Příručka české textologie

Milena Rulfová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pro všechny vědní disciplíny, jejichž předmět poznání je vázán na graficky zachycené jazykové projevy, jako je literární věda, jazykověda, historie, má mimořádnou důležitost otázka spolehlivosti a textové autentičnosti vydávaných památek. Spolehlivá a všestranně vyhovující ediční praxe není však možná bez propracované a promyšlené textologické teorie a bez vypracování vyhovujících edičních zásad.

Česká ediční praxe dosáhla za posledních dvacet pět let vynikající úrovně, jak pokud jde o vydávání památek starší české literatury, tak o vydávání památek novočeských. Avšak teoretická základna této činnosti, vytvářející se postupně zvláště při přípravě jednotlivých svazků Národní knihovny [143]a české řady Knihovny klasiků, zůstávala zatím širší veřejnosti, a to i odborné, více méně skryta.[1] O to víc lze vítat, že kolektiv pracovníků Ústavu pro českou literaturu ČSAV (nyní Ústav české a světové literatury ČSAV) získané textologické poznatky soustavně zpracoval, shrnul praktické ediční zásady a vydal je v knižní formě.[2]

Knížka je určena jak odborníkům z jednotlivých oborů, které do textologie zasahují, tak i nakladatelským redaktorům, praktickým editorům, studentům atd. Její společenská užitečnost a potřebnost se dobře projeví zvláště v dnešní době, kdy se okruh nakladatelství, která vydávají novočeskou beletrii, rozšířil a kdy v těchto věcech panují v mnoha směrech značné nejasnosti (jak lze potvrdit i z praxe jazykové poradny Ústavu pro jazyk český).

Výklady příručky směřují v konečném cíli k získání tzv. kanonického textu, tj. textu plně odpovídajícího autorovu záměru. Čtenář se seznámí s praktickou i teoretickou problematikou shromažďování a kritiky pramenů díla, s podstatnými znaky různých typů vydání (vědeckých, čtenářských, vydání pro děti), se zjišťováním historie textu v jeho pohybu, stanovením výchozího textu a s jeho úpravou pro vydání, s problémy vznikajícími při rozvržení díla do svazků, s možnostmi různých typů uspořádání jednotlivých svazků a s přípravou komentáře, zvláště při vědeckém vydání textu. Připojen je i nástin vývoje novočeské ediční praxe od obrození (zahrnující případně i základní údaje o zásadách vydávání umělecké literatury na Slovensku).

Uvítat lze i to, že knížka obsahuje v příloze (s. 137—170) zevrubný návod pro pravopisnou a jazykovou úpravu textu. Jsou tu shrnuta pravidla, která vycházejí z rámcových zásad stanovených po druhé světové válce Českou akademií věd a umění[3] a která se doplňovala, rozšiřovala, obohacovala a zpřesňovala v průběhu další ediční praxe řízené Ústavem pro českou literaturu. Význam těchto zásad je dvojí: jednak spočívá v tom, že se jimi vytváří zábrana před libovolným a neodpovědným zasahováním do autorova jazyka, jednak je v tom, že se literární text se zřetelem na běžného čtenáře úpravou zbavuje všech formálních znaků, které čtenáři text oddalují a při vnímání díla působí rušivě. Přitom tato pravidla nejsou primitivně přímočará; autoři knížky ukazují a na bohatém konkrétním materiálu dokládají, jak je nutné obecné zásady aplikovat vždy s ohledem na specifické jazykové vlastnosti [144]daného textu i celého autorova díla. Postupně se v příloze probírají jevy čistě pravopisné, kvantita samohlásek, úpravy týkající se kvality hlásek, tvaroslovné jevy, syntaktické problémy a nakonec jev zvláště složitý, totiž interpunkční úpravy. Tyto výklady nejen jsou užitečné svou instruktivní hodnotou pro editory, ale zároveň přinášejí i mnohé zajímavé jednotlivosti pro poznání vývoje nové češtiny. Zároveň z nich lze vyčíst i to, co by bylo zapotřebí v poznání dějin nové češtiny ještě vykonat (zvl. se to týká potřeby co nejrozsáhlejšího popisu a rozboru změn a vůbec variability kvantity, zvláště v obrozenské češtině).

Užitečný pro praxi je i připojený seznam nejdůležitějších jazykových pomůcek, které mohou editorovi českého textu při práci sloužit. Škoda, že tento seznam nebyl pojat mnohem šíře a nezahrnul i práce encyklopedické, biografické, historické, prameny pro poznání dobových reálií atd.

Jak už plyne z toho, co bylo řečeno, pokládáme vydání ediční příručky samo za dobrý ediční čin. Je svědectvím o úspěšné práci našich textologů a dokladem hodnotných výsledků cílevědomě pracujícího kolektivu.

---

[1] Informaci o této problematice přinesla NŘ (38, 1955, s. 183n.) v čl. R. Havla; teoretické problémy textologie byly řešeny za účasti zahraničních odborníků z SSSR a Polska na zvláštní konferenci, svolané textologickou komisí při Mezinárodním komitétu slavistů; materiál z tohoto zasedání přinesl časopis Česká literatura 14, 1966, s. 7—62.

[2] Editor a text, úvod do praktické textologie, red. R. Havel a B. Štorek, Čs. spisovatel, Praha 1971, 179 s.

[3] Srov. Věstník České akademie věd a umění 1947, s. 64—68.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 3, s. 142-144

Předchozí Josef Kolařík: Chloupkovy Aspekty dialektu

Následující Miloš Dokulil: Mluvnice češtiny pro Seveřany