Jazykovědci NDR o normě v jazyce

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník Normen in der sprachlichen Kommunikation (Berlín 1977, 289 s.) je reprezentativním souborem šesti studií jazykovědců z NDR. Tento 11. svazek řady Jazyk a společnost je poznamenán cílevědomou snahou shrnout problematiku (a částečně i historii) jazykových norem a jejich vztahů k pojmům, jako je systém, úzus, frekventovaný jev, kodifikace atp. Nejde tu však jen o pohled do minulosti ani o bohatou bibliografii a zhodnocení jejích položek. Všech šest autorů zároveň směřuje k zobecnění starších poznatků a k vypracování soustavné teorie jazykových norem. Východiskem sborníkových statí jsou teoretické úvahy, ale i četné konkrétní výzkumy povahy sociologické a jazykovědné.[1]

Ve shodě s pojetím, které převažuje v české a slovenské jazykovědě a které bylo vypracováno především B. Havránkem a propracováno jeho pokračovateli,[2] zdůrazňují sborníkové stati především objektivní povahu jazykové normy. Normu chápou němečtí autoři jako abstraktní regulační činitel existující v živém jazyce a řídící zákonitosti jeho fungování a rozvíjení. Tento základní přístup k jazykové normě obohacují ještě o další hlediska:

1. Normy jsou produktem opakované společenské činnosti.[3] Normy jazyka jako zvláštní případ těchto společenských norem se proto vztahují nejenom na jazyk jako na hotový nástroj dorozumívání, ale i na samý průběh tohoto dorozumívání. Považují tedy za výstižnější mluvit spíše o normách jazykově komunikačních, které chápou jako určitá „myšlenková ustanovení“ vyžadující jistý způsob jednání a zároveň navozující jeho očekávání. Tyto normy vymezují autoři sborníku jako abstrakce získané zobecněním pravidelností jazykově komunikační činnosti.

2. Protože normu lze ztotožnit jednak se zákonitostí ležící uvnitř každého jazykového útvaru, jednak s potřebou přiměřenosti sdělení konkrétní situa[44]ci,[4] vyskytuje se ve sborníku pojem jazykově komunikační normy v množném čísle. Norma tedy neexistuje pouze ve spisovném jazyce, to je tam, kde byla zachycena a vyjádřena prostřednictvím kodifikačních příruček, ale má podle autorů sborníku působnost daleko širší a obecnější. Podle nich existují normy nářeční, nadnářeční, ale také normy konverzace, normy veřejných projevů s různým stupněm oficiálnosti atp.[5] Norma spisovná tu ovšem zaujímá osobité postavení, protože se vytváří a vyvíjí působením teoretických zásahů a vědomé regulující činnosti. Každá norma zároveň vyvolává jistá očekávání podmíněná kulturními tradicemi té které společnosti. Odchylky od těchto očekávání bývají dokonce postihovány sankcemi, i když pochopitelně jen způsobem ve sféře společenské závaznosti obvyklým, např. nechutí porozumět, posměchem, vyvoláním záporného postoje vůči mluvčímu.

Obecně rozlišují autoři sborníku komunikační normy (a) implicitní (ty lze ztotožnit se zkušenostmi řídícími produkování a přijímání /očekávání/ promluv) a (b) explicitní (formulované v podobě společensky závazného předpisu, tj. kodifikované). Kodifikace je tedy historicky podmíněným poznáním objektivně existujících zákonitostí v jazyce — norem. Stručně shrnuto, norma existuje v jazyce samém, nikoli v normativních příručkách, které obsahují pouze kodifikaci, tj. vědeckým poznáním zjištěný odraz normy. Explicitní normy vymezují náležitost určitého chování (Sollnormen), implicitní normy mají povahu popisnou a konstatující (Istnormen), můžeme je považovat za mechanismus uvádějící v chod určitou opakovanou činnost. Vztah mezi explicitními a implicitními normami je současně vztahem mezi individuální zkušeností a zpředmětněním této zkušenosti formou kolektivních předpisujících poznatků.

Tyto obecné zásady se z různých hledisek osvětlují v celém sborníku. Teoreticky a historicky je zaměřena úvodní stať W. Hartunga K obsahu pojmu norma v jazykovědě (s. 9—69). Zdůrazňuje se tu především mnohost jazykově komunikačních norem jako důsledek mnohosti situací, v nichž se řečový akt uskutečňuje. K základním typům a složkám těchto situací podle Hartunga náleží:

a) různé oblasti společenského života, v nichž se projevuje vyhraněná nebo zvláštním způsobem organizovaná jazyková komunikace a soustava jí slou[45]žících výrazových prostředků (funkční jazyky správy, hospodářství, masové komunikace, pracovní sféry atp.),

b) komunikační role (a) ustálené, které souvisejí s určitým povoláním (učitele, novináře, prodavače), (b) krátkodobé, přechodné (diskutující, mluvčí kolektivu),

c) jevy spojené s lineárním průběhem řečového aktu (úvod; stať; závěr vystoupení; odbočení od lineárního průběhu výkladové linie — exkursy, digrese; pozdravy při vítání, rozloučení),

d) vzájemné vztahy mezi komunikujícími partnery (zdvořilostní, formální, přátelské),

e) předmět komunikace a postoj k němu (vážný, ironický, vřelý, distancující),

f) komunikační záměry, zvláště ty, které směřují k stereotypnosti vyjádření (blahopřání, prosby, omluvy, argumentace).

Všechny tyto situační typy se podílejí na vymezování jazykově komunikačních norem tak, že vytvářejí určitý soubor zvyklostí a očekávání, a to pokud jde o užití některé z existenčních forem jazyka (spisovné, obecné češtiny, nářečí) i pokud jde o volbu a uspořádání jednotlivých výrazových prostředků. Znalost jazyka je pak totožná nejenom s tzv. kompetencí jazykovou (tj. se schopností spojit zvolené významy s odpovídající výrazovou stránkou jazyka), ale i s kompetencí komunikační,[6] tj. se schopností užít jazyka přiměřeně k dané situaci, vědět kdy a za jakých okolností jsou určité výrazy nutné, možné nebo vyloučené.

Historický přehled zdrojů, který pro jeho užitečnost zde shrnujeme poněkud podrobněji, začíná u Paulových Principů dějin jazyka (r. 1880). Paul rozebíral problematiku normy ve spojitosti s pojmem úzus. Nejen normu, ale polemicky vůči starším názorům i úzus považoval za jevy abstraktní. Úzus neztotožňoval s jazykem individua (idiolektem), nýbrž s průměrem jazyků společenských skupin (sociolektem). V normě spatřoval jev ideální povahy, vymezený na základě vlastnosti předpisovat utváření budoucích promluv. Norma je u Paula řízena územ, nikoli však územ všech mluvčích, ale určité společenské vrstvy. Představu mnohosti norem předjímal rozlišováním normy jazyka mluveného a normy jazyka psaného.

Vztah mezi individuálním a kolektivním položil do základů svého chápání normy i de Saussure. Ze sociologického učení E. Durkheima (1858—1917) převzal vymezení normy jako průměru existujících a mož[46]ných promluv, jako „sociální krystalizace“ jazykově komunikační činnosti.[7] Takovou normou, zobecňujícím vzorem individuálních řečových projevů, je de Saussurovi kolektivně závazný jazykový systém, oblast langue.

Výklady o normě jsou obsaženy i v učení vedoucího představitele dánského strukturalismu L. Hjelmsleva. Podle něho vznikají abstrakcí konkrétního řečového aktu tři interpretace jazyka:

— schéma, tj. čistá forma jazykových výrazů a vztahů mezi nimi, nezávislá na materiální (zvukové, grafické) podobě ani na sociální příslušnosti uživatelů jazyka,

— úzus, tj. množina reálně pozorovatelných jazykových zvyklostí, které jsou přijímány kolektivem určitých uživatelů,

— norma, tj. materiální, od dílčích výjimek a odchylek osvobozená podoba jazykových výrazů užívaných ve vymezeném, sociálně charakterizovaném prostředí.

Úzus i norma jsou realizací schématu, nacházejícího se na nejvyšším stupni abstrakce. Zatímco však úzus (nejméně abstraktní člen trojice) se na utváření každého řečového aktu bezprostředně podílí, je norma — v Hjelmslevově pojetí — postradatelnou fikcí, určitým stupněm poznání jazyka.

Na de Saussura a na Hjelmsleva navazuje svými výklady E. Coseriu. V jeho trojici „systém — norma — řeč“ stojí člen první, abstraktní soustava funkčních invariant, v zásadním protikladu vůči členu třetímu, zobecněnému souhrnu jednotlivých řečových aktů. To znamená, že v průběhu dorozumívání užívají mluvčí i posluchač jazykových podob utvářených v souhlase s ustálenými a tradičními modely. Tyto modely se ve svém souhrnu nazývají normou. Systém jazyka je tedy systémem možností, z nichž mluvčí vybírá s ohledem na funkci svého projevu, norma je systémem realizací, jež jsou řízeny působením sociálních, zvláště pak kulturních tradic.

Jako protipól abstraktně sémiotickému přístupu Hjelmslevovu a Coseriovu staví Hartung funkční východiska pražské školy. Za přednost těchto východisek považuje rozvinutou tradici praktické péče o jazykovou kulturu. Zdrojem normy je úzus, který — na rozdíl od názorů uvedených výše — se chápe jako bezprostřední, konkrétní užití jazyka u jednotlivých mluvčích. Důležitou vlastností normy je její pružná stabilita, tj. rovnovážný vztah mezi tendencemi k neměnnosti, ustálenosti na straně jedné a k proměnlivosti, vývojové dynamice jazykových jevů na straně druhé. Proto norma jazyka není abstraktní a univerzální, ale mění se v čase i v prostoru vytyčeném jazykovým povědomím jednotlivých mluvčích. Tento pohled je [47]vyjádřen Stichovou definicí normy[8] jako souboru obecně uznávaných, kolektivně přijímaných a respektovaných jazykových prostředků, schémat a principů.

Na závěr svého historického přehledu uvádí Hartung názory sovětských lingvistů na otázku normy (N. N. Semeňukové, V. I. Koduchova, V. G. Kostomarova, B. S. Švarckopfa, V. A. Ickoviče, L. I. Skvorcova a dalších). Hartungovi i ostatním autorům sborníku je nesporně blízký Skvorcovův požadavek studovat normu ve vývoji, odhalovat její společenskou podmíněnost a ukazovat závislost normy na vývojových proměnách jejich uživatelů a pozorovatelů. Sborníkové stati se hlásí i k názoru Kostomarova, Švarckopfa a Leont’jeva, že normy jsou jevem komplexním a že zahrnují řadu variant závislých na sdělném prostředí, na sociální a místní příslušnosti mluvčích a ještě na dalších činitelích. Toto pojetí současně zdůvodňuje a podporuje existenci variantních a dubletních řešení a kodifikací.

Další stati sborníku rozvíjejí hlavně problematiku normy v oblasti řečové činnosti. Ch. Schwarzová (Rozšíření lingvistického pojetí normy při zkoumání jazykově komunikačních procesů, s. 70—101) chápe jazykově komunikační činnost jako nedílnou součást sociálního jednání v určitých, většinou ustálených situacích. Jádro stati spočívá v charakterizování činitelů, které tuto činnost vymezují a řídí. Řadí se sem /a/ činnost, v jejímž rámci se sděluje, /b/ vzájemný vztah mezi komunikujícími partnery, /c/ časové a /d/ prostorové zařazení komunikace. Tento přehled, jakkoli zajímavý, je zjevně neúplný (mezi citovanými činiteli přinejmenším chybí téma řeči a postoj k němu), lze však mít za to, že výklad Schwarzové (zde většinou omezený na materiál a popis cizích prací) otevírá dveře materiálovým výzkumům, které by ukazovaly, jaká komunikace se u jednotlivých kultur a v různých situacích očekává. Postrádáme tu však osvětlení zásadního protikladu mezi komunikací vázanou na situaci (např. v ustálených typech rozhovoru mezi prodavačem a kupujícím, mezi lékařem a pacientem, při komunikaci umožňující nebo přímo organizující průběh pracovní činnosti) a komunikací na situaci bezprostředně nevázanou. Jde tu o problematiku, jíž se zabývá etnolingvistika, zatím — ve shodě se zaměřením svých tvůrců — převážně zkoumající oblasti kultur Evropanům vzdálených. Rozdíly mezi komunikačními zvyklostmi (a očekáváními) u mluvčích blízkých kultur, a dokonce i v rámci jednoho jazyka však ukazují, že problematika řešená Schwarzovou je závažná pro nauku o jazyce i pro její aplikace, např. na vyučování mateřskému i cizímu jazyku. Vždyť ovládnout jazyk neznamená jenom osvojit si znalost jazykového systému, ale také umět užívat jeho variant přiměřeně k prostředí a k rolím, jež zastávají komunikační partneři.

Komplexem otázek souvisejících s přiměřeností jazykové komunikace [48]sdělné situaci se zabývá B. Techtmeierová (Komunikační adekvátnost jazykových promluv, s. 102—162). Zevrubně rozebírá různé oblasti, v nichž se možnost volby přiměřených výrazů uplatňuje. V zásadě rozlišuje přiměřenost jako hledisko ovlivňující utváření (produkování) a jako hledisko ovlivňující přijímání (porozumění, interpretaci) jazykového projevu. Do první skupiny náleží rozhodnutí, zdali vůbec komunikovat, o čem, za jakým účelem, jaký útvar národního jazyka zvolit (spisovný, některý z útvarů nespisovných, smíšený), jakých variant užít v rámci možností daných gramatikou, slovní zásobou, výstavbou textu. Do druhé skupiny náleží všechny varianty rekonstrukce sdělného záměru posluchačem, jeho jazykové i mimojazykové reakce (tj. replika nebo odpovídající jednání, resp. změna jednání) atp.

Autorčino pojetí přiměřenosti je překvapivě blízké užitím termínu aptum[9] v rétorikách antických autorů. Ostatní obdobné termíny mají významový rozsah nesporně užší, protože nezahrnují dorozumívací proces vcelku, ale pouze určité stránky jazykového systému. Gramatická správnost a významová přijatelnost (v Chomského terminologii grammaticality a acceptability) se týkají pouze správného užití mluvnických a slovníkových podob, aktualizace (novost, neotřelost) a automatizace[10] se omezují na stylistické hodnocení jazykových výrazů.

Předpoklady komunikační přiměřenosti jsou podle Techtmeierové /a/ reálné zhodnocení činnosti, k níž se komunikace váže (řeč např. může některou činnost organizovat, jinou opět rušit), /b/ poznání rolí komunikačních partnerů a pravidel, v nichž se tyto role uplatňují nebo mění (zvednutí ruky ve škole), /c/ přihlédnutí k činitelům utvářejícím komunikační prostředí.

Ze všech sborníkových statí je zaměření stati Techtmeierové poměrně nejširší a zahrnuje i pojem pravdivosti sdělení, tj. přiměřenosti komunikace společenskému poznání.[11] Tady ovšem autorka vykročila nejen za hranice jazykovědy, ale i obecné teorie komunikace, která od obsahové stránky sdělení rovněž odhlíží. Z metodologického hlediska se tato šíře jeví jako [49]nevýhodná, protože zahrnuje příliš velké množství oborů, filozofií a logikou počínaje, sociologií sdělování a jazykovědou konče. Analyzujeme-li však jazykový projev i jednotlivé fáze jeho přípravy a stylizace jako celek, vidíme, že sblížení různých pohledů na jazykovou komunikaci má své oprávnění praktické (zvl. didaktické) i teoretické.

H. Schönfeld (K úloze existenčních forem jazyka v jazykové komunikaci, s. 163—208) zkoumá uplatnění spisovných a nespisovných útvarů v jazykové komunikaci mluvčích v NDR. Na základě předchozích materiálových výzkumů se podrobně zabývá situací v průmyslových podnicích. Porovnává hodnotící výroky náhodně zvolených představitelů jednotlivých pracovních kategorií s jejich vlastním územ a soustřeďuje se přitom na některé typické jevy, v nichž se projevuje rozkolísanost spisovné normy. Dospívá k závěru, že spisovný jazyk (s normou šíře chápanou, tedy v podstatě hovorový jazyk spisovný) zůstává prestižní formou jazykového dorozumívání, zatímco venkovské a městské dialekty (v daném výzkumu zvl. „berlínština“) jsou hodnoceny záporně, a to jak při užívání v rodině, tak na pracovišti. Skutečně pozorovaný úzus se tomuto přání blíží, i když za ním — někdy dost značně — zaostává.

R. Herrmannová-Winterová Sociolingvistická hlediska empirických šetření týkajících se jazykové variantnosti, s. 209—246) zkoumá obdobným způsobem jazyk mluvčích v Greifswaldu a okolí. Její práce směřuje k zjištění statisticky významných souvislostí mezi vybranými jazykovými jevy (v oblasti slovníku, tvarosloví, tvoření slov a skladby) a sociálními kategoriemi mluvčích (věkem, pohlavím, místem původu a stupněm vzdělání).

Závěrečná stať J. Donatha (Úvahy nad sémantickou normou dominantních termínů v oblasti materiální výroby, s. 247—279) se soustřeďuje na ideologický kontext termínů souvisejících s hospodářskou politikou NDR, jako např. socialistické soutěžení, racionalizační brigáda, kolektiv novátorů atp. Náležitý rozvoj komunikační aktivity spatřuje v tom, do jaké míry si mluvčí osvojuje „sémantickou normu“ těchto termínů, tj. soubor všech významových vztahů a odstínů, které při jejich užití vystupují do popředí. Úloha dominantních termínů zároveň spočívá ve zvyšování kultury pracovní činnosti a jejím prostřednictvím i v účinném ovlivňování společenského vědomí.

Celkově lze recenzovaný sborník hodnotit jako závažný a ucelený příspěvek k řešení problematiky jazykově komunikačních norem. Pracovní výsledky badatelů NDR zároveň ukazují, že těžiště jejich pozornosti se stále více přesunuje k problematice řečového projevu a prostředí, v němž se tento projev odehrává. Z této problematiky současně vyplývají četné důsledky pro kultivování jazykového projevu i pro školní výuku, v níž pěstování komunikační kompetence stále ještě ustupuje cvičením na kolísavé a přežívající jevy v normě jazykového systému.

---

[1] Snaha spojit teorii normy v jazyce s konkrétními materiálovými údaji získanými na základě metod statistických nebo sociologických je v poslední době patrná i v jazykovědě sovětské, srov. sb. Jazykovaja norma i statistika, Moskva 1977 (rec. NŘ 61, 1978, s. 262n.).

[2] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, Praha 1932, s. 32n., týž, Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur, Actes du 4e Congrès international de linguistes, Kodaň 1938, s. 152n., Al. Jedlička, K problému normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě), SaS 24, 1963, s. 9n., týž, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 52n.

[3] Obecnou problematikou společenských norem se nejnověji zabývá M. S. Bobněvová (Social’nyje normy i reguljacija povedenija, Moskva 1978, 309 s.). Společenské normy se tu charakterizují jako regulátory vzájemných vztahů mezi lidmi a jejich skupinami.

[4] Existenci normy v nespisovných útvarech zdůrazňují již představitelé pražské školy v letech třicátých. Pojetí komunikačních norem spočívajících v přiměřenosti (lat. aptum, řec. prepón) jazykového projevu sdělné situaci (prostředí, posluchačům) se utvářelo v antické rétorice již od dob Aristotelových. Vědomá snaha řečníka přizpůsobit projev situaci (tzv. řečnický oportunismus, řec. kaíros) je zřetelným rysem teorií řečnického projevu převažujících v období druhé sofistiky (2.—3. stol. n. l.).

[5] Význam tohoto nového pojetí jazykových, resp. jazykově komunikačních norem zdůrazňuje i J. Kuchař v stati Úkoly bohemistiky v socialistické společnosti, sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, s. 105.

[6] Pojem komunikační kompetence rozpracovává americký sociolingvista a etnolog jazykové komunikace D. H. Hymes, a to zvláště v stati On communicative competence (sb. Sociolinguistics, Penguin Books 1972, s. 269n., rec. v SaS 34, 1973, s. 269n.). Komunikační kompetenci se rovněž věnuje značná pozornost v pracích západoněmeckých, především u J. Habermase a u jeho spolupracovníků.

[7] Durkheim vymezuje normu jako chování, které je v souhlase s očekáváním určité společenské skupiny. Narušení norem se projevuje deviantností a společenskými anomiemi, tj. nejistotou či nesoudržností ustálených způsobů chování nebo jejich vědomým narušením.

[8] Ve stati Sprachnorm und Kodifizierung der Sprache in der sozialistischen Gesellschaft, sb. Linguistische Studien, řada A, seš. 9, 1974, s. 1n.

[9] H. Lausberg (Handbuch der literarischen Rhetorik I, Mnichov 1973, s. 508n.) definuje tzv. vnější aptum (též decorum, řec. prepón, srov. zde pozn. 4, též NŘ 59, 1976, s. 229n.) s odvoláním na Cicerona jako závislost řeči a jejích částí na prostředí, v němž je přednášena. Prvky toto prostředí utvářejícími jsou v učení antických autorů osobnost řečníka, posluchače, čas, místo, způsob a téma řeči. Jednotlivé typy narušeného očekávání se v antické rétorice podrobně klasifikovaly. Např. téma mohlo být vyloženo /a/ jednoznačně a přiměřeně (endoxon schéma), /b/ stavělo před publikum závažné otázky (amfidoxon), /c/ zaráželo publikum neobvyklostí (paradoxon), /d/ bylo vyloženo příliš zjednodušeně (adoxon), /e/ nebo příliš komplikovaně (dysparakoluteton) atp. — Vedle toho rozlišovali antičtí autoři ještě tzv. aptum vnitřní, tj. volbu přiměřeného výrazu pro daný obsah.

[10] Tuto dvojici termínů, která s pojetím přiměřenosti velmi úzce souvisí, autorka neuvádí.

[11] Toto hledisko, které zasahuje do noetické problematiky filozofie, je rozpracováno zvl. u G. Klause, Síla slova, Berlín 1972, čes. 1975.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 43-49

Předchozí Miloslav Sedláček: Zeměpisné názvy v novém Rusko-českém slovníku

Následující Ludmila Uhlířová: Problematika češtiny v Příspěvcích k bulharské a slovanské jazykovědě S. Ivančeva