Populární výklad jazykovědy litevsky

Jan Petr

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Každý z nás ví, jak nesnadně se hledají mezi mladými studenty skuteční zájemci o jazykovědu, zvláště pokud jde o srovnávací indoevropskou nebo slovanskou. Mezi příčinami tohoto stavu je nedostatek vhodných a školní mládeži přístupných příruček, z nichž by se ještě na dvanáctiletce přitažlivou formou dověděla o předmětu jazykovědy a nejzajímavější údaje o výsledcích jazykovědy srovnávací. Mám na mysli takové knížky, které by dokázaly vzbudit již u našich školáků zájem o tento náročný vědní obor, který vyžaduje znalost většího počtu jazyků.

Při takovém uvažování se mi dostala do rukou litevsky psaná knížka Kalbotyros pradmenys (Základy jazykovědy, Kaunas 1980, 118 s.), kterou zařadilo ministerstvo školství Litevské SSR mezi doporučenou školní četbu. Jejím autorem je vedoucí katedry litevského jazyka vilniuské Kapsukasovy státní univerzity prof. Zigmas Zinkevičius, DrSc. Ve své populární příručce přístupnou formou vyložil funkce a původ jazyka jako společenského jevu (I. kap.), podal přehled jazyků na světě a podrobně popsal jazyky baltské, litevštinu a její nářeční členění (II. kap.), uvedl nejnutnější informace o původu a vývoji nejdůležitějších písem na světě a podrobněji popsal, jak se psaly a poté tiskly litevské texty (III. kap.), a posléze shrnul dějiny bádání o litevštině včetně toho, čeho bylo dosaženo v současnosti [255]v Ústavu litevského jazyka a literatury AV LitSSR a na filologické fakultě vilniuské univerzity (IV. kap.).

Jednotlivé kapitoly přinášejí populární výklad nesporných poznatků dosažených v jazykovědě a v obrysech ukazují, čím se tento obor zabývá a jakých pozoruhodných výsledků dosáhl. Lituanistika se přitom vykládá v širších souvislostech, zájem o její pěstování autor dokumentuje nejen pracemi domácích, ale také zahraničních jazykovědců (z Čechů se zmiňuje o J. Zubatém a V. Machkovi, dále o P. Trostovi a A. Erhartovi). Podrobněji ukazuje, jak se rozvíjelo studium litevštiny ze strany Litevců od nejstarších dob až do současnosti. Tento výklad je koncipován tak, že bádání o národním jazyce tvoří neoddělitelnou součást národní kultury.

Většina knihy má popisný ráz. Se srovnávací metodou v jazykovědě se mladí čtenáři seznamují v kapitole věnované baltským jazykům. V ní se např. uvádí, v čem je litevština archaičtější než lotyština, v čem se oba jazyky mezi sebou liší, jaké jsou hlavní rysy staré pruštiny ve srovnávacím baltském měřítku, jakou cestou bylo možné zpracovat jazykovou charakteristiku vymřelého kurského, sélského a žiemgalského dialektu (neuvádí se zvláště jatvingské etnikum a jeho jazyk). Nechybějí přitom krátké poznámky o dějinách těchto baltských etnických skupin.

Populární Zinkevičiusova knížka o jazykovědě, která již vyšla v druhém, rozšířeném vydání, si zaslouží naši pozornost právě proto, že vzbuzuje zájem školní mládeže o jazykovědu a uvádí ji do základní problematiky oboru. Přináší přitom četné informace, které mohou zajímat i širší veřejnost. V dalším vydání by jistě bylo vhodné ještě dodat kapitolu o tom, jakými metodami se zkoumá jazyk, co to je sociolingvistika, jazyková politika, jazyková kultura, popřípadě stručně ukázat, jak se může jazykověda uplatnit v teorii komunikace, při automatickém ovládání strojů atd. (i za cenu toho, že by se vypustila kapitola o písmech).

Jsem přesvědčen, že Zinkevičiusova knížka je prospěšná pro získávání mladých zájemců o lingvistickou práci a že plní své společenské poslání. To je také důvod, proč s ní seznamujeme naši veřejnost. Nabízí se přitom otázka, zda by nebylo vhodné zpracovat obdobnou populární knížku také pro českou školní mládež.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, s. 254-255

Předchozí Ludmila Zimová, J. Válek: Druhá bohemistická konference v Ústí nad Labem

Následující Adolf Kamiš: Polská populárněvědná knížka o polsko-českých jazykových vztazích