K rozsahu přehlásky a—ě v nářečích hanáckých

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

Chtěl bych jen doplnit článek Slavomíra Utěšeného v tomto ročníku Naší řeči (str. 91—97).

Hranice typu kaše/kaša jde na úseku litovelském opravdu tak, že Náměšť (spolu se sousedními Loučany) zná už typ kaše. Vyplývá to jednak ze seminárních prací, které dělali někteří moji bývalí kolegové v třicátých letech v semináři prof. dr. Fr. Trávníčka, jednak jsem tuto hranici zjišťoval (v dostupnějším úseku) za války, a to s pomocí svých tehdejších žáků, kvartánů a oktavánů prostějovského gymnasia ročníku 1940/41. Zhruba je hranice typu kaše/kaša v severním úseku hanáckých nářečí dána místy Boskovice—Konice—Náměšť—Příkazy. Podrobný průběh nám snad vyplyne ze zhodnocení docházejících už dialektologických dotazníků.

Hlavně však bych tu chtěl upozornit na fakt, dosud tuším zcela opomíjený, že jedna dílčí isoglosa koncové přehlásky a — ě jde ještě o hodně hlouběji na jihovýchod do vnitra oblasti hanácké. Jde o 1. pád ženského rodu přivlastňovacích zájmen, o typ naše, vaše, moje, tvoje koza a pod. — obyčejně vedle naša, vaša atd. (a ovšem vedle má, tvá); ale tvary na -a jsou přece jen v menšině i u samé hranice.

Zakreslil jsem isoglosu typu naše koza/naša koza jednak v Ročence národopisného a průmyslového musea města Prostějova 15, [220]1938, str. 93 (v textu se o tomto zjevu zmiňuji na str. 89), jednak ve svém popise prostějovského úseku centrálního nářečí hanáckého, připraveném k tisku už od roku 1941. O faktu samém, že vedle nepřehlasovaného typu kaša existuje na západním Prostějovsku přehlasovaný typ naše koza/kaša se zmiňuji už ve starší podobě tohoto popisu, v disertační práci z r. 1934.

Tento fakt koncové přehlásky u přivlastňovacích zájmen v ženském rodě je velmi důležitý pro odpověď na otázku, zda je možno považovat dnešní hanácké tvary typu kaša za pokračování prastarých nepřehlasovaných tvarů, či zda jsou analogickými náhradami za přehlasované tvary starší, jak se myslím obecně soudí (srov. Fr. Trávníček, Historická mluvnice čsl., str. 71 a 74). Přehlasované tvary typu naše, vaše koza hluboko v oblasti nářečí hanáckých mluví pro tuto druhou domněnku řečí hodně jasnou (nehledíc už ani k faktu, že v kořenných slabikách je v hanáčtině přehláska vždy). Ukazují nepřímo i na příčiny, proč docházelo k odstranění koncové přehlásky. Byla to jistě hlavně analogie k typu hlava, skála a pod. — i když bych tak zhola neodmítal Hujerovu domněnku, že spolupůsobilo i možné střídání typů kaša/kaše podle (byť sandhiových) podmínek přehlásky. (Tuto domněnku bych neodmítal už proto, že proti silné analogii se strany jmen ženského rodu tvrdého zakončení mluví fakt, že typy hlava/kaša byly ve svých tvarech roztrženy i bez přehlásky a—ě, už před touto přehláskou[1]). U 1. pádu ženského rodu přivlastňovacích zájmen naše, vaše atd. nebyla po ruce ani tato analogie, protože přivlastňovací zájmena patří vesměs ke stejnému, měkkému typu sklonění a příslušná zájmena sklonění tvrdého (ta, ona) jsou jednak méně početná, jednak významově příliš vzdálená; proto se přehláska udržela.

---

[1] Na druhé straně svědčí ovšem lašské tvary typu polo, vajco — nebo hanácké genitivy typu čaju nebo dativy-lokály typu (na) polu, (na) nožu a pod., že pro analogické vyrovnávání je rozhodující příslušný pád sám, respektive že rozhoduje souvztažnost příslušných pádů.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 7-8, s. 219-220

Předchozí Lumír Klimeš: Lokál singuláru a plurálu vzoru „hrad“ a „město“

Následující Václav Vážný, Redakce: Za profesorem Dr Adolfem Kellnerem