Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková tvořivost výtvarníka Jana Kutálka

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

-

Přesvědčivé důkazy o možnostech, které máme pro vytváření potřebných nových pojmenování v nejrůznějších oblastech, nám čeština nabízí na každém kroku. Pokud jsou novými skutečnostmi, které je třeba označit, díla umělecká, je proces vzniku jejich pojmenování zvlášť složitý: do značné míry paralelně, v různých vzájemných souvislostech a v proměnlivé hierarchii zde totiž probíhá odrážení určující reality ve vědomí tvůrce, jeho myšlenkové zpracování, vytváření [182]obsahu a významové struktury díla a jeho materiální ztvárňování. Všechny tyto procesy více nebo méně ovlivňují vznik pojmenování uměleckého výtvoru, promítají se do něho (někdy jsou záměr tvůrce, obsah budoucího uměleckého díla a jemu odpovídající pojmenování jasné a známé už před započetím vlastní materiální realizace, jindy se teprve v průběhu vlastní práce s materiálem dotváří významová struktura díla a pojmenování přichází až nakonec, někdy třeba i pod vlivem některé zdánlivě náhodné vlastnosti díla, která vystoupila do popředí právě při jeho materiálním ztvárňování). Nedílnou a závažnou součástí práce umělce je tedy i tvorba výstižných pojmenování pro jeho díla; požadavky na fantazii, imaginaci tvůrce i na jeho důvěrnou znalost vlastního jazyka a tvořivé schopnosti i v této oblasti jsou jistě nemalé.

Mezi našimi výtvarníky, hudebníky, filmaři aj. je nepochybně řada umělců, kteří jsou zároveň i umělci slova — což právě názvy jejich děl dokazují nejvýmluvněji. Originální, vtipné a neotřelé názvy dokonale korespondují se svébytným světem plastik např. u keramika Jana Kutálka. Popisné názvy jsou u něho v menšině — daleko častěji umělec vytváří fikce reálných nebo pohádkových osob, zvířat i věcí, kterým zároveň dává vlastní jméno. U většiny Kutálkových plastik se střídá několik základních témat. Především je to svět přírody a přírodních jevů (jeho známá slunce a sluníčka, rozlišovaná dále často podle vlastností a způsobu zpracování materiálu, využití barvy atd.: Slunce perníkové, marcipánové, čokoládové, šachované, s pruhovaným okrajem, hnědožluté, béžovo-bílé aj.; podobně i měsíce, dále četné plastiky ptáků, keramické figurky s názvem Jeseň, Jaro aj.). Další okruh plastik je motivován světem pohádek, pohádkových bytostí, ev. i starých českých pověstí a dějin, ale i např. řecké mytologie. Zde se objevují mezi Kutálkovými keramickými figurami fauni, kentauři, najády, sirény. Postavy z českých pohádek zastupují vodníci, bubáci, jezinky, hejkalové, draci, čerti (i např. Čert čtvercový, Čert miskový). Velkou skupinu tvoří postavy tzv. slovanského nebe, tj. slovanští bůžkové jako Radosta, Veselka, Živa, Živenka. Sem patří i Perun hromovládný, jehož ztvárňování ukazuje výtvarníkův důvěrný vztah k jadrným lidovým postavám z děl K. Havlíčka Borovského (v tomto případě), ale i J. Haška (postavy ze Švejka) nebo pohádkáře J. Drdy. Dále poutají autorův zájem nejrůznější skřítkové, šotkové, raráškové, hospodáříčkové — proslulí jsou zejména Kutálkovi plivníci. Některé plastiky vycházejí také z barvitého, pitoreskního světa karnevalu a [183]cirkusu, nevyčerpatelného zdroje námětů pro tolik umělců v minulosti i současnosti. A konečně je třeba uvést jako inspirační okruh každodenní život, jeho drobné a samozřejmé součásti i vliv moderního světa a technické civilizace (např. Marťan Pižmuk aj.). Celou Kutálkovou prací na plastikách prolíná i tvorba jejich názvů, která je pro něho zajímavou a napínavou hrou; umělec si se svými výtvory povídá, někdy si podle jeho tvrzení figurka sama „řekne o jméno“ až v průběhu práce.[1]

J. Kutálek bohatě využívá především slovotvorných možností češtiny — různými prostředky přitom dosahuje značné expresivity názvů. Uplatňuje často zdrobněliny (vodník s metaforickým jménem Decinka, další vodník Žbrďolek, malý vodník Čúrek; bohyně Živenka, Vítánka; Houbovníček; plivník Vitásek, Divíšek — figurka s udiveným výrazem). Stejně časté jsou na druhé straně i přípony s familiárním, často až pejorativním významem, např. v názvech Rampušák, Modroch, Rozšafa, Vohřeloun. Plivník s výrazným nosem se jmenuje Nosál, ale od toho vzniká hravou asociací též jméno dalšího plivníka Nostic, v němž se pojmenování na základě výrazného znaku kontaminuje se jménem starého šlechtického rodu. Podobnou hříčkou ostatně vzniklo i jméno jednoho ze slovanských bůžků Dobříš, tj. pojmenování podle výrazného znaku dobroty, dobrotivosti, vyvolávající však zároveň asociaci se jménem města.

Názvy dalších plastik jsou spíše produkty slovotvorného postupu konverze, přechodu např. slovesného tvaru ve vlastní jméno: např. u jmen plivníků Považ, snad i Ostraž — v souvislosti s „ostraha“, „ostražitost“ (tyto názvy připomínají častý typ jmen psů). Expresívní účinek má jistě i využití slovesných tvarů ze slovenštiny: plivník Počuvaj, Čujem. Plodem hravé tvořivosti je i autorova mechanická, někdy posunutá imitace některých slovotvorných modelů (plastika se značnou mírou významové neurčitosti, s možností různých interpretací je označena Jakoleum — tj. možná „jako lev“, ale možná i vůbec „jako něco“, „jakoby něco“; asi podle „jubileum“, „mauzoleum“, s nenáležitě odtrženým komponentem „leum“ — srovnej formant „eum“ v Mozarteum, Atheneum aj.). Někde se objevuje i kuriózní způsob přechýlení (figurka podobná Hejkalovi lesnímu je na základě svérázné modifikace substantiva „ozvěna“ nazvána Ozvěn lesní).

Pro označení svých plastik vytváří Kutálek velice svérázným způ[184]sobem i hojné složeniny. Někdy jsou využity jako komponenty složenin jazykové prostředky s určitým stupněm expresivity — např. „holka“ v Žitholka (připomíná „smrtholku“ z lidových zvyků), citoslovce „kuš“ v Račikuš (název této figurky má kromě „raději přestaň“, ev. „raději si dej pozor“ ještě další výklad: podle autora jde o postavičku cizokrajného původu, z Pákistánu, jejíž matka pochází z Karáčí a otec z pohoří Hindúkuš), dále např. reduplikovaný element v názvu figurky výsměšně „strouhající mrkvičku“ — Kiškiš. Hybridní název figurky draka Byrodrak nepochybně poukazuje k výrazu „byrokrat“, ke kterému vede vlastně pouhá přesmyčka hlásek v jednom komponentu složeniny.

Neobyčejně časté jsou u Kutálka tzv. větné spřežky, které se jinak v češtině využívají zcela výjimečně.[2] Nezřídka mají apelový charakter, využívá se v nich imperativu: Mouchyvemtesimě, Budižkničemu, Tadybuď, k lakotě nebo šetrnosti nabádající plivník Držgroš, dále Držpalec, Žniklas, Strašdub, Střezles (tato jména upomínají na jména ze starých českých pověstí jako např. Strachkvas aj.). Vznik uvedených jmen však jistě ovlivnila i pejorativní apelativa „držgrešle“, „strašpytel“. Jiné názvy tohoto typu jsou Doudál, resp. Douven pro figurku vítající hosty u vchodu a ukazující jim směr (zde místo imperativního tvaru onikání), Spifajn (s přejatým komponentem fajn, dnes prostředkem obecné češtiny), Piškarton (název figurky grafomana, náruživého pisatele, především dopisů). Sem patří i jméno Bachadej, kde se opět využívá prvku z obecné češtiny. Jako u Kutálka často — viz řadu plivníků, čertů, sluncí, vodníků atd. — jde tu o celou „čeleď“ s tímto názvem, jeden člen čeledi je např. pojmenován Bachadejužde. Dále se do této skupiny zařazuje i název Tudej (figurka výmluvně ukazující na svou nastavenou ruku), který je však zároveň pojmenováním asociujícím prostředky jiných jazyků (zde angl. „today“). Cizí vlastní jména byla přímo použita pro figurky, jako je např. Satanela-Čertova babička, Salakvarda (jméno u nás do jisté míry zdomácnělé zásluhou Jiráskových Skaláků) aj.

Ve spřežkách se mnohdy uplatňuje obecněčeská podoba jednotlivých komponentů nebo celé predikační struktury. Obecná výslovnost zde v řadě případů přechází do grafické podoby — např. už zmíněný Račikuš; nebo vodník Devoda, hlídající, zdali se blíží, jde voda. Navíc jde často o elipsu zájmenného podmětu, jako u názvů Tiradim, Těvidim (zde asi i vliv pozdravů „tě vidím“, „těbůh“), Simedim, Sihovim [185](při tomto pořadí prvků je zájmenný podmět nutný; pořadí je dáno pravděpodobně snahou autora o zakončení jmen na souhlásku). Může jít i o elipsu jiného větného členu — jako u plivníka s obviňujícím gestem Toty. Jiný výraz z repertoáru obecné češtiny je součástí spřežky Jemifajn. Další nespisovné prostředky, jejichž užití je motivováno vzhledem, podobou figurek, se objevují např. i v názvech Rarach Kebule, nebo Vodník Kalfas (jména vodníků — viz už uvedená Čúrek, Devoda, Decinka … — vždy nějak zahrnují ve svém významu komponent „voda“, resp. aspoň „nádoba“).

Spřežky a složeniny vznikají dále z některých pevných, fixovaných slovních spojení, tj. rčení (Hlavanehlava), pozdravů (Dobréránko) aj. (Dobromuška — figurka určená jako maskot pro myslivecké sdružení; Bezoušek — jméno u nás časté a známé hlavně z románu K. V. Raise, zde je však na figurce význam spřežky doslovně konkretizován). Jednotlivé komponenty složenin jsou někdy v souladu se záměrem autora značně deformovány. Takto musel být pojmenován např. Pivpín (figurka stylizující pijáka piva) nebo Vohřeloun. Tato spřežka vznikla ze známého spojení „Ohře/Louny“ v rozhlasovém hlášení o stavu vody na českých tocích. Její první komponent navozuje i význam „ohřát se“, „ohřátí“, který je užitím protetického v- na začátku jména — u názvu řeky málo pravděpodobným — ještě utvrzen. Druhý, opět deformovaný komponent ze jména města Louny evokuje v této podobě současně též expresívní příponu -oun — viz „drzoun“ aj. S touto poslední figurkou vytváří dvojici Vasrštand (název vzniklý prostým převzetím výslovnostní podoby německého kompozita Wasserstand — stav vody).

Z dalších postupů se vyskytuje u Kutálka jako prostředek jazykové komiky kontaminace podobně znějících slov (např. Čert rouralista: průnik pojmenování „ruralista“ a významu slova „roura“ — základní tvar figurky také připomíná rouru, trubku). A smysl tvůrce pro jazykové hříčky nemůže samozřejmě nechat bez povšimnutí ani možnosti nabízené rýmem (např: Drak Hravák, Drak Mindrák).

Názvy plastik keramika Jana Kutálka, z nichž jsme zde uvedli jen nepatrný počet příkladů, svědčí tedy o umělcově mimořádně bohaté představivosti, hravosti, smyslu pro humor, sdílnosti i o určitém sepětí s lidovým uměním, lidovou slovesností a s nejčeštějšími tradicemi a díly naší literatury. Všechny tyto vlastnosti a kvality se samozřejmě plně obrážejí v Kutálkových keramických figurkách, kachlech, dekorativních talířích i dalších dílech; stejnou měrou se však obrážejí i v jejich názvech, jejichž vytváření prostupuje celý výtvarníkův tvůrčí pro[186]ces. Na celkovém uměleckém, emotivním působení plastik se tyto názvy podílejí opravdu významně. Jsou svědectvím o autorově moudrém, životními zkušenostmi podepřeném a zároveň bezprostředním a optimistickém vztahu k přírodě i k lidem, k celému okolnímu světu, který bystře pozoruje a citlivě prožívá. Jsou svědectvím i o aktivním postoji k vlastnímu jazyku, který je jedním z perfektně ovládaných umělcových nástrojů. Jako důkaz tohoto Kutálkova chápavého postoje k všednímu životu i k vlastním slabostem uveďme na závěr poslední příklad — Kutálkovu další velkou „čeleď“ Šantrůčků (název utvořený od slovesa „zašantročit“). Protože se v umělcově rodině často „zašantročí“ a pak dlouho hledá nějaký drobný předmět denní potřeby, byli jednotliví příslušníci této čeledi postupně pojmenováváni Šantrůček tlapka, Šantrůček binokl — podle ztráty brýlí, Šantrůček šestiklíček — podle ztráty svazku se šesti klíči apod.

[1] Tyto údaje jsem získala z osobního rozhovoru s výtvarníkem; kromě toho čerpám materiál z katalogů a návštěv některých jeho výstav (Praha, Cheb aj.).

[2] Viz o nich např. u V. Šmilauera, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 14.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 181-186

Předchozí Slavomír Utěšený: K příznačným rysům přezdívkových příjmení ve školním prostředí

Následující František Štícha: Zvratná slovesa dativního typu