Časopis Naše řeč
en cz

Národní knihovna skončila

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V květnu r. 1982 vyšel (s vročením 1981) stý a zároveň poslední svazek ediční řady Národní knihovna. Jsou jím Obrazy z dějin národa českého Vladislava Vančury. Končí tedy tato významná knižnice, na jejímž počátku stála Babička Boženy Němcové, jedním z nejvýznamnějších děl mo[208]derní české prózy. Poněvadž jde o ediční čin, který je v historii naší vydavatelské praxe dosti ojedinělý, připomeňme si stručně její historii i význam.

Po roce 1945 bylo nutno změnit a nově organizovat celý náš kulturní život, tedy i kulturní instituce. (Ostatně, když se už hned na začátku protektorátu mezi členy kulturní levice o takové reorganizaci uvažovalo, byl vedoucím spisovatelské sekce ilegálního Výboru inteligence, který byl součástí Národního revolučního výboru, právě Vančura.) Z třetího odboru ministerstva informací, vedeného Františkem Halasem, vyšel návrh na vydávání České knihovny, která by vycházela v několika nakladatelstvích a přinesla co nejrychleji nová vydání spisů především těch autorů, jejichž díla za protektorátu nemohla nebo nesměla vycházet. Tento návrh byl v roce 1948 pozměněn tak, že vydáváním takové ediční řady, nazvané pak Národní knihovna, bylo pověřeno nakladatelství jediné, a to Orbis. Do roku 1953, kdy tato edice přešla do edičního plánu nově založeného Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, jakéhosi to dědice zrušené Družstevní práce, vyšlo v nakladatelství Orbis 37 svazků (a 24 reedic) v nákladu 1 780 950 výtisků. V novém nakladatelství (od r. 1961 s názvem Státní nakladatelství krásné literatury, od r. 1965 Odeon) vyšlo 52 svazků (a dvě reedice) v nákladu 838 700 výtisků. Posledních deset svazků Národní knihovny vyšlo v nakladatelství Československý spisovatel, kam byla tato knihovna v r. 1975 ministerstvem kultury přidělena, a to v nákladu 110 500 výtisků. Za svého čtyřiatřicetiletého trvání přinesla tedy Národní knihovna díla 57 autorů v celkovém nákladu 2 730 150 výtisků.[1]

Nejvíc autorů je zastoupeno jedním svazkem (31), někteří svazky dvěma (15), po třech bylo věnováno sedmi autorům (K. Čapek, K. J. Erben, A. Jirásek, M. Majerová, T. Nováková, I. Olbracht a K. V. Rais), po čtyřech třem (J. Holeček, J. Neruda, V. Vančura) a nejvíc svazků je věnováno B. Němcové (šest, z toho dvě díla dvousvazková). (Počet svazků neznamená počet děl; Haškovy dva svazky obsahují jedno dílo, stejně jako čtyři svazky Holečkovy, kdežto čtyři svazky Vančurovy obsahují pět děl, v tom dvousvazkové Obrazy z dějin národa českého.) Ediční radě Národní knihovny, která nebyla zprvu ve svazcích jmenována, předsedal nejprve prof. Albert Pražák a poté byla různě měněna. Když začal v r. 1956 Knihovnu řídit Ústav pro českou literaturu, ediční radu tvořili za předsednictví Jana Mukařovského: František Buriánek, Jiří Hájek, Bohuslav Havránek, Květa Homolová, Rudolf Skřeček, Felix Vodička a Vilém Závada; doplňována byla pracovníky nakladatelství. V tomto složení trvala redakce až do r. 1971. Od r. 1975 ji tvořili Ladislav Štoll, Vladimír Forst, Miloš Pohorský a Štěpán Vlašín.

Už koncem třicátých let se dostávala znovu do popředí otázka, jakým způsobem se mají vydávat díla starších autorů. Jestliže na začátku století se touto otázkou zabývali výhradně filologové a literární historikové (především [209]Jan Jakubec), účastnili se řešení v této době i spisovatelé, kteří se většinou domnívali, že zastaralý jazyk knih vyšlých před padesáti nebo sto lety znesnadňuje četbu.[2]

Různost názorů tehdy definitivně vyřešena nebyla, a tak kvalita jednotlivých edic záležela více nebo méně na editorově filologické a literárněvědné erudici, zkušenosti i pečlivosti. Při vydávání děl v Národní knihovně musely se tedy řešit tyto ediční problémy znovu a nově, i když už od r. 1947 existovaly Kritické a ediční zásady pro vydávání novočeských autorů, navržené 4. třídou České akademie věd a umění. Největší podíl na jejich vypracování měl A. Grund a byly otištěny ve Věstníku ČAVU 1947, s. 64—68. Tyto zásady byly ovšem jen rámcové a ediční praxí Národní knihovny (a téměř současně s ní vzniklé Knihovny klasiků) musely být doplňovány a prohlubovány. Už při přípravě nejčastěji vydávané české prózy, Babičky B. Němcové (bylo to 248. vydání), kterou předtím vydávali tak zkušení editoři, jako byl Miloslav Novotný (a jiní, jako Marie Gebauerová, Karel Hikl, Miloslav Hýsek), se ukázalo, že její text je nutno v některých detailech ještě poopravit (viz NŘ 33, 1949, s. 121, a 35, 1951—52, s. 148). Jestliže redakce Národní knihovny dbala o to, kteří autoři mají být do této ediční řady zařazováni, a především o podobu a odbornou i ideovou úroveň doslovů, péče o textovou stránku byla z největší části přenechána jednateli ediční rady, jehož povinností bylo revidovat připravený text a složitější problémy jazykové a textologické řešit s akademikem B. Havránkem. Národní knihovna měla to štěstí, které neměla žádná dřívější tak dlouho vycházející ediční řada, že tímto jednatelem, který byl i výkonným redaktorem převážné většiny svazků Knihovny, byl po celou dobu jejího trvání, tedy celých těch čtyřiatřicet let, jeden člověk, filolog-bohemista (fakultní žák Emila Smetánky, J. Jakubce a M. Hýska, ale nakonec pracovním stykem žák B. Havránka), středoškolský profesor zběhlý i ve věcech administrativních a organizačních, Rudolf Skřeček (1908—1983). Tento výkonný redaktor text každého svazku nejen celý četl a sjednocoval po vnější jazykové stránce, kolacionoval s výchozím textem (a stával se tak větší či menší měrou spolueditorem téměř všech svazků; sám připravil 11 svazků a v osmi je jako spolueditor uveden), nýbrž excerpcí různých jazykových jevů shromažďoval materiál, o nějž se při další práci mohl opírat. Protože díla vycházející v Národní knihovně zahrnovala nejen celé období novočeské literatury (nejstarší z vydávaných autorů byl J. Kollár a F. L. Čelakovský, „nejmladší“ V. Nezval a Fr. Halas a někteří, např. I. Olbracht a M. Majerová, mohli ještě sami pomoci při řešení textových nejasností), ale i všechny její běžné žánry (prózu, verše, dramata), vznikala při Ústavu pro českou literaturu ČSAV, do jehož péče byla Národní knihovna nakonec svěřena, základna pro další ediční činnost i mimoústavní.

[210]Editoři byli vybíráni zprvu z pracovníků mimoústavních, kteří již měli nějaké ediční zkušenosti. K nim přibývali pracovníci Ústavu pro českou literaturu, kde bylo pro koordinaci prací vytvořeno ediční středisko, a pracovníci Ústavu pro jazyk český. Celkem se v Národní knihovně uplatnilo 48 editorů ze starší i tehdy střední generace, z nichž se někteří stali později zkušenými a vyhledávanými editory autorů vycházejících jinde.

Ačkoliv byla Národní knihovna určena pro širokou veřejnost, zvláště pro školy vyššího stupně, a její svazky se staly vzorem takzvaných edic čtenářských, postupovali její editoři při přípravě textu stejně, jako kdyby šlo o vydání kritická (tento požadavek se pak začal uplatňovat i v jiných edicích a dnes je to ve většině případů již požadavek samozřejmý). Výsledky této práce přinášely pak Vydavatelské poznámky připojené ke každému svazku. Ty podávají stručně historii vydávaného textu po stránce pramenné a informace o změnách, které autor (popřípadě editor důležitých vydání dřívějších) v textu provedl. Zde se tedy čtenář dozví, jsou-li k dílu zachovány rukopisy, jaké jsou povahy i kde jsou uloženy, seznámí se s bibliografickými údaji o všech vydáních za života autorova včetně otisků v periodikách i o vydáních pozdějších. Zároveň je informován i o tom, jak si editor při vydání počínal. Jsou tedy v těchto poznámkách shrnuty výsledky editorovy práce na textu, je podán přehled úprav (někdy více, někdy méně podrobný) vždy s jejich odůvodněním a nakonec jsou taxativně vyjmenovány všechny závažné odchylky vydávaného textu od textu vydání předcházejících. Vypracování těchto poznámek mělo vždy předcházet studium autorova jazyka s přihlédnutím k jazyku doby, v níž vydávané dílo vzniklo. Zkušenosti tajemníka redakce a jeho pomocný materiál vzniklý excerpcí jazykových zvláštností vydávaných autorů (často kontrolovaný a konfrontovaný s lexikografickým archívem Ústavu pro jazyk český) zaručovaly edicím Národní knihovny vytváření „spolehlivého, pokud možno autentického textu, očištěného ode všech nahodilých chyb a omylů.“[3] Samozřejmě že se tato praxe v Národní knihovně teprve vyvíjela a že tato poznámková část jako celá textologická příprava byly v různých svazcích různé co do rozsáhlosti i informovanosti. Od povšechných poznámek filologických prvních svazků postupovalo se k hlubším rozborům jazyka a stylu vydávaného autora (kdo se bude někdy zabývat podrobněji jazykem autora, který v Národní knihovně vyšel, leckdy se neobejde bez jejích vydavatelských poznámek, které se někdy blíží miniaturním jazykovým studiím) a k širší problematice textologické, takže se některé ediční poznámky staly východiskem textologických studií. Hrubý výtěžek zkušeností s Národní knihovnou (i z české řady Knihovny klasiků, některých [211]svazků Kritické knihovny i jiných spisů) přinesla kniha Editor a text,[4] zpracovaná zejm. pracovníky edičního střediska Ústavu pro českou literaturu, kteří se ediční problematikou zabývali nejen prakticky, nýbrž i teoreticky. A tak je Národní knihovna spojena i s novou (u nás) jazykovědnou a literárněvědnou disciplínou, s textologií.


[1] Tato čísla, stejně jako jiné faktografické údaje, přejímám z práce R. Skřečka, První období Národní knihovny. (V rukopise.)

[2] Podrobnější historii způsobu vydávání starších textů obsahuje studie Historické uvedení do dnešní situace ve vydávání literárních děl v knize Editor a text (Praha 1971, s. 97—134), kde je dost místa věnováno i Národní knihovně.

[3] Proto mohly svazky Národní knihovny sloužit Ústavu pro jazyk český při revizi lexikografického materiálu některých autorů. Tento materiál nebyl totiž získáván vždy z prvního vydání (nebo vydání „poslední ruky“), nýbrž z vydání kritických, na svou dobu skutečně pečlivých. Byla to především vydání z Laichtrových Českých spisovatelů 19. století (např. J. Vlčkem vydaný Mácha, Hálek, Němcová).

[4] Srov. d. c. v pozn. 2.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 4, s. 207-211

Předchozí Redakce: Vysoké státní vyznamenání sovětským lingvistům

Následující Alena Polívková: Rétorika v dějinách jazykové komunikace

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1