Milan Romportl (1921—1982)

Jiřina Hůrková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Českou fonetiku postihla velká ztráta. Dne 16. prosince 1982 zemřel po těžké nemoci významný představitel moderní české a světové fonetiky, vědec, učitel a laskavý člověk, profesor filozofické fakulty Karlovy univerzity, PhDr. Milan Romportl, DrSc. Není tomu tak dávno, co jsme se na stránkách časopisu Slovo a slovesnost setkali se zhodnocením jeho celoživotní činnosti vědecké i pedagogické u příležitosti jeho šedesátých narozenin.[1]

Rozsah vědeckého díla Milana Romportla je značný. Více než dvě stě publikovaných prací[2] se týká otázek obecně fonetických, fonetiky češtiny i jiných jazyků, zejména slovanských. Z prací o české fonetice významné místo zaujímají četné práce intonologické. Intonaci věnoval svou první monografii (K tónovému průběhu v mluvené češtině, Praha 1951) i své práce dialektologické (Přízvuk, kvantita a melodie v nářečí na Jablunkovsku, Opava 1954 a Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku, Ostrava 1958). Zvláštní pozornost věnoval fonetice ruštiny. Kromě řady drobnějších studií zpracoval [95]problematiku fonetiky, ale i fonologie ruštiny ve velké monografické práci (Zvukový rozbor ruštiny, Praha 1962), v díle, které je dodnes hojně citováno především v pracích rusistů a fonetiků sovětských. Pro Romportlovy práce je příznačný nejen prohloubený přístup fonetický, ale i funkční.

Významným rysem činnosti M. Romportla byla jeho snaha po těsném sepětí vědecké práce s praxí. Projevila se jak v aplikaci výsledků fonetických výzkumů (zejména české intonace) při řešení úkolů akustické analýzy a syntézy řeči, hlasových vstupů a výstupů samočinných počítačů, tak i v oblasti kultury mluvených projevů. Jako dlouholetý člen a pozdější předseda ortoepické komise publikoval a přednášel o této tematice a významně se podílel na vypracování kodifikačních příruček české spisovné výslovnosti (Výslovnost spisovné češtiny I, Praha 1955; přepracované 2. vydání 1967). Pod jeho vedením byla zpracována první kodifikační příručka pravidel výslovnosti slov přejatých (Výslovnost spisovné češtiny, Praha 1978) s rozsáhlým výslovnostním slovníkem.

Značný je i podíl M. Romportla na práci popularizační, která zahrnovala četné přednášky a besedy o výslovnosti a kultuře souvislých mluvených projevů v Československém rozhlase, v televizi a v Socialistické akademii. Byl také autorem rozhlasových jazykových koutků, v nichž dovedl vyhmátnout nejen jazykově, ale i společensky aktuální problematiku. Zájem o otázky spojené s kulturou mluvených projevů obracel pozornost M. Romportla také k problematice jevištní řeči a uměleckého přednesu. Známý je zejména Romportlův citlivý rozbor uměleckého přednesu Bezručovy básně „Já“ v interpretaci národního umělce Miloše Nedbala (Na okraj Nedbalovy recitace, Umělecký přednes sv. 28, 1971, s. 10—26).

M. Romportl byl také vynikajícím učitelem. Připravil k odborné i pedagogické práci své následovníky na filozofické fakultě v Praze i v Ústavu pro jazyk český ČSAV, mnoho studentů i aspirantů československých i zahraničních. Posluchače si dovedl získat nejen svými odbornými znalostmi a zkušenostmi, ale i lidským přístupem k jejich životním problémům. Pro studenty i mladé pracovníky dovedl vytvářet bezprostřední a přátelskou atmosféru, která prospívala otevřené a upřímné diskusi o odborných problémech. Je autorem řady moderně zpracovaných studijních textů a spolupracoval na řadě učebnic pro různé druhy škol.

Vědecký význam Milana Romportla byl oceněn jak v Československu, kde byl členem řady významných vědeckých institucí a společností, tak i v zahraničí. Jako předseda mezinárodní komise pro fonetiku a fonologii slovanských jazyků při MKS kladl od začátku své působnosti mimořádný důraz na konfrontační zkoumání slovanských jazyků a na prohloubené studium vztahu zvukové stránky češtiny a slovenštiny. Ve funkci prezidenta Mezinárodní společnosti fonetických věd hájil zájmy vědy a vědeckých pracovníků socialistických zemí a zdůrazňoval podíl jejich badatelské práce na dosažených výsledcích fonetiky v kontextu evropském a světovém.

[96]Za každým dílem stojí člověk — lidská osobnost. Těm, kdo znali Milana Romportla zblízka, byla známa jeho neumdlévající ochota, čilá zvídavost, schopnost stále se učit, laskavost a lidská statečnost, s níž zmáhal bez nářků a stížností své zdravotní obtíže.

Žáci a spolupracovníci uchovají trvale v paměti Milana Romportla jako představitele dobrých tradic české fonetiky a vzácného člověka.

---

[1] P. Janota, Jubileum profesora Milana Romportla, SaS 4, 1981, s. 240—242.

[2] Úplný soupis Romportlových prací bude uveřejněn ve sborníku Acta Universitatis Carolinae — Phonetica Pragensia VI, v tisku. Autorský výběr závažných, často už těžko dostupných statí vyšel ve sborníku Studies in Phonetics, Praha 1973.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 94-96

Předchozí Josef Štěpán: Významná kniha o marxistické filozofii jazyka

Následující Marie Racková: František Cuřín sedmdesátiletý