Časopis Naše řeč
en cz

Zvukové prvky řeči a jejich význam při komunikaci

Karel Pech

[Články]

(pdf)

-

Otázkami jazyka a řeči se stále více a stále častěji zabývají kromě lingvistů také pracovníci z oblasti akustiky, spojovací techniky, fyziologie, psychologie, psychiatrie, pedagogiky, sociologie a řady dalších vědních odvětví. Zájmy nelingvistických oborů a odborníků o jazyk a jejich různé metodologické přístupy vyvolávají různé reakce u lingvistů, hlavně při zkoumání mluvené podoby jazyka. Na novou situaci reaguje i lingvistická terminologie. Tak býváme stále častěji svědky toho, že i lingvisté začínají používat termínů, které v jazykovědě nebyly dříve běžné, a naopak příslušníci nelingvistických oborů se stále více přibližují zájmům vlastní jazykovědy. Řešení otázek jazyka a řeči mívá stále častěji mezioborový charakter. Z takovéhoto hlediska bych chtěl upozornit na některé jevy, které úzce souvisejí s problematikou jazykového dorozumívání, procesu komunikace, především s její zvukovou stránkou.

Nejsou zatím souborně popsány všechny faktory, které se podílejí na příjmu, přenosu, zpracování a uchování řečového signálu a které usnadňují pochopení zprávy. V každodenní praxi můžeme totiž kromě běžného, standardního dorozumívání lidí pozorovat také dva poněkud zvláštní jevy: Značně porušený řečový „kód“ zprávy nebrání příjemci, aby tuto zprávu bez velkých obtíží přijal, a naopak, zpráva nebývá vůbec přijata a pochopena, ačkoli její realizace (fyzikální parametry jejích jednotlivých složek, jejích stavebních prvků — vokálů a konsonantů, stránka lexikální i gramatická) byla téměř bezvadná.

Jako příklady porušené, deformované, až neúplné zprávy lze uvést případy komunikace dvou nebo několika jedinců pracujících v nad[90]měrném hluku (v dílně, na letišti, na nádraží apod.) nebo jedinců dorozumívajících se na velkou vzdálenost, dále jedinců, z nichž jeden nebo oba trpí vážnými řečovými vadami, jako je huhňavost, breptavost, koktavost, důsledky rozštěpu patra, jedinců, kteří nedbale vyslovují nebo mluví překotně. K deformaci dochází i tehdy, jestliže jeden z účastníků používá cizího jazyka a přitom jeho lexikální a mluvnické složky závažným způsobem porušuje.

Ve všech uvedených případech však může komunikace probíhat téměř nerušené a nemusí docházet k výraznému nedorozumění. Téma rozhovoru však musí být oběma stranám obsahově přístupné a nesmí klást vysoké nároky na zpracování. Oběma stranám musí být předmět jednání známý, blízký, nebo brzy po započetí rozhovoru musí být možno jeho téma alespoň odhadnout. Řada redundantních, nadbytečných prvků (jako je např. zájmeno osobní a koncovka příslušné osoby u slovesa apod.), které obsahuje každý slovní projev, ale také celkový postoj mluvícího jedince, intenzita jeho hlasu, intonace, melodie a tempo řeči umožňují příjemci exspektanci (očekávání určitého směru ve vývoji předávané zprávy) a také predikci (předpověď jejího pravděpodobného obsahu a významu). Přitom se počet možných variant vývoje průběhu rozhovoru postupně snižuje. Každé bližší slovní vysvětlení vede postupně ke stále lepšímu, až nakonec k úplnému pochopení významu přijaté zprávy.

Často býváme svědky toho, že význam slova nebo slovního spojení, věty nebo celé promluvy je soustavně zpevňován, podpírán a upřesňován jednak kontextem, jednak doplňujícími nebo vysvětlujícími výrazy, jednak modulovanou intenzitou, melodií, emfází, nebo i kontrolními dotazy, zda příjemce zprávě bezpečně porozuměl. Zamýšlený význam výrazu nebo vyjádření je často doprovázen, zajišťován, nebo dokonce převracen zabarvením hlasu, intenzitou, intonací apod. Víme např., že věta Ty jsi ale chytrák! může mít několikerý význam podle toho, jak ji mluvící jedinec prezentuje. Může být projevem uznání intelektuálních schopností druhého, jeho chytrosti, ale též vychytralosti, může však znamenat i úplný opak. Známé jsou i takovéto situace: Někdo klepe v noci na okno. Na dotaz Kdo je to? odpověď příjemci této kusé informace zpravidla stačí k tomu, aby podle zabarvení hlasu atp. poznal, o koho jde, a podle způsobu vyslovení (napětí, emfáze, naléhavosti a dalších zvukových charakteristik) mohl organizovat svou odpověď nebo reakci a vyjádřit svůj postoj k situaci.

Tyto velmi významné a závažné prvky mluvené řeči se učí dítě [91]rozeznávat již v průběhu osvojování si mateřského jazyka. Dovede podle velmi jemných zvukových odstínů v hlase rodičů, sourozenců a ostatních příslušníků svého sociálního prostředí hodnotit obsah komunikace a odhadovat vyhlídky na realizaci svých požadavků a potřeb, dovede z těchto odstínů „vyčíst“ kladné i záporné stanovisko. Tyto prvky dítě pevně zabudovává do repertoáru svého řečového kódu, dobře jim rozumí a dovede jich samo také vhodně využívat. Důkazů pro to máme mnoho.

Ve druhé skupině jsou případy opačného charakteru. Na začátku každého studijního roku jsou téměř všechny posluchárny na vysokých školách zaplněny vědychtivými studenty. V průběhu semestru však jejich zájem ochabuje. Někteří studenti odpadnou, protože nestačí zvládat vzrůstající složitost přednášené látky, někteří však celkem oprávněně uvádějí jiné důvody: Přednášející mluví tak potichu, že jeho hlas (a tím také obsah jeho přednášky) mohou vnímat pouze ti, kteří sedí v první, maximálně ve druhé řadě. Jiným důvodem ochabujícího zájmu může být překotná řeč přednášejícího, špatná výslovnost a tím také zhoršená srozumitelnost. Některé otázky příjmu, zpracování a uchování informace jsme se pokusili experimentálně řešit. V psychologické laboratoři Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV jsme kolem šedesátého roku prováděli pokusy převážně s dětmi školního věku. Pokus byl modifikovanou variantou pokusů N. I. Krasnogorského. Zkoumali jsme tehdy význam motorické (pohybové) složky řeči při vytváření paměťové stopy v procesu učení. Teoretické závěry, k nimž jsme na základě těchto pokusů dospěli, byly pak ověřovány v praxi. Přitom se na nás nejednou obraceli s prosbou o radu rodiče dětí, které měly ve škole soustavně neúspěch, ačkoli jejich intelektuální předpoklady nebyly špatné. V některých případech šlo dokonce o děti nadprůměrné. U převážné většiny těchto dětí vyšla najevo obdobná skutečnost: domácí prostředí bylo doslova přetíženo zvukovými podněty a informacemi. V inventáři rušivých vlivů byly zpravidla prudké a chronicky se vyskytující výměny názorů obou rodičů (nejčastěji v předrozvodovém stadiu), zásahy prarodičů, zvláště babiček, jejich nadměrný zájem o zaostávající dítě. Neustálé výtky, výčitky, výzvy, doporučení a výhrůžky, nabádání dítěte k soustavnějšímu učení vytvářely spolu s postupným poklesem výkonu a prospěchu dítěte ve škole začarovaný kruh. Nezanedbatelný vliv mělo také mimořádně hlučné prostředí bytu; okna do rušné ulice, celodenní akustické pozadí spuštěného rádia, které bylo k večeru vystřídáno televizí. Nepřetržité bombardování [92]nervového systému dítěte intenzívními akustickými podněty vyvolává u většiny dětí obrannou reakci: jejich nervový systém se proti nadměrnému zvukovému dráždění ohradí tím způsobem, že přestane zvukové podněty registrovat. Situace připomíná známý výrok klasika bádání v oblasti fyziologie slyšení C. Wernickeho: „Pacient slyší, ale nevnímá“ (jde o tzv. senzorickou hluchotu neboli o senzorickou afázii). Vyloučení příjmu zvukových podnětů není omezeno pouze na prostředí, které obrannou reakci vyvolalo. Reakce se generalizuje, zevšeobecní a dítě „vypíná“ příjem zvukových informací nejen doma, ale i ve škole. Při vyučování se chová netečně, dopadající slovní informace vyučujícího jsou pro ně jen neurčitou zvukovou kulisou, dítě sedí a sní. Většina takto postižených dětí zpravidla mluvila tiše, monotónně, bez výrazných modulací intenzity a melodie řeči.

Po rozpoznání pravé příčiny a po omezení nadměrného zvukového dráždění došlo ve všech případech téměř bezprostředně ke zlepšení. Děti změnu k lepšímu ochotně přijaly, ke své vlastní radosti a k uspokojení rodičů i učitelů brzy ztrátu vyrovnaly. Dodatečným průzkumem jsme pak zjistili, že k přetěžování sluchového analyzátoru — ucha — dochází také někdy ve třídách základních škol. Učitel ve snaze zdůraznit význam učební látky, zajistit dobrý poslech pro všechny žáky a přehlušit drobné rušivé projevy neklidu dětí mluví soustavně, po celou vyučovací hodinu, nadměrně silným hlasem (fortissimo). Také velmi vysoký, nepříjemně zabarvený ženský hlas, překotná řeč, nepečlivá artikulace, stavy chronického rozčilování, opakovaných výtek a výčitek z úst pedagoga, hovořícího po celou dobu školní výuky, může vést k tomu, že některé děti, zvláště děti slabší nervové konstituce nebo děti, které jsou zvukově zatěžovány nadměrně i doma, podlehnou zvukovému přetížení a pokusí se je nějakým způsobem omezit nebo eliminovat. Případ sedmiletého děvčátka, které trpělo denně před odchodem do školy nepředstíranými bolestmi bříška, to dokládá. Pečlivé vyšetření odhalilo pravou příčinu potíží: „Když ona soudružka učitelka křičí!“ Na bližší dotaz, zda se toto křičení týká přímo jí, dívka bez váhání odpověděla: „Ne, křičí přece na Vaška!“ Tato zvuková stimulace vyvolala prudkou obrannou reakci dětského organismu. Některé děti kompenzují nepříznivé účinky nadměrného zvukového dráždění ve škole i doma tím, že „zlobí“. Tento univerzální pojem, jehož obsah nikdo z rodičů ani učitelů nemůže přesně definovat, je ve velké většině případů odrazem obranné reakce organismu dítěte, jehož cho[93]vání je zpravidla záměrně a provokativně v rozporu s tím, co od něho dospělí očekávají.

Řeči používá člověk primárně k tomu, aby požádal svého druha o pomoc, aby ho upozornil na blížící se nebezpečí, aby ostatním sdělil své dojmy, své zkušenosti, nebo aby přejímal zkušenosti druhých. Lidská řeč tak většinou napomáhá zachování existence jedince i druhu. Jsou však na druhé straně případy, kdy řeč těmto účelům neslouží. Naopak. Řečovými podněty lze vyvolat někdy reakce, které existenci života neprospívají, které ji mohou i ohrozit. Jako příklady bychom mohli uvést vleklé a prudké spory, v jejichž pozadí jsou neadekvátní, nepřiměřené emocionální důvody a motivy. Řeč pak při takovéto komunikaci hraje úlohu zápornou, v jejím průběhu se rozčilení mluvícího jedince prohlubuje, vztahy mezi lidmi se zhoršují a znesnadňují. K fyziologickým důsledkům rozčilení zpravidla dochází právě na základě verbálního projevu nebo v jeho průběhu. Nešetrné, netaktní sdělení, které se týká skutečnosti člověku nepříjemné, např. nemoci nebo nějaké katastrofy, může vyvolat prudkou reakci, která může být na pokraji snesitelnosti, na pokraji zachování samotného života. Řeč tedy neslouží pouze dorozumění, ale může být rovněž zdrojem nedorozumění, může vyvolat reakce, které působí proti přirozeným snahám o zachování života. Svědčí o tom naše každodenní zkušenosti, je o tom mnoho zmínek i v literatuře. Uveďme alespoň dva příklady: „ … Ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění,“ zasvěcuje liška malého prince do složitých problémů přátelských vztahů, štěstí a lásky a odpovědnosti za ně. (Antoin de Saint-Exupéry: Malý princ, Praha, 1977.) Že je velmi obtížné správně vyjádřit svou myšlenku slovy, napsal kdysi A. France: „ … Člověk neřekne nic z toho, co by říci chtěl. Pravda, dovede promluvit. Jenže mluvit, psát, jaká je to bída. Když se člověk zamyslí, jsou tak ubohé ty drobné znaky, z nichž se tvoří slabiky, slova, věty. Co se stane z myšlenky, vyjádříme-li ji těmito lidskými hieroglyfy, jež jsou obecně srozumitelné a zároveň fantastické?  … Rozumět, to znamená překládat. Existují možná krásné překlady, ale věrné překlady neexistují. Co z toho mám, že se lidé obdivují mým knihám, když se vlastně obdivují jen tomu, co si do nich sami vložili …“

I když myšlenky obou zmíněných autorů mají nesporně širší a přenesený význam, signalizují složitost nástroje mezilidské komunikace — jazyka a jeho užívání v řeči. Je nutné věnovat řeči soustavnou [94]pozornost, stále ji pěstovat a kultivovat, abychom uměli a mohli své myšlenky co nejvýstižněji a nejúčinněji vyjadřovat.

Zpětné působení řeči na samého jejího uživatele naznačuje i výrok Publia Syra, herce a autora různých sentencí, žijícího v 1. století před naším letopočtem: „Řeč je zrcadlem duše; jak člověk mluví, takový je.“ Člověk by se měl soustavně do tohoto svého zrcadla dívat. A podle aktuálního obrazu pak také regulovat, korigovat své reakce i své jednání, a to jak pro své vlastní uspokojení, tak i k užitku a prospěchu ostatních lidí.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 2, s. 89-94

Předchozí Jan Petr: K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku

Následující Milena Rulfová: Kniha o určování autorství

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1