K monografickému výzkumu východočeské městské mluvy

Pavel Jančák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nenápadná knížka, už druhá z řady Rozprav Pedagogické fakulty v Hradci Králové od téhož autora a s příbuzným námětem, by neměla ujít naší pozornosti. Jde totiž o jednu z našich zatím nejlepších vydaných prací o městské mluvě.[1] Její autor, asistent hradecké fakulty Bohumír Dejmek, se zabývá touto problematikou už dlouhou řadu let a jako jeden z mála účastníků prvních konzultací o výzkumu městské mluvy, pořádaných v šedesátých letech v rámci celonárodní sondační akce pod vedením prof. Běliče,[2] dovedl svou práci k zdárnému konci i formou publikace.[3] Obě Dejmkovy [216]monografie, vydané v hradeckých fakultních Rozpravách, jsou věnovány studiu mluvy ve dvou východočeských městech[4] a příbuzné téma i metodické zaměření obou výzkumů nám umožňuje jejich výsledky v celku i v jednotlivostech dobře srovnávat.

Starší práce věnovaná jazyku Přelouče, menšího města na přechodu mezi středočeskou (střč.) a severovýchodočeskou (svč.) oblastí, je vlastně systémovou nářeční monografií, zmnoženou o stálý zřetel ke kvantifikaci kolísavých jazykových jevů. Naproti tomu monografie o staré generaci v Hradci Králové, která představuje první etapu široce založeného výzkumu mluvy východočeské metropole, soustřeďuje se už jen na sledování frekvence příznakových podob u vybraných diferenčních znaků.

Poznávání městské mluvy, tohoto mnohonásobně rozrůzněného a mnohdy v rozličné míře i různorodého komplexu, v celé její šíři a složitosti je ovšem možné jen po etapách a s nezbytným počátečním omezením. Dejmek měl neobyčejně šťastnou ruku, když za základ své přeloučské monografie vzal magnetofonové záznamy běžných rozhovorů pořízených v intimním rodinném prostředí pomocí skrytého mikrofonu. To mu vlastně jaksi bezděčně pomohlo zajistit materiál v jedné stylové rovině, přičemž zachování stylové jednoty zkoumaných projevů se ukázalo jako nejdůležitější požadavek při poznávání situace v městské mluvě.[5] Je proto přirozené, že o zachování této stylové jednoty projevů pak autor programově usiloval i při výzkumu hradeckém, kdy už pracoval s informátory, s nimiž se předtím vůbec neznal. I zde se soustředil na sledování mluveného jazyka každodenního styku v neoficiálních situacích, což se pak v jeho materiálu kladně projevilo zejména malým výskytem spisovných prvků v běžné mluvě, které jsou v Čechách příznačné pro tzv. „lepší řeč“, tedy pro stylovou rovinu vyšší.

Spolehlivý materiál představující relativně nejméně příznakovou rovinu městské mluvy pomohl autorovi překonat nejedno úskalí a stal se neocenitelnou oporou zejména v těch případech, kdy metodicky neujasněné a neověřené postupy by mohly vést k zkresleným výsledkům. Hlavní přínos Dejmkových monografií není ve vytváření nových teorií a v metodologickém novátorství, ale v tom, že cílevědomou, trpělivou a uvážlivou prací dokázal obecně známá a často jen teoreticky uvažovaná nebo jen na základě dílčích zkušeností pozorovaná fakta o povaze řady jazykových jevů prověřit a konkrétně ukázat na spolehlivém a velmi širokém materiálovém záběru (např. v přeloučském souboru je na typ dobrí mlíko 2696 dokladů, v hradeckém dokonce 7264). A to rozhodně není málo.

Pro pozorování jazykové situace je výhodné také to, že obě zkoumaná česká města leží už v příznakové nářeční oblasti. To znamená, že v reper[217]toáru jejich jevů jsou vedle znaků obecně českých, jež jsou běžnou součástí mluvy celých Čech, i výrazné příznakové rysy oblastní. Pokud jde o jevy obecně české, potvrdil Dejmek svými výzkumy zkušenost, že tyto znaky podržují si v Čechách své dominantní postavení i v mluvě velkých měst (jak v souboru přeloučském, tak hradeckém patří mezi jevy s vysokým procentem příznakových podob: typy dobrí mlíko 98,4 % — 97,4 %[6] dlouhej tejden 89,6 % — 88,0 %, von vodevřel vokno 86,7 % — 75,7 %). Pokud jde o jevy příznačné jen pro oblast svč. nebo pro některou její část, je sestava těchto jevů závislá především na zeměpisné situaci, totiž na poloze daného města v nářeční oblasti. Tu se autor opíral o výsledky výzkumů dialektologického odd. ÚJČ a sledoval pak charakter těchto jevů v městské mluvě. V těch případech, kdy příslušná izoglosa zahrnuje obě města, ukázaly se i po této stránce u řady jevů významné shody (srov. frekvenční charakteristiky typů zauřit, dřiu 13,3 % — 11,7 %, šel ulicej 32,9 % — 29,4 % má dva kluci 52,1 % — 53,0 %, voňi prosej(i), sázej(i) 97,2 % — 99,2 %). Rozdíly mezi oběma soubory jsou tedy dány většinou tím, že izoglosa zahrnuje do území daného jevu jen jedno z měst, zatímco druhé, zpravidla Přelouč, leží už na území, kde jev doznívá (např. u typu dal to bratroj v P jen 2 pozitivní doklady ze 118 — v H 64,4 %; u typu tej dobrej v P 4 doklady z 395 — v H 7,2 %), popř. už není vůbec (např. typy jennou 11,3 %, šel k Panenkom 93,2 % jsou jen v H).[7]

V monografii o Přelouči se jazyková situace demonstruje na vyšetření jazykového úzu devíti vybraných mluvčích střední generace, jehož podkladem byly již zmíněné magnetofonové záznamy běžných rozhovorů. Kromě toho autor využíval své důvěrné znalosti místního prostředí a během výzkumu systematicky zaznamenával údaje od řady dalších mluvčích, které posloužily ke konfrontaci a které pak v materiálových přehledech při kvantifikačních údajích představují „desátého informátora“. V práci se podává popis a rozbor hláskoslovných a tvaroslovných jevů mluvy zkoumaného města, přičemž se postupuje po vzoru nářečních monografií tzv. brněnské školy. Zároveň se však klade důraz na postižení jevů kolísajících, které je založeno na rozboru výsledků statistického šetření. Právě na věrohodném zachycení situace u kolísajících jevů velmi záleží, neboť na nich se dá přímo demonstrovat směr současného vývoje mluveného jazyka, a to nejen ve zkoumaném městě, ale v celé řadě dalších měst, kde je situace obdobná.

Autor ovšem neomezuje svá statistická šetření jen na jevy této povahy, ale doprovází kvantifikujícími údaji vlastně celý svůj výklad. Řada takových údajů, s touto důsledností vyšetřených u nás vlastně poprvé, je zajímavá a účelná (údaje o rázu, o změnách znělosti v proudu řeči aj.). Někdy je však statistické šetření nadměrné, ba až zavádějící. Týká se to zejména autorova popisu kvantity.

[218]Dialektologům je známo, že postižení kvantity v svč. oblasti, kde často dochází ke krácení i a u a kde fonetická realizace jednotlivých případů v proudu řeči je mnohdy nevyhraněná, patří k nejobtížnějším stránkám svč. nářečního terénu. Autor si tu situaci ztížil tím, že v daném souboru magnetofonových záznamů, s nimiž pracuje, snaží se i u těchto jevů analyzovat a kvantifikovat všechny případy. A tak se v příslušné kapitole (s. 54—76) počítají nejen případy zachovávání nebo ústupu svč. nářečních znaků (tedy slov s rozdílnou délkou jako céra, vjéřit, pívo, bólet nebo krátkostí povidat, uťikat, knedlik, borufki, kuli tomu), ale zahrnují se sem i případy další, kdy dochází ke krácení samohlásek v oslabeném postavení ve větě, a to i nepečlivou výslovností v proudu řeči a nadměrným tempem. Registrovat takové případy (přepsané tzv. impresionistickou transkripcí) a stavět je na roveň oblastním diferenčním znakům je ovšem mylné.

Zde se autorovi zkřížily dvě různé věci a přeceňují se tu možnosti užité statistické metody. Při kolísání dvou (nebo více) vzájemně si konkurujících, „hotových“ podob jsou údaje o jejich frekvenci přínosné, protože svědčí o tom, zda se daná oblastní varianta ještě v městské mluvě zachovává (např. počitat 46 — počítat 1) nebo zda už ustupuje (např. vjéřit 19 — vjeřit 14, léžet 8 — ležet 10). Avšak při krácení samohlásek v proudu řeči (např. autorovy případy na s. 72: máš, ďeláš 80 — maš, ďelaš 42) jde o něco úplně jiného. Zde nesledujeme pohyb v městské mluvě, protože nejde o konkurenci dvou podob příslušejících různým jazykovým útvarům. Zde jde o složitou otázku vnímání a hodnocení kvantity samohlásek. Autor ji prakticky řešil tak, že při své analýze materiálu (tj. při přepisu magnetofonových záznamů) vlastně sám rozhodoval, zda té které slyšené fonetické realizaci může nebo nemůže přisoudit ještě platnost fonologické délky (ďeláš) nebo krátkosti (ďelaš). Takto zjednodušeně pojatá statistická metoda (založená na subjektivní analýze všech, tj. i nedostatečně realizovaných případů) na řešení této otázky ovšem nestačí. Dialektolog při studiu hláskového systému zkoumaného nářečí postupuje při práci v terénu vlastně obráceně. Vybírá si k analýze jen průkazné, jinými faktory pokud možno neovlivněné fonetické realizace jednotlivých typů a teprve na jejich základě se rozhoduje a určuje jejich fonologickou platnost. Jak se pak tyto fonologické typy realizují v proudu řeči, jaké je procento nedostatečně realizovaných případů, popř. zda už také dochází k fonologickému přehodnocení některých typů (tj. že např. přestáváme fonologickou délku vnímat a hodnotit jako délku), to jsou otázky, které by bylo nutno řešit v speciálně zaměřené práci.

Proto nemůžeme autorovu statistickou analýzu těchto případů přijmout. Zejména se to týká řady dokladů s krátkým a (s. 71—2), na jejichž základě by bylo možno se mylně domnívat, že tu jde o typy s fonologickou krátkostí, jak ji známe z nářečí západočeských (ďelam, mam, vam, vas, párkrat) nebo že už dokonce dochází k ztrátě citu pro kvantitu vůbec, jakou známe z nářečí slezských (kromě ojedinělých dokladů šestak, devadesat by o tom svědčily tvary s krátkým a v celém paradigmatu, tedy i maš, ďelaš, ďela, mame…, kde bylo krácení celkově vyčísleno 24,5 %). Ve všech těchto případech jde však na Přeloučsku — stejné jako i [219]jinde — zřejmě jen o fakultativní krácení v proudu řeči.[8] Autor si byl neurčitosti těchto případů asi vědom a do souhrnných statistických přehledů (s. 177—187) správně zařazuje jen běžné typy příznakové svč. kvantity, jak je známe z nářeční literatury.

Mohlo by se namítnout, že skupina devíti hlavních přeloučských mluvčích, jejichž individuální mluvní úzus by měl reprezentovat jazykovou situaci ve městě, neodpovídá v úhrnném pohledu složení jeho obyvatelstva podle demografických ukazatelů. Je to pravda, protože např. až na jednu výjimku jsou zastoupeni jen příslušníci střední generace.[9] Ovšem fakt, že autor mohl pracovat s lidmi, s nimiž se důvěrně znal, a že mohl analyzovat jejich projevy, minimálně stylizované, zachycené v pohodě rodinného prostředí, takovou námitku plně vyváží.

Ostatně i sám tento požadavek se opírá o počáteční představu, že by cílem výzkumu v zkoumaných městech mělo být stanovení jakéhosi úhrnného procenta, které by v závislosti na složení jeho obyvatelstva vyjadřovalo stupeň příznakovosti daného jevu. To je ovšem představa většinou jen teoretická a je možno ji s jistým omezením splnit jen u některých jevů (zvláště u těch, které zahrnují značnou část celé naší jazykové oblasti, v Čechách např. u znaků obecně českých). Po počátečních zkušenostech s výzkumem městské mluvy je však patrné, že reálnější je zjišťovat jazykové chování jistých skupin mluvčích, které spojuje některý z výrazných určujících faktorů.

Také Dejmek při vybírání svých hlavních informátorů pamatoval na to, aby se některé skupinky mluvčích v zkoumaném vzorku různily podle místního původu a podle některých dalších faktorů, které mohou mít vliv na úroveň mluvního úzu. Je ovšem samozřejmé, že jde jen o příklady, protože malý vzorek devíti osob nedovoloval zajistit ani všechny hlavní kombinace. Avšak i tak umožňuje nám už Dejmkova práce o Přelouči reálný vhled do jazykové situace českého města. Důležité je také to, že autor při předložení [220]výsledků svého statistického šetření probíraných jazykových jevů podává nejen souhrnné procento všech zachycených příznakových podob, ale že tento materiál podle jednotlivých mluvčích také individualizuje. To umožňuje i v rámci probíraných jevů výsledky šetření srovnávat a uvažovat, jaké mohou být asi příčiny zjištěných rozdílů. Většinou odpovídají tyto individuální rozdíly i našim dosavadním zkušenostem z dialektologické práce a autor sám v závěru přeloučské monografie (s. 177—200), kde shrnuje a hodnotí výsledky svého šetření, charakterizuje jednotlivé mluvčí i z tohoto hlediska.

Dominantním faktorem pro povahu individuálního úzu zůstává i v městské mluvě regionální původ mluvčích. Mezi Dejmkovými hlavními informátory jsou 3 přeloučští rodáci, 3 pocházejí z vesnic v blízkém okolí města a 3 jsou odjinud. Zařazení prvních dvou skupin je nesporné. Na řadě příznakových oblastních jevů si můžeme ověřit, že pro rovinu běžné mluvy městské není jako ve venkovských obcích určující tzv. nejstarší zjistitelný stav příslušného nářečí, ale mluva nivelizovanější; srov. např. nižší procento příznakových podob typu má dva kluci u dvou rodáků z Přelouče (inf. 7, 8: 92,9 %, 42,9 %) než u rodáků z okolí (inf. 9: 96,8 %, 60 %).

Zařazení rodáků ze vzdálenějších míst jako představitelů jazykového úzu zkoumaného města je ovšem sporné. Po stránce věcné mluví pro jejich zařazení do vzorku zkoumaných osob zejména skutečnost, že na rozdíl od místních rodáků tvoří přistěhovalí jedinci ve své generaci významnou část, ne-li většinu městského obyvatelstva. Z hlediska jazykového nelze však zařazení takových mluvčích do reprezentačního vzorku doporučit,[10] protože jejich individuální jazykový úzus nemusí vždy odpovídat mluvě zkoumaného města, a může proto někdy i velmi výrazně ovlivnit celkové výsledky.

Takovému zkreslení se nevyhnul ani autor, na štěstí jen v jediném závažnějším případě.[11] Jinak se jazykový úzus tří vybraných přeloučských mluvčích této kategorie, pocházejících ze široké sv. poloviny Čech (z okr. Liberec, Litomyšl a Kutná Hora), s městským územ přeloučským do značné míry shoduje, a to nejen — což je přirozené — u jevů obecně českých, ale i u většiny důležitých znaků oblastních.

Mezi zkoumanými přeloučskými informátory jsou rozdíly i v sociál[221]ním zařazení (5 má základní, popř. učňovskou školu a 4 školu střední, popř. vysokou; 4 jsou dělníci, 5 příslušníci ostatních, spisovným vlivům zpravidla více podléhajících profesí) a také ty nám umožňují sledovat některé tendence obecnějšího charakteru. Zvlášť výrazně se to např. projevuje u zmíněného už oblastního typu mám dva kluci; přesvědčivé jsou tu rozdíly i u tří vybraných přeloučských rodáků, a to u dělníka s učňovskou školou (inf. 7: 92,9 %) a u dvou středoškoláků, zdravotní sestry (inf. 8: 42,9 %) a u technického náměstka (inf. 6: 0 %).

Jak patrno, poskytuje nám přeloučská monografie dobrý vhled do jazykové situace českého města. Zároveň byla však dobrou školou i pro samého autora, protože mu umožnila porozumět mnohotvárnosti mluveného jazyka v městském prostředí a prověřit metody jeho výzkumu. Všechny tyto své zkušenosti, doplněné studiem současné zahraniční sociolingvistické literatury, pomohly autorovi k řešení úkolu mnohem složitějšího a kvalitativně vyššího, jímž je výzkum v krajském městě Hradci Králové, rozvržený do několika etap. Tu se autor mohl opřít i o zkušenosti z paralelních výzkumů domácích, zejména pak využít zkušeností z výzkumu centrálního, konaného v ÚJČ při výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas.[12] Ukázalo se, že stejně jako při výzkumu atlasovém je i při výzkumu monografickém výhodné soustředit se v prvních etapách poznávání mluvy daného města nejprve na jazyk staré a pak na jazyk mladé generace. Stará a mladá generace sice netvoří jádro obyvatel města, tou je nesporně ona mnohotvárná generace střední, občané produktivního věku. Avšak právě poznání a zevrubná konfrontace obou krajních vývojových stadií, která můžeme v současnosti ještě postihnout, jazyk generace odcházející a nastupující, má pro postižení vývojové dynamiky městské mluvy v celém jejím rozpětí zásadní význam.

Druhá Dejmkova monografie věnovaná staré vrstvě městské mluvy v Hradci Králové, přináší výsledky první etapy tohoto výzkumu. K jeho realizaci přispělo také to, že má pro něj porozumění i vedení hradecké Pedagogické fakulty; to jej zařadilo do svých plánovaných úkolů a věnuje mu trvalý zájem a podporu. Jednou z forem takové podpory byla studentská pomoc při vyhledávání vhodných informátorů z řad hradeckých rodáků, což v mnohatisícovém městě byla akce časově velmi náročná. Nahrávky mluvených projevů u vybraných informátorů prováděl však už autor sám, aby tak zjistil jednotnou úroveň explorace.

Předností rozsáhlého materiálu,[13] v takové míře při obdobných výzkumech u nás dosud nestudovaného, je to, že zahrnuje větší počet příkladů také u [222]jevů tvaroslovných, které mají vesměs několikanásobně menší frekvenci než znaky hláskoslovné. To umožňuje bezpečněji stanovit procento příznakových podob nejen u frekventovaných hláskoslovných znaků obecně českých, ale i u významných jevů oblastních a nářečních. Kromě toho lze tento materiál ještě vnitřně diferencovat a to pak umožňuje autorovi pozorovat i chování jednotlivých skupin informátorů, rozrůzněných zvláště podle jejich sociálního zařazení. A sledování závislosti běžně mluveného jazyka na faktorech extralingvistických je právě jedním z hlavních cílů výzkumu městské mluvy.

Novým rysem Dejmkovy monografie je to, že se autor pokusil tuto závislost prošetřit také matematickými metodami a využít tak výsledků svého šetření[14] k pohledu sociolingvistickému. Uplatněním statistických metod se zjišťuje, které z dvojic znaků sociálních a jazykových jsou tzv. statisticky významné, tj. které se navzájem podmiňují. Je třeba ocenit, že autor interpretuje výsledky tohoto matematického šetření střízlivě a uvádí jen nesporné případy.

Jako takový se projevil zvláště vztah mezi faktorem „vzdělání“ a mezi řadou příznakových svč. oblastních jevů (s. 111). Obdobně lze tuto závislost pozorovat, seřadíme-li všechny zkoumané mluvčí podle míry užívání těchto jevů (s. 118n.): na prvních desíti místech jsou jen mluvčí se základním vzděláním (8 z nich je dělníků), kdežto mezi posledními desíti mluvčími (s nejmenším procentem příznakových oblastních podob) mají základní vzdělání jen 4 (z toho jen jeden je dělník).[15] U jevů obecně českých je taková závislost mnohem méně prokazatelná, což také svědčí o jejich větší rezistentnosti a zároveň i o jejich mnohem menší příznakovosti v mluvě „českých“ měst.

Mohlo by se zdát, že se nezjistilo nic nového. Tak např. vědomí bezprostředního vztahu mezi stupněm vzdělání a mírou zachovávání nářečních znaků u jednotlivých mluvčích patří v dialektologii k známým a zkušenostmi mnohokrát prokázaným poznatkům. Pozitivní však je, že se podařilo tyto souvislosti vysledovat konkrétními prostředky a rozborem konkrétního materiálového souboru, a to i v městské mluvě, kde se prolíná a kříží působení mnoha nejrůznějších činitelů. Možná, že kromě těchto výsledků obecného charakteru bude možno během dalšího studia matematicky prokázat [223]a „smysluplně“ interpretovat i některé případy dílčí, které by bylo možno opřít o dialektologické zkušenosti.

Skončená fáze hradeckého výzkumu vytvořila také spolehlivou srovnávací základnu pro možné další samostatné fáze výzkumu v rovinách generačních i stylových. Můžeme tedy očekávat, že pokračování výzkumu získané kladné výsledky ještě rozhojní.

---

[1] B. Dejmek, Mluva nejstarší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1981, 161 s.

[2] P. Jančák, Počátky výzkumu městské mluvy, Naše řeč 47, 1964, s. 171—174.

[3] B. Dejmek, Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové 1976 (vyšlo 1978), 223 s.

[4] V obou monografiích se můžeme ve stručných kapitolách seznámit také s historií a prostředím zkoumaných měst a jsou připojeny i ukázky souvislých projevů.

[5] P. Jančák, Nad první monografií o mluvě středočeského města, Naše řeč 59, 1976, s. 36—43.

[6] První údaj je z výzkumu přeloučského (P), druhý z hradeckého (H).

[7] Sem by měl patřit i rozdíl mezi svč. typem voňi prosej a střč. proseji — viz pozn. 11.

[8] Jako fakultativní poziční zkracování je třeba stejně hodnotit i případy s krátkým a u infinitivního tvaru dát, s. 57 a 71 (na rozdíl od jednoslabičných infinitivů s kmenovým -i- jako mit, vzit, jit, šit, kde krátkost je diferenčním svč. znakem). Hranice moravských infinitivů dat, žrat — jak autor správně cituje z práce S. Utěšeného, Nářečí přechodového pásu česko-moravského — skutečně probíhá až podél bývalé zemské hranice.

V práci se najdou i obdobně hodnocené případy zjednodušených souhláskových skupin v proudu řeči. Tak např. se zvlášť vyčíslují podoby říc (tedy s oslabeným nebo zcela vypuštěným -t) vedle podob říct a říci, s. 161—2; to pak vede k nadměrným úvahám, že tyto tvary „vznikly spíše odsunutím koncového -t z tvaru říct než z tvaru říci“. Přitom jinde se takové případy správně neregistrují (např. zánik j- ve spojeních jako kolik-ich bilo, s. 83).

[9] Autor si ovšem pro srovnání ověřil také jazykový úzus nejstarších přeloučských rodáků (na některé rozdíly se v práci příležitostně upozorňuje) a na výzkumu pro Český jazykový atlas ve dvou obcích u Přelouče seznámil se také s nářečím v blízkosti města.

[10] Zkušenosti z nedávného výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, zvláště z výzkumu v pohraničí, znovu potvrdily, že individuální jazykový úzus se vytváří už v mladém věku, hlavně podle prostředí, v němž člověk vyrůstá. Srov. P. Jančák, K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, Naše řeč 60, 1977, s. 227—237.

[11] Týká se to individuálního rodného úzu tří „cizích“ informátorů v užívání slovesných koncovek střč. typu ďelaji, umňeji, proseji a svč. typu ďelaj, prosej. Ostatně i úzus zkoumaných místních rodáků, u nichž byla zjištěna převaha svč. koncovek -aj, -ej, se zdá pro Přelouč málo reprezentativní, protože město leží už v oblasti koncovek střč. Zdá se až nepravděpodobné, že by se přeloučský úzus, v němž svč. koncovky jsou tedy jevem inovačním, tolik od původního stavu odchýlil.

[12] S. Utěšený, Městská mluva v Českém jazykovém atlase, Naše řeč 57, 1974, s. 94—100.

[13] Analyzují se nahrávky od 47 informátorů o celkovém rozsahu 84 (!) hodin. Výzkum se týkal jen rodáků z tv. Velkého Hradce Králové, jejichž alespoň jeden z rodičů také z Hradce pochází (tuto druhou podmínku nesplňují jen 3 informátoři).

[14] Autor dospívá k rozdělení hlavních sledovaných jevů do tří skupin podle míry příznakových podob. Do první frekvenční kategorie (nad 75 %) spadá 7 jevů (v tom i všechny znaky obecně české); do dalších dvou už jen příznakové jevy svč., přičemž tři významné oblastní rysy morfologické zaujímají střední frekvenční pásmo (nad 25 %). — Jinak máme i zde možnost ve vybraných 24 přehledových tabulkách sledovat stav daných jevů i u jednotlivých informátorů.

[15] Autor dospívá i k shrnujícímu číselnému vyjádření těchto vztahů. Jestliže např. v celém souboru je 66,2 % osob se základním vzděláním, pak jejich stoprocentní výskyt na prvních desíti místech představuje odchylku 31,8 % nad průměrem. Naopak jejich podprůměrný výskyt na posledních desíti místech lze vyčíslit odchylkou —28 %. Výskyt dělníků je zase charakterizován krajními odchylkami +14,4 % a —28 %. To je výsledek opravdu průkazný.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 4, pp. 215-223

Previous Jaroslav Porák: Bohemistika ve sbornících brněnské filozofické fakulty

Next Marie Čechová: Ještě k otázce pravopisu na bohemistické konferenci