Dvacet let od smrti Zdeňka Nejedlého

Petr Mareš, Petr Nejedlý

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Devátého března uplynulo dvacet let od smrti akademika Zdeňka Nejedlého, vědce neobyčejně širokých zájmů, který takřka šedesát let (již r. 1903 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk) významně ovlivňoval český politický, vědecký a kulturní život. Třebaže Zdeněk Nejedlý nebyl jazykovědec a jeho poznámky o jazyce a jazykovědě (a jazykovědcích) byly jen příležitostné a sloužily především k dokreslení historické, literárněhistorické či politické problematiky, nemůže jazykověda jeho dílo ani jeho význam opominout.[1]

Zdeněk Nejedlý se narodil desátého února 1878 jako syn učitele a hudebního skladatele Romana Nejedlého v Litomyšli, městě Bedřicha Smetany, Aloise Jiráska a Boženy Němcové. Právě na vztahu k odkazu těchto tří umělců se později do značné míry odrážely Nejedlého názory. Rozsáhlé školení filozofické, obecně estetické a historické (tyto obory Nejedlý studoval v letech 1896—1900 na pražské filozofické fakultě), obohacené ještě studiem skladby u Zdeňka Fibicha, bylo spolu s obrovskou badatelskou aktivitou předpokladem k Nejedlého odborným úspěchům: r. 1909 byl jmenován mimořádným a r. 1919 řádným profesorem hudební vědy; tím byl vlastně učiněn první krok k vybudování samostatné muzikologické katedry a Zdeněk Nejedlý se tak stal zakladatelem „naší plně institucionalizované moderní muzikologie“.[2] Vedle toho byl Nejedlý i historikem, historikem literatury a divadla, estetikem, filozofem, politikem a kulturním politikem. K jeho nejvýznamnějším pracím patří Dějiny husitského zpěvu a [75]řada obsáhlých monografií o předních zjevech české a evropské kultury (Smetana, Fibich, Foerster, Jirásek, Lenin, Mahler, Masaryk, Němcová, Wagner aj.). Pro všechna tato díla bez rozdílu je charakteristické velké zaujetí, vyhraněné postoje, prudké polemiky, důsledně ovšem opírané o vědecké důkazy, a na danou dobu málo obvyklé přesvědčení, že vědeckou práci deformuje ani ne tak silný emocionální vztah badatele k předmětu zkoumání jako spíše „filistrovské ‚pozitivování‘“.[3] Nejedlý postupně opouštěl svůj prvotní postoj romantizujícího radikála, uvažujícího prostě dichotomicky, jak se to projevovalo např. ve známých sporech o Smetanu a Dvořáka nebo v Nejedlého koncepci tzv. prodlouženého národního obrození, až posléze dospěl prostřednictvím vřelého vztahu k sovětskému Rusku k hlubokému poznání úlohy lidových mas v dějinách a k dialektickému a marxistickému pojetí stranickosti (srov. jeho stať Komunisté — dědici velkých tradic českého národa z r. 1946).

Proto nás nepřekvapí, že i při obrovské práci odborné (jeho bibliografie obsahuje takřka čtyři tisíce položek) si Zdeněk Nejedlý našel čas na bohatou činnost veřejnou — ať už jako vydavatel časopisu Var, kolem něhož se soustředila řada představitelů pokrokové kultury, nebo jako první předseda Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (a později jako předseda SČSP), jako člen Levé fronty a KSČ, jako první předseda ČSAV nebo jako ministr školství a sociální péče a člen předsednictva ÚV KSČ.

Nejedlého kulturně historicky a kulturně politicky zaměřenou všestrannost odrážejí i jeho jazykové „drobnosti“ — nebude jistě neužitečné zastavit se u některých z nich. Je např. obecně známo, že Zdeněk Nejedlý jako důsledný stoupenec slovanství nového typu zdůrazňoval potřebnost studia ruštiny.[4] Patrně je ovšem méně známo, že na důležitost tohoto jazyka poukazoval už v r. 1922, a to v souvislosti s problematikou mezinárodního dorozumívání, která byla tehdy v dělnickém hnutí velmi živě probírána. Na několika sjezdech o ní jednala i Komunistická internacionála; klonila se k názoru, že by snad v budoucnu bylo možno využít umělého jazyka ido. Zdeněk Nejedlý toto úsilí pozorně sledoval, netajil se ovšem skepsí, pokud jde o úspěch takových snah. Uváděl, že umělý jazyk není schopen rozvoje, nemůže být jazykem vědy ani nástrojem agitace, nanejvýš by jej bylo možno využít v textech typu obchodní korespondence. Zdůrazňoval, že spíše než umělé jazyky je pro dělnictvo užitečné právě učení se ruštině jako živému světovému jazyku, mj. proto, že v ruštině jsou psána základní díla sloužící k výchově dělnictva.[5]

[76]Nejedlého obecně kulturní zaměření se zřetelně projevuje i v jiném článku, který pochází už z pozdního období jeho tvorby. Podnícen vlastním zážitkem, zaútočil zde Nejedlý ostře proti svévolným a bezohledným vydavatelským zásahům do autorského textu, proti nivelizaci individuálního jazykového vyjadřování. Protože jeho slova si podnes podržela platnost — a leckdy bohužel i aktuálnost —, uveďme alespoň krátkou ukázku:

„Ale u koho jsem naprosto upadl (…) v nemilost, je jazykový pulbír, jenž dostal mé texty jazykově ke schválení. Ten v nich našel nejedno, ano hojně provinění proti (…) pro něho posvátným knihám (…) pod jeho břitvou mizí patrně všechny takové zbytečnosti, jako je svéráz, zvláštní povaha i zaměření v jazyku toho či onoho autora. Z jeho holírny vyjdou všichni na vlas stejně učesáni, vyholeni i napudrováni (…) mění vám slovosled, stavbu vět, spád řeči, vůbec co mu napadne, a všechno ke cti a chvále jazykové prostřednosti a bezbarvosti (…) je nejvýš na čase na toto nebezpečí (…) poukázat veřejně, neboť ne o mne jde (…), ale o jeden z nejdůležitějších instrumentů duchovního života a národní kultury — o český jazyk, jemuž takto hrozí přímo zakrnění.[6]“

Připojme k tomu již jen některá Nejedlého vyjádření o jazyce, jak je před lety v jeho nekrologu shromáždil Bohuslav Havránek: Jazyk není jen mluvnice, nauka o slovech, nýbrž nesrovnatelně víc: mluva domova, předků, staletí; jazyk, jímž byly prosloveny nejvznešenější české myšlenky, nejintimnější vyraz citu, zbraň vývoje a boje.[7] I zde tedy nacházíme charakteristický rys Nejedlého názorů — jazyk pro něho není podle obvyklých definic „nástrojem“, nýbrž „zbraní“.

Právě tato zbraň poskytuje jazykovědě možnost pohledu na dílo Zdeňka Nejedlého ještě z jiného úhlu. Jazykovědě nejde jen o názory vyslovené v jeho pracích, ale může učinit předmětem svého zájmu samu strukturu jeho textů, jeho způsob užívání jazykových prostředků, jeho styl.[8] Bývá konstatováno, že po této stránce se Nejedlého dílo vyznačuje vyhraněnou jednotou, ačkoliv je tematicky neobyčejně různorodé a vznikalo v průběhu více než šedesáti let. Je ovšem třeba dodat, že to je jednota v různosti, jednota, která vzniká na vyšší rovině na základě střetání často ostře protikladných elementů. Právě spojování protikladných prvků je pro Nejedlého [77]dílo příznačné — setkáváme se s ním na různých rovinách. Tak po stránce morfologické jsou Nejedlého texty výrazně konzervativní, odpovídají starší normě: velmi hojné jsou zde např. infinitivy na -ti, přechodníky, jest, výrazy jako jich (vědecká cena), (Slezsko zůstávalo) hlucho apod. K. Hodura uvádí, že v případě možnosti volby mezi několika tvary dává Nejedlý pravidelně přednost variantě knižní.[9]

Naproti tomu oblast syntaxe upoutá svým podvojným charakterem. Střetávají se v ní totiž rysy psanosti a mluvenosti, připravenosti a spontánnosti, dílem proto, že řada Nejedlého prací má základ v mluvených projevech, leckdy chvatně formulovaných, dílem jako výraz jeho polemičnosti, jako důsledek „radikálního domýšlení radikálních principů“.[10] Je to zvláště nápadné, uvědomíme-li si, že v době, kdy Nejedlý počal publikovat, se v odborné literatuře stále udržovala tradice obsáhlých, jemně propracovaných souvětí, jež měla své kořeny v humanistické češtině. Takový způsob syntaktické stavby je příznačný třeba ještě pro práce Nejedlého učitele Otakara Hostinského. Zdeněk Nejedlý se od této tradice rázně distancoval: jeho věta je převážně krátká, často jednočlenná, hojné jsou zvolací a tázací věty. Výklad je tak dobře přístupný a současně „živý“, dynamický. Občasný výskyt složitého souvětí je pak v tomto okolí prvkem výrazně příznakovým.

Podobný protiklad nacházíme i v oblasti pojmenování. Na jedné straně se Nejedlého texty vyznačují snahou o věcnost a pojmovou přesnost, na druhé straně se podstatně uplatňuje emocionalita, citové zaujetí, úsilí zapůsobit na vnímatele, přesvědčit jej (charakteristická je např. záliba v superlativech, adjektiva jako zářivý, úžasný apod.).

I ve výstavbě jazykových projevů, ve stylu Zdeňka Nejedlého se tedy obráží mnohostrannost, bohatost a někdy i vnitřní protikladnost jeho osobnosti, v níž se pojil poučený vědec s citlivým vnímatelem estetických kvalit, historik opírající se o strohá fakta s politikem přesvědčeným o správnosti probojovávaných názorů, osobnosti, která byla prostředníkem mezi dneškem a minulostí, která nám zpřítomňovala tradici, a to dvojím způsobem, jednak svou vlastní osobou, jednak svým dílem, jeho tématem i koncepcí.

---

[1] Srov. zvláště článek Zdeněk Nejedlý a jazykověda, NŘ 61, 1978, s. 169—174. O mimořádném zájmu Z. Nejedlého o Ústav pro jazyk český srov. též článek Jana Petra Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV, NŘ 64, 1981, s. 1—14.

[2] Jiří Fukač, Pojetí hudby v díle Zdeňka Nejedlého, in: Zdeněk Nejedlý — klasik naší vědy a kultury, Praha 1979, s. 273—293.

[3] Srov. Ivan Poledňák, K hudebně estetickým názorům Zdeňka Nejedlého, in: sb. cit. v pozn. 2, s. 169—177.

[4] Srov. Jan Petr, Slovanství Zdeňka Nejedlého, in: Velké osobnosti filozofické fakulty 1, Zdeněk Nejedlý, Praha 1980, s. 133—158.

[5] Viz Zdeněk Nejedlý, Pozn. red., Var 1, 1922, s. 262—263 a týž, Světová řeč, tamtéž, s. 383—384.

[6] Škůdci českého jazyka, Var 1, 1948, s. 248—251; přetištěno in: SaS 14, 1953, s. 10—12.

[7] Zdeněk Nejedlý a český jazyk, SaS 23, 1962. s. 81.

[8] Této problematice bylo už věnováno několik studií. Nejobsáhlejší charakteristiku jazyka Zdeňka Nejedlého podal Kvido Hodura ve studii Zdeněk Nejedlý a jazyk český, in: Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd, Praha 1953. s. 161—180 (zkrácená verze této práce vyšla pod titulem O českém jazyce Zdeňka Nejedlého v NŘ 36, 1953, s. 1—15). Později publikoval Hodura ještě sloupek O jazyku a slohu Zdeňka Nejedlého, Tvorba 23, 1958, s. 142. Nově se některými aspekty jazvka i obecněji způsobem výstavby výkladu u Nejedlého zabývá Josef Štěpán, Zdeněk Nejedlý a jeho argumentace, SaS 40, 1979, s. 1—4.

[9] Zdeněk Nejedlý a jazyk český, s. 166. V uvedené studii je také možno najít prameny námi uváděných dokladů z prací Zdeňka Nejedlého.

[10] Op. cit. v pozn. 3, s. 170.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 2, pp. 74-77

Previous Otakar Šoltys: Třicet let činnosti ČSAV

Next Marie Čechová: Jubileum Aloise Jedličky