Životní jubileum Jaroslava Kuchaře

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 1. ledna 1983 se dožívá šedesáti let přední český jazykovědec, vedoucí vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV, libeňský rodák dr. Jaroslav Kuchař, CSc. Jeho jméno je nejvíce spojeno s těmi jazykovědnými obory, ve kterých se proměny současné spisovné češtiny vyvolané zá[260]konitostmi společenského vývoje projevují zvlášť zřetelně: s terminologií, s naukou o tvoření slov a s péčí o spisovný jazyk a kultivovaný jazykový projev. Jako vedoucí oddělení jazykové kultury, stylistiky a terminologie, zástupce ředitele Ústavu, redaktor a editor řady významných publikací i školitel a taktní rádce mladších spolupracovníků i nastupující vědecké generace věnuje značnou část své činnosti práci řídící, organizátorské a výchovné. V neposlední řadě je tu třeba zdůraznit i jeho dlouholeté sepětí s časopisem Naše řeč, v němž od r. 1951 pravidelně uveřejňuje rozsáhlejší stati i četné drobnosti podávající řešení aktuálních témat současné češtiny.[1] Od r. 1971 se stává členem redakce Naší řeči (v letech 1972—1980 je jejím vedoucím redaktorem) a získává značnou zásluhu na její výsledné podobě teoretické i praktické.

Rozsáhlá práce se skrývá i za jeho příspěvky do kdysi velice rozšířených a populárních jazykových koutků Československého rozhlasu, na jejichž knižním vydání se podílel autorsky i vydavatelsky.[2] Tuto popularizační činnost v současné době rozvíjí celé jubilantovo oddělení (jehož součástí je i veřejnosti dobře známá jazyková poradna) a obrací se s ní nejen k aktivním a směrodatným uživatelům spisovného jazyka (hlavně k pracovníkům ve sdělovacích prostředcích, nakladatelstvích a k učitelům), ale i k širokému okruhu tazatelů a nejrůznějších zájemců o dobrou češtinu. Spojení jazykovědné teorie s praxí tak zůstává jedním z příznačných rysů Kuchařova pracovního zaměření.

Trvalou a dosud stále živou a inspirativní hodnotu mají Kuchařovy stati z oblasti tvoření slov, vzniklé jako výsledek přátelské a oboustranně plodné spolupráce s Milošem Dokulilem, autorem slovotvorné koncepce, která svou promyšleností a uceleností dosáhla světového uznání. Výsledkem první etapy této spolupráce je společný referát obou autorů Vztah jazyka a myšlení v struktuře pojmenování,[3] přednesený na celostátní konferenci o marxistické jazykovědě konané v prosinci 1960 v Liblicích. Na tento referát navazuje Kuchařův příspěvek v Travaux linguistiques de Prague 3,[4] a zvláště pak vynikající ukázka strukturního jazykového rozboru Základní rysy struktur pojmenování (SaS 24, 1963, s. 105—114). V této stati se autor soustřeďuje na předpoklady popisu dvou základních systémů neslovotvorných pojmenovávacích struktur, které se uplatňují vedle základních slovotvorných prostředků a vztahů morfologických. K těmto systémům patří (I) pojmenování sdružená (víceslovná), utvářená vztahy syntaktickými, popř. syntakticko[261]-morfologickými, a (II) pojmenování sémantická, tzv. významové posuny. Poznání těchto předpokladů zároveň otvírá cestu k celistvému výkladu složitého procesu jazykového pojmenování, jehož podstata spočívá v tom, že určitý obsah bývá v jazyce různými zákonitými způsoby utvářen a motivován, a to slovotvorně (chytr-ák) nebo neslovotvorně (víceslovně: chytrý člověk, sémanticky: lišák). Soustavným výkladem pojmenování sémantických předjímá Kuchař vlnu zahraničních prací o významových posunech („přejmenováních“), které se rozvinuly v rámci sociolingvistiky (která je v podstatě vědou o „přejmenováních“ motivovaných sociálně), poetiky (v níž jsou významové posuny určeny básnickým záměrem) a rétoriky (jejíž významové posuny slouží účelu získat, přesvědčit). Kuchařovy poznámky o nejdůležitějších kategoriích těchto posunů — o metafoře, synekdoše a metonymii — stejně jako celá jeho teorie neslovotvorných pojmenovávacích struktur by si zasloužily podrobněji rozvést a rozhodně i dotvořit do podoby knižní publikace.

Nejrozsáhlejším jubilantovým příspěvkem k problematice slovotvorby je materiálově důkladná kapitola o jménech prostředků v 2. díle Tvoření slov v češtině (1967, s. 171—265) a zatím posledním slovem v této oblasti je výklad o tvoření denominativních přídavných jmen, připravovaný pro chystanou akademickou mluvnici češtiny.

Do okruhu otázek jazykové správnosti a kodifikace patří stať Skloňování podstatných jmen v češtině v populární a uživateli jazyka i jazykovými poradci stále vyhledávané knížce O češtině pro Čechy (2. vyd. 1963, s. 130—166). J. Kuchař si tu opět zvolil téma, které je v značném pohybu (a je i častým předmětem zájmu veřejnosti), a ukázal, jak apelativa přejímaná do češtiny se v podstatě přizpůsobují hlavní zásadě české tvaroslovné soustavy — souvztažnosti rodu a zakončení.

1. ledna 1971 nastoupil Jaroslav Kuchař do funkce vedoucího oddělení jazykové kultury, stylistiky a terminologie. V jeho přehledovém (a v jisté míře i výhledovém) článku v Naší řeči (Péče o jazykovou kulturu v Ústavu pro jazyk český, NŘ 54, s. 213—220) nalezneme výčet úkolů, které před ním a jeho spolupracovníky stály. Těchto úkolů není nijak málo a co je nejdůležitější — většinu z nich je třeba řešit neodkladně. Odpovědi na telefonické dotazy (v průměru kolem čtyřiceti denně), rozsáhlá korespondence (více než šedesát dopisů měsíčně), náročné informace terminologické, přednášky v redakcích, nakladatelstvích, úřadech a institucích, spolupráce s hromadnými sdělovacími prostředky,[5] jazykové úpravy společensky závažných textů (v poslední době zejména podíl na jazykové úpravě a terminologické vytříbenosti spisů Marxových, Engelsových a Leninových) a vedle toho i rozpracování teoretických zásad jazykové kultury — to vše představuje [262]denní náplň oddělení. Zvláštní důraz klade jubilant na teoretické promýšlení i praktické provádění regulačního aspektu jazykové kultury, zahrnujícího rozsáhlý okruh činností od doporučujícího ovlivňování uživatelů jazyka až po závazné formulace kodifikační.[6] v souvislosti s tím věnuje svůj zájem i problematice spisovného jazyka a vztahu spisovných a nespisovných jevů v kultivovaném jazykovém projevu.[7]

K vědeckému portrétu Jaroslava Kuchaře je třeba dodat i jeho dlouholeté působení v oblasti terminologie[8] a především pak úsilí o budování marxistických východisek jazykové politiky,[9] o něž se zasloužil i významným podílem na vypracování koncepce mezinárodního úkolu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti. Rádi tu připomínáme i jeho záslužnou práci v oblasti vyučování češtině. Je pravidelným recenzentem experimentálních učebnic pro I.—IV. ročník gymnázia a metodických příruček k těmto učebnicím a členem komisí při ministerstvu školství ČSR pro vyučování českému a slovenskému jazyku na základní škole a na gymnáziích.

Zásluhou jeho přátelských osobních vztahů s jazykovědci ze Sovětského svazu a Německé demokratické republiky se rozvíjí tradiční spolupráce oddělení s badateli těchto zemí zabývajícími se jazykovou kulturou. Výsledkem této spolupráce je i dvousvazkový soubor Grundlagen der Sprachkultur (1. sv. 1976, 2. sv. 1982) obsahující příspěvky českých jazykovědců k teorii péče o jazykovou kulturu.

K životnímu výročí i do dalších let přejeme jubilantovi hodně zdraví a osobní pohody.

---

[1] Svou publikační činnost zahajuje kritikou (a jak dnes můžeme posoudit, naprosto účinnou) kdysi rozšířeného slova Šturmovština (NŘ 35, 1951/2, s. 37—39).

[2] Srov. Jazykový koutek Československého rozhlasu. Třetí výběr. (Red. J. Kuchař — F. Váhala), Praha 1959. Čeština všední a nevšední. Čtvrtý výběr. (Red. J. Kuchař — S. Utěšený), Praha 1972.

[3] Sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 235—247.

[4] K obščej charakteristike nominacii, TLP 3, Praha 1968, s. 119—129.

[5] Z těchto pracovních povinností mnohdy vycházejí i závěry obecnější a teoretické, srov. např. J. Kuchař, Rozbor jazyka Týdeníku aktualit, NŘ 61, 1978, s. 89—100.

[6] Srov. J. Kuchař, Regulační aspekt jazykové kultury, Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (red. J. Kuchař a kol.), Praha 1979, s. 92—97, týž s A. Stichem, Theorie und Praxis der Sprachkultur in der Gegenwart, Grundlagen der Sprachkultur I, Berlín 1976, s. 330—357, týž s J. Krausem, A. Stichem a F. Štíchou, Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228—238.

[7] Problémy spisovného jazyka, K marxistické metodologii v jazykovědě, Praha 1979, s. 182—188 (s V. Křístkem); Die Nichtliteratursprache unter dem Gesichtspunkt der Sprachkultur, Linguistische Studien A, 72/1, Berlín 1980, s. 113—122.

[8] Srov. zvl. České odborné názvosloví v uplynulém dvacetiletí, NŘ 48, 1965, s. 133—144 (s M. Roudným), a Některé rysy současné péče o české odborné názvosloví, Čs. terminologický časopis 4, 1965, s. 261—265.

[9] Úkoly bohemistiky v socialistické společnosti, O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, s. 103—109.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 5, s. 259-262

Předchozí Eva Minářová: Stylistické otázky textu

Následující Aldonas Pupkis: Jazyková kultura v Litvě