O jazykové normě z hlediska statistiky
Alena Polívková, Jiří Kraus
[Posudky a zprávy]
-
Sborník prací sovětských autorů Jazykovaja norma i statistika (Moskva 1977, 300 s.) vycházející pod redakcí R. G. Piotrovského, L. K. Graudinové a V. A. Ickoviče představuje závažnou etapu na cestě sovětských jazykovědců za detailním, ale v celkové koncepci systematicky pojatým poznáním jazykové normy a skutečného úzu současné ruštiny.[1]
Autoři sborníkových prací, pocházející z různých pracovišť a lišící se [263]metodologií i pracovním zaměřením, si položili zajímavou otázku, nakolik může statistika pomoci k odhalení jazykové normy a jejího pohybu. Předností naprosté většiny statí je to, že nezjednodušují složitost vztahů mezi kvantitativně měřitelným územ a dynamikou normy, která je bezprostřednímu empirickému pozorování řečových projevů v zásadě skryta.
Důležitým rysem souboru předkládaných prací je dvojí pohled na otázky spojené s vymezením jazykové normy a z toho vyplývající i odlišné hodnocení možností, které se v této oblasti statistice naskýtají. První skupina autorů (kolem R. G. Piotrovského) rozlišuje normu (a) jako soustavu hodnot a pravidel ovlivňujících volbu určitého jazykového prostředku a (b) jako objektivně existující vzorec („etalon“) jevů, které svou vysokou frekvencí signalizují určitou zákonitost, řízenou pravidelnost výskytu. Pojem normy v prvním významu je spojen se statistikou rozhodovacích alternativ „1“ — přípustné (správné) užití, „O“ — nepřípustné (chybné) užití (přičemž desetinné zlomky mohou postihnout jevy do normy postupně pronikající nebo naopak mizející). Pojem normy v druhém, širším významu, vyjadřuje komplex jevů častých a zákonitých, např. považujeme-li frekvenční slovník za „normu“ rozložení slovní zásoby v určitém stylovém okruhu nebo v jazyce jako celku.
Druhá skupina autorů, soustředěná kolem moskevské lingvistky L. K. Graudinové, zvažuje možnosti užití statistických metod při studiu normy s jistou mírou kritičnosti. Proto také v úvodu svého článku „Statistické hledisko mluvnické normy“ cituje Graudinová názor předního sovětského lexikografa S. I. Ožegova, že „… jazyková norma není jevem statistickým, protože rozšířeným a často se opakujícím jevem může být, jak známo, i chyba“. (Podle toho je norma „jevem typickým, odpovídajícím podstatě určité, společensky a historicky podmíněné události…, a proto nemůže být ztotožněna se statistickým průměrem“.). Ovšem i přesto, že se Graudinová k uvedené formulaci v zásadě hlásí, považuje zcela oprávněně samo užití nemechanicky aplikovaných statistických metod při zvažování platnosti konkurujících jazykových prostředků za perspektivní a vyslovuje politování, že konkrétních prací z této oblasti je stále nedostatek.
Jisté rozdíly východisek obou uvedených skupin se odrážejí i v názvech dílčích oddílů sborníku. Autoři první skupiny zdůrazňují v oddílu Norma — systém — úzus již tímto názvem nutnost přiblížit se k uchopení normy z hlediska rozsáhlého statistického výzkumu situačně zakotvených textů, tedy z hlediska reálného úzu. Autoři druhé skupiny nazvali svůj oddíl Dynamika normy, chtějíce tak ukázat potřebu nekonvenčního statistického přístupu (např. časových řad a interpolací) k jevu, který se svou podstatou vymyká běžným požadavkům statistického rozboru na neproměnnost sledovaného souboru v čase. — Třetí oddíl, v němž převládá aplikovaná jazykověda, pak zahrnuje pod názvem Sociálně profesionál[264]ní aspekty normy zajímavou oblast řečové praxe (ortoepii hereckého projevu, kvantitativní vlastnosti technického projevu, sociální dialektologii atp.).
Z jednotlivých článků prvního oddílu, orientovaného převážně statisticky, zde upozorníme alespoň na některé. Přehledový výklad K. B. Bektajeva, L. I. Bělocerkovské a R. G. Piotrovského (Norma — situace — text a jazykovědné postupy jejich zkoumání, s. 5—42) vychází z kvantitativního popisu konkrétních textů a hledá obecné zákonitosti („normu“) rozložení slov a slovních spojení. Svá tvrzení autoři dokumentují na různých frekvenčních slovnících ruštiny. Text se tu chápe jako náhodný proces řazení slov řídící se statistickými zákony. Je pochopitelné, že tyto zákony se projevují hlavně u slov častých, spojek, předložek, pomocných sloves, jmen s obecným významem, kdežto slova řidší více podléhají stylovým záměrům autora a tématu. Konkrétní stylostatistický výzkum pak spočívá buď v porovnání očekávaných (teoretických) rozložení jazykových jednotek s jednotkami skutečnými, nebo v porovnání reálných textů mezi sebou. (Poučné a materiálově bohaté jsou četné příklady, které tato tvrzení ilustrují, zvláště ukázky výskytu slov ze současného tisku NDR a NSR.)
Teoreticky zajímavý je i článek P. M. Alexejeva „Kvantitativní aspekty řečové činnosti“ (s. 43—58). V normě se podle autora prolíná individuální a sociální, jazykové i mimojazykové (situační), determinované i pravděpodobné. Závažnost statistiky pro poznání normy vyplývá z toho, že k pojmu normy lze dospět především všestranným rozborem reálných textů, pravděpodobnost je pak neoddělitelným atributem syntagmatických i paradigmatických vztahů v rámci jazykového systému i konkrétního výskytu jazykových jednotek v textu.
Ostatní články prvního oddílu jsou pojaty materiálově. Věnuje se tu pozornost výskytu syntetických a analytických tvarů druhého stupně přídavných jmen (typ slabeje, boleje slabyj), přídavným jménům s významem kladného hodnocení (se statistickým popisem jmen, která jsou jimi určována), možnostem řešení sporného autorství, ustáleným slovním spojením v jazyce novin (na materiálu různých jazyků, mj. i češtiny). — Autorka frekvenčního slovníku lotyštiny T. A. Jakubaitisová spolu s A. V. Rubinovou uvádějí bohatý statistický materiál slovních variant (převážně kolísání v rodě) a jejich frekvencí v současné lotyštině. — Otázkami podobných kolísání v ruštině se zabývá B. S. Švarckopf a charakterizuje jimi pohyb v normě spisovného jazyka i nespisovných útvarů.
Již citovaný článek Graudinové uvádějící 2. oddíl sborníku přináší zajímavé údaje o lexikálních a mluvnických variantách současné ruštiny a dokládá je četnostmi výskytu (např. sto čelovek sideli — 59,53 %, sto čelovek sidelo — 40,47 %). Tyto varianty autorka klasifikuje jednak podle častosti výskytu, jednak podle vzájemného vztahu frekvencí jednotlivých variant. [265]Za podnětné lze zejména považovat materiálové podklady umožňující řešení prognózy jazykového vývoje, založené na rozboru textů z různých časových období. Na základě tohoto rozboru je možno stanovit tendence vývoje jednotlivých jazykových prostředků i celkový pohyb normy. Článek Graudinové, který je zřejmě jen výsekem z její cílevědomé práce v oblasti vztahů mezi statistikou a normou, zahrnuje nejrůznější roviny jazykového systému — varianty syntaktické (on byl vesjolyj — on byl vesjolym — on byl vesel), slovotvorné (nakatyvanije — nakatka — nakat) i tvaroslovné (málo snegu — malo snega) a jejich číselné (výskytové) vlastnosti.
Další články druhého oddílu mají opět převahu materiálovou. Jejich autoři se zabývají otázkami jazykové ekonomie (zvl. u koncovek -oj/-oju), rodovým přechylováním u slov cizího původu, neologismy atd.
V posledním, třetím oddíle převládají články věnované výslovnosti na divadelní scéně, tedy tam, kde je norma vyjádřena nejvěrněji, ale zároveň je ve své podobě nejkonzervativnější. Cenná jsou hlavně statistická srovnání výslovnosti předních sovětských herců na scéně i v běžné (mimodivadelní) konverzaci.
Celkově lze sborník Jazyková norma a statistika hodnotit jako shrnutí materiálových výsledků umožňujících osvětlení otázek jazykové kultury, obecné i aplikované jazykovědy. Zdá se, že v něm byl učiněn vážný krok k smíření protikladných názorů na důležitost kvantitativního přístupu k studiu jazykových jevů. Ukazuje se tu totiž, že statistiku není možno aplikovat mechanicky, ale že je třeba využít všech jejích možností k tomu, aby hlouběji odhalila podstatu jazyka jako jednotku kvality a kvantity.
[1] Autory nejčastěji zde citovaných teoretických prací o jazykové normě jsou V. A. Ickovič, L. I. Skvorcov, Al. Jedlička a E. Coseriu. Z materiálových výzkumů úzu a jeho vztahu k normě se nejvíce využívá poznatků Krysinových (rec. SaS 36, s. 152n.) a Graudinové.
Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 5, s. 262-265
Předchozí Antonín Tejnor: Nová sovětská publikace o odborném názvosloví
Následující Jiřina Novotná-Hůrková: Knížka o uměleckém přednesu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1