Výslovnostní kodifikace přejaté slovní zásoby

Alexandr Stich

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Téměř čtvrt století po vydání příručky, v níž se předpisovala spisovná výslovnost české domácí slovní zásoby,[1] dostala r. 1978 veřejnost do rukou obdobnou, avšak mnohem zevrubnější a propracovanější práci o spisovné výslovnosti přejatých a cizích slov.[2] Toto značné časové rozpětí bylo vyvoláno jak závažností, tak rozsáhlostí a složitostí úkolu, před nímž sbor, jehož to bylo úkolem (totiž ortoepická komise Ústavu pro jazyk český ČSAV), v tomto druhém případu stál. Třebaže přejatá slova, a zvlášť pak slova synchronně cizí a citátová, patří spíše k periferní složce slovní zásoby, jejich výslovnost má v kodifikaci zvukové roviny jazyka z hlediska kultury jazyka postavení centrální; výslovnost slov nedomácího původu je totiž v češtině značně neustálená, probíhají tu neustále rozmanité vývojové procesy (leckdy přímo protichůdné), a to vede v některých případech i ke konfliktním situacím. O to závažnější je vydání nové příručky, ale o to je i její postavení vůči veřejnému mínění složitější a delikátnější.

Přitom autoři výslovnostní kodifikace přejatých a cizích slov neměli ve svém rozhodování ani zdaleka volné ruce; byli nuceni vyrovnat se s výslovnostní kodifikací, jak je už obsažena v platných pramenech jiného zaměření (zvláště v Pravidlech českého pravopisu, Slovníku spisovného jazyka českého — SSJČ — a paralelně vznikajícím Slovníku spisovné češtiny — SSČ —). Byli při své práci do jisté míry šachováni tím, že nemohli přinést řešení zásadněji odlišné od uvedených příruček, protože výsledkem by bylo zmatení veřejnosti a oslabení prestiže kodifikace vůbec, a že především nemohli podstatněji měnit grafický (pravopisný) obraz slovních jednotek, jak ho uvádějí zmíněné prameny. Proto také byl text příručky v době, kdy se blížil ke konečné fázi, předmětem rozsáhlých a všestranných porad, na nichž se zúčastnili i členové pravopisné komise; to jistě přispělo vcelku k zkvalitnění celé kodifikace, ale na druhé straně to v některých dílčích otázkách nutně vedlo k řešení kompromisnímu.

[87]Hlavní příčinou obtížnosti, před níž byli členové autorského kolektivu příručky postaveni, byl sám objektivní stav spisovné výslovnosti přejaté a cizí složky slovní zásoby v češtině. Soudí se, že norma zvukové roviny jazyka je sama o sobě poněkud jiné povahy než norma jí odpovídající roviny grafické;[3] to je jistě pravda; plyne to už například z té skutečnosti, že grafika připouští často jen dvojí, od sebe naprosto zřetelně oddělené a proti sobě postavené řešení, zatímco výslovnostní realizace může zahrnout leckdy celou škálu řešení, plynule na sebe navazujících (tak například můžeme napsat samohláskové písmeno buď krátké, nebo dlouhé, ale vyslovit můžeme nejen zcela zřetelnou krátkost nebo délku, ale mezi tím celou stupnici polodélek). Z toho plyne i další závažný fakt psycholingvistický: při psaní si je pisatel obvykle jasně vědom toho, co činí, a vědomě se rozhoduje, zatímco při mluveném projevu volí podobu často podvědomě, nezáměrně, a leckdy se jeho představa o tom, co vyslovuje, a jeho skutečná výslovnost rozcházejí.[4] Přesto se však domníváme, že současný stav české spisovné výslovnosti není podmíněn jen těmito zcela objektivními a obecně platnými skutečnostmi, ale že je i výsledkem nedostatečné jazykově kulturní tradice v této oblasti a zároveň i poměrně značného rozpětí mezi výslovnostní kodifikací starší a do jisté míry i současnou a živou, reálnou výslovnostní normou.

Další potíž, na kterou se tu naráží a která s tím, co bylo právě řečeno, těsně souvisí, tkví v obtížnosti určit v naší jazykové situaci vrstvu reprezentativních nositelů spisovné výslovnosti.[5] Není zapotřebí žádných rozsáhlých [88]sociolingvistických výzkumů, abychom dospěli k zjištění, že současná veřejná jazyková komunikace, a to ani ve své vrstvě nejoficiálnějších projevů, se neodehrává ani zdaleka v rovině spisovné, ba naopak lze konstatovat, že ve veřejném jazykovém styku projevů nespisovných nebo polospisovných spíše přibývá. Bylo by tedy u nás patrně nereálné vytvořit výslovnostní kodifikaci na základě především tohoto druhu projevů, jak to učinili v poslední době například jazykovědci v NDR.[6] Stejně tak nelze spisovnou výslovnost zcela jednoznačně odvodit z veřejných jazykových projevů jisté skupiny lidí dané stupněm vzdělání (například lidí s vysokoškolským vzděláním, nebo lidí s maturitou apod.) nebo skupiny lidí, pro něž je užívání mluvené podoby spisovného jazyku součástí jejich povolání (herců, recitátorů, hlasatelů, učitelů atd.); i zde je výslovnostní „rozptyl“ velmi značný a zároveň lze pozorovat i závažné generační přesuny. A nakonec — což je podstatné právě pro kodifikaci cizích a přejatých slov, z nichž značnou část tvoří odborná terminologie —, nelze se ani zdaleka opírat o výslovnost toho okruhu odborníků, do jejichž pracovní oblasti příslušné termíny patří (protože výslovnost těchto termínů v úzce odborných kruzích a v neodborném spisovném úzu je leckdy protichůdně rozdílná, a výhradní kodifikace podoby užívané v příslušné odborné oblasti by nevedla k stabilizaci, nýbrž k tomu, že kodifikace a norma by se rozešly ještě více). Je tedy vidět, že účelná a nadějná výslovnostní kodifikace přejatých slov stále ještě nemůže být v češtině vytvořena jen co nejpřesnějším zachycením (většinového) úzu, ale že kodifikace musí normu stále ještě do jisté — a ne zanedbatelně malé — míry spoluvytvářet.

Toto zjištění by však podle našeho soudu nemělo vést k tomu, aby se kodifikace rozcházela, ve snaze regulovat reálnou výslovnostní praxi, s živým většinovým jazykovým územ, pokud má zřetelnou tendenci stát se normou, nebo se už normou stal (za objektivní příznak noremnosti některého dosud nekodifikovaného jevu můžeme pokládat stav, kdy značná část uživatelů jazyka sahá k nekodifikované podobě i v projevech, v kterých se evidentně snaží o projev spisovný, aniž si je vědoma, že kodifikaci porušuje). Příkladem takového rozchodu kodifikace a normy je nevelká skupina přejatých slov (přitom však slov se značnou frekvencí), u nichž se vyslovuje [s], popř. [z] v postavení mezi dvěma samohláskami; jde o slova desert, disertace, diskuse, renesance, resort, režisér. Všechna tato slova se dnes v češtině vyslovují většinově s [z] — podporuje to i analogická výslovnost slovenská (jejíž vliv se současnou rozhlasovou a televizní praxí stal faktem naléhavě působivým, podle našeho soudu na prospěch oběma jazykům). Autoři příručky zde volili řešení stupňovité — zatímco konkrétní desert/dezert má výslovnostní (i pravopisnou) dubletu, disertace, renesance, resort mají pouze dubletu výslovnostní, slohově však omezenou na styl ho[89]vorový, režisér a především nejfrekventovanější z nich diskuse mají kodifikovanou jen výslovnost se [s].

Důvodů k tomu bylo několik. Nejdůležitější z nich byla dosavadní kodifikace (shoda s výslovnostními údaji všech dosavadních příruček) a výslovnost členů komise (srov. s. 8. příručky). Zde však by se bývala měla uplatnit postojová sebeanalýza kodifikátorů).[7] Je-li dosavadní kodifikace a postoj kodifikátorů ve zřetelném rozporu se současnou normou, a trvá-li se přesto na současné kodifikaci, je hlubinná příčina trvání na dosavadní kodifikaci obvykle podložena hodnotově; kodifikátoři pokládají hromadnou reálnou výslovnost za nekultivovanou (a zaujímají k ní citově záporný postoj). Toto mínění je obvykle zakořeněno v školní a jiné jazykové výchově kodifikátorů, v tom, že jim bylo vštípeno, že výslovnost odchylná od kodifikace je příznak nekultivanosti, neúcty k jazyku, nevzdělanosti atd. I tento postoj je reálný fakt, stěží však lze na něm založit kodifikační předpis, a jestliže se na něm zakládá, předpokládá to zcela nereálnou víru v sílu a účinnost kodifikace.

Za podrobnější zmínku stojí uvedení dublet [dizertace, renezance…] jako slohově omezených, tj. pouze hovorových. Slohová diferenciace spisovné výslovnosti je problém už starší. B. Hála (dílo cit. v pozn. 1, s. 8) rozlišil výslovnost „klidnou, neafektovanou“ a „citově vzrušenou“, „emoční“ (závažnou zvl. pro řeč jevištní); později bylo u nás vytvořeno teoretické schéma tří vertikálně uspořádaných výslovnostních stylů (v 2. vydání téže příručky, s. 12). a to výslovnosti „základní, neutrální“, „běžné“ a „zvlášť pečlivé“ — tato trojice je analogií slohového rozvrstvení na ose „hovorovost — neutrálnost — knižnost“, popř. „nízký — střední — vysoký styl“;[8] z okruhu autorů recenzované příručky se ozval kritický hlas, který i toto slohové výslovnostní schéma pokládá za příliš hrubé, nedostačující pro některé situace specifické, např. pro divadelní jazykovou praxi.[9] V příručce o výslovnosti přejatých slov se však ani toto trojvrstvé stylistické hledisko neuplatnilo vůbec, kromě právě uvedených případů typu [diskuze]. Jaký smysl má zde kvalifikátor „hovorovosti“? Jako oprávněný bychom ho mohli uznat tehdy, kdybychom v jazykové praxi častěji pozorovali případy, kdy týž mluvčí užívá obou podob, přičemž volba jedné z nich je prokazatelně motivována v konkrétním případu vnějšími okolnostmi (objektivními slohovými činiteli) promluvy; takové případy se však téměř nevyskytují. Naopak běžné je, že mluvčí užívá zásadně buď podoby se [s], nebo se [z], přičemž [90]druhá skupina se vyznačuje tím, že mluvčí obvykle ani netuší, že porušují platnou kodifikaci (popř. dnes její stylovou diferenciaci).[10]

Slohový kvalifikátor má tu tedy funkci jinou, nevlastní. Obdobné případy nejsou v naší kodifikacní praxi neznámé. Od kritiky puristické činnosti Naší řeči na počátku 30. let se stalo jaksi společensky nevhodným a neúnosným užívat kodifikačního označení jevu jako „nesprávného“;[11] proto se tam, kde kodifikátoři chtěli regulovat jazykovou praxi proti stavu normy, volil v podstatě zastírací manévr využívající omezující slohové kvalifikace (srov. např. označení konfrontační předložky oproti v SSJČ jako „poněkud zastaralé“, popř. „knižní“ a v SSČ jako „poněkud knižní“, ačkoli jde o značně frekventovaný a slohově neutrální spisovný prostředek). Tyto postupy mají však na kodifikaci samu i na jazykovou praxi účinek spíše záporný.

Přitom se domníváme, že slohová kodifikace mohla být v příručce využita adekvátně a s prospěchem v jiné souvislosti. Jde o poměrně časté případy kodifikované v příručce pouze s krátkostí, v kterých se však ve spisovné mluvené praxi vyskytují často i podoby se samohláskou dlouhou, přičemž dlouhá výslovnost je příznačnější právě pro projevy méně oficiální — jde o případy jako [astronómije, elégije, higijéna, karamból, kólije, kontrolór, litányje, mikróp, mizogín, ónyks, orangután, préhystorije, psychodráma, pulóvr, rebélije, semafór, schizofrényje, sínus, sombréro, stanyjól, stratégije, tajfún, toponýmije, toreádor] (je připuštěn [konkvistádor]), [trilógie, týfus] apod., které jsou i v spisovné komunikaci (např. rozhlasové) poměrně časté, avšak kodifikace příručky je vysunuje za hranice spisovnosti. Zásadně důležité přitom je, že dlouhá, popř. polodlouhá výslovnost ve výše uvedených případech není příznačná jako signál emfáze nebo citového postoje (analogické případy v domácí slovní zásobě jsou případy jako [ocítat se, tchýně, týčit se]). O využití slohového kvalifikátoru hovorovosti jako nástroje ortoepické kodifikace by bylo lze uvažovat i v jiných typech (např. u výslovnosti [ňimrot, pijaňino, ražňiči] — když už se bude trvat na zcela nereálné spisovné výslovnosti [ražnyči] — apod., signalizující ústup povědomí o cizím původ slov, nebo u výslovnosti kvantity v cizích citátových spojeních — viz dále —, apod.).[12]

Po těchto obecnějších poznámkách se věnujme obsahu příručky podrobněji.

A. Značná pozornost je v ní věnována výslovnosti cizích vlastních jmen, na s. 57—105 je otištěn návod podle jednotlivých jazyků v abecedním pořadí — zvlášť tato pasáž je pro praxi velmi důležitá a bude mít jistě dobrý ohlas. Máme k ní některé poznámky.

[91]Doporučovaná výslovnost cizích vlastních jmen vychází z výslovnostní podoby původní, přičemž se doporučuje hlásky v češtině neobvyklé nebo neexistující nahrazovat hláskami artikulačně a akusticky nejbližšími.[13]

Mnohem méně se respektuje to, jak se výslovnost jmen příslušného jazyka ustálila (s větší nebo menší mírou pevnosti) v české jazykové praxi. Informace podané v knížce mají tedy spíše povahu direktivy než popisu reálného úzu, popř. živé normy.

Autoři sice rozlišili tři skupiny jazyků podle toho, v jaké míře se jména příslušného jazyka v českých jazykových projevech objevují (a dodejme, nepřímo i podle toho, jak jsou tyto jazyky u nás známy), avšak důsledky z toho vyvodili jen pro rozsah poučení věnovaného jednotlivým jazykům (v. s. 57—8), nikoli pro zásady samy.

Domníváme se, že pro jazyky u nás málo známé, z hlediska české jazykové praxe „periferní“ (jako jsou např. severské jazyky, holandština, řečtina, turečtina, do jisté míry i portugalština a rumunština) by bylo účelné aspoň deklarativně připustit i možnost výslovnosti do jisté míry „písmenkové“,[14] i když by se nedoporučovala (např. v dánštině: Christensen [kri-], nejen [kre-], Sjaeland [šéland], nejen [šílan]; v islandštině Thórarenssen [tchó-], popř. [tó-] vedle [tchou-], nor. Olaf [olaf] vedle [úlaf], Ullsfjord [ulsfjort] vedle [ilsfjúr], novořec. Peiraieus [pejrajeus] vedle [pire/efs], portug. Olhão [olhao], popř. [olhano] vedle [oljanu], švéd. Johnson [jónson] vedle [junson], Tjällmo [telmo], popř. [tjelmo] vedle [čelmú] atd. Tento postup se v knížce toleruje u jména Sevilla (s. 99), ale je vžit i jinde, srov. Kuba, Mexiko, Ekvádor atd., atd.; počítat by se s ním mělo např. u francouzštiny, kde podobu [dyderot], [renolt] bychom měli uznat za ortoepickou vedle [dydro, reno] apod. A u angličtiny, např. [eseks, vankúvr] vedle požadovaného [esiks, venkúvr].

[92]Z jednotlivostí připomínáme alespoň tyto:

a) Za nedořešenou pokládáme kvantitu u jmen francouzských. V knížce se uvádí, že „dlouhé samohlásky se vyslovují častěji v závěrečné slabice před [r, v, z, ž], popř. [s, š] (s. 69); v konkrétních případech toto pravidlo autoři přesahují např. u [orleán, — na s. 69, jinak na s. 73 —, etémp, gijóm, vandóm], naopak však — v rozporu se zcela vžitým a rozšířeným územ — požadují výslovnost krátké samohlásky [o], [e] na konci slova (třebaže je v češtině zcela běžné vyslovovat přinejmenším s polodélkou např. [debiró, eperné, kondé, maré, montré, monpeljé, šató] apod.); obdobně bývá délka i před koncovým -n [sén], popř. [séna], [tusén] apod.[15] Zvlášť překvapivé je, že příručka trvá na krátké výslovnosti koncové souhlásky i u jmen tak frekventovaných jako je [bordo, ruso], třebaže už v r. 1976 Al. Jedlička upozorňoval, že je to nejen v rozporu s většinovým územ, ale že by takový kodifikační předpis měl závažné systémové následky mluvnické (totiž nereálný kodifikační předpis skloňovat tato jména podle typu „Bidlo“, popř. „město“).[16]

b) Druhá poznámka se týká výslovnosti dvojice písmen en v německých jménech; uprostřed slova příručka důsledně předpisuje výslovnost slabičného [n], např. [vitnberk];[17] na konci slova mají trojí různé řešení: [en], [(e)n] a [n], přičemž týž typ se někdy řeší různě: [štrókirch(e)n], ale [gréfnhajnychn]. K tomuto nepraktickému řešení přivedlo opět příliš úzkostlivé sledování původní výslovnosti — [93]vhodnější by bylo řešit výslovnost generální dubletou [n]/[en], s případnou poznámkou vylučující první možnost u spojení -nen — např. [genzbrunen].

c) Velmi stručné je poučení o výslovnosti antických jmen, užitečné a aktuální by bylo alespoň se zmínit o délkách zvláště starořeckých jmen[18]. Kromě toho by bylo užitečné některé údaje, když už se uvádějí, omezit; uživatel jazyka, který se spolehne jen na tento pramen, bude vyslovovat např. [bétijus, féton, stacijus, sekscijus] m. [boetijus, faeton, statyjus, sekstyjus] — a tato výslovnost se skutečně šíří.

d) Vítáme, že příručka kodifikovala (na s. 105) výslovnost [perzeus];[19] bylo by však záhodno přenést tuto zásadu i na cizí jména novodobá a připustit [andrzen, jergenzen, hilverzum] — vedle předpisovaného [hilfrsim] apod. — obdobně jako se to v příručce samé už stalo např. u angl. jména [kvínzlent] n. [brinzli].[20]

Přikládáme těmto problémům značnou váhu a chceme na ně důrazně upozornit vzhledem k tomu, že jazykové praxi se dostalo v nedávné době několika dalších informačních pramenů o výslovnosti cizích jmen, přičemž řešení v nich obsažená se často různí. Nemyslíme si, že by v těchto věcech mohla a měla existovat absolutní jednota do všech detailů, avšak měla by být alespoň obecná dohoda o rámcových principech a mělo by se mnohem důkladněji promyslet, na jaké teoretické základně a podle jakých kritérií se ke kodifikaci výslovnosti této lexikální skupiny přistupuje.

Porovnejme zásady a výsledky příručky o výslovnosti přejatých slov např. s údaji v knížce Původ zeměpisných jmen.[21] Výslovnostní údaje v ní nejsou zpracovány jednotně a důsledně, ani zásady přepisu nejsou určeny přesně, což by někde mohlo vést k nedorozumění (např. přepisuje-li se německé ü někdy jako [i], jindy jako [y] apod.]. V knížce se užívá několika typů uvádění výslovnosti, přičemž čtenář naprosto nemůže poznat, zda údaj je přibližná informace o výslovnosti původní, nebo pokyn pro vyslovování jména v českém kontextu. Týž typ je často neracionál[94]ně řešen různým způsobem (např. španělská místní jména v USA se někdy uvádějí bez výslovnosti — např. Las Vegas —, což vede (zcela rozumně) k výslovnosti podle grafiky; jindy se uvádějí s výslovností anglickou — Sacramento [sekrementou], Santa Fe [sentafej]); je uvedena výslovnost Nebraska [nybreska], ale Nevada je bez výslovnosti, atd. Výslovnosti [erizouna], [ákensó], tj. Arkansas apod., stěží můžeme považovat za jediné výslovnostní realizace v češtině — a ani autoři to tak patrně nemysleli —, ale typ údaje, kdy se na jiných místech udává paralelně výslovnost původní a česká (např. u Rio de Janeiro), k takovému mylnému závěru uživatele vede. Jméno (Mount Mac) Kinley má údaj [kinli], bez přídechu, ale Kassel je doporučován jedině v podobě [kchásl]. Hilversum je realisticky — a v protikladu k Výslovnosti slov přejatých — uveden bez výslovnostního údaje, ale u jména Hannover je pouze [hanófr]. Stěží lze pokládat v češtině za závazné vyslovovat vždy španělské c jako [s], např. [barselona], z jako [s] a ll jako [j] — Manzanillo [mansanyjo], Sevilla [sevija]. Nevidíme důvod vyslovovat Edinburg jedině [edynbara], ale Pittsburg jako [pitsbérg].[22] Je, soudíme, zcela v souladu s ustálenou českou výslovnostní normou, je-li uvedena výslovnost [boston], ale právě proti tomu se jeví jako nereálné uvádět Malta [mólta], Derby [dábi], Oxford [oksfrd] apod. Naopak mnohem realističtější je tato příručka v údajích o délkách v místních jménech.[23]

Třetím novým pramenem o výslovnosti cizích jmen je příloha o vlastních jménech zeměpisných v SSČ[24] — nejsou zde pochopitelně uvedeny obecné výslovnostní zásady cizích místních jmen v češtině a repertoár jmen je proti předchozí příručce značně omezený; poslání slovníku a jeho mimořádně velký náklad však může mít pro regulaci úzu a vytváření normy význam prvořadý.

Způsob přepisu je v SSČ dobře promyšlený[25]. V způsobu české transkripce respektuje mnohem víc ustálenou českou výslovnost (např. u jmen jako Arizona, Oxford, San Francisco, Wisconsin atd.), a to i v případech, kdy česká výslovnost [95]nesouhlasí s psaným obrazem slova (např. u Salisbury [sólsberi], proti [-bri] v Původu, obdobně postupuje Výslovnost u slova Century [senčery]).[26]

SSČ má podstatné diference také v kvantitě vzhledem k druhým dvěma příručkám (např. u Cadiz, Delaware, Missuri; Grenobl, Provance atd.), v některých případech rozpor překlenuje dubletou (u Calais, Virginie). Tam, kde uvádí výslovnost silněji ovlivněnou originálem, činí zjevným, jak vágní tato adaptace bývá; SSČ i Výslovnost má Plymouth [plimes], Původ [plimas] apod., srov. i Adelaide, Connecticut, Wyoming atd.). Především však vychází kodifikace SSČ — podle nás vhodně — z toho, že hromadně předpokládá výslovnost bližší výchozí podobě a dubletně výslovnost více adaptovanou, sledující grafický obraz: výslovnost jako [itrecht, kenzes, sevilja] apod. označuje zkratkou příslušného jazyka, jména jako Pittsburg opatřuje údajem typu [-burk, angl. -bérk] apod.

Shrneme-li právě uvedené poznámky, snadno vidíme, jak ožehavým problémem je výslovnost cizích jmen v češtině, jakmile se hojněji objeví příručky, které tuto výslovnost uvádějí.[27] Výhodou rozporů, které se tu projevily, je to, že doufejme povedou k dalšímu propracovávání příslušných ortoepických zásad.

Kodifikace výslovnosti cizích vlastních jmen by měla, soudíme, respektovat několik základních zásad: původní výslovnost a grafika jsou pozadím, na němž se česká adaptovaná výslovnost tvoří a ustaluje, nikoli však prvkem primárně určujícím. Dosavadní výslovnostní údaje tohoto typu zřejmě nejčastěji vznikají tak, že se berou údaje ze slovníků a příruček příslušných jazyků, a ty se více či méně „adaptují“. Je však nutné zjišťovat český úzus (především v rozhlasu a televizi) a ten, ovšem po kritickém zhodnocení, brát za základ kodifikace. Mnohem více bude třeba volit řešení dubletní, a to dvojího druhu — jednak dublety v češtině rovnocenné (typu [virgínyje, verdžínyje]), jednak dublety, z nichž první je v češtině preferována; tou bude v naprosté většině ta dubleta, u níž je diference vůči psanému obrazu jména menší [vašinkton, vošinktn]; s mnohem značnějším kolísáním bude třeba počítat zvláště v kvantitě.

Přednost je záhodno dávat dubletám přizpůsobeným tvaroslovně (např. se zakončením -ie místo -ia) a výslovnostním dubletám, které tvaroslovné zařazení podporují nebo umožňují (např. [ohájo] proti [ohájou], [dyd(e)rot] proti [dydro], [renolt] proti [reno] apod.).

[96]B. Druhou, podstatně rozsáhlejší část příručky Výslovnost slov přejatých tvoří výslovnostní slovník (s. 111—316). Obsahuje na 25 000 hesel, a to výhradně slov obecných; je tedy značně obsažný a jeho význam pro praxi bude patrně o to větší, že nový SSČ, který se doufejme stane základní a obecně rozšířenou příručkou, repertoár přejatých slov značně omezil.

Měřítka výběru hesel do tohoto výslovnostního slovníku byla značně volná. To není samo o sobě na závadu, protože vždy je v těchto případech lépe pojmout materiálu více než nechávat uživatele častěji na holičkách. Přesto však kritéria výběru nelze ponechat zcela bez povšimnutí, už z ohledu na postup při budoucích pracích tohoto druhu.

Především se zdá nadbytečné postupovat při výběru podle hledisk etymologických. Jedním z kritérií pro zařazení hesla do slovníku bylo, zda se u téhož hesla v SSJČ uvádí původ. Tím se však synchronní pohled na ortoepii rozrušil, do slovníku se dostalo množství slov synchronně už zcela nebo téměř zcela zdomácnělých (např. bál, cedule, cela, cepín, činely, kaštan, klášter, kráter, lékořice, loutna, šarvátka, žalm atd. — všechna mají udán původ v SSJČ, ale u žádného z nich není výslovnostní problém).

Nebylo uplatněno kritérium spisovnosti, třebaže předmětem kodifikace je jazyk spisovný; nemá proto smysl určovat spisovnou výslovnost u slov jako brajtšvanc, lajtnant, nebich, ordinér, páj, pakl, platfus, šámbr, šichta, tajle atd. (tím se lze vyhnout i některým svízelům: např. příručka kodifikuje reálně snad vůbec neexistující podobu [manšaft] místo zcela běžné [mančaft]). A stejně je málo vhodné zařazovat do okruhu zájmu současné výslovnostní kodifikace archaismy nebo historismy typu mázhaus, rathaus; principium, privatim, hovor. servitore atd. Také ohraničení vůči jiným jazykům není zde zcela nesporné; slova banking school, boarding house, dead wight, fashionable, rekordwoman, retail, speed up., stout, take, utilite, waterproof, white spirit, woodcraft atd., nebo landtag apod., nelze v současné češtině pokládat už ani za slova citátová (jejich zdrojem je patrně nějaká starší příručka o cizích slovech v češtině).

Naopak bychom vítali leckteré aktuální slovo nové (např. cornflake, patrně už v podobě kornflejk(y), evergreen, hi-fi, krekr, summit apod.).[28]

Někdy bylo možno omezit uvádění odvozených slov, pokud není rozdíl ani v grafice, ani ve výslovnosti vzhledem k slovu základnímu; naopak by bylo záhodno uvést hesla suicidální, synagogální apod., kde je rozdíl v krátkosti samohlásky proti délce v slově základovém.

[97]Za velkou přednost pokládáme, že byla do slovníku pojata v hojném rozsahu citátová spojení (rčení, úsloví apod.); zvláště zastoupení latinských spojení je impozantní a zahrnuje případy i značně exkluzívní, popř. dnes už neužívaná (in partibus infidelium; sutor, ne ultra crepidam aj., tedy útvary příznačné pro českou publicistiku někdy v polovině minulého století[29] — zdrojem byla zřejmě příručka typu Flajšhansových Živých slov, informativní spíše z hlediska historického; překvapuje však, že byla pominuta zcela živá spojení ab ovo, ad usum delphini, cogito, ergo sum, de omnibus est dubitandum, ecce homo, horribile visu, inter arma silent Musae; mutatis mutandis, terminus a quo, snad se mohlo uvést i Praga — caput regni nebo spojení homo sapiens, popř. i requiescat in pace, gloria in excelsis apod.

Z jiných spojení než latinských neměl být kolektiv zpracovatelů macešský aspoň k spojení cherchez la femme, popř. comme il faut atd., nebo víceslovným pojmenováním typu commedia dell’ arte.

Technika zpracování slovníku a zásady transkripce jsou vcelku účelné a promyšlené. Za zcela zbytečné považujeme pouze uvádět už zcela zastaralé původní grafické podoby tam, kde se počeštěný způsob psaní naprosto vžil (clan, couloir, draisina, rouletta, scooter, shawl, sheriff, vaccina, vehma atd.), a to dokonce jako hesla odkazová; přivedlo k tomu mechanické sledování SSJČ (tam však mají tyto podoby, připomínané u heslových slov, svou funkci). Na způsobu zpracování a rozsahu výslovnostního slovníku se neblaze projevila jedna okolnost, ležící mimo kompetenci jeho autorů, totiž zbytečné váhání v odstranění některých typů pravopisných dublet přejatých slov (jako asbest, bursa, mensa atd.); kromě jiných, interně jazykových, pedagogických a kulturních ohledů by k tomu měla vést i elementární zásada hospodárnosti: např. polovina str. 298 by mohla zmizet, kdyby se neodkazovalo na dublety s počátečním t-/th-, srov. i nelogické odkazování u čeledi slova mýtus na s. 228. Nedůsledně je označována plná shoda podoby grafické a zvukové (viz např. kretén, mandarín, stratosférický apod.); zavádět by mohly údaje výslovnosti zdvojených písmenných znaků (srov. lobbista, maxwell apod.).[30]

Zásady, které příručka uplatnila v ortoepické kodifikaci apelativ cizího původu, lze v podstatě přijmout se souhlasem; kromě jedné, avšak velmi podstatné výjimky, a to délky samohlásek. Celý tento problém má kořeny už mnohem starší, vydání příručky však tuto věc vyostřilo tak, že ji nelze podle našeho soudu obcházet mlčením; je nutno učinit ji předmětem diskuse a usilovat o nové, racionálnější řešení.

[98]Kvantita má v oblasti slov cizího původu v češtině schopnost rozlišovat význam slov, popř. tvarů jen ve velmi omezené míře (srov. deviza — devíza, koma — kóma, lama — láma, mora — móra, nota — nóta, titan — titán, trema — tréma; modu — módu apod.)[31] a to zřejmě přispívá k poměrné labilnosti kvantit v přejatých slovech: některé původní kvantity se v češtině nerespektují, naopak se objevují při přejetí kvantity nové, sekundární, a značně rozšířené jsou v přejatých slovech polodélky. Pravidla českého pravopisu z r. 1957 chtěla stabilizovat výslovnost kvantit v slovech cizího původu tím, že ve značné míře označovala požadované délky i v písmu, neprovedla však tuto zásadu důsledně (např. ve výslovnosti [í] po d, t, n; píše se stále jen u v příponě -ura apod.). Bylo to řešení správné a užitečné, přišlo však, zdá se, pozdě. V označování délek se pak prováděly později ještě dílčí korektury. V některých případech nebyly jednotně řešeny celé třídy jevů, kodifikace tak ztrácela systémový podklad a tím se její cena pro praxi do značné míry oslabovala.

Autoři Výslovnosti byli vázáni touto starší kodifikací, zvláště pokud jde o grafickou (pravopisnou) podobu slov, a tím byli dovedeni k některým řešením z nouze, která jsou podle našeho mínění neudržitelná. Zvláště se to týká případů, kdy podle dnešní kodifikace dlouhé samohláskové písmeno může označovat ortoepickou výslovnost jak dlouhou, tak i krátkou (srov. monódie, pelargónie, polysémie, apod.) — v těchto případech bude však zapotřebí v prvé řadě úpravy pravopisné.

Druhý problém tkví podle nás v tom, že se předpisuje výslovnost dlouhá jako jedině spisovná tam, kde je délka v grafice neoznačena; týká se to i celých slovotvorných typů (např. přípon -iv, -ivum, -ivní po d, t, n, přípony -ura, předpony proto- apod.) a celé dlouhé řady výrazů jednotlivých (např. diaspora, insignie, klima, libido, mim, pantomima, mumie, podagra, regenschori, vakuum atd.). V těchto a podobných případech se proto i ve vypjatě spisovné mluvené jazykové praxi (např. v oficiálních žánrech rozhlasového a televizního vysílání) hromadně kolísá, přičemž stále zřetelněji převažují výslovnostní podoby s krátkostí — to bývá způsobeno jednak grafikou těchto slov, jednak často existencí jiných slov téže čeledi s krátkostí (srov. [múmie — mumifikovat, klíma — klimatický], apod.). Je tu dvojí možné řešení: buď označovat v písmu délky všude tam, kde by se měly podle ortoepických předpisů vyslovovat, tedy i psát klíma, substantívum, kultúra atd, atd., nebo alternativně připustit krátkou výslovnost jako spisovnou všude tam, kde je samohláskové písmeno bez diakritického znaménka pro délku.

Druhé řešení má podle nás větší naději na úspěch — to naznačují i mnohé případy, kdy se i v písmě délka sice označuje přinejmenším po [99]čtvrt století, ale výslovnost přesto stále kolísá (srov. aróma, glóbus, prémie, sépie, schéma, skóre atd.; výslovnosti jako [hédonik] existují snad jen v kodifikačních příručkách; naopak případy se zcela nespornou délkou [série, sféra] nejsou nijak příliš časté). V mnoha případech působí proti kodifikačnímu předpisu to, že v odvozených slovech bývá krátkost (blasfémie — blasfemický, empírie — empirický, fosílie — fosilní apod.). Celý problém se stává o to tíživějším, že postihuje i celou řadu velmi produktivních zakončení pro cizí slova příznačných ([-ón/a/, -én/a/, -ín/a/, -ún/a/, -óm, -ív/a/, -ída, énie, -érie, -ínum, -órium] atd.). V těchto případech má smysl psát délku (a tím ji ovšem striktně vyžadovat jako jedinou ortoepickou možnost) jen tam, kde je zřetelně a jednoznačně ustálena (srov. např. typ migréna, siréna, pak by se ovšem měla alespoň připustit i výslovnost [hygijéna]; nebo krinolína, medicína atd.). V ostatních případech by bylo zřejmě záhodno na označování délek rezignovat a počítat s výslovností dubletní (to je ve Výslovnosti provedeno na ortoepické rovině např. u typu zakončení [-on/ón, -oda/-óda]). Při tomto způsobu řešení bychom si ovšem museli být vědomi, že vývoj usměrňujeme v podstatě k ustálení výslovnostních podob s krátkostí. — Jak je vidět, definitivní nadějné řešení ortoepické kodifikace, ať už v tom, nebo v onom směru, nutně předpokládá i podstatný zásah do pravopisné kodifikace přejatých slov.[32]

Speciální, okrajovou, ale přece jen ne nedůležitou skupinu představují i z hlediska ortoepického výše už zmíněná citátová slovní spojení, zvláště latinská. Máme dnes k dispozici vedle Výslovnosti spisovné češtiny ještě několik dalších příruček, které je a jejich předpokládanou spisovnou výslovnost v češtině zachycují.[33]

Stav, který v nich nacházíme, lze charakterizovat tak, že jejich autoři chtějí v míře co největší zachovat původní (popř. předpokládanou původní) kvantitu výchozího jazyka, a to jak v koncovkách, tak i v základech slov; přitom jsou mezi jednotlivými příručkami ne nepodstatné rozdíly, a ty ovšem uživatele jazyka nutně zneklidňují a matou. Autoři příruček v tomto případě zřejmě málo respektovali skutečnost, že latina se stala téměř pro všechny uživatele jazyka mladší generace jazykem neznámým. Snaha konzervovat původní délky i v češtině (typu [órá pró nóbis]), popř. respektovat i přízvukové poměry původního jazyka, jak to dělá Výslovnost, je proto velice problematická. V zásadě podle našeho soudu nemají [100]v dnešní naší jazykové situaci naději na úspěch především ty kodifikační předpisy, kdy se kvantita některého člena citátového spojení liší od kvantity téhož nebo příbuzného výrazu žijícího v češtině jako samostatná lexikální přejímka (srov. [librí próhibitý] vedle prohibice, [sakró egójizmó] vedle egoismus, [sík tránsit…] vedle tranzit apod.). Celkově se i ve výslovnosti kvantit citátových spojení projevuje obecná tendence, že zachování původní kvantity bývá obtížné tam, kde se v českém textu tato kvantita neoznačí.[34] Náznak řešení, které by bylo přijatelné i pro tyto případy, se ve Výslovnosti objevil jednou, a to v souvislosti se spojením jiného původu, totiž pommes frites, kde se počítá s možnou výslovností dvojí, přičemž obě se hodnotí jako spisovné: s výslovností citátovou a vedle ní i s výslovností adaptovanou. Latinská (i jiná) citátová spojení, která se v češtině udržela, jsou zřejmě také aspoň zčásti vtahována do adaptačního procesu, přinejmenším pokud jde právě o kvantitu, popř. přízvuk. Patří-li dnes mezi taková vžitá spojení např. terra incognita — a podle naší zkušenosti opravdu patří —, pak vedle citátové výslovnosti [tera inkognýta], předepsané Výslovností, je nutné připustit jako spisovnou i výslovnost [inkognyta].[35]

Poznámky a úvahy, které jsme zde na okraj příručky Výslovnost spisovné češtiny II připojili, z ní sice vycházejí, ale k ní samé se ani tolik zpět nevracejí, nýbrž snaží se směřovat dopředu, k další kodifikační činnosti v oblasti ortoepie. Příručka přinesla bohatý materiál a navrhla (v mezích daných kodifikací pravopisnou) jistá řešení. Základní masa jejích kodifikačních údajů je nesporná a neproblematická a pro jazykovou praxi je cenným vodítkem. Vedle toho však odhalila i některé závažné slabiny dosavadních principů české ortoepické kodifikace, a tím přímo vyzývá k hledání takového nového řešení, které by v budoucnosti mohlo získat ortoepické kodifikaci potřebnou společenskou autoritu a dosud značně rozkolísanou výslovnost přejaté (popř. cizí a citátové)[36] složky slovní zásoby v oblasti jak obecných, tak vlastních pojmenování relativně stabilizovat. Zatím však bo[101]hužel platí, že mezi „ideálním“ obrazem a přáními kodifikátorů a reálnou spisovnou mluvenou praxí je dnes diference tak zřetelná, že to jazykověda nemůže přehlížet.

---

[1] Výslovnost spisovné češtiny I, Výslovnost slov českých, na základě jednání ortoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV zpracoval B. Hála, Praha 1955, 2. vyd. 1967; srov. referát v NŘ 39, 1956, s. 167n.

[2] Výslovnost spisovné češtiny, Výslovnost slov přejatých, zpracoval kolektiv podle výsledků jednání ortoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV pod vedením M. Romportla, Praha 1978, nakl. Academia, 318 str. Podle poněkud dětinských představ o obchodní taktice není kniha označena jako 2. díl, tvořící celek s knihou uvedenou v pozn. 1, kromě toho na obálce není uveden ani podtitul o výslovnosti slov přejatých, takže méně informovaní zájemci jsou uváděni v omyl, a někteří i — právem — reagují podrážděně, většinou však bohužel — neprávem — vůči autorům.

[3] F. Daneš, Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci, ve sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 87; ortoepická norma má rozpětí širší a je volnější. Srov. i J. Kraus a kol., SaS 42, 1981, s. 228n., zvl. 236—7.

[4] Pracovníci fonetické laboratoře Ústavu pro jazyk český si toho byli velmi dobře vědomi, a snažili se tento fakt respektovat zvláště využitím sociolingvistických metod, které by jim daly k dispozici dostatek solidních poznatků jak o skutečné současné spisovné výslovnosti, tak o představách uživatelů spisovného jazyka a jejich postojích; srov. příspěvky R. Buchtelové v SaS 32, 1971, s. 45n. a 35, 1974, s. 202n. — Srov. i rozsáhlé a přínosné výzkumy diference výslovnostní „normy reálné“ a „normy fiktivní“ ve francouzštině v práci N. Guenierové, E. Génouvriera a A. Khomsiho Les français devant la norme, Paříž 1978, nakl. H. Champion, s. 11—70 (rec. M. Novákové, Nová francouzská monografie o normě, SaS 41, 1980, 247n.).

[5] Vývoj teoretického pojímání této věci viz v recenzi cit. v pozn. 1; k vyjasnění otázky přispívali postupně A. Frinta, M. Weingart, J. Chlumský, F. Trávníček, B. Hála, F. Daneš, Al. Jedlička — výsledkem byla představa o nositeli výslovnostní spisovné normy neurčeném ani teritoriálně, ani vzdělanostně, nýbrž vyznačujícím se tím, že užívá spisovného jazyka běžně a uvědoměle; pro empirickou praxi je to jistě vodítko cenné, ale ne zcela neselhávající. Někdy se tu i v praxi odrazí skutečnost, že z teoretického hlediska se tu dva pojmy vymezují recipročně, tedy kruhem: spisovnost výslovnosti určujeme podle směrodatného nositele a naopak směrodatného nositele určujeme podle jeho výslovnosti a podle jeho postojů k ní.

[6] Srov. sb. cit. v pozn. 3, s. 47, 176 a 257.

[7] Srov. A. Stich ve sb. Linguistische Studien, řada A, seš. 9, Berlín 1974, s. 1n. a ve sb. cit. v pozn. 3, s. 254—5.

[8] Srov. Al. Jedlička v SaS 34, 1973, s. 92n., a K. Hausenblas, tamt., s. 85n. Srov. i Al. Jedlička, Spisovná výslovnost a její slohová diferenciace, Slavica Pragensia 13, 1972, s. 219n.

[9] Viz J. Hůrková ve sb. cit. v pozn. 3, s. 257.

[10] O tom jasně svědčí mj. praxe jazykové poradny ÚJČ, kde se notoricky opakuje dotaz na příčinu nedůslednosti, proč se ve slovech [diskuze] atd. nepíše z analogicky podle jiných slov vyslovovaných se [z].

[11] Srov. výklad J. Filipce o kodifikační praxi SSJČ a SSČ ve sb. cit. v pozn. 3, s. 195 a 197.

[12] Srov. k tomu v jiné souvislosti i B. Ryba, Ke kvantitě latinských slov v české výslovnosti, SaS 2, 1936, s. 25—32. — Charakteristiku hovorovosti najdeme v příručce ještě u hesla špagety. — Upozorňujeme při té příležitosti, že je velmi aktuální zaujmout stanovisko k výslovnosti [gl] ve slovech jako cyklistika, motocykl, a [gv] ve slovu frekvence apod.; první je už zcela běžná např. v rozhlasovém zpravodajství a u sportovních redaktorů, druhá nejen je běžná v mluvených projevech věnovaných dopravě, elektrotechnice, ale není cizí ani leckterému významnému jazykovědci. Právě na takové případy by se měla zaměřit ortoepická péče o kulturu řeči. Máme zde dvojí možnost — buď zahájit masivní protiakci výchovnou a popularizační, nebo je uznat jako aspoň varianty hovorové. (Zcela spisovnými se už staly podoby [agát, ingoust, plagát, švagr].)

[13] Jako zcela nereálné se ukázaly starší požadavky lišit výslovnost vlastních jmen podle „stylů“ a návrhy nominativy i ortoepicky „citovat“, zatímco v ostatních pádech se uchylovat k výslovnosti substituční, srov. V. Buben, Výslovnost jména Villon, Český časopis filologický II, 1943—4, s. 111—112.

[14] Srov. V. Buben, čl. cit. v pozn. 13, s. 109 a 111, dále jeho monografii Influence de l’orthographie sur la prononciation du français moderne, Bratislava 1935, E. Buchmann, Der Einfluß des Schriftbildes auf die Aussprache des Neuenglischen, Vratislav 1940.

[15] S délkami ve jménech jako Maupassant, Chateaubriand v koncové slabice počítá v české výslovnosti už V. Buben, K výslovnosti románských slov v češtině, SaS 7, 1941, s. 151. — Naopak francouzské délky (srov. např. L. Warnant, Dictionnaire de la prononciation française, Gembloux 1968) ve slovech jako [berlijós, versáj], které příručka požaduje, se v češtině zpravidla nerealizují. — Při stanovení kvantity v české výslovnosti cizích jmen by bylo zapotřebí vysledovat tendence vyslovovat délky v jednotlivých typech jmen podle pořadí slabiky od konce slova (zřetelné jsou tyto tendence např. u jmen latinských, ale i francouzských a italských — proto se např. ukázal jako nerealistický požadavek V. Bubna vyslovovat v češtině jméno Girolamo jako [žirólamo], nikoli [žirolámo] (viz cit. čl., s. 147). Uvolnit předpisy o závazných délkách by bylo třeba v některých případech jmen německých — např. u Coburg, Hannover, Schwerin — a italských — Ghisi, Manzoni, Pescara, Ugo — atd.

Zásady pro výslovnost osobních vlastních jmen byly aplikovány na soubor 2700 jmen známých osobností v užitečné popularizační knížce M. Honzákové a M. Romportla Čteme je správně?, Praha 1981. I zde jsou, v mase materiálu výslovnostně nesporného, problematické především délky samohlásek, zvl. v jménech křestních: [ádolf, dányjel, éduard, lúdvik, martýn, rúdolf], řidčeji i příjmení: [dárvin]. „Počeštěnou“ alternativní výslovnost uvádí tato příručka např. u příjmení Barrande, Basedow, Beethoven, Mozart; obdobně s ní však bude zřejmě nutné počítat i u anglických křestních jmen jako Edward, Saul (příručka uvádí jen podoby [edvrd], [sól]) apod. Alternativní výslovnost bude nutné připustit i u některých příjmení z jazyků malých nebo vzdálených národů, např. u jmen Bosch, Tycho Brahe, Strindberg, apod., tj. počítat i se spisovnou výslovností českou [boš, tycho brahe, strindberk].

[16] Srov. sb. cit. v pozn. 3, s. 257. Ostatně na s. 269 příručka v odvozeninách připouští zcela realisticky výslovnost [rusójizmus, rusóovský].

[17] U jména [ludndorf] označení slabičnosti chybí patrně nedopatřením. V našich výše uvedených příkladech označení slabičnosti [n] chybí z typografických důvodů.

[18] Srov. recenzi encyklopedií antiky v SaS 37, 1976, s. 137n.

[19] PČP mají už kodifikovánu výslovnost [krojzos]; je tedy třeba považovat za kodifikovaný celý tento typ spojení jedinečné souhlásky + [z] v cizích jménech, tedy např. i [porzena] apod.; je to v souladu s obecnou vývojovou tendencí (srov. F. Daneš, K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech, NŘ 48, 1965, s. 161n.).

[20] Reálně doloženo jsme toto jméno nenašli v žádném českém ani anglickém pramenu, pouze u G. M. Millera, BBC Pronouncing Dictionary of British Names, Londýn 1971, s. 21 je uvedeno jméno Brinsea [brinzi]; znamená to však, že např. jméno Mosley vyslovujeme ve shodě s angličtinou [mozli] nebo [mouzli]. Ale považovali bychom za upřílišněné vyloučit z češtiny podoby [kvínslent, mosli].

[21] I. Lutterer, I. Kropáček, V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976. Jde o užitečnou a zajímavou popularizační práci etymologicko-onomastickou (a jako taková byla veřejnosti i doporučována, srov. E. Pokorná, NŘ 60, 1977, 36n. a A. Polívková, sobotní příloha deníku Práce, 19. června 1976); jejím prvotním cílem jistě nebylo zasahovat do ortoepie; vyšla však ve značném nákladu a leckde — např. u televizních a rozhlasových hlasatelů — jako výslovnostní návod někdy slouží.

[22] Uvádění písmena pro znělou souhlásku na konci slova je v knížce časté, což si uživatel může vyložit tak, že jde o nedopatření, nebo jako poučení o výslovnosti původní, nikoli české, avšak případy jako Goteborg [jetebork] tento závěr zase zpochybňují.

[23] V knížce je uvedeno nejen na jedné straně [bordó] dlouze a naopak [versaj] krátce, ve shodě s ustálenou českou výslovností, ale i v protikladu k Výslovnosti [kalé, dyžón, mónpeljé, ruán, tulón, verdén], ba dokonce i [órleán]. Jsou tu však i opačné výjimky, např. [rótrdám], [kébek], [túrkú], [éstergom]; kolísání [njú jork] proti [jórk] je snad jen nedopatření.

[24] Viz Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, red. J. Filipec a F. Daneš, Praha 1978, s. 760—777; přílohu zpracovala E. Pokorná.

[25] Například proti Původu zeměpisných jmen je transkripce instruktivnější v případech jako Leeds [líc] (proti [líds]), [mesečúsec] (proti [-ts]), na konci se neobjevují písmena pro znělou hlásku (kromě [žirond]) atd.

[26] Tento princip SSČ porušil jen u jmen iberských, když vyžaduje např. pouze Coimbra [kuim-], Recije [resifi] — zde i Původ jmen má [resife].

[27] Obraz by se ještě dále zkomplikoval, kdybychom přihlédli i k novým českým pramenům encyklopedickým, např. k Příručnímu slovníku naučnému a Malému encyklopedickému slovníku A—Ž, k slovníkům spisovatelů vydávaným v nakladatelství Odeon, rozsah této recenze to však nedovoluje. Stav, zvláště ve výslovnosti (i psaní) antických jmen, dále zbytečně zkomplikoval Ilustrovaný encyklopedický slovník (1. díl 1980, 2. díl 1981).

[28] Je škoda, že se při sestavování hesláře výslovnostního slovníku pominuly podněty obsažené v posledních ročnících tohoto časopisu (srov. s. 8 příručky), zvl. články A. Polívkové a Z. Salzmanna nebo článek o populární hudbě od J. Kuchaře aj. v roč. 56/1973 apod.; stejně mohou pro takové účely při kritickém používání dobře posloužit např. značně pohotové příručky sovětské, např. práce Novyje slova i vyraženija, protože proces internacionalizace probíhá v evropských jazycích obdobně.

[29] Srov. A. Stich, Přejaté a cizí prvky v lexiku Havlíčkovy novinářské prózy, Stylistické studie I, Praha 1974, s. 112—114.

[30] Tiskové chyby jsou skutečně ojedinělé; někdy chybí znak slabikotvornosti souhlásky (v. earl, Ludendorf, s. 87, raison d’être, s. 261 — vyžadují-li zde autoři skutečně neslabičnou výslovnost jako závaznou, jsme jiného názoru. K věcnému omylu vede jen podoba vázokonstrukce m. vázokonstrikce. Omylem je uvedena dubletní výslovnost [kantónský] — k vlastnímu jménu Kanton.

[31] V případech jako tropy — trópy je rozlišení jen v grafice, protože podle Výslovnosti se obě podoby vyslovují s [ó].

[32] K ustálení výslovnosti by mohly přispět i některé dílčí pravopisné úpravy, např. zavedení podob typu detajl, emajl, lajk, medajle, mozajka apod., které by mohly chránit před dalším rozkolísáváním výslovnosti slov typu akrolein, prokain apod., u nichž se tu a tam začínají objevovat podoby [akrolejn, prokajn]; dále např. zjednodušení skupiny -rrh- na pouhé -r- (např. mykoríza — tak je to provedeno už ve sloventšině). — Obecně o vztahu grafické a hláskové realizace viz T. A. Amirova, K istoriji i teoriji grafemiki, Moskva 1977.

[33] Vedle SSJČ je to především Encyklopedie antiky z r. 1973, s. 707n., mnohá tato spojení se najdou v příručce K. Kučery Cizí slova, Výběrový slovník, Praha 1978.

[34] Stačí poslouchat český rozhlas, jak nakládá s pojmenováním sdružení Pacem in terris, ve vysílání poměrně frekventovaném: naprosto převládá výslovnost pouze s krátkými samohláskami, zcela ojediněle se objeví podoba [pacem in terís] — a to u starších mluvčích; základ [pac-] s délkou se podle naší posluchačské zkušenosti neobjevuje vůbec.

[35] Tímto směrem šel v poslední době slovenský Slovník cudzích slov M. Ivanové-Šalingové a Z. Maníkové (Bratislava 1979), který má např. [in flagrantý] — proti [in flagrántý] Výslovnosti; ve spojeních jako cogito, ergo sum; de facto; via facti apod. s realizací délek ve spisovné slovenské výslovnosti zřejmě vůbec nepočítá. Délky zachovává jen tam, kde je lze pokládat za pevně vžité, např. [cirkulus vicijózus, honóris kauzá, status kvó] apod.

Obtížnost udržet v dnešní jazykové situaci češtiny původní délky prozrazuje i to, že samým autorům Výslovnosti se do textu vloudila hyperkorektní délka [dócendý]. — Některým problémům s kodifikací se bude lze vyhnout vypouštěním některých hesel — těch, které dnes už nežijí v české jazykové praxi, nebo jednotlivých slov a tvarů (např. finis, nomen, nostras, nostro apod.).

[36] Srov. J. Hrbáček, Citátové výrazy a jiné periferní lexikální prvky cizího původu v slovní zásobě češtiny, SaS 32, 1971, 26n.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 2, pp. 86-101

Previous Josef Filipec: Sedmdesátiny Miloše Dokulila

Next Jiří Nekvapil: Poznámka k druhému vydání Hubáčkovy knihy O českých slanzích