K sedmdesátinám Františka Kopečného

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sedmdesáté narozeniny doc. PhDr. Františka Kopečného, doktora filologických věd, jsou příležitostí zhodnotit dosavadní dílo tohoto významného bohemisty a komparatisty, který patří už tři desetiletí také k předním přispěvatelům Naší řeči.

František Kopečný se narodil 4. října 1909 v Určicích u Prostějova. Gymnázium absolvoval v Prostějově a tam také dostal první podněty k jazykovědné, zvláště etymologické práci. Na filozofické fakultě brněnské univerzity, kam přišel r. 1929 studovat češtinu a němčinu, byl jeho zájem o jazykovědu již zcela vyhraněný. Není divu, že zprvu to byla jazykověda historická: vždyť již v prvém semestru na něho silně zapůsobil germanista Antonín Beer, autor cenné monografie o vidových významech gótského slovesa, k historické jazykovědě obracel jeho pozornost i bohemista František Trávníček a do srovnávací indoevropské jazykovědy ho zasvěcoval Oldřich Hujer. Rozhodující pro další vědecký vývoj Kopečného byl však nakonec vliv mladého profesora srovnávací slovanské jazykovědy Bohuslava Havránka, který obrátil pozornost svého žáka i k metodám a problémům soudobé jazykovědy [254]synchronní. Je patrné, že příští tematické zaměření badatelské činnosti jubilantovy je do značné míry předurčeno již osobnostmi jeho univerzitních učitelů.

Ještě za studia na filozofické fakultě rozšířil si Kopečný svůj obzor pobytem na univerzitě v Krakově. Studium češtiny a němčiny ukončil na brněnské univerzitě r. 1934 a hned v následujícím roce dosáhl na základě disertace o nářečí určickém hodnosti doktora filozofie. Od r. 1936 až do konce druhé světové války pak působil jako středoškolský profesor v Prostějově.

Rok 1945 byl důležitým mezníkem v životě Kopečného tím, že v tomto roce přešel do kanceláře Slovníku jazyka českého v tehdejší České akademii věd a umění. Dvě léta poté se pak habilitoval na brněnské univerzitě pro nově zřízenou pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci.

Činnost vysokoškolského učitele kladla na Kopečného nové mnohostranné požadavky a také přinášela cenné podněty pro jeho vědeckou práci. Právě v tomto období vznikala řada jeho závažných bohemistických děl: např. první verze jeho Základů české skladby vyrostla z potřeb jeho novočeského semináře na olomoucké pedagogické fakultě. Již v září 1949 však Kopečný odešel z univerzity do Slovanského ústavu ČSAV; tam se zprvu účastnil přípravy staroslověnského slovníku, ale pak zcela přešel do oddělení etymologického, které se pod vedením prof. Václava Machka nově utvořilo v Brně. Na tomto pracovišti působil Kopečný až do svého odchodu do důchodu — v posledních letech jako jeho vedoucí. Odchod z vysoké školy však neznamenal pro Kopečného konec učitelského působení, neboť i potom vyučoval jako externista na filozofických fakultách v Olomouci a v Brně.

Rozsáhlá a významná vědecká činnost Kopečného se rychle rozvíjí zvláště od roku 1945. Od samého počátku je jeho vědecký zájem velmi mnohostranný, neboť zahrnuje srovnávací studium jazyků slovanských a indoevropských, etymologii slovanskou a zejména českou, studium církevněslovanského jazyka a jeho památek, českou a slovanskou syntax a morfologii a konečně i českou a slovanskou dialektologii. Jen příležitostný ráz mají jeho příspěvky toponymické a později antroponymické. Ve všech těchto oborech vytvořil Kopečný práce, které jsou vědeckým přínosem a patří k reprezentativním dílům české jazykovědy po roce 1945. Všechny se vyznačují dokonalou znalostí materiálu, širokým rozhledem srovnávacím, jasným metodologickým hlediskem a osobitostí při řešení vědeckých problémů a výkladu jevů.

Nemůžeme v tomto stručném medailonku důkladně zhodnotit vědeckou činnost Kopečného tak, aby to odpovídalo její závažnosti; spokojíme se jen vytčením těch oblastí, které v jeho díle považujeme za nejdůležitější a charakteristické.

Pro srovnávací slovanskou jazykovědu jsou důležité jeho práce o typologii a třídění slovanských jazyků (viz zvl. Slavia 19, 1948—49, s. 1—12). Kopečný v nich přesvědčivě zdůvodňuje nové, v zásadě dichotomické členění slovanských jazyků na větev severní a jižní (mimo zůstává [255]lužická srbština); opírá se přitom o jevy všech jazykových rovin a tím překonává jednostrannost některých jiných současných pokusů. Z těchto typologických úvah pak vycházejí také jeho příspěvky o problematice hranic česko-polských.

Výsledky svého etymologickeho bádání shrnul Kopečný poprvé již r. 1952 v přepracování Holubova Etymologického slovníku jazyka českého. Kopečného účast přispěla k odstranění četných nedostatků původní verze, a tak bohemistika získala užitečnou etymologíckou příručku, jakou do té doby neměla. Pozornosti zaslouží i zajímavý úvod ke slovníku, poučující o nejdůležitějších etapách indoevropských a slovanských jazyků i o zákonitostech vývoje slov. Cennou pomůckou pro slovanskou etymologii je později obsáhlý soupis Základní všeslovanská slovní zásoba (1. vyd. 1964). Patrně nejpůvodnějším přínosem jubilantovým k teorii a metodologii indo-evropské etymologie jsou jeho studie o elementární příbuznosti slov, tj. o příbuznosti založené na zvukomalebné motivaci (jedna z posledních vyšla v časopise Slovo a slovesnost 39, 1978, s. 310 n.), a dále jeho studie o etymologii předložek a gramatických slov, jejichž dovršením je důkladné zpracování slovanských předložek a koncových partikulí (vyšlo jako 1. svazek Etymologickeho slovníku slovanských jazyků, Praha 1973). Souvislost této oblasti jubilantových etymologických zájmů s jeho pracemi syntaktickými je zřejmá.

Poměrně menší rozsah mají práce Kopečného o církevněslovanském jazyce a jeho památkách. Církevněslovanské textologii přispěl především důkladnou studií o starohornoněmecké předloze Frisinských zlomků a tím vytvořil předpoklady pro lexikografické zpracování této památky.

Velmi rozsáhlá je zato badatelská a publikační činnost Kopečného v oboru české a slovanské syntaxe i morfologie. Jeho Základy české skladby (vyd. 1958 a 1962) patří k nejlepším souborným zpracováním české skladby. Jejich jádro je zvláště v syntaktickém a morfologickém významosloví, kde přinášejí řadu zcela nových řešení a plodně ovlivňují naše současné syntaktické bádání, a to nejen v oboru českého jazyka. Morfologickému významosloví věnoval Kopečný pozornost i v řadě speciálních studií, zvláště slovesnému rodu a reflexívnímu tvaru slovesa (ve sb. Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 224—247), českému a slovanskému l-ovému participiu a préteritu (naposled NŘ 58, 1975, s. 152—160), jmenným tvarům adjektiv (Slavia 22, 1953, s. 557—574, NŘ 37, 1954, s. 165—172) a především slovesnému vidu, jak pokud jde o formální stránku, tak pokud jde o jeho vztah k času a slovesnému způsobu. O slovesnému vidu v češtině vydal r. 1962 i soubornou knižní monografii, která je u nás prvním soustavným zpracováním této otázky z moderních jazykovědných hledisek. Z vlastní syntaktické problematiky zaujala Kopečného otázka kvantitativního přívlastku, jejž ovšem vidí především z hlediska významu (viz Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 115—121, Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 85—88).

[256]Zájem o nářečí se u Kopečného projevuje, jak jsme již uvedli, od studentských let. Jeho knižní monografie o určickém nářečí (1957) je dosud jedinou větší monografií o centrálním typu hanáckých nářečí. Jiné jeho dílčí studie o hanáčtině si všímají vývoje a jsou důležité pro českou historickou dialektologii (např. NŘ 35, 1951, s. 219n. — o přehlásce ’a — ě v han.). Kopečný je také spoluautorem dotazníků pro zpracování hanáckých nářečí v českém nářečním atlase.

Zcela zvláštní postavení má v díle Kopečného knížka Průvodce našimi jmény (1974 — s úvodní statí V. Šmilauera). Její téma — tzv. rodná (křestní) jména — učinilo z ní bestseller, těšící se takovému zájmu široké čtenářské veřejnosti jako málokterá jiná popularizační publikace.

Okruh otázek, kterými se František Kopečný zabýval, není ovšem tímto naším přehledem ani zdaleka vyčerpán;[1] bylo by třeba připomenout jeho stati o hovorové češtině, o pravopise, o rumunských slovech v češtině, o slovanském jazykovém atlase, řadu jeho zasvěcených recenzí v časopisech naších i zahraničních atd. Je nepochybné, že vědecké dílo Františka Kopečného učinilo z něho výraznou postavu nejen současné bohemistiky, nýbrž i slavistiky. Hluboce si ho však vážíme a máme ho rádi i pro jeho vlastnosti lidské: pro jeho skromnost, nezištnost, lásku k lidem a pravdě. Do dalších let mu přejeme hodně zdraví a radosti z práce.

---

[1] Srov. náš příspěvek k jubilantovým 60. narozeninám, otištěný v jubilejním sborníku Miscellanea linguistica (vyd. filozofická fakulta Univerzity Palackého 1972). Tam též bibliografie jeho díla do r. 1969.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 5, s. 253-256

Předchozí Emanuel Michálek: Slovník spisovné češtiny

Následující Jan Chloupek: Profesor Arnošt Lamprecht šedesátiletý