estetická komunikácia a metakomunikácia, Bratislava 1978.

[7] K problematice metařečového komentáře srov. J. Jiřičková, Metařečový komentář, SaS 40, 1979, s. 149n.

[8] Využití hláskové korespondence vlastního příjmení se slovesem halasit je v Halasových textech ojedinělé. Souvisí to nepochybně s celkovým skromným postojem k vlastní tvorbě.

[9] Halasovské za, srov. za zrcadlem stínů, jímž je svět (Tvář), navozuje ovšem složitější významové vztahy: slovo jako prius — jím objevená skutečnost — skutečnost izolující se od slova a překonávající ho svou mnohostranností.

[10] Tato odpověď S. K. Neumannovi v polemice týkající se díla J. Wolkera představuje vůbec nejsoustředěnější výklad Halasových názorů na společenské poslání poezie. Dobou i problematikou koresponduje s koncem Tváře a vznikem Dokořán.

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 5, pp. 225-235

Previous Eva Macháčková: Malobyt

Next Ivana Stehlíková: Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1