Časopis Naše řeč
en cz

Čeština pro Slovince

Milada Nedvědová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nakladatelství Obzorje v Mariboru vydalo v roce 1980 pod titulem Češčina (Čeština) příručku v rozsahu 226 stran, kterou připravili společně Boris Urbančič, Alois Jedlička a Přemysl Hauser. Jak se uvádí v předmluvě, je tato kniha záměrně koncipována nejen jako učebnice pro studenty slavistiky ve Slovinsku, ale i pro širší okruh vzdělanců a má navíc sloužit i pro informaci slovinských turistů cestujících do Československa.

Práci na posuzované příručce si její autoři rozdělili tak, že dlouholetý [258]učitel češtiny na lublaňské univerzitě, Slovinec Boris Urbančič, který působil i v Praze jako lektor slovinštiny na filozofické fakultě UK, v podstatě připravil celý výkladový text I. dílu, tj. mluvnice, kromě kapitoly o tvoření slov. Je dále též autorem závěrečného přehledného pojednání o vývoji českého hláskosloví a tvarosloví a sestavovatelem čtyř specifických diferenčních slovníčků, které spolu se soupisem pramenů tvoří III. díl příručky. Kapitolu o tvoření slov autorsky zpracoval Přemysl Hauser, který působil jako lektor češtiny v Lublani. Jeho příspěvkem jsou dále všechna praktická cvičení, připojovaná v oddílu mluvnice vždy přímo na závěr jednotlivých kapitol, jakož i II. díl příručky, tj. konverzační texty (Besedila), které umožňují procvičení vybraných témat a plní současně i funkci informativní čítanky o naší zemi. K napsání úvodu, který seznamuje uživatele s poměrně složitou jazykovou situací v češtině, danou především její bohatou funkční a stylovou diferencovaností, byl přizván profesor Alois Jedlička jako spoluautor řady novějších českých normativních mluvnic a jeden z našich předních odborníků v oblasti funkční stylistiky.

Metodickým východiskem při zpracování slovinské učebnice češtiny je konfrontace češtiny se slovinštinou, založená na příbuznosti obou těchto slovanských jazyků. Z pedagogických důvodů však přitom vystupuje do popředí především zvláštní zřetel k jevům diferenčním. V oddílu hláskosloví se tak např. věnuje zvýšená pozornost českým hláskám, které slovinština nemá ve svém repertoáru hlásek, podrobně se probírá český stálý přízvuk proti slovinskému přízvuku pohyblivému apod.

Nejobsáhlejší je v této učebnici oddíl tvarosloví. V návaznosti především na českou mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky (citovanou mezi základní literaturou) se zde probírá synchronní paradigmatika podle běžných typů skloňování a časování. Vhodně se navíc připojují i stručné historické exkursy k osvětlení současného stavu v češtině. Značná pozornost se věnuje jak existenci dubletních tvarů, tak neturalizaci některých původně nespisovných podob a jejich postupnému pronikání do spisovného jazyka, např. ve flexi osobních zájmen, číslovek aj. Nepomíjí se ani významová diferenciace existujících tvaroslovných dublet (upozorňuje se např. na významový rozdíl mezi podobami země a zem). Nesporně velmi účelné je mj. i důkladné probrání a procvičení flexe vlastních jmen místních i osobních, a to jak českých, tak i slovinských v českém jazykovém kontextu, stejně jako pozornost věnovaná flexi přejatých kulturních slov v češtině. Celý tento oddíl svědčí o autorově velmi dobré znalosti celkové situace v současném živém jazyku a o záměrném navazování na naše současné mluvnické příručky. Oprošťuje se tak od některých přežitků, s nimiž se dosud v některých cizojazyčných jazykových příručkách můžeme setkat.

V oddílu tvoření slov z pera Přemysla Hausera se úvodem rámcově uvádějí slovotvorné postupy uplatňované v současném jazyku. Vedle přípon společných oběma jazykům se připomíná i výskyt přípon rozlišených pouze [259]odlišným historickým hláskovým vývojem, např. č. -ice: slovin. -ica, č. -ář: slovin. -ar aj. Bylo by snad vhodné připomenout paralelně i diference tohoto druhu v slovesných předponách, např. č. pře-: slovin. pre-, č. roz-: slovin. raz- aj. Upozorňuje se i na některé české přípony (např. -oun, -ce), pro něž v slovinštině nejsou paralely. Obecně se konstatují i značné funkční rozdíly a rozdílná produktivnost předpon v češtině a slovinštině. Diference zvlášť plasticky vystupují u slovotvorné kategorie deminutiv. Slovinština neuplatňuje např. dvoustupňovité zdrobňování, v češtině je dnes naopak u této kategorie zase neproduktivní tvoření příponami -ec, -ice, -ce, běžné v slovinštině (přípony -ec, -ica, -ca). Snad až příliš stručně je koncipován výklad o tvoření slov předponami. V enumerativním přehledu slovesných předpon se autor zmiňuje pouze o funkci perfektivizační. Oddíl tvoření slov vhodně uzavírají přehledné odstavce o skládání slov a tvoření zkratek v současné češtině.

Oddíl nadepsaný Ze syntaxe (Iz sintakse) s poznámkou pod čarou, že „výbor se omezuje na nejdůležitější rozdíly mezi češtinou a slovinštinou“ (citováno v doslovném překladu), prozrazuje autorovo záměrné omezení látky, ale současně i snahu vyhnout se opakovanému probírání jazykových jevů jak z hlediska tvaroslovného (popř. slovnědruhového), tak z hlediska syntaktické funkce. Pokud jde o mluvnickou stavbu věty, věnuje se zvláštní pozornost užívání bezpředložkového instrumentálu v češtině k vyjádření prostředku děje, zřetele apod. — jde o nápadnou diferenci mezi češtinou a slovinštinou, která v těchto funkcích používá předložkové pády. Místo výkladu o českém instrumentálu s předložkou s odkazuje se v tomto oddílu jen na případy uvedené už dříve v souborném výkladu o předložkách. Nesporně důležité z hlediska výuky bylo probrat otázku českého akuzativu v pozicích, kde je pro slovinštinu běžné užití genitivu, např.: Kup chléb, mají-li čerstvý (slovin.: svežega). Problematice jmenných a složených tvarů adjektiv se např. zase věnuje pozornost v oddílu tvarosloví. Mezi základní předpoklady aktivního zvládnutí češtiny patří pro Slovince znalost diference ve využití shody při formě vykání (sg. v češtině odpovídá pl. ve slovinštině) — proto bylo nutno v oddílu skladby tento jev důkladně probrat. Z týchž důvodů se z oblasti větné syntaxe vybírají výklady o způsobu tvoření vět tázacích a vztažných, navíc ještě s odkazem na podrobný tvaroslovný výklad o zájmenech. V kapitole o pořádku slov se přihlíží mnohem více, než tomu bylo u starších učebnic češtiny, i k otázkám aktuálního členění věty. Stejně tak připojené poznámky o některých zvláštnostech mluvených projevů (zachycených v literárních dialozích) dokumentují snahu slovinského pedagoga (a současně i překladatele z češtiny) umožnit studentům, aby nejen zvládli slovní zásobu češtiny a její gramatická pravidla, ale aby zároveň pochopili celkovou jazykovou situaci a naučili se rozlišovat alespoň nápadnější stylotvorné prostředky. Jen tak mohou překročit hranice pasívní, ba i tradiční školské znalosti češtiny jako cizího jazyka a přejít [260]k aktivnímu dorozumívání, popř. přistoupit i k překladu odborné literatury nebo literárních děl uměleckých.

Je možno s uznáním konstatovat, že z iniciativy zkušeného slovinského učitele češtiny Borise Urbančiče, který do autorského kolektivu vhodně přizval dva erudované české badatele a pedagogy, Aloise Jedličku a Přemysla Hausera, vznikla netradičně pojatá učebnice češtiny, velmi hodnotná nejen po stránce obsahové, ale i pokud jde o zvolený metodický postup systematického konfrontačního výkladu gramatických jevů. Navazuje se tím na způsob zpracování, který u nás uplatnil kolektiv autorů v učebnici češtiny pro slovenské vysokoškolské posluchače (Bratislava 1972). Slovinská učebnice češtiny je navíc neobyčejně přehledně uspořádána i po stránce grafické a obdivuhodně spolehlivá (téměř bez chyb) po stránce jazykové.

Ve Slovinsku se posluchačům češtiny dostalo vskutku dobré možnosti naučit se češtině. Své učebnice mohou případně i nadále používat nejen pro praktické, ale i pro badatelské účely. I širší okruh uživatelů si v ní díky přehlednému uspořádání snadno vyhledá základní jazykové informace.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, s. 257-260

Předchozí Adolf Kamiš: Polská populárněvědná knížka o polsko-českých jazykových vztazích

Následující Jiřina Novotná-Hůrková: Časopis varšavského střediska jazykovědců-polonistů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1