Časopis Naše řeč
en cz

Kniha zahraničního bohemisty z dějin české botanické terminologie

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve vývoji češtiny jsou období, která k sobě stále poutají pozornost, protože rozhodujícím způsobem ovlivnila období další, a tím i dnešek. Na prvním místě to platí o době národního obrození a zvláště o době Jungmannově, kdy byl vědomými zásahy rozvíjen národní jazyk a především slovní zásoba v celém funkčním rozsahu, jak to odpovídalo rychlému kulturnímu, politickému, ekonomickému a sociálnímu vzestupu české národní společnosti.

Bohatství materiálu z této doby, o němž se přesvědčujeme většinou jen [36]sondujícími studiemi, není dosud ani zdaleka zařazeno do vývojových souvislostí, a zvláště málo pozornosti se dosud dostalo odbornému jazyku a publicistice. Při výzkumu odborného jazyka včetně terminologie je třeba znát dobové reálie a reality, stav jazyka v období předcházejícím a následujícím, jakož i jazyky, které v té době češtinu kulturně ovlivňovaly, a to předpokládá soustavnou a mnohaletou specializaci a nevšední erudici.

Tím více potěší obsáhlá kniha finského bohemisty a slovakisty z helsinské univerzity a žáka V. Kiparského, V. Kolariho, věnovaná vývoji české botanické terminologie a podílu J. Sv. Presla na jejím vybudování, vydaná ve spisech Finské akademie věd.[1] Kniha je plodem autorovy sedmileté práce, které se věnoval také u nás v ČSSR, v Ústavu pro jazyk český ČSAV, na filozofické fakultě UK, v Národním muzeu a v knihovnách v Praze i stykem s dalšími českými i slovenskými odborníky, jazykovědci i botaniky, prof. J. Dostálem a doc. V. Jiráskem.

Činnosti J. Sv. Presla a jeho bratra K. B. Presla se dostalo zaslouženého odborného nelingvistického zhodnocení teprve nedávno knihou E. Hoffmannové,[2] stále však chybělo objektivní a zasvěcené zhodnocení jeho činnosti terminologické, takže „na otázku přírodovědců velmi často kladenou, jak vlastně Jan Svatopluk Presl nová česká jména dělal, dosud nikdo nemohl dát odpověď“ (cit. práce, s. 199). Tuto odpověď, a to velmi podrobnou, všestranně fundovanou, v poměru k Preslově činnosti velmi kladnou a z hlediska jazykovědného formulace Hoffmannové v mnohém doplňující i zpřesňující, dává právě kniha V. Kolariho.

Autor se mohl zčásti opřít o průkopnickou knihu Jedličkovu o Jungmannově práci terminologické,[3] ale cíle, které si v práci položil, byly dalekosáhlejší a jejich dosažení i pracnější. Šlo mu o to, charakterizovat Preslovu terminologickou činnost v botanice a její principy, její poplatnost Jungmannově škole, Preslův dobový přínos a jeho odkaz dnešku. K dosažení těchto cílů zvolil autor promyšlenou metodu, jíž popsal způsoby tvoření Preslovy botanické nomenklatury, zasadil ji do českého vývoje a konfrontoval ji s nomenklaturami jiných jazyků. Práce je rozdělena do šesti kapitol, které následují po rozsáhlém seznamu literatury a pramenů: v první se popisuje Preslova činnost v přírodních vědách a technologii, v druhé se pojednává o vztahu jeho botanické nomenklatury k předcházející tradici, v třetí až páté se analyzují Preslovy slavismy, přejetí z neslovanských jazyků a jeho neologismy a v šesté se hodnotí jeho přínos pro budoucnost. Knihu dále doprovází rozsáhlý poznámkový aparát a seznamy Preslovy no[37]menklatury, a to česko-latinský a latinsko-český, z nichž každý obsahuje na 4 000 jmen. O rozsáhlosti výchozí základny svědčí, že jen od J. Sv. Presla se uvádí 61 bibliografických údajů. Zajímavá je i skutečnost, že se autor nejdříve věnoval na upozornění svého učitele Preslově terminologii zoologické, teprve později z vlastního zájmu přešel k terminologii botanické.

J. Sv. Presl následoval při tvoření botanických názvů v jazykovém ohledu J. Jungmanna a v botanickém ohledu Linnéa. Zdroje pro tvoření terminologie, doporučené J. Jungmannem, byly, jak známo, tradice, pojmenování lidová a nářeční, současný spisovný úzus, slavismy, vlastní neologismy a kalky. Slova nářeční a slova současníků se u Presla uplatnila jen v malé míře. Ze současníků to byl jen F. M. Opiz. Presl jednak preferoval nové tvoření slov, potřebné i k zaplnění mezer v pojmosloví, jednak se u něho při přejímání neslovanských slov projevoval purismus. Z Linnéa přejal Presl dvojčlenný (binární) pojmenovací princip a zásady pro tvoření českých rodových jmen.[4]

Autor označil svou práci jako studii o botanické nomenklatuře (jmenosloví). Pojem nomenklatura není v lingvistice na rozdíl od botaniky dosud jednoznačný[5] a ani autorův výklad není v této části zcela jasný a přesvědčivý (s. 31n.), zdařilejší je výklad v německém resumé (s. 233). Podle toho jsou jména spíše jen etikety seskupené kolem termínů a vymezující jejich rozsah, termíny označují pojmy, jejichž obsahy jsou definovatelné, kdežto obsah jmen lze jen popsat výčtem jeho rozlišujících rysů.[6] Autor se snažil postihnout typologii botanických nomenklatur jednotlivých jazyků a uplatňuje přitom tři hlediska: formální (nomenklatura příslušného jazyka je stejně jako vědecká linnéovská nomenklatura binární nebo v různé míře nebinární — jde o její jednoslovnost nebo víceslovnost), motivovanost, popř. nemotivovanost pojmenování a různost způsobu tvoření slov (odvozeniny, složeniny). Motivační příznaky jsou buď systémotvorné, nebo ne a v klad[38]ném případě mohou přispět k vyčlenění větších příbuzenských skupin rostlin.

Při hodnocení preslovské odborné literatury zdůrazňuje autor větší Preslovu samostatnost v tvoření botanické nomenklatury, než jaká mu byla dosud přikládána, a na základě bohatého materiálu opravuje některá méně adekvátní hodnocení, např. T. Orłośové o polských vlivech na českou terminologii botanickou a zoologickou. Presl se dobře seznámil s dřívější českou botanickou tradicí (Klaret, Matthioli, J. E. Pohl, zmíněný už Opiz, materiál pro Jungmannův slovník aj.), ale ta ho příliš nevázala. Autor sleduje Preslovu činnost na pozadí celého vývoje české botanické nomenklatury prizmatem prací Dostálových, Novákových, Machkových a Šmilauerových.[7] Na s. 61—88 se uvádí lexikální materiál Preslův, předpreslovský a současný (především podle Dostála a Machka). Tento materiál je opatřen dvojími indexy: jednak se rozlišují pojmenování dodnes užívaná beze změn, pojmenování užívaná se změněnou formou nebo s jiným významem a pojmenování dnes už neužívaná, takže z toho vyplývá i Preslův podíl na dnešní nomenklatuře. Materiál obsahuje 1089 Preslových pojmenování[8] pro 939 taxonů. Dodnes zachovalo Preslovu nomenklaturu 723 taxonů, což jistě prokazuje Preslovo vůdčí postavení při výstavbě české botanické nomenklatury. Předpreslovský materiál se člení podle sedmi hledisek: pojmenování se společným slovanským základem (tato skupina je nejstabilnější), popř. staročeská a západoslovanská (tato skupina je nejpočetnější); nářeční (tato skupina, k níž patří zvláště moravismy, je málo početná); kalky; dřívější přejetí neslovanská; sémantické neologismy; pojmenování se změněnou formou (univerbizovaná, odvozeniny); starší pojmenování Preslem zamítnutá. Tyto skupiny jsou dále charakterizovány (s. 89—105).

Autor pak věnuje hlavní pozornost Preslovým slavismům, zvláště neologismům, menší kapitola je věnována přejetím z neslovanských jazyků. V době Jungmannově byly slovanské jazyky chápány jako „nářečí“, což jistě přispívalo ke kladnému názoru na přejímání slov z nich. Presl přejal asi 300 slavismů, a to 107 z polštiny (např. náprstník), 104 z ruštiny (např. pustoryl), 73 z ilyrštiny (srbocharvátštiny a slovinštiny, např. cesmína) aj. Asi polovina jeho slavismů je dosud živá. Pojem slavismus chápe autor na rozdíl od odborné literatury (Jedlička, Orłośová) úže jako přejetí hotových jmen rostlin ze slovanských jazyků s týmž nebo adaptovaným významem a s touž nebo modifikovanou formou, nikoli jako české odvozeniny ze slovanských slov. Shledávání provenience těchto slov z různých pramenů bylo [39]velmi pracné. Mimo jiné pracoval autor např. s polskými pracemi K. Kluka, B. S. Jundziłła a J. Jundziłła i s pracemi ruskými, zvláště s dílem P. S. Pallase aj.[9] Materiál se diferencuje podle toho, v které ze tří etap Preslovy činnosti byla slova přejata. Tak např. pojmenování prvosenka bylo přejato z polštiny v první etapě, pstroček v etapě třetí. Slavismy sloužily zaplnění nomenklaturních prázdných míst a zdokonalení nomenklaturních pozic a byly ze 40 % jak co do hláskové podoby, a zvláště sufixů, tak i významově adaptovány, takže sloužily i pojmenování jiných rostlin než v původních jazycích. Přejímáním slavismů se Presl přičinil o sblížení příslušných jazyků, naopak zase jeho četné neologismy působily v opačném směru.

Pojmenování přejatá z neslovanských jazyků, jichž je také na tři sta, označovala většinou jen cizokrajné a mimoevropské rostliny (banán, baobab). V tomto distancování se projevil Preslův purismus, ostatně příznačný nejen pro něho. Pramenem těchto přejetí byla hlavně oficiální vědecká nomenklatura, a to jména rodová, jejich synonyma, v době tvoření terminologie vždy početná, nebo jejich druhová epiteta. Autor sleduje i vývoj Preslových názorů na tvoření nomenklatury. Např. v první etapě, reprezentované dílem Flora čechica. — Květena česká (1819, spolu s bratrem K. B. Preslem), popř. i v Rostlináři (1820) tvořil četná pojmenování mechanicky sufixy -ka a -ova (mikanka, Boscova) — přitom první z nich zabarvoval nomenklaturu lidově, druhý byl chápán jako nečeský, avšak v Rostlináři (1823—35) tato tvoření vymycoval a nahrazoval většinou neologismy (261 případů), jinými přejetími, slavismy a staršími českými jmény.

Velmi důkladně je propracována obsažná pátá kapitola knihy, týkající se nových pojmenování a způsobů jejich tvoření. Autor zde podstoupil usilovnou třídicí práci, zahrnující úplný materiál, nejen jasné (tj. snadné) případy. Při třídění materiálu se kombinuje hledisko slovotvorné a onomaziologické, uvádějí se tedy v pořadí sestupující frekvence odvozeniny, složeniny, odvozeniny předponově příponové a předponové a v rámci jednotlivých slovotvorných skupin se uvádějí jednotlivé formanty zařaďující termíny do 13 onomaziologických skupin. Tak např. u nejčetnější skupiny desubstantiv se uplatňují konkrétní znaky rostliny (např. kořenovník), podobnost s rostlinami a předměty (hlohoun, koulenka), specifické užití rostliny (metlovka), místo (podzemnice), čas kvetení (nocenka), morfologický znak (křížkověnka, na s. 149 křížkovenka!) aj. Jde tu vlastně o rysy známé ze sémantické analýzy běžné slovní zásoby. Mezi sufixy např. převládají -ka a -ec v různých variantách (-atěnka, -ověnka; -ovec, -ěnec aj.). V menší míře se uplatňuje i kalkování, především složeninové (hrubokvět, krasovětev). Tato kapitola je zakončena přehlednou tabulkou, seznamem předpon a cenným grafem zobrazujícím vývojovou dynamiku Preslova tvo[40]ření slov, v němž se uplatňuje jeho úsilí o formální kondenzaci, tj. využití kratších a sémanticky obsažnějších sufixů, popř. druhých částí složeniny (mnohoschránkovec mnohoschraň).

V závěrečné, šesté kapitole se zabývá autor ohlasem Preslova díla u jeho současníků a potomků, jakož i podílem, který mají jeho návrhy v dnešní české botanické nomenklatuře. Preslově terminologii byla vytýkána i přílišná neologizace i purismus. Jungmann sám např. upravil některé jeho slovotvorné návrhy. Jako celek však projevila preslovská botanická nomenklatura ve srovnání s nomenklaturou jiných oborů v dalším vývoji maximální odolnost. I při zachovávání přísné podvojnosti (binomiky) vědecké nomenklatury si dovedl Presl zachovat nezávislost na ní, pokud jde o pojmenovací motivy, což — stejně jako značný podíl kalků — je znakem české botanické nomenklatury dosud. Závěrem vymezuje autor vliv Preslových jmen rostlin („preslismů“) na nomenklaturu slovenskou, lužickosrbskou a jihoslovanskou.

Je zřejmé, že Kolariho monografie je neobyčejně pracná, materiálově výborně fundovaná a metodologicky přínosná a že cíle, které si autor uložil, byly splněny, i když se on sám o své práci vyslovuje velmi skromně. Ani bohemista, pro něhož je čeština jazykem mateřským, by se nemohl zhostit takového úkolu lépe. Předností práce je její objektivní charakter. Autor jako příslušník neslovanského jazyka zkoumá svůj předmět bez přeceňování vlivu vlastního jazyka a bez povýšenosti, kterou někdy pozorujeme u zahraničních bohemistů. Je třeba ocenit, že právě zahraniční bohemista pomáhá splácet dluh, který máme k jazyku a dílu autorů z doby národního obrození. S uznáním lze zaregistrovat i skutečnost, že Finská akademie věd vydala tuto bohemistickou práci ve významné řadě svých disertací bez jakýchkoli rozsahových omezení a v reprezentační podobě.


[1] Veli Kolari, Jan Svatopluk Presl und die tschechische botanische Nomenklatur. Eine lexikalisch-nomenklatorische Studie. Annales Academiae Scientiarum Fennicae, Dissertationes Humanarum litterarum 25 (vyd. Prof. Y. Blomstedt), Helsinki 1981, XXXII + 422 stran většího formátu.

[2] Eva Hoffmannová, Jan Svatopluk Presl. Karel Bořivoj Presl, Praha 1973.

[3] Al. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, Praha 1948, s. 108.

[4] J. Dostál, Botanická nomenklatura, Praha 1957, s. 26n. Binární princip pojmenování uvedla Linnéova kniha Philosophia botanica (1751) a hlavně Species plantarum (1753). Šlo o tzv. nomina trivialia, tj. jména dvouslovná.

[5] Srov. vymezení v botanice: „Tato soustava nomenklatury se zabývá jednak termíny, označujícími kategorie taxonomických skupin nebo jednotek (taxonů), jednak jmény, která se vztahují k jednotlivým taxonům. Účelem pojmenování taxonu není vyjádřit jeho vlastnosti nebo historii, ale má být jen dorozumívacím prostředkem k jeho označení a určení jeho taxonomické hodnoty“. — „Taxon je termín, jímž se souborně označují jednotlivé taxonomické kategorie včetně své systematické náplně a v určitém systematickém postavení.“ Dostál, cit. práce, s. 51 a 47.

[6] Zdá se, že botanika a zoologie, popř. obory vázané na latinu se přece jen liší od oborů jiného typu. Tak napr. Názvosloví anorganické chemie (Pravidla k r. 1979), vyprac. čes. komisí pro názvosloví anorganické chemie, red. J. Klikorka — J. Hanzlík, 2. vyd. Praha 1980, rozlišuje chemické názvosloví, nomenklaturu a pojmosloví, terminologii (s. 9). Názvosloví je pojem nadřazený pojmu jmenosloví a pojmosloví (s. 21). Jmenosloví se tu už nedefinuje.

[7] Např. J. Dostál, Květena ČSR a ilustrovaný klíč k určení všech cévnatých rostlin na území Československa planě rostoucích nebo běžně pěstovaných 1, 2, Praha 1948—1950. F. A. Novák, Vyšší rostliny, Praha 1961. V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954. V. Šmilauer, Jména našich stromů, NŘ 26, 1942, s. 162—172, 193—197, 217—222; 29, 1945, 193—206 aj.

[8] Podle údajů v tabulce na s. 89 nám vychází součet 1080.

[9] Např. K. Kluk, Dykcyonarz róslinny 1—3, Warszawa 1786—88. J. Jundziłł, Opisanie roślin w Litwie, na Wołyniu, Podolu i Ukrainie dziko rosnących iako i oswoionych, Wilno 1830. P. S. Pallas, Flora Rossica…, Petropoli 1774—1788 aj.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 35-40

Předchozí Lumír Klimeš: Podnětné dílo české kvantitativní lingvistiky

Následující Milada Homolková, Petr Nejedlý: Cenná kritická edice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1