Cenná kritická edice

Milada Homolková, Petr Nejedlý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Překlad bible je v dějinách vzdělanosti každého evropského národa důležitý kulturní čin. Naší veřejnosti byl nyní vůbec poprvé zpřístupněn nejstarší český překlad tohoto významného díla světové literatury. Jako první vyšel svazek přinášející text čtveroevangelia.[1]

Nesnadného zpracování kritické edice úplné staročeské bible se před lety [41]ujal Vladimír Kyas, aby tak korunoval svá filologická studia staročeských biblických rukopisů způsobem opravdu jedinečným.[2]

K překladu celé bible v Čechách dochází už ve druhé polovině 14. století. Je třeba vidět v tom jeden z nejvýznamnějších projevů prudkého kulturního vzepětí, těsně spojeného s ekonomickými a politickonáboženskými pohyby za vlády Karla IV. „Význam kompletního překladu bible do staročeštiny byl v politickém smyslu vskutku epochální, poněvadž výrazně přispěl k upevnění jazykové a národní jednoty v obecném povědomí českého kulturního prostředí, jež se dokázalo vyrovnat s všeovládajícím kultem latiny.“[3]

Pro historicky orientovanou bohemistiku a slavistiku je nejstarší český překlad bible nad jiné cenným pramenem poznání vývoje jazyka. Svým vznikem totiž spadá do doby, kdy se systém češtiny vyrovnává se změnami v plánu fonologickém a s jejich důsledky v plánech ostatních, kdy jsou přebudovávány některé morfologické kategorie a ustalují se nebo nově vznikají prostředky složitější syntaktické stavby a kdy — často právě pod tlakem nutnosti vyrovnat se s terminologií jinojazyčných předloh a vyhovět společenským požadavkům doby — se značně rozšiřuje a obohacuje slovní zásoba češtiny.

Úvod před vlastním textem v stručnosti zachycuje vznik a význam staročeského biblického překladu a upozorňuje na dochované rukopisy. Rozbor evangelijních textů se soustřeďuje na termíny užité v nejstarším překladu, na popis textu, na způsob psaní a na grafický úzus jednotlivých písařů. Editor zvolil zrcadlové vydání: překlad otiskuje v paleografickém, tedy transliterovaném znění podle rukopisu Bible drážďanské (tato bible, která reprodukuje původní podobu překladu nejvěrněji, byla za 1. světové války zničena, a editor proto musí vycházet z kombinace dochovaného opisu a z existujících fotokopií části rukopisu); paralelně s ním uvádí v transkribovaném znění částečně zrevidovaný překlad téže redakce podle poněkud mladšího rukopisu Bible olomoucké. Obě bible jsou pod čarou hojně komentovány; poznámky se týkají především poměru překladu k latinské předloze a usilují o přesné zachycení původního překladu, který máme někdy lépe zaznamenán jinde (pozdější rukopisy, staré evangeliáře, evangelní výklady, biblické zlomky apod.). Další poznámky na konci knihy pak přibližují stav rukopisů v poměru k vydávaným textům, komentují editorovy opravy a emendace a upozorňují na sporná čtení, popř. předpokládané omyly v novodobém opisu dnes nezachovaných částí Bible drážďanské. K přiblížení použitých rukopisů je připojeno několik černobílých i barevných [42]reprodukcí. Obsáhlé resumé je neobvyklé, ale vzhledem k typu památky a k možným uživatelům vhodně uvedeno v latině.

Více než šest set let starý překlad zaujme na svou dobu mimořádnou kultivovaností: nám blíže neznámý překladatel dal před filologicky přesným převodem přednost volnějšímu, avšak dokonale mluvnému a dokonale srozumitelnému přetlumočení obsahu. Za situace, kdy překlad vznikal, nemohli jeho tvůrci počítat s hlubší znalostí vulgátního textu, a proto se snažili podat v rámci překladu určitou interpretaci předlohy (což není jednoduchá záležitost ani pro dnešní kolektivy překladatelů — biblistů). Jejich zřetel k smyslu textu zajisté souvisel s rozvojem univerzitního života v Praze a jistě také se zavedením slovanské bohoslužby v nově založeném klášteře Na Slovanech. Musíme jej rovněž vidět v souvislosti se soudobým úsilím vypracovat pro všechny tehdejší obory lidského vědění vlastní českou terminologii.[4] Překlad vytvořil předpoklady pro onu obdivuhodnou znalost Písma, jíž později prosluli příslušníci husitského hnutí. Až dotud se v bohoslužebné praxi vystačilo s přeloženými evangelními perikopami, popř. (hlavně v ženských klášterech) s žaltářem. Překlad bible tak přispěl k demokratizaci a k sekularizaci kultury — duchovní tematika se začala naturalizovat a zvěcňovat.

Významnou historickou úlohu má staročeská bible i v kontextu ostatních překladů bible do národních jazyků, uvážíme-li, že jí v západní církvi předcházel pouze překlad francouzský a italský a že měla značný vliv na další překlady do ostatních slovanských jazyků, zejména do polštiny a běloruštiny.

Paralelní otištění textu starší a mladší verze 1. redakce biblického překladu už samo o sobě prozrazuje, že cílem edice není pouze reprodukce textu určitého dochovaného rukopisu, ale především — při absenci originálního překladatelova zápisu — vytvoření co možná nejpřesnější představy o jeho původním znění. Proto jsou v komentáři pod vlastním textem uváděna různočtení z ostatních evangelijních překladů 1. redakce (především z části evangeliáře, z tzv. Čtenie zimnieho času — značeno Z), a to nejen vlastní varianty lexikální, ale i takové, které zachycují i některou vývojovou změnu, např. zjednodušování souhláskových skupin (rozsievá — rosievá Mt 13,24; v hostinnici — v hostinici L 2,7). Zdá se, že občas šel editor ještě dále nad původní záměr a v poznámkách cituje — soudíme, že nadbytečně — i taková znění Z, která se odlišují od výchozího znění edice zcela evidentní chybou opisovače Z (např. Sindónského místo Sidónského Mt 15,21; vytrhajíce místo trhajíce Mt 13,29 apod.).

[43]Poměrně velká pozornost se v poznámkách věnuje vztahu českého překladu k latinskému originálu, aby se ukázalo, do jaké míry se překladatel držel předlohy, popř. byl jí sveden k omylu (aby bylo … vyvrženo a … odlúčeno /sůl/ — v latině rodově nerozlišené pasívum ut mittatur … conculcetur Mt 5,13) a kde uplatnil svůj vlastní tvůrčí přístup k textu (biřicovi — sluzě nepravému — ministro Mt 5,25 aj.). K zevrubnému poznání tvůrčí invence by však bylo potřeba, aby komentář upozorňoval nejen na varianty podle jednotlivých rukopisů Vulgáty a na slova, která jsou v českém textu „přidána“ nebo „vynechána“ (sem jsou zahrnuty např. i takové syntaktické změny jako převedení hlavní věty originálu na větu vedlejší se spojkou, srov. Mt 5,26 a jinde), ale aby v těch místech, kde je překlad zároveň interpretací, byla latinská předloha uváděna důsledněji (srov. např. mrtví z návi vstávají — živi vstávají — vstávají Mt 11,5; v uši lidskú — v uši sboru L 7,1).

Přivítali bychom také poznámku i v případech jako Mt 5,6, kde rukopisné lkagi Bible drážďanské lze sice vzhledem k předchozímu verši interpretovat opravdu jako tvar od lkáti, ale s větší pravděpodobností jako omyl za lakagi „lákají“ ve významu ‚jsou dychtiví, lačnějí‘ (srov. lačnějí v pozdějších překladech).[5]

Pravidla přepisu obou textů editor uvádí zároveň s výkladem o grafice jednotlivých písařů. V některých případech však nejde jen o grafický úzus (a výjimky z něho), ale spíše o záležitost vývoje fonologického systému (’u — i; ó — uo). Také např. podobu ovotce nemusíme vysvětlovat jen jako grafickou obvyklost písaře Bible olomoucké; jde o hláskovou obměnu základní podoby ovoce, dosvědčenou v řadě soudobých rukopisů. Poněkud zaráží zjednodušené tvrzení na str. 29, že „v cizích slovech ve slabice ge- a před souhláskou se písmeno g četlo jako hláska j…“ (chybí zmínka o gi-, gy-), zvláště ve srovnání se skutečností, že v transkripci Bible olomoucké nacházíme důsledně ge-, gy- (Genezareth L 5,1; Egypt Mt 2,13).

Při vydání staročeských památek působí vždy velké potíže rozčlenění větných celků a s tím spojené psaní velkých písmen a interpunkce. V naší edici nacházíme ne zcela důsledné oddělování rozvitých přechodníkových vazeb a psaní velkých písmen po dvojtečce. Také spojku li v příklonném postavení by bylo lépe psát samostatně, nikoli podle novodobých pravidel se spojovníkem.

Tyto a podobné jednotlivosti však nijak neubírají na hodnotě tohoto Kyasova edičního úsilí. Lze si pouze přát, aby v době co nejkratší byla tato velkolepá a dlouho očekávaná edice dokončena. Staročeská bible nám totiž může svým rozsahem (úplně dochovaná Bible olomoucká má přes 1150 stran; celé vydání je rozvrženo do pěti svazků), svou druhovou a slohovou různorodostí (dějepisné a v nejširším smyslu lyrické knihy Starého [44]Zákona a převážně dokumentaristický a epistolografický ráz knih novozákonních) a last not least kvalitou překladu poskytnout představu o bohatství češtiny 14. století i o předpokladech, z nichž vyrostl dnešní spisovný jazyk.

Není jistě náhodou, že nejstarší česká bible čekala na své vydání až do naší doby. Dnes, kdy v popředí zájmu jazykovědy stojí současný jazyk a úkoly, které mu předkládají potřeby společenské praxe, se tak totiž znovu potvrzuje uplatňování dialektického přístupu postulovaného vědeckým redaktorem knihy akademikem Bohuslavem Havránkem: „Nikdy nemůžeme jazyk nevidět jako historický fakt, jako výsledek historického vývoje.“[6]

---

[1] Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. Kritické vydání nejstaršího českého překladu ze 14. století. 1. svazek, Evangelia. Vydal Vladimír Kyas. Academia, Praha 1981, 1. vyd., 384 s., lat. resumé.

[2] Srov. např. Vladimír Kyas, Dobrovského třídění českých biblických rukopisů ve světle pramenů, in: sb. Josef Dobrovský 1753—1953, Praha 1953, s. 227—300; týž, První český překlad bible, Rozpravy ČSAV, Praha 1971.

[3] Jiří Spěváček, Karel IV., Praha 1979, s. 391.

[4] K tomu srov. Emanuel Michálek, Poslání Emauzského kláštera a české památky s ním souvisící, in: sb. Z tradic slovanské kultury v Čechách, Praha 1975, s. 149—154; týž, Český právní jazyk období předhusitského a doby Husovy, Rozpravy ČSAV, Praha 1970; a týž, Z Klaretova biblického názvosloví, Slavia 46, 1977, s. 237n.

[5] Srov. Bohuslav Havránek — Josef Hrabák — Jiří Daňhelka a kol., Výbor z české literatury doby husitské 2, Praha 1964, s. 455 a 498.

[6] Bohuslav Havránek, K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, s. 198.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 40-44

Předchozí Josef Filipec: Kniha zahraničního bohemisty z dějin české botanické terminologie

Následující Eva Pokorná: Cizí zeměpisná jména v českém kontextu