Zeměpisné názvy v novém Rusko-českém slovníku

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Potřeby současné doby si vyžadují, aby jak slovníky dvojjazyčné, tak i výkladové zachycovaly v přiměřeném výběru i jména vlastní, zvláště zeměpisná, popř. některé typy odvozenin od nich utvořených (např. jména obyvatelská).[1] V některých slovnících jsou vlastní jména zařazena mezi obecná (např. v Slovníku spisovného jazyka českého nebo v Anglicko-českém slovníku A. Osičky a I. Poldaufa), v jiných tvoří samostatné dodatky (např. v novém Slovníku spisovné češtiny). Tak je tomu také v dvojdílném Rusko-českém slovníku;[2] je k němu připojen dodatek Zeměpisné názvy, obsahující soupis běžných zeměpisných jmen v ruské a české podobě.

Nový Rusko-český slovník je dílo významné a pro praxi velice potřebné, proto se jistě dočká dalších vydání. Z toho důvodu považujeme za účelné upozornit na některé nedostatky a problémy, které se v dodatku Zeměpisné názvy vyskytují, a to v jeho české složce. Nejde nám o kritiku, spíše chceme zdůraznit, že problematice vlastních jmen by bylo třeba věnovat větší pozornost, a to z hlediska praktického i teoretického.

Slovníku budou užívat také cizinci, proto považujeme za důležité, aby údaje o českých ekvivalentech zeměpisných jmen byly ve shodě se současnou kodifikací spisovného jazyka. Její stav je nyní nejlépe a nejaktuálněji zachycen v novém Slovníku spisovné češtiny; ten obsahuje také dodatek nazvaný Zeměpisná jména (s. 759—777). Tento soupis nejběžnějších zeměpisných jmen a jejich odvozenin by se měl stát základem pro všechny práce podobného zaměření, ovšem autoři Rusko-českého slovníku jej k dispozici ještě neměli.

V jazycích s rozvinutou flexí je u zeměpisných jmen důležitá otázka gramatického rodu. Základní princip rozhodující o rodovém zařazení zeměpisného jména je v češtině i v ruštině v podstatě tentýž — existuje souvztažnost rodu a zakončení,[3] jméno přebírá rod příznačný pro deklinační paradigma, do něhož se zařazuje, např. jméno Vladivostok je v obou jazycích rodu mužského, Moskva rodu ženského, Ivanovo rodu středního. [41]Nutno však mít na paměti, že i když se jména užívá v češtině i v ruštině ve shodné podobě, nemusí být jeho rodové zařazení v obou jazycích totéž. Rozdíly jsou zvláště u některých jmen zakončených na souhlásku deklinačně měkkou, popř. obojetnou.[4] V Rusko-českém slovníku (dále RČS) jsou tyto rozdíly většinou zachyceny správně, avšak u českých podob jmen Voroněž, Halič, Mohuč, Osvětim, Postupim schází údaj, že jsou rodu ženského, a u jména Jaroslavl měl být ženský rod uveden alespoň jako dubletní.

Výraznější rozdíly mezi češtinou a ruštinou se ukazují v zařazování k mluvnickému rodu u jmen nesklonných.[5] V češtině je základní tendence, aby nesklonné jméno bylo rodu středního. Naproti tomu v ruštině se rod mnohdy řídí podle toho, ke kterému věcně významovému okruhu jméno patří. Jména měst a ostrovů bývají rodu mužského, jména řek rodu ženského atp. Nutno však dodat, že jak v češtině, tak v ruštině se neuplatňují tato základní hlediska zcela důsledně, v úzu je možno se setkat s kolísáním. Např. v českých jazykových příručkách se u nesklonných jmen řek obvykle uvádí jako základní rod střední a jen někdy jako dubletní také rod ženský, zřejmě by však bylo nejvhodnější (také v RČS) uvádět rod obojí, např. u jmen Ussuri, Mississippi, Missouri, Zambezi, Tennessee aj.

V češtině tedy jsou některá nesklonná zeměpisná jména jiného mluvnického rodu než v ruštině. Další rozdíl je v tom, že v češtině se skloňují některá jména, která v ruštině zůstávají nesklonná. Jsou to např. jména Managua a Samoa (v češtině jsou rodu ženského), Rio de Janeiro (rodu středního), Skopje (bývá rodu ženského a skloňuje se jako „růže“). Jméno La Manche se skloňuje nejen v ruštině, ale i v češtině.[6] Nesklonná zůstávají jména Dachau, Dieppe, Fidži, Las Vegas, a proto se řadí k rodu střednímu.

Rusko-českém slovníku mluvnické údaje o uvedených jménech buď scházejí, nebo jsou nesprávné.[7]

[42]Pozornost si zaslouží gramatický rod u zeměpisných jmen pomnožných. Pro ruštinu je to otázka téměř irelevantní, protože všechna pomnožná zeměpisná jména se v podstatě skloňují shodně. V češtině se u pomnožných uplatňuje rodová diferenciace, avšak střední rod se vyskytuje poměrně zřídka (např. Napajedla). Hranice mezi mužským a ženským rodem nejsou u všech pomnožných zcela ostré, u některých se projevuje kolísání (Beskydy, Sudety). RČS podává rodovou charakteristiku pomnožných jmen poměrně dobře, jen u jména Branibory by byl na místě rod mužský, u jména Vysoké Tatry by bylo třeba doplnit rod ženský a u Karlovy Vary rod mužský. Jméno Jessentuky je sice pro Čecha málo průhledné, skloňuje se však v ruštině, a proto by se mohlo skloňovat i v češtině. Pokud jde o pomnožná česká místní jména zakončená na -ice, upozorňujeme na to, že závažnou změnu v jejich rodové charakteristice přináší Slovník spisovné češtiny; přeřazuje je všechna k rodu ženskému. Je to úprava zcela náležitá, neboť tato jména se už dlouho skloňují stejně jako množné číslo jména ulice, jen ve 3. pádě mívají kromě koncovky -ím někdy také -ům.[8] Přeřazení pomnožných místních jmen zakončených na -ice k ženskému rodu je vlastně návratem k rodové charakteristice, kterou ve svém Slovníku česko-německém podává Josef Jungmann. Tam se např. jména Domažlice, Lobkovice, Opatovice apod. charakterizují jako feminina a teprve od vydání matičního Brusu jazyka českého byla pravidelně zařazována k maskulinům. V nových vydáních jazykových příruček bude u nich uváděn rod ženský.

V příštím vydání Rusko-českého slovníku bude třeba věnovat větší pozornost také grafické podobě zeměpisných jmen. Kromě tiskových chyb — např. u jmen Banská Bystrica (nikoli „Bánská“), Barcelona (nikoli „Barcelóna“), Bospor, Dháka aj. — jsou ve slovníku také nedostatky pravopisné — např. u jmen Kapské Město (nikoli „město“), země Františka Josefa (nikoli „Země“), Durynsko (nikoli „Duryňsko“) — a někde se uvádějí jen podoby zastaralé — nyní Tanganika (nikoli „Tanganjika“), Srí Lanka (nikoli „Šrí“) atp.[9] Zrevidovat a sjednotit by bylo třeba také údaje o výslovnosti.

Zeměpisná a popř. i jiná vlastní jména se nepochybně budou vyskytovat i v dalších slovníkových dílech a často se s nimi setkáváme na stránkách novin, časopisů apod. Chtěli jsme několika poznámkami připomenout, že je s nimi spojena určitá jazyková problematika a že by nebylo prospěšné ji přecházet.

---

[1] To dříve nebývalo běžné. Kupř. v devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého se vlastní jména téměř neuvádějí, viz předmluvu k prvnímu dílu, s. VIII.

[2] Rusko-český slovník, zpracoval lexikografický kolektiv za vedení L. V. Kopeckého a O. Lešky, Praha — Moskva 1978.

[3] Srov. J. Kuchař, Skloňování přejatých jmen v češtině, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 130n.

[4] Viz např. Al. Polívková, Poznámka o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl, NŘ 61, 1978, s. 219n.

[5] Jejich rod se projevuje ve větě při syntaktické shodě; např. rus. mnogomillionnyj Tokio, znamenitaja Kolorado, čes. mnohomiliónové Tokio, proslulé Kolorado.

[6] Jestliže se jméno často vyskytuje v tzv. nominativu jmenovacím, neplyne z toho, že je nesklonné, srov. na kanálu La Manche — na La Manchi.

[7] Zabýváme se zde pouze českými podobami zeměpisných jmen, zdá se však, že zpřesnění by bylo žádoucí i u některých podob ruských. Např. Velký rusko-český slovník (díl II, 1953) má u ruské podoby Managua údaj „neskl. f“, Rusko-český slovník z r. 1978 „neskl. s“, a ve Velké sovětské encyklopedii (díl 15. z r. 1974) nacházíme takováto spojení: „Managua i jego prigorody … Do nač. 19 v. ne imel važnogo značenija, liš’ upominalsja…“ U hesla Nikaragua se oba citované slovníky shodují, že je v ruštině rodu středního, avšak v VSE (díl 17. z r. 1974) lze číst: „N. ustanovila diplomatič. otnošenija … N. byla prevraščena…“ atp. Jméno Gobi zařazuje RČS k rodu mužskému, avšak ve VSE se píše: „Podrazdeljajutsja na Zaaltajskuju Gobi, Mongotskuju Gobi, Alašaňskuju Gobi, Gašunskuju Gobi i Džungarskuju Gobi.“ (I v češtině se leckdy chápe Gobi jako jméno ženského rodu, třebaže je u něho kodifikován rod střední.)

[8] Srov. např. M. Dokulil, Skloňování místních jmen typu „Lobkovice“, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, Praha 1959, s. 298n.

[9] Viz též Al. Polívková, Nice, nebo Nizza?, NŘ 61, 1978, s. 271n.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 40-42

Předchozí Melánie Nováková: Některé otázky normy a kodifikace francouzštiny

Následující Jiří Kraus: Jazykovědci NDR o normě v jazyce