Profesor Arnošt Lamprecht šedesátiletý

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Arnošt Lamprecht se narodil 19. října 1919 ve Štítině u Opavy. V Opavě absolvoval reálné gymnázium (1938), po osvobození studoval na filozofické fakultě v Brně češtinu a ruštinu, nicméně jeho studijní záběr byl už tehdy širší o srovnávací slovanskou filologii a indoevropeistiku, podle jiného třídění disciplín především o fonologii a fonetiku. Široký srovnávací rozhled Havránkův, hluboký Trávníčkův vhled do zákonitostí mateřského jazyka, Machkova akribie spojení s vědeckou fantazií, Kellnerovo úsilí o široké pojetí dialektologie a zároveň i plodná snaha vybudovat mladé badatelské centrum v Brně (srov. např. založení pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV k 1. září 1952 v Brně), Kurzův vědecký zápal — všechny tyto ušlechtilé vlivy se kladně obrazily na mladém člověku, který si z dělnické komunistické rodiny a z válečných zkušeností (otec v r. 1943 ubit gestapem) přinesl do [257]života v osvobozené vlasti i angažovaný, hluboce vnitřní zájem o veřejné dění. Vědecké zrání Lamprechtovo je vyrovnané: po dosažení titulu PhDr. z roku 1950 obhajuje za pět let vědeckou hodnost kandidáta filologických věd, v roce 1957 je ustanoven docentem, v roce 1962 vysokoškolským profesorem, posléze roku 1970 získává i hodnost doktora filologických věd. Filozofické fakultě v Brně věnuje trvale své schopnosti pedagogické i organizační: působí zde od roku 1950 dosud, od skonu akad. Trávníčka ve funkci vedoucího oddělení a později katedry českého a slovenského jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy; zastával zde i významné akademické a stranické funkce až po funkci prorektora (1959—1962) a předsedy základní organizace strany (1955—1957). Je nadto externím vedoucím brněnského pracoviště Ústavu pro jazyk ČSAV (od r. 1961), dlouholetým členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV, Československého komitétu slavistů, členem redakční rady Slova a slovesnosti a vedoucím redaktorem jazykovědné řady Sborníku prací brněnské univerzity (nyní vychází A 27 — číslo věnované právě jubilantovi). Je nositelem státního vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, Dobrovského plakety i medaile ČSAV, stříbrné medaile UJEP a zlaté medaile filoz. fak. UJEP. Účastnil se aktivně všech slavistických sjezdů pořádaných po druhé světové válce a působí jako člen několika komisí pro udělování vědeckých hodností a několika komisí odborných (pravopisné, ortoepické, dialektologické, československo-polské, foneticko-fonologické, pro vydávání staročeských památek). Několik funkčních období je členem vědecké rady univerzity, fakulty a vědeckovýzkumné komise fakulty.

Od počátků svého badatelského úsilí vzdělává Lamprecht především dialektologii. Jeho monografie Středoopavské nářečí (Praha 1963) není toliko dárkem rodnému kraji, nýbrž představuje též metodické a materiálové obohacení výzkumu důležitých oblastí českých nářečí na Moravě a ve Slezsku. Pokračování této studie Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku (Ostrava 1967) přináší významný příspěvek ke koncepci národního jazyka. Dále zkoumal Lamprecht nářečí okrajových obcí Hlučínska, potom přesunul svůj zájem k zvláštnostem v mluvě obcí Veřovice a Spálov na pomezí východomoravských a slezských nářečí, studoval nářečí východomoravská a později i dosud dosti opomíjená nářečí jihozápadní Moravy. Odtud čerpá Lamprecht materiál pro své podnětné a objevné příspěvky pro ústřední, fakultní i regionální odborné časopisy.

Celkový počet jubilantových původních studií přesahuje sto a jeho badatelský zájem se postupně rozšiřuje; Lamprecht řeší problematiku historické fonologie českého jazyka — srov. knižní monografii Vývoj fonologického systému českého jazyka, Brno 1966; významný je jeho podíl (vedle Jar. Bauera a D. Šlosara) na vysokoškolském skriptu a dnes uznávané vysokoškolské učebnici Vývoj mluvnického systému českého jazyka; svůj zájem orientuje i na praslovanštinu — její chronologický vývoj zpracoval pro slavistický kongres v Záhřebu 1978; zvažuje míru příbuznosti slovanských [258]jazyků, pokouší se stanovit dobu jejich vzniku a postup diferenciace, hodnotí vztah indoevropské větve k ugrofinské a k jiným. Jeho studie představují přínos materiálový, výkladový i koncepční: marxisticko-leninská teorie je mu spolehlivou oporou při výkladu příčin a hnacích sil jazykových změn. Lamprecht nově osvětluje změny ve fonologickém systému češtiny, ruštiny, jiných slovanských jazyků a úspěšně usiluje o stanovení relativní i absolutní chronologie praslovanských změn a vůbec změn v obdobích, z kterých nemáme písemná svědectví. Z prací o obecné a srovnávací jazykovědě je třeba zvlášť připomenout nové pojetí indoevropského konsonantismu. (Dílčí bibliografii Lamprechtových prací viz zatím v biograficko-bibliografickém sborníku Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760, Praha 1972, s. 278—279 — dovedeno do r. 1968 — a ve sborníku Slavica na Universitě J. E. Purkyně v Brně, Brno 1973, s. 206—207 — dovedeno do r. 1971.)

Jako celek podávají Lamprechtovy studie syntetický obraz vývoje fono-logického systému od praslovanštiny přes začátky češtiny v 10. století a významné rozhraní v rozvinutém jazyce 16. a 17. století až po dnešní dobu, kdy se funkčně vyhraňuje dorozumívání veřejné a důvěrné. Počítá se v nich jak s vývojem kulturního (spisovného) jazyka, tak i s vývojem v dialektech příslušného národního jazyka, které vývojovou cestu dílem předznamenávají, dílem (tak především v novější době) uzavírají. Jevy jsou sledovány zásadně ve všech strukturních souvislostech: srov. např. důvtipný výklad hanácké horské „záměny“ u>o a o>u v cit. Vývoji fonologického systému…, s. 83. Též překvapující řešení jsou u Lamprechta přesvědčivá: srov. např. mistrně napsanou kapitolu Hlavní historická depalatalizace neboli ztráta měkkostní korelace, tamtéž s. 54. Stejné rysy vykazují i poslední Lamprechtovy studie (spoluautor M. Čejka) kombinující starší vlastní výklady z chronologie jazyků předpísemné éry s nostratickými teoriemi, vycházejícími nezřídka z porovnávání základní slovní zásoby jazyků.

Psát, byť jen stručně, o vědeckém díle Lamprechtově, které ještě nevyvrcholilo, zákonitě znamená připomenout i jeho vysokoškolské působení učitelské. Na Lamprechtovy semináře, kde ostatně lze hledat původ nemála tezí a hypotéz badatelových, živé, stále nové, diskusní a objevné, vzpomínají absolventi brněnské filozofické fakulty ještě dlouho v učitelské službě. Celé generace nezapomínají na Lamprechtovo badatelské zanícení, podložené vždy hlubokou lidskou skromností a upřímným zájmem o člověka, hledajícího radu, pomoc i vedení. A jeho žáci přejí svým nástupcům, aby ještě dlouho naslouchali zvučnému hlasu milého učitele.

Jubilantovi přátelé mezi sebou říkají, že Arnošt Lamprecht zůstane nejen posledním znalcem dialektu rodného kraje, nýbrž i jeho posledním důstojným uživatelem. Zřejmě právě i pro tuto zkušenost zdůrazňuje Lamprecht všemožně dominantní úlohu spisovného jazyka, zvláště při dorozumívání veřejném, oficiálním. Změny v kodifikaci spisovné češtiny hodlá připouštět [259]jen tehdy, vyplývají-li z jazykové situace celonárodní a celospolečenské. Vystupuje proti krátkodechým změnám, které by škodily stabilitě spisovné češtiny, a zdůrazňuje společenskou závažnost trvalé stability jazyka v době, kdy se soustřeďujeme na dobudování spravedlivého sociálního řádu. I pravopisný systém chápe jako součást kulturního dědictví, nikoli jako prostý služebný instrument písemné komunikace.

U pracovníka v oblasti společenských věd neopravňuje věk šedesáti let k tomu, abychom už natrvalo zhodnotili výsledky jubilantovy činnosti. Nechť jsou naše slova pouze srdečným blahopřáním profesoru Arnoštu Lamprechtovi do dalších let, jen krátkým pozastavením a zamyšlením nad jeho plodnou prací, nad jeho vzácným přátelstvím.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 5, s. 256-259

Předchozí Miroslav Komárek: K sedmdesátinám Františka Kopečného

Následující Karel Hausenblas: František Daneš se narodil před šedesáti lety