Zdeněk Nejedlý a jazykověda
Redakce
[Články]
-
Výjimečnost zjevu Zdeňka Nejedlého — záležící v rozsahu i v hloubce a mnohostrannosti jeho díla, v jeho významu a působení vědeckém i obecně společenském, v síle, jakou přitahovalo, přesvědčovalo a poutalo jeho žáky, kolegy, následovatele, souputníky, soudruhy a přátele vědecké i politické (i jakou dráždilo a iritovalo odpůrce a protichůdce) — je uznávána po desítky let. Po vnější stránce to dosvědčuje i pozornost, s jakou jsou sledována jeho jubilea. Skutečnosti, že pětadvacetiletý Nejedlý se stává v r. 1903 členem Královské české společnosti nauk, odpovídá, že veřejně časopisecky je už vzpomenuto jeho narozenin třicátých. Sborníky prací, vzpomínek a pozdravů ke každému významnému jubileu pozdějšímu jsou pak jen samozřejmým projevem zasloužené pozornosti vědci a politikovi, jehož spisy a projevy se svým rozsahem vyrovnávají stejnodobé produkci mnohačlenných vědeckých a politických institutů a přes odstup let neztrácejí ve své většině na aktuálnosti vědecké ani společenské.
A proto nikoli z důvodů formálních připomíná se význam Nejedlého pro českou vědu, kulturu a společnost i letos při příležitosti jeho stých narozenin (10. února). Z mnoha důvodů pak přísluší připomenout toto výročí i české jazykovědné bohemistice, a to nejenom jako výročí významného slovesného tvůrce[1], ale i historika s celostným pohledem na českou národní kulturu, v níž má své místo i národní jazyk a věda, která se jím zabývá.
Zdeněk Nejedlý nebyl pouhým odborníkem v historii a historiografii, ale sledovatelem a vykladačem českých dějin a jejich smyslu v nejširších souvislostech historického dění. I tehdy, když se zabýval kulturní problematikou nejspeciálnější, nahlížel na ni z hlediska kultury jako celku a ve spojení s životem. I jeho monografie o jednotlivých osobnostech českého kulturního a politického života, s jejichž významem je osobnost Nejedlého poměřitelná, jsou dějinami české národní společnosti a jejího života v příslušné době. Je tedy proto jen přiro[170]zené, že mimo zorné pole Nejedlého-historika nezůstaly významné postavy české jazykovědy, jejichž dílo a působení společenské překročilo rámec oboru. Netýká se to jen víceoborového zakladatelského působení Dobrovského a Šafaříka, koryfejů české vědy z období, jež poutalo Nejedlého zájem eminentně, ale i Jana Gebauera. Jeho velikost vědeckou, společenskou a mravní nikdo před Nejedlým ani po něm nevystihl přiměřeněji. Z jeho hodnocení J. Gebauera — vrátil se k němu několikrát — lze zároveň i vyčíst osobní názor Nejedlého na samu podstatu velikosti vědecké vůbec: „Nebylo … většího vědce u nás v celé druhé polovině 19. století. A nejen dílem, ale i, ano to zejména, celým myšlením. Gebauer nedovedl myslit jinak než vědecky, v nejlepším však toho slova smyslu. Nic mu nebylo nějaké jen okrašlování, hraní si se slovy, s pojmy, těkavé poletování. To nebyla věda, tak Gebauer nemyslel nikdy v ničem a o ničem. Myslit vědecky mu znamenalo myslit věcně. Takový proto byl i Gebauer-člověk. I tu přímo neschopný jakékoliv povrchnosti, lehkosti nebo dokonce neupřímnosti. V každé své myšlence, v každém svém slově celý a pravdivý. Tak tu stál, uprostřed všelijak se kolotajícího ostatního světa. Nečasový zdánlivě, protože nic nepodléhající náladám chvíle, ale tím hloub zato zarytý až do samých kořenů země, člověka, vědy. Monument!“[2]
Toto hodnocení se kryje s Nejedlého požadavky na činnost vědeckou i uměleckou, na něž od počátku svého veřejného působení kladl důraz. „Absolutní hodnota vykonané práce“[3] je pro Nejedlého základním předpokladem každého úspěchu na tomto poli: „pravdivost musí být naším předním heslem a podmínkou vývoje naší kultury, … neboť jedině pravda, ať v umění, ať ve vědě činí kulturu kulturou“. V tom smyslu odmítá také porušování tohoto principu třeba v zájmu tzv. „národních požadavků“ (jak argumentovali např. „vlastenečtí“ stoupenci pravosti Rukopisů). To však nevylučuje, ba naopak podmiňuje společenské působení vědy, její sepětí s životem společnosti. Proto Nejedlý zároveň odmítá jednostranné zaměření vědecké činnosti „na úzký kruh ryze vědeckého interesu“ a zdůrazňuje potřebu orientovat vědeckou práci a její využívání „v zájmu celku“. Porovnávaje význam národního dějepisectví s vědou o jazyce, hodnotí Zd. Nejedlý zvlášť vysoce představitele české jazykovědy 19. století, nejvýš, jak už řečeno, Josefa Dobrovského a po něm Gebauera, a pokládá jejich dílo [171]za významnou součást národní kultury. Ne však pouze pro vykonanou práci vědeckou (Gebauerovu Mluvnici a Slovník staročeský označuje Nejedlý v r. 1907 za „největší vědecké dílo nové doby“), ale pro celkové jejich působení, pro to, jak posunuli výše úroveň národní kultury i celé společnosti, pro jejich pravdivost a mravní poctivost, která je přivedla ke kácení falešných národních model a — vyjádřeno parafrází — ke „kritickému očišťování národní minulosti i současnosti od výmyslů“. V tom smyslu a při celostném pohledu na českou kulturu z druhé poloviny 19. století uvádí Nejedlý význam díla Gebauerova do týchž souvislostí společenské povahy jako básně Nerudovy a zpěvohry Smetanovy.
Platilo o Nejedlém, že ani články a projevy nejpříležitostnější — v době mladší i pozdní — neformuloval ad hoc, jen pro potřeby chvíle. Tak ani jeho oficiální dopis k životnímu jubileu vedoucího slavisty a bohemisty akad. Havránka v r. 1953 nemá ráz jenom příležitostný: „… co může být pro našeho českého jazykovědce krásnějšího, než se dožít doby, která po poklesu úcty k národnímu jazyku ve staré buržoazní společnosti teď v nové společnosti tak vysoko zvedá význam rodného, u nás českého jazyka? … Nikdy ještě nedostalo se jazykovědě tak čestného a významného místa jako v dnešní době. Nikdy i nežádáno a neočekáváno od jazykovědců tolik jako dnes.“[4] Nejedlý-ministr a prezident nové Československé akademie věd projevil tu svůj poměr k oboru, jehož úkoly i výsledky měřil ve vztahu k jeho významné společenské úloze.
Nešlo tu (jen) o dobově poznamenanou hyperbolu. Z chápání této úlohy vědy o národním jazyce pramenilo už např. Nejedlého porozumění pro přípravu našeho prvního akademického slovníku výkladového i pochopení jeho významu pro kodifikaci slovní zásoby a zejména odborné terminologie, jak vyplývá z dopisu, kterým v květnu r. 1916 nabízí prof. Nejedlý vedení slovníkové Kanceláře spolupráci svou a členů svého semináře při excerpci odborné hudební literatury.[5] V programovém výkladu k zahájení činnosti nové Čs. akademie věd, v kterém Nejedlý kriticky posoudil i starší stav organizační roztříštěnosti vědecké práce u nás, zmínil se právě jako o výjimečném příkladu kolektivní vědecké práce v staré Akademii o této „první vědecké dílně v České akademii — kolektivu mladých pracovníků pro [172]vypracování nového Slovníku jazyka českého“.[6] Lze považovat tedy za symbolické, že Zd. Nejedlý je v r. 1958 mezi vrcholnými reprezentanty našeho státu a vědy, kteří zástupcům redakčního a autorského kolektivu Příručního slovníku odevzdávají státní cenu Kl. Gottwalda v ocenění tohoto velkého díla.
Nejedlého názory na vědu o národním jazyce souvisejí i s jeho názory na jazyk sám. Přisuzuje národnímu jazyku velkou kulturní hodnotu, považuje jej za vzácný kulturní statek (neváhá volit pro něj ani takové citově zabarvené charakteristiky jako „skvost našeho národního majetku“[7], „velký národní poklad“[8] ap.), je pro něho — jako jeden z konstitutivních znaků národa[9] s funkcí „sdružovací („Ti, kteří se takto dohovoří, cítí jinak i společensky, že patří k sobě, a vytvářejí tak i zvláštní, tímto jazykem sdružený celek“[10]) — součástí „českosti“, kterou ovšem chápe a vykládá s důsledným zřetelem k sociální diferenciaci národní společnosti.[11] Národní jazyk však pro něj není samoúčelem, hodnotou jednou provždy danou, ale nástrojem přirozeně se vyvíjejícím podle potřeb a vývoje společnosti, které slouží: „jazyk až dosud vždy vydržel krok s tímto vývojem a je dnes spolehlivým a mnohotvárným materiálem slovesného umění … Nejen pro literaturu má však řeč (jazyk) takovýto velký význam. I pro celý kulturní vývoj národa a lidstva“.[12]
Respektování tohoto přirozeného vývoje vyzvedá Nejedlý jako klad Gebauerovy činnosti v opaku proti staromilskému brusičství: „S jakou úctou stojí (Gebauer) před vývojem jazyka, jehož organičnost jest mu nejvyšší zákon, a s jakým rozhořčením obrací se proti rouhavým rukám všelijakých brusičů, kteří ve své domýšlivosti stavějí své osobní choutky nad posvátný zákon přirozeného vývoje“.[13] Ve své pozdní proslulé stati namířené proti necitlivým zásahům korektorským[14] přisuzuje jazykovědci úkol, „aby odhaloval nové a nové prameny jazyka, [173]a ne zasypával dosavadní, aby se přes ně jazyk nedostal dál“. Odmítá korektorskou praxi takových „jazykových pulbírů“, z jejichž „holírny vyjdou všichni na vlas stejně učesáni, vyholeni a napudrováni … ke cti a chvále jazykové prostřednosti a bezbarvosti“.
Nejedlý si byl vědom svého individuálního stylu, svého jazyka, vypěstovaného, jak sám píše, „dlouhým stykem a studiem našich autorů, od Husa po dnešek“, a hájil toto své „autorské právo“ na vlastní způsob vyjadřování. Právě z jeho tvůrčího, lze říci uměleckého vztahu k jazyku (Kv. Hodura — v čl. cit. v pozn. 1 — o něm píše, že jeho líčení historických událostí jsou „při veškeré snaze po vědecké přesnosti oživovány obrazotvorností, s jakou se obyčejně shledáváme jen u slovesných umělců“, a že „v tom smyslu … Nejedlý byl stejně básníkem jako historikem“) vyplývá i jeho zdůrazňování estetických hodnot jazyka. Shledává je zvláště ve „výraznosti“ (nebo „výrazovosti“) a ve zvukové stránce jazyka a dokládá příklady ze svých oblíbených autorů 19. století. Na příkladu tvorby Erbenovy[15] ukazuje využití zvukových hodnot v řeči k navození konkrétních smyslových představ u čtenáře a posluchače. V té souvislosti akcentuje řeč lidovou: „Poslouchejme jen mladé lidové děvče anebo zase zralého, rozvážného muže na vsi, jak mluví, vypravují-li něco: jak výrazně! zrovna vidíme to, co vypravují. Takové jsou však proto i písně a pohádky lidem vytvořené“.
Jako však ani v hudbě mu není zvuk samoúčelem („Všechny jeho boje za Smetanu, Fibicha, Foerstera, Ostrčila a jiné jsou řízeny ústřední myšlenkou, že za zvukem má být obsah, život, skutečnost“, píše o něm Hodura), tak i v jazyce klade důraz na myšlenku, na vyjadřovaný obsah, a to i v jazyce uměleckém. Příkladem toho jsou Nejedlého výklady zpěvoher Smetanových, kde je tento důraz zvlášť patrný, a to se zřetelem k přímému funkčnímu sepětí složky hudební a textové, jazykové.[16] S tím souvisí i jeho požadavek srozumitelnosti vyjadřovaného obsahu; v jeho plnění šel sám jako autor příkladem ve svých projevech psaných (a nejenom popularizačních) i mluvených. Jen tak, v tomto smyslu lze mluvit i o „lidovosti“ jazyka Nejedlého[17]: záleží především v této široké srozumitelnosti, nikoli však ve výstavbě projevů samých.
[174]Připomínáme-li si tedy dnes Nejedlého vztah k jazykovědě a k jazyku samému, nečiníme tak, jak už řečeno, pro toto výročí samo. Tak, jako je trvale živou složkou naší kulturní historie ve svém úhrnu vědecké dílo Nejedlého i jeho odkaz politický, tak je aktuální i příklad Nejedlého-vědce i politika v jeho citlivém i racionálním, hodnotícím i tvůrčím přístupu k národnímu jazyku i v jeho poměru k společenskovědnímu oboru, pro který je národní jazyk předmětem výzkumu. Gebauerovu činnost označil Nejedlý (v cit. nekrologu) za pokračování snah obrozenských, v tom smyslu ovšem, že svou povahou odpovídala potřebám malého národa, kde je „třeba nejen větší součinnosti všech sil, nýbrž i intenzívnějšího jich využití“. Nebylo by však správné vykládat snad sám postoj Nejedlého jako doznívání tradic a představ obrozeneckých ve vztahu k jazyku a s citově vypjatým poměrem k němu. Naopak, je to postoj velmi moderní, vyplývající z komplexního pohledu na národní kulturu, respektující přirozený vývoj jazyka v souvislosti s jeho mnohostrannými úkoly při společenském fungování. To pak určuje i jeho chápání jazykovědy a jazykové kultury.
[1] Podrobný rozbor jazyka a stylu Zd. Nejedlého podal Kvido Hodura v čl. O českém jazyce Zdeňka Nejedlého, NŘ 36, 1953, s. 1—15, v rozsáhlejší verzi ve sb. Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd, Praha 1953, s. 161—180.
[2] Zd. Nejedlý, T. G. Masaryk III, Praha 1935, s. 87a.
[3] Cit. (i dále) z nekrologu k úmrtí Jana Gebauera v Pražské lidové revui III, 1907, č. 6, přetištěného v 15. sv. sebr. sp. Z české kultury, Praha 1951, s. 316—322.
[4] Viz red. čl. k 75. narozeninám Zd. Nejedlého v SaS 14, 1953, s. 9n.
[5] Faksimile dopisu, uloženého v archívu ÚJČ, bylo již publikováno, a to v příloze zájmové publ. k 60. výročí Kanceláře Slovníku jazyka českého, Praha 1971.
[6] Zd. Nejedlý, Vybudujeme československou akademii věd, Knihovnička Varu, Praha 1952; srov. i NŘ 54, 1971, s. 190—200.
[7] V čl. cit. v pozn. 3, s. 318.
[8] Zd. Nejedlý, Dějiny národa českého I, Praha 1949, s. 24.
[9] Tamže.
[10] Zd. Nejedlý, Řeč (jazyk). Literatura, cit. podle znění otištěného v Zlatém máji 1975, 2, s. 90—93.
[11] Srov. např. jeho přednášky s názvem Nacionalismus a národnost z r. 1932, zařazené do 16. sv. sebr. sp. O smyslu českých dějin, Praha 1952, s. 201—218.
[14] Zd. Nejedlý, Škůdci českého jazyka, Var 1, 1948, s. 248n.
[16] Srov. např. pasáž týkající se postavy Kecala ve výkladu Prodané nevěsty, v 17. sv. sebr. sp. Zpěvohry Smetanovy, Praha 1949, 89n.
[17] SaS, v čl. cit. v pozn. 4.
Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 4, s. 169-174
Předchozí Antonín Tejnor: Detáš?
Následující Miluše Hančilová: K novým překladům Sebraných spisů V. I. Lenina
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1