Pojmenování žen s formantem -ka ve staré češtině
Jiří Kouba
[Articles]
-
Lexikální kartotéka oddělení pro dějiny českého jazyka Ústavu pro jazyk český ČSAV nám poskytuje též poměrně bohatý antroponymický materiál, přestože byla budována především pro lexikografické zpracování apelativ. Z tohoto materiálu je patrné, že staročeská (dále stč.) soustava pojmenovávání osob byla značně neustálená,[1] rozvíjela se. Křestní jména byla osobními jmény hlavními, základními. Dvoujmennost[2] (křestní jméno + bližší určení osoby) se objevuje od sklonku 12. stol., a to nejprve u vyšší šlechty, později též u nižší, u osob měšťanského původu a konečně i u společensky nejnižších vrstev. Úřední pojmenování stále kladlo důraz na křestní jméno; to se vyskytovalo obvykle v zápisech samostatně v případě, že byla v dané situaci pojmenovaná osoba již dobře známa. Repertoár křestních jmen však nebyl příliš pestrý a potřeba druhého, doplňkového jména, které by pomáhalo lépe identifikovat danou osobu, se objevovala stále naléhavěji, např. právě v oblasti administrativně právní. Tak se postupně tvoří víceslovná pojmenování osob přidáváním dvou nebo i více identifikačních označení za křestní jméno (Kateřina Ryšanka, měščka z Brna).
V našem příspěvku si chceme povšimnout jednoho typu takových doplňkových osobních jmen, totiž ženských pojmenování tvořených formantem -ka ve staré češtině.
Formantem -ka se mohou tvořit[3] i v dnešním hovorovém (a obecném) jazyce jména manželek podle příjmení manžela nebo podle názvu jeho povolání, např. Hübnerka, stará kovářka. U takto tvořených jmen poci[247]ťujeme dnes — zejména ve spisovném kontextu — jisté citové zabarvení (expresívnost), např. Přišla k nám upovídaná Novačka místo spis. neutrálního Přišla k nám upovídaná paní Nováková. Ve staré češtině tomu tak nebylo. Tento způsob tvoření pojmenování formantem -ka byl běžný a živý, bez příznaku expresívnosti. O expresívnosti tohoto tvoření se nezmiňují ani ojedinělé poznámky v dosavadní literatuře. Např. J. Beneš[4] uvádí pouze, že přípona -ka se užívala pro tvoření ženských přízvisek podle příbuzenského vztahu (Tetka), z názvu zvířat (Holubička) a k přechylování (Eva Perjarka, Kateřina Fenculka). Podrobně však kontexty uvedených jmen neinterpretuje. Jejich rozbor ukazuje, že ona stč. jména — ačkoli netvořená ze jména muže — (Tetka, Holubička) pojmenovávají vdovy (Perjarka, Fenculka nejsou stč.), srov.: Annae dictae Tetka viduae (= vdově), erga Margaretham dictam Holubiczka, relictam Martini braseatoris (= pozůstalé). Také z excerpovaného dokladového stč. materiálu (do r. 1500), jehož úplnost byla podchycena retrográdním indexem k Staročeskému slovníku, lze vyvodit závěr, že příjmí[5] (nedědičné příjmení) utvořené formantem -ka označovalo ženy, které neměly manžela, a to především vdovy. Tomu nasvědčují tato fakta:
Ze 44 dokladů, vyskytujících se vesměs jen v administrativně právních textech (převážně z 15. stol.), svědčí pro náš předpoklad 30 dokladů. V osmi případech je vyjádřen stav vdovství explicitně u jména apelativem vdova nebo jeho latinským ekvivalentem vidua, např. vdova Wayczarka[6] Žilin 12b (1462); Zapsánie LX k. od Doroty kolářky Kašparovi, synu jejiemu … Dorota, vdova po nebožci Janovi koláři, vyznala… ListářPlz 2,317 (1493); Kroupka vdova ArchČ 17,383 (po r. 1494); Vankam viduam *AMP 2069,74a (1381). — U dalších pěti dokladů stav vdovství nebo neprovdanosti vyplývá z kontextu, do něhož je pojmenování zasazeno. Např. Hrzánka, manželka Hrzánova, po smrti jeho jsúci v svém vdovství ArchČ 37,421 (1456); prodala jest Oršula Hadmasska dóm Štefanovi Garajovi, zeti svému, bez jedného za třiceti zlatých, a to jest on jéj zúplna zaplacil za ten dóm a ona jest jemu svuobodivši svými sirotkami vzdala Žilin 100b (1462); prosila Karteřka: Milá Židovko, nech mne, jmám jíti za muž NaučBrn 20. — U dalších sedmnácti dokladů se musíme ovšem opřít o tvrzení Z. Wintra, že „od členů rodinných, [248]od čeledi náchlebné žaloval i odpovídal hospodář, muž, otec, manžel; i vdova za děti své“.[7] Jestliže tedy žena z měšťanské vrstvy a společensky nižších vrstev se účastní administrativně právního řízení (nejde o trestné činy, nýbrž o řešení majetkových sporů či menších peněžních pohledávek), pak je vdovou. Ale hned tudiež za sě táž Cecilia Sedlářka žaluje před námi na Mářu Sedlákovu o ten čechel NaučBrn 11 (1481); mezi paní Machnú z Valdštejna a Kateřinú Ryšankú, měščkú z Brna i těmi všemi, ktož jsú jí Ryšanky pohnali, páni nalezli Půh 5,422 (1481).
Z pojmenování žen zakončeného formantem -ka se tvořilo samozřejmě i přivlastňovací adjektivum (k domu Ryšančinu v Brně Půh 5,443; 1481). Takové doklady ovšem počet našich příkladů rozmnožují.
Předcházející Wintrovo tvrzení o měšťankách a ženách ze společensky nižších vrstev se jen málo liší od zásady platné pro ženy urozeného původu: „… neměla žena zapotřebí právního zástupce, leč byla-li nezletilou, provdanou, nebo žila-li v nedílu. Tehdy nemůže žena vystupovati volně, nýbrž jest obmezena a zastupována … Není zde poručenství nad ženami, nýbrž moc otcovská, manželská, poručníka nad sirotky … Žena, která není v některé z těchto mocí, jest úplně volnou a může jednati dle své vlastní vůle a vystupovati osobně. Případ takový nastává u dcery zletilé oddělené a vdovy, samostatně žijící … Právě tak i vdova smrtí mužovou stávala se volnou a způsobilou k činům právním.“[8] Z našeho materiálu uvádíme: Lidmila Kapléřka ze Sulevic bakaláři Klimentovi z Rúdnice v dluhu 280 kop zapsala platy, kteréž má v Konraticích, … ArchČ 3,476 (1407); Margeta Hřivínka z Honbic Jiříkovi z Vlašimě a z Úsova ve vsi Olešném to, což jsem já tu sama měla, držela a požívala …, než to všecko ve dsky vkládám a vpisuji ku pravému dědicství, držení a požívání DeskyMorOl 84 (1493). Některé doklady však ani svými širšími kontexty jasně neukazují, zda příjmí na -ka zde označuje vdovu nebo zletilou neprovdanou dceru. Že šlo o neprovdanou dceru, lze dokázat v jednom případě, a to prameny historickými, nikoli přímo údaji jazykovými: Lidmila Kapléřka ze Sulevic (viz výše) byla neprovdanou dcerou vdovy Kateřiny z Vrábí.
Ve zbývajících 13 dokladech se vyskytuje pojmenování žen na -ka v kontextu, který není pro naše zkoumání dostatečně informativní. [249]Těžko můžeme rozhodnout, zda nebožka Duraska zemřela jako vdova, svobodná či provdaná žena, nebo nám pro naše zkoumání neřekne nic kontext o Huntířce v dokladu o věnování role …, kteráž leží podle meze Huntířčiny s jedné strany… SvědBydž 363 (1440) apod. Tyto doklady nám náš předpoklad o pojmenování vdov (popř. svobodných zletilých žen) sice nepodpoří, ale ani nevyvrátí.
Pouze v jediném dokladu z celkového počtu jde o ženu provdanou. V tomto případě Mikolaj Koza a žena jeho paní Zacharka PrávOsvět 47 (1455) jde o křestní jméno, které je pro naše zkoumání irelevantní (obdobný doklad: v té při, kteráž jest mezi Bavorem z Bošína a Krystynú, ženú jeho, s jedné /strany/ ArchČ 7,550 (1480), dnes Antonín Novák a jeho žena Anežka). Křestní jméno je zde pro identifikaci ženy plně postačující, protože mužovo pojmenování v sobě zahrnuje komponenty dva (křestní jméno + ustalující se příjmení).
K poznání staročeské soustavy osobních jmen můžeme tedy přispět dílčím poznatkem: pojmenování utvořené formantem -ka ze jména manžela (též podle názvu jeho povolání) označovalo ženy majetkoprávně nezávislé na muži, tj. především vdovy. V úplném lexikálním materiálu, shromážděném pro vydávání velkého Staročeského slovníku, nebyl zjištěn doklad, v němž by takovéto jméno průkazně pojmenovávalo ženu za života jejího manžela nebo dceru majetkoprávně závislou na žijícím otci.
[1] B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, s. 414.
[2] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1951, s. 273; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 6n.
[3] Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 87.
[4] J. Beneš, d. c. v pozn. 2, s. 22n.
[5] J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, s. 13 (odtud přejímám termín „příjmí“).
[6] Úpravu dokladů přejímáme podle zásad Staročeského slovníku a také památky citujeme podle zavedených zkratek pro tento slovník. Srov. Staročeský slovník, Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.
[7] Z. Winter, Kulturní obraz českých měst 2, Praha 1892, s. 644.
[8] J. Kapras, Manželské právo majetkové dle českého práva zemského, Praha 1908, s. 15, 16. — K tomu srov. J. Klabouch, Staré české soudnictví, Praha 1967, s. 179.
Naše řeč, volume 66 (1983), issue 5, pp. 246-249
Previous Ivana Stehlíková: Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla
Next Alena Polívková, Jiří Nekvapil: Soutěž mladých jazykovědců
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1