Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o určování autorství

Milena Rulfová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pomezní společenskovědní obor zvaný textologie úzce a důvěrně souvisí s vědou o jazyku hned dvěma způsoby: jednak jazykovědě slouží, pomáhá jí vytvářet spolehlivou materiálovou základnu pro její výzkumy, jednak využívá jejích poznatků a pracovních metod pro své vlastní úkoly a cíle. Česká textologie si za posledních 35 let vytvořila dobrou a propracovanou teorii (byla shrnuta naposledy v knížce Editor a text[1]); její výsledky byly zároveň úspěšně a v imponujícím rozsahu i hloubce prakticky uplatněny v edicích novočeské literatury (zvláště v řadě Národní knihovny, vycházející od r. 1945, a v české řadě Knihovny klasiků).

K zevrubnějšímu propracování naší textologie daly podnět i některé spory a polemiky vyvolané v posledních desetiletích textologickými nejasnostmi týkajícími se jednotlivých významných novočeských autorů, popř. konkrétních literárních děl. Šlo především o dílo K. H. Máchy, J. Nerudy a o Slezské písně P. Bezruče.

Z prvních dvou právě uvedených problémových okruhů vyšel i pracovní zájem matematika a literárního vědce P. Vašáka; musel si přitom řešit i mnohé otázky zásadní a obecné a výsledkem této několikaleté badatelské činnosti je knížka Metody určování autorství.[2]

Z rozsáhlé textologické problematiky v ní probírá ten úsek, který se nazývá atribucí textu. Chápe ji široce, tj. nikoli jen jako přiřazení určité autorské osobnosti k nějakému textu, nýbrž vůbec jako přiřazení textu k určitému předem vymezenému souboru podmínek, jevů, vlastností (s. 6). Autorská atribuce je tedy jen jedním, možno říci mezním nebo vrcholným případem atribuce vůbec.

Úkolem, který si autor položil, bylo jistým způsobem systematizovat a zhodnotit metody atribuce a předvést na konkrétních případech některé z nich. Využil k tomu především některých metod matematických. Nepředpokládá přitom, že by uvádění těchto metod do textologie bylo součástí procesu, který by vedl ke vzniku jakési „matematické literární vědy“; zpraco[96]vání materiálu s jejich pomocí předpokládá totiž vždy kvalitativní analýzu literárněvědnou, popř. jazykovědnou a stylistickou, a výsledky se stávají použitelnými a výmluvnými opět až po následujícím rozboru kvalitativním.

Jedním z přínosů Vašákovy práce je vypracování komunikačního modelu textového procesu (s. 17n.), který slouží k co nejpřesnějšímu určení toho, jaké místo dochované texty v tvůrčím procesu vedoucím ke vzniku díla zaujímají; tato zjištění mají pro určování autorství zásadní význam (Vašák rozlišuje tři základní typy: autokomunikace, komunikace neveřejná a veřejná; vřazení textů do této stupnice, popř. jejich další, detailnější kvalifikace podle doplňkových kritérií umožňuje lépe a přesněji postihnout vývoj textu díla i příčiny a smysl tohoto vývoje).

Vašákův komunikační model textového procesu vhodně zapadá do širších souvislostí, v nichž se rozvíjí současná československá teorie textu a literární teorie. Nejtěsněji souvisí s modelem literární komunikace, jak je rozvíjen v Kabinetu komunikace při Pedagogické fakultě v Nitře, zvláště v pracích Fr. Mika.[3]

V zásadě rozlišil P. Vašák tři možné metody atribuce:

a) pomocí dokumentárních a faktických důkazů (správně přitom poukázal na možnosti a hranice důkazů paleografických, s. 33a);

b) pomocí faktů ideových (obsahových); tato metoda je výhodná především tam, kde jde o atribuci neautorskou (tj. o přiřazení textu k jisté skupině, společenské vrstvě, uměleckému směru apod.), a přesvědčivější bývá tam, kde se dojde k atetezi (tj. k odmítnutí autorství), a ne k pozitivnímu určení osoby autora;

c) pomocí dat jazykových a jazykově slohových; jejím předpokladem je existence dostatečného souboru porovnávacích textů (jakož vůbec metody atribuce jsou zásadně porovnávací, vycházejí z principu paralelnosti, shody). Pokud jde o to, které jazykové fakty jsou využitelné pro atribuci autorství, vyšel P. Vašák ze stylistické teorie vypracované K. Hausenblasem. Pro textologii mají hodnotu prvky všech jazykových plánů (zvukového, grafického, morfémového a tvaroslovného, lexikálního, výpovědního i sémantického — dodali bychom, že i fakty slovotvorné, a to zvláště tehdy, když se v textu uplatňují silněji sklony k vytváření neologismů) a také prvky plánu kompozičního (textového a tematického). Za základní pro atribuci považuje autor knížky jevy jazykové, zdůraznil však, že není možné ignorovat jevy kompoziční, má-li se dojít k výsledkům skutečně přesvědčivým (s. 50). Této metody lze však použít i tam, kde není po ruce text od některého z možných autorů; pak se k výsledku může dojít prostřednictvím důkazu sporem (s. 38). Důležitý je však autorův nekompromisní požadavek, že musí být vždy zpracován celý dosažitelný soubor textů od možných autorů, které se [97]zkoumaným textem souvisí žánrově a časově (předpokládanou dobou vzniku).

Aby bylo možno použít matematických, zvláště kvantitativních metod, je nutné pomocí kvalitativní analýzy stanovit jev, který je v textech porovnávacího souboru pro předpokládaného autora slohově invariantní (tyto metody atribuce tedy plně a zcela spočívají na tom, jak obecně i v daném případu dovedeme postihnout individuální styl autora a odlišit jeho prvky od jevů stylu epochy, stylu literární školy atd.). Je třeba přitom distancovat se od jevů izolovaných a nápadných a soustřeďovat se především na jevy opakující se v textech často, a proto kvantifikovatelné, a zároveň na jevy užívané bez vědomého záměru.

Tuto metodu pak autor předvedl na určení autorství povídky Kříž pod Petřínem, otištěné v 1. ročníku almanachu Máj r. 1858 a podepsané J. Barákem; byla totiž vyslovena domněnka, že jde o dílo Nerudovo.[4]

Vašák zkoumal a porovnával délku věty v inkriminované povídce a v Nerudových Arabeskách, a to nejprve větu vymezenou zcela formálně (od tečky do tečky); dospěl však k poznání, že jde o jev nikoli invariantní, a tedy pro daný úkol nepoužitelný. Teprve když za jednotku zkoumání vzal dílčí soubory vět členěné podle úlohy vět v textové výstavbě díla a podle uplatnění primárního a sekundárního vyprávěče, dospěl k numerickým datům použitelným. Zvláště délka věty v textech druhotného vyprávěče se prokázala jako jev pro Nerudovu prózu z přelomu 50. a 60. let invariantní. Ukázalo se, že hodnoty charakteristické pro Kříž pod Petřínem jsou zcela na okraji hodnot příznačných pro povídky Nerudovy, nebo leží mimo ně. [98]Toto určení se opíralo o hodnoty průměrné délky věty; když byla aplikována teze G. U. Yulea, že pro autorský sloh je konstantní i rozptyl délky vět okolo stanoveného průměru, ukázalo se, že v daném případě platí jen pro uvozovací věty Nerudových povídek; a i v tom případu ležely hodnoty Kříže pod Petřínem mimo hodnoty příznačné pro Nerudu. Obdobné výsledky ukázal i další výzkum, kdy se Barákova povídka a Nerudovy Arabesky porovnávaly z hlediska toho, jaké místo ve větě zaujímá poslední substantivum, tedy z hlediska v podstatě slovosledného. A aby nespornost výsledku byla zcela zajištěna, zkoumal P. Vašák porovnávané texty i z hlediska délky slov. Tady dospěl dokonce nejen k negativnímu důkazu, že hodnoty Kříže pod Petřínem leží mimo okruh hodnot zjištěných u Nerudy, ale navíc že jsou naopak příznačné pro jiné Barákovy texty (odlišného funkčněslohového zaměření a žánru a vzniklé v jiné době). Je zajímavé, že invariantním jevem se pro tyto závěry ukázal poměr mezi slovy o čtyřech a pěti písmenech. Autor mohl tak pomocí důkazu sporem uzavřít, že autorem povídky byl opravdu podepsaný J. Barák.

Téměř celá druhá polovina knížky je věnována obtížné otázce máchovské textologie. V pozadí opět stála otázka autorská, tj. pochybnosti, zda Máchovi Cikáni jsou vůbec Máchovi, popř. do jaké míry jsou jeho dílem. Dříve než na ni autor mohl dát svou odpověď, musel řešit složitou otázku, v jakém poměru navzájem je šest zachovaných textů, v nichž se nám tento román (jako celek, nebo jako část) dochoval (vedle toho se předpokládají až 4 texty nedochované).

P. Vašák přijal doporučení O. Králíka rozlišovat v Máchově textové pozůstalosti vrstvu T (texty tištěné za života autorova) a vrstvu R (všechny texty ostatní),[5] avšak z jiných důvodů, než se uváděly doposud, totiž proto, že u textů R je nejisté jejich místo v schématu komunikačního procesu.

Jak svízelná je textologie Máchových Cikánů, ukazuje Vašákovo zjištění, že jen v prvních 2 kapitolách je na 900 textových diferencí, a to v nejrůznějších možných kombinacích shod a rozdílů mezi jednotlivými textovými prameny.

Vašákovou první úlohou bylo vyjádřit se k stematu[6] textů, v nichž jsou Cikáni dochováni (stematem se rozumí určení vztahů mezi jednotlivými texty). Ukázal, že tři dosud navržená stemata neplatí, a navrhl stema nové. [99]Užil k tomu matematické teorie grafů, a to v aplikaci pro textologii, jak ji umožnila jednak tzv. vratislavská taxonomie, jednak metoda navržená J. Frogerem, jejíž vlastní modifikaci nazval Vašák metodou rozkladu množin. Východiskem pro užití těchto metod je zjištění všech diferencí mezi jednotlivými prameny; uvedené metody umožňují pak zjišťovat „vzdálenost“ jednotlivých textů od sebe a směr orientace zjištěných vztahů.

Vašákovo sterna je toto: text R 21 (zachovaný autograf začátku Cikánů) je prvotní náčrtek autorův, za ním následoval jediný autorský rukopis Cikánů (předpokládaný, nedochovaný); z něho vznikl jednak opis 06 (z listopadu 1851, pořízený studentem D. Schulzem a neurčený pro tisk), jednak text L (otisk prvních 7 kapitol v Lumíru na jaře 1851), jednak první úplné knižní vydání z r. 1857; z něho pak vyšlo vydání Kobrovo z r. 1862. Hlavní Vašákovo novum je, že předpokládaný autograf byl dvouvrstevný; nad vlastní text autorský přibyly textové části zpracovatele — shody a rozdíly mezi dalšími texty vznikly následkem toho, jaký poměr měli jejich původci k elementům té či oné vrstvy. Autorem nebo spoluautorem horní vrstvy autografu podle Vašáka mohl, ale nemusel být K. Sabina (s. 177), zásadním upravovatelem byl však až někdo, kdo do textu zasahoval v době tisku v Lumíru (s. 179).

V závěru této části práce (s. 184n.) odmítl P. Vašák myšlenku, že autorem Cikánů je K. Sabina, a to v kterékoli z jejích modifikací (tj. že Mácha vůbec žádné takové dílo nenapsal, nebo že ho napsal, ale text že se ztratil nebo byl zničen a Sabina že vytvořil svou novou verzi nebo z Máchových fragmentů dílo podstatně dotvořil). Tento Vašákův závěr, zcela přesvědčivý, má prvořadý význam kulturní.[7]

Vašákova práce přináší pro čtenáře (a zvláště pro mladší jazykovědce) i spoustu poznatků o vývoji textologie (a údajů o bibliografii oboru), o vztahu textologie k jazykovému materiálu textů a jejich slohové hodnotě atd. Kladem jeho knížky jsou i řešení některých dílčích otázek (zčásti už publikovaná časopisecky dříve, zde však zasazená do obecnějších souvislostí) — zvláště upozorňujeme čtenáře na nové Vašákovo řešení vztahu verzí A a B Máchova deníku z r. 1835 (verze B je [100]podle něho možná starší, s. 114). Také Vašákovo bystré upozornění na textově sémantické nesrovnalosti v nedatovaném Máchově dopisu E. Hindlovi (editoři tento list umisťují do konce ledna nebo na začátek února 1836), týkajícím se Máje a Cikánů (viz K. H. Mácha, Spisy, sv. 3 (Knihovna klasiků), Literární zápisníky, deníky, dopisy, Praha 1973, s. 315, odst. 5 dopisu), zasluhuje pozornosti a ocenění. Vašák z těchto nesrovnalostí vyvodil závěr, že E. Hindl četl tehdy rukopis Cikánů, nikoli Máje (s. 185). Tuto hypotézu by bylo možné ještě podepřít poukazem na to, že v dopisu témuž adresátovi asi o 2 měsíce později (8. dubna 1836) ho Mácha informuje o Máji jakožto o věci jemu neznámé (sděluje mu, že je to „veršovaný románek“ atd.); přesto však bohužel nelze Vašákovo řešení rozporu přijmout, a to s ohledem na text, který v prvním dopisu za nejasným místem následuje: Mácha tam totiž o sporném rukopisu říká, že by jím „přeci rád poprvé nějak hlučněji vystoupil“ — a to lze vztahovat bez vnitřního rozporu vzhledem k předchozímu kontextu pouze na Máj (Cikáni byli cenzurou podle dopisu odmítnuti, poprvé se tedy měl Mácha knižně veřejnosti představit Májem). Přestože tedy nakonec Vašákovu domněnku nepřijímáme, ceníme si jí jako velmi markantní ukázky složitosti textové výstavby, zvláště soukromých Máchových písemností. Vašák tu mimochodem ukázal jednu možnou cestu další práce v máchovské textologii; na prospěch věci by bylo analyzovat tyto texty s pomocí metod textové lingvistiky (prozkoumat např. způsoby odkazování v textu, prostředky nadvětné syntaxe atd.).

Nakonec připojujeme některé dílčí poznámky o věcech, kde s autorem zcela nesouhlasíme nebo kde bychom rádi viděli výklad rozšířený: propracovat, především z hlediska psycholingvistiky, by zasloužil předpoklad o invariantnosti syntaktických schémat v individuálním stylu uměleckém, ale i neuměleckém (s. 68); ne přesná je charakteristika jazykově slohových rozdílů mezi pásmem vyprávěče a pásmem postav; zdaleka totiž neplatí obecně, že v pásmu vyprávěče je „aktivita mluvčího potlačena“ (neplatilo to ani v klasickém realismu 19. století, např. pro Balzaka) a že v něm neexistuje sémantická a stylová orientace (s. 73).[8]

Ještě o jedné dílčí, ale ne nepodstatné sporné záležitosti pokládáme za potřebné se zmínit. Máme na mysli tzv. „širší znění“ Cikánů v knižních vydáních z r. 1857 a 1862. O. Králík je kdysi vyložil jako cizí interpolace do textu, P. Vašák jeho názor odmítl (s. 132—3, 179—80) a navrhl nové vysvětlení, totiž že jde o místa, která sám Mácha při stylové revizi rukopisu škrtl (což prý respektoval i Schulz ve svém opisu, i vydavatel v Lumíru), která však přes autorovu instrukci zahrnuli zpětně do textu editoři knižních vydání, vedeni snahou o co nejširší znění. Aby bylo toto mínění možno přijmout jako zcela nesporné, bylo by třeba vypořádat se s poznatkem, že zcela evidentní a nesporné interpolace téhož syntaktického i stylového druhu se objevily r. 1862 v přepracování Selské politiky B. Němcové z r. 1848, za [101]nímž stál K. Sabina.[9] Všechny dílčí Vašákovy argumenty pro pravost Cikánů nejsou tedy stejně závažné a průkazné; to však nic nemění, opakujeme, na našem mínění o platnosti jeho konečného závěru o tomto případu.

Vašákova práce je podle našeho soudu hodna ocenění a hlavně zájmu i těch čtenářů, kteří nejsou specialisty v textologii. Přinesla ucelenou teoretickou koncepci, přinesla i značné množství dílčích řešení nebo aspoň návrhů řešení v složitých otázkách, které souvisejí přímo se základy naší národní kultury, dokázala v sevřený celek sjednotit metody a poznatky matematické, literárněvědné i jazykovědné a podat je způsobem zajímavým a přístupným i těm, kteří nemají speciální přípravu v matematice.[10]


[1] Srov. referát o ní v NŘ 56, 1973, s. 142n. Současná česká textologie se vyvíjí v těsném kontaktu zvláště s textologií polskou a sovětskou — upozorňujeme především na práce K. Górského, J. Trzynadiowského, D. S. Lichačeva, J. I. Prochorova, S. A. Rejsera a sérii čtyř sborníků Voprosy tekstologiji (1957—67).

[2] Vydalo nakladatelství ČSAV Academia v Praze r. 1980, 233 s.

[3] Srov. např. z poslední doby jeho obsáhlou studii Literárna komunikácia v díle F. Miko — A. Popovič, Tvorba a recepcia, Bratislava 1978.

[4] Jde o domněnku O. Králíka. Touž domněnku vyslovil i o Barákových verších.

Některé Barákovy verše, zvl. cyklus Písně přátelské, jsou typologicky sourodé s Prostými motivy; v 5. písni cyklu Za noci (z r. 1860), v první písni jeho cyklu Drahé vlasti (z r. 1862) byly prezentovány dva z největších a nejslavnějších motivů mesianistické vlastenecké poezie z Nerudova posledního životního období („Tu jedinou znám ještě s žitím pásku — žít lásce stejně s žitím vlasti své, pro vlast-li umru — umru pro svou lásku“, a „Za noci bouřné byl jsem narozen …“; viz J. Barák, Vzpomínky, [Praha] b. r. [1904], s. 158—163).

Pro posouzení vnitřních vazeb Barákova uměleckého díla zde připojujeme poukaz na jeden jazykově slohový a motivický detail. V uvedených Barákových Vzpomínkách (na s. 53) se objevuje v první kapitole, obsahující vzpomínky na dětství, motiv pohádkových „stromů se zlatým ovocem“, zřejmě jakožto fixní zážitek z dětské četby, a odkazuje se tam přímo na text povídky Kříž pod Petřínem (Máj 1858, s. 196—7). Báseň Dívkám, našemu květu z r. 1861, pak končí verši: „Ať rozkvete ten strůmek náš, jak ráj rozkvítá v máji, ať zlaté nese ovoce, jak v české krásné báji“ (cit. Vzpomínky, s. 158). Je tu motivicky i stylisticky propojena nejen Barákova povídka a jeho poezie, ale i jeho memoárová literatura mnohem pozdějšího data. — Tento drobný detail ukazuje zároveň, že Vašákův obecný pokyn — nepřeceňovat nekvantifikovatelné jednotlivé dílčí fakty — je třeba brát doslova: nepřeceňovat neznamená zříkat se jich. Nemohou sloužit jako důkaz, ale mají hodnotu podpůrnou (naše zjištění o dětském dojmu z báje o stromu se zlatým ovocem zároveň ruší soud E. Macka, že jde o reminiscenci na dvě zlaté olivy z báje o Libuši v podání Kosmově, viz Literární archív VIII-IX, 1973—4, s. 531).

[5] Srov. k tomu i názor vyslovený v SaS 30, 1969, s. 49n., zvl. s. 53, s výhradami proti Králíkovu modelu tvůrčí osobnosti na s. 53—4, shodnými s postojem Vašákovým; podporují se tím i Vašákovy soudy o Sabinově neautorství Cikánů (viz s. 186—7 recenzované práce).

[6] Považujeme za zbytečné podržovat pravopisnou podobu stemma, jak je tomu v recenzované knize; totéž platí i pro podoby lema (m. lemma, jak uvádí ještě SSJČ). Zdvojená písmena v přejatých slovech tohoto typu zbytečně komplikují pravopisnou soustavu; kromě toho je v češtině zcela jasná obecná tendence tyto dvojice zjednodušovat a psát písmeno jediné (srov. psaní dilema, gema, gramatika, ilegální, komunismus, pasívní, suma, tenis, dnes už i stres, atd.).

[7] Na tom nic nemění skutečnost, že ne všechny argumenty, jimiž ho dokládá, jsou stejně přesvědčivé. Obecně slabým argumentem je spoléhání se na tzv. kontrolu veřejnosti (s. 136, 185, 188). To ukázal už O. Králík, vycházeje z poznatků F. Krčmy, na případu dopisu V. Štulce vydávaného v Úvodu povahopisném za dopis R. Pokorného (viz O. Králík, Demystifikovat Máchu, Ostrava 1969, s. 143—4).

Ještě flagrantnější je případ se SabinouSojkou přepracovanou verzí už dříve veřejně publikované črty B. Němcové Selská politika (kdy neprotestoval ani Josef Němec, třebaže studii o své nedávno zemřelé slavné ženě jistě četl — sám byl přece také literát — a třebaže se nová verze dotýkala jeho osobně, protože přímo jeho osobu z díla odstranila), nebo případ epizody ze života téže spisovatelky, týkající se jejího záměru ošetřovat šílenou ženu, obojí viz v práci A. Sticha, Sabina Němcová, Havlíček, Stylistické studie I, Praha 1976, s. 43—6, 152—3.

[8] Autor byl k těmto závěrům veden už prvními našimi poválečnými stylistickými pracemi o této tematice, zvl. prací O stylu moderní české prózy (Praha 1962) a kolektivní Knížkou o jazyce a stylu soudobé české literatury (Praha 1960), kde se však tyto otázky neřešily z hlediska kontinuálního vývoje spisovného jazyka a jeho stylů.

[9] Viz práci cit. v závěru pozn. 7, s. 42—3 a 151.

[10] Nepřímo ukázala i na některé mezery v materiálové základně poznávání dějin českého jazyka, vývoje jeho stylů atd. Týká se to hlavně nedostatku autorských slovníků nebo aspoň lexikologických konkordancí, který se jeví zvlášť výrazně při porovnání se situací jinde (srov. pozn. 60 na s. 52 Vašákovy práce).

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 2, s. 95-101

Předchozí Karel Pech: Zvukové prvky řeči a jejich význam při komunikaci

Následující Eva Pokorná: Vlastní jména v Česko-slovenském slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1