Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková kultura v Litvě

Aldonas Pupkis

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kultura současné litevštiny není myslitelná bez tradice vycházející od vynikajícího litevského jazykovědce Jonase Jablonskise (1860—1930). Dějiny současného litevského spisovného jazyka (bendriné kalba) začínají vydáním mluvnice litevštiny, kterou Jablonskis napsal v r. 1901. V této mluvnici byl definitivně stanoven nářeční podklad spisového jazyka a byly popsány jeho základní fonetické a gramatické normy. V četných recenzích a článcích Jablonskis pečoval o zlepšení jazyka tisku i knižních publikací a nezřídka sám vytvářel nová potřebná slova. Řídil se přitom zásadami čistoty, lidovosti a systémovosti spisovného jazyka a užíval příkladů z lidového jazyka, ústní lidové tvořivosti a zčásti i z klasické litevské literatury. Jablonskisův vliv na řešení otázek jazykové kultury byl značně hluboký a trvá až dodnes.

Po Jablonskisově smrti se jevil jako nezbytný požadavek pečovat o litevštinu kolektivně. Výsledkem toho byl vznik časopisu Mateřský jazyk (Gimtoji kalba), který vycházel v l. 1933—1941 v Kaunasu a v němž se probíraly různé otázky jazykové kultury. Není bez zajímavosti, že v tomto časopise (ale i v časopisech jiných) našly své uplatnění myšlenky o spisovném jazyce, s nimiž tehdy přišla pražská lingvistická škola. Jejich nadšeným propagátorem byl Petras Jonikas (nar. v r. 1906), žák známých pražských lingvistů. V tezích věnovaných otázkám stavu a dalšího rozvoje litevštiny, které byly publikovány v r. 1938 v Mateřském jazyce, je patrný vliv tezí pražské lingvistické školy o spisovném jazyce a jeho kultuře. Koncem války hlavní spolupracovníci časopisu Mateřský jazyk odešli na Západ. Lingvista s největší autoritou Juozas Balčikonis (1885—1969) se pak v poválečných letech s velkou intenzitou věnoval práci na akademickém slovníku litevštiny, byl také ředitelem Ústavu litevského jazyka AV Litevské sovětské socialistické republiky a vedoucím katedry litevštiny na univerzitě ve Vilniusu. Akademik Balčikonis byl také jedním z nejlepších odborníků v otázkách jazykové kultury. V tradicích Jablonskisových a ještě rigorozněji než on — na úkor jiných důležitých kritérií — vyžadoval, aby se v péči o spisovný jazyk dodržoval princip lidovosti; v tomto směru jsou jeho práce unikátním odkazem litevské jazykovědě.

Od r. 1961 vychází v Litvě dvakrát do roka (v rozsahu průměrně 5 tiskových archů) periodická publikace Kultura řeči (Kalbos kultura); vydává ji Ústav litevského jazyka a literatury AV Litevské SSR, hlavním redaktorem je čl. kor. AV Litevské SSR K. Ulvydas (dosud vyšlo 35 čísel). V této publikaci jsou stati, v nichž se probírají ortoepické, lexikální, gramatické a stylistické normy litevštiny, dále otázky terminologie a onomastiky, navrhují se jazykové opravy a úpravy četných děl a otiskují se odpovědi na dotazy čtenářů.

[264]Tato publikace však nemohla řešit všechny otázky jazykové výchovy veřejnosti a bylo nutné hledat jiné formy práce, aby bylo možno najít společný jazyk se specialisty různých odvětví ekonomiky a kultury a tak vážněji ovlivňovat jazyk širokých vrstev obyvatelstva. Proto byla v r. 1967 při Společnosti pro ochranu památek a regionalistiku Litevské SSR ustavena sekce litevského jazyka, v níž se spojili všichni lingvisté, kteří se zabývají otázkami jazykové kultury profesionálně, a také mnozí odborníci z jiných odvětví, které tyto otázky zajímají. Brzy se takové sekce objevily i v jiných městech a krajích, takže se jejich řízení ujala litevská národní komise. Sekce mají dva úkoly: sbírají materiál z živého lidového jazyka (pro akademický slovník, sbírky toponomastické, antroponymické aj.) a zabývají se kulturou řeči místního obyvatelstva. Tak se pobočka ve Vilniusu schází jednou měsíčně na pondělcích věnovaných litevskému jazyku, na nichž se za přítomnosti příslušných odborníků diskutuje o jazyce některého z odvětví ekonomie, vědy nebo kultury (např.: o jazyce lékařském, právnickém, matematickém, o jazyce geologů, inženýrů atp., o jazyce reklamy, periodik, vydavatelství a různých institucí, dokonce i prezídia Nejvyššího sovětu Litevské SSR). V sekci jsou také zřízeny komise pro otázky jazykové kultury na středních a odborných technických školách, v mateřských školách a v divadlech a pracují tu i komise zabývající se jazykem reklamy a informace, administrativním jazykem a zvláštní komise je pro kulturu ruského jazyka v Litvě. Podobně i sekce v jiných městech se na svých schůzkách zabývají různými otázkami jazykové kultury, organizují besedy o mateřském jazyce a řídí sloupky o jazykové kultuře v krajském tisku.

Ve vilniuské sekci se zrodila myšlenka, aby byl veškerý materiál, který se na litvistických pondělcích probírá, zpřístupněn odborníkům tiskem.

V r. 1968 se začalo s vydáváním Sešitů sekce litevštiny a v r. 1971 byl tento název změněn na Naše řeč („Mūsų kalba“). Do r. 1976 vycházel časopis devětkrát do roka, v současné době šestkrát, každé číslo je v rozsahu 4 tiskových stran. Odpovědným redaktorem je autor tohoto článku. Každé číslo je věnováno nějakému zvláštnímu tématu: tak byla např. vydána zvláštní čísla pro administrativní pracovníky, pro pracovníky obchodu, pro učitele, novináře, sportovce, pracovníky v zemědělství, probíraly se tu otázky jazyka umělecké, vědecké, politické, populární literatury apod. Asi polovina čísel byla věnována jazykovědné výchově veřejnosti. Posuzují se v nich otázky týkající se dějin litevského mluvnictví a slovníkářství, vývoje litevských osobních jmen (příjmení a jmen rodných), vztahů mezi litvistikou a klasickou filologií, anglistikou a germanistikou. Byly tu publikovány i některé vybrané jazykovědné články z oblastního tisku atd. V některých číslech se probíraly i teoretické otázky jazykové kultury. V jednotlivých oddílech časopisu se otiskují recenze, články o jazykové kultuře v různých zemích a uveřejňuje se podrobná kronika o lingvistické činnosti v Litvě. V časopise se tiskne i výkladový slovník lingvistických termínů.

[265]Péče o jazykovou kulturu je úzce spjata s výsledky, které přináší popisná (strukturní) jazykověda. Dnes je v Litvě vytvořena dostatečná základna pro další podrobný výzkum litevštiny a její jazykové kultury. Je to především akademický slovník litevštiny („Lietuvių kalbos žodynas“), jehož 1. díl vyšel v r. 1941 a dodnes vyšlo již 10 dílů (počítá se s 15—16 díly). Normativní slovník současné litevštiny („Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“) vyšel již ve dvou vydáních, v r. 1954 a 1972 (2. vydání obsahuje asi 60 tisíc heslových slov). Byla ukončena dlouholetá práce na akademické mluvnici litevštiny („Lietuvių kalbos gramatiką“, I. sv. 1965, II. sv. 1971, III. sv. 1976), která má téměř dva a půl tisíce stran. Kromě toho byly vydány různé monografie věnované nejrůznějším otázkám mluvnické stavby litevštiny a byly publikovány stovky článků týkající se problémů litevské fonetiky, lexikologie, slovotvorby, morfologie a syntaxe současné litevštiny. Mnohé z nich jsou úzce spjaty s normalizací spisovného jazyka, s jeho jazykovou kulturou. To zvláště platí o dvoudílné stylistice litevštiny od J. Pikčilingise (Lietuvią kalbos stilistika, 1. sv. 1971, 2. sv. 1975).

Výsledky, jichž bylo dosaženo popisnou lingvistikou, jakož i výsledky vlastní činnosti v jazykové kultuře umožnily, aby byla dosavadní práce v jazykové kultuře zobecněna a aby byla pro širokou veřejnost uživatelů jazyka zpracována úplnější informativní příručka o jazykové kultuře. Z iniciativy litevské národní jazykové komise byl vytvořen autorský kolektiv, který shromáždil všechny návrhy jazykových úprav od dob Jablonskisových až dodnes. Pro posouzení koncepce příručky, principů jejího zpracování a pro zpřesnění kodifikace jednotlivých jevů současné litevštiny byla svolána v Litevské SSR jazykovědná konference, jednotlivé kapitoly chystané příručky byly předběžně otiskovány v časopise „Mūsų kalba“. Po šestileté trpělivé práci vyšla v r. 1976 práce „Rady jazykové praxi“ (vedoucím byl A. Pupkis, hlavním redaktorem Z. Zinkevičius). V knize jsou abecedně seřazeny hlavní lexikální a gramatické chyby a také náležité podoby výrazů. Chyby se hodnotí trojím způsobem:

a) jako naprosto nepřijatelné se hodnotí některé cizí prvky a jevy, které odporují systému spisovného jazyka;

b) jiná slova se nedoporučuje užívat, protože jazyk má k dispozici mnoho adekvátnějších podob, které jsou bližší tradicím spisovného jazyka;

c) dvě varianty se uznávají za stejně oprávněné, ale jedné z nich se z těch či oněch důvodů dává přednost.

Příručka byla kladně přijata v četných recenzích i v široké veřejnosti. Znamenala značný krok vpřed i z hlediska teorie jazykové kultury.

Teoretickým otázkám jazykové kultury je v současné době věnována značná pozornost. Studují se základy normalizátorské činnosti Jablonskisovy (v pracích A. Piročkinase, zvl. v jeho nedávno vydané dvoudílné monografii o Jablonskisovi), dále díla Balčikonisova (v pracích S. Pupkise) aj., diskutuje se o jazykové kultuře jako o samostatné lingvistické disciplíně, [266]o problémech variantnosti, o normě a její kodifikaci, o stylistickém rozrůznění jazyka aj. (Autory těchto statí jsou K. Būda, A. Girdenis, K. Župerka, V. Labutis, J. Palionis, A. Paulauskienė, J. Pikčilingis, A. Rosinas, K. Ulvydas aj.) Nejvíce diskutovanou otázkou jazykové kultury jsou až dosud kritéria kodifikace spisovného jazyka. Ne všichni lingvisté jsou jednotní v tom, která kritéria jsou nejdůležitější, spory se vedou i o hierarchii kritérií normativnosti. V poslední době se stále častěji mluví o kritériu komunikační účelnosti, které je možno najít už u Jablonskise. Ale teprve v poslední práci A. Girdjanise a A. Pupkise, která byla otištěna v 5. č. časopisu Mūsų kalba v r. 1977, je explicitně zformulována teze, že „nejen důležitým, ale také jediným kritériem a hlavní zásadou spisovného jazyka je princip komunikační účelnosti“. Jiná kritéria, jako např. stabilita, čistota, distinktivnost, ekonomie ap. — jsou jen konkrétním projevem základního principu.

V současné Litvě se tedy intenzívně pracuje v oblasti jazykové kultury, a to jak z hlediska praktického, tak i teoreticky. Litevští lingvisté se ve své činnosti opírají o teoretické názory sovětských badatelů a často také o práce českých a slovenských lingvistů.

Aldonas Pupkis

(přel. Jaroslav Nevole)

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 5, s. 263-266

Předchozí Jiří Kraus: Životní jubileum Jaroslava Kuchaře

Následující Miloslav Sedláček: Ohromil ho svojí odvážností

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1