Časopis Naše řeč
en cz

O problematice příjmení typu Kopal, Koupil a věcech příbuzných

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

I. Obecné mínění ztotožňuje uváděný typ příjmení s 3. os. minulého tvaru. Snad až na případy s nářeční nebo jinak motivovanou hláskovou odchylkou (Dostál, Dostall, Stojaspel apod.) O takovémto pojetí svědčí za prvé žertovné řadění příjmení do takových řad, kde minulostní význam l-ových příjmení při zrušení výčtové intonace jasně vyniká (např. Veselý Zajíček Vyskočil, Zelený Trávníček Přeskočil) — a za druhé o tom svědčí případy tzv. „větných příjmení“, uváděné J. Benešem,[1] jako Ontověděl, Drahokoupil, Drahovzal, Zabilpivo, Zlámaljelito apod., kde pojmenování mohlo vyjít z nějaké konkrétní příhody. Tato souvislost l-ových příjmení s 3. os. minulého tvaru je tedy obecná a nepopiratelná — ale je otázka, zda znamená totožnost od původu, totožnost genetickou, tj. zda l-ová příjmení jako typ (tj. bez ohledu na sebečetnější případy pojmenování, která už opravdu vyšla z minulostního pojetí) z minulého tvaru skutečně vznikla. A to správně popřel Václav Ertl.[2] Vykládá vznik těchto pojmenování ze jmen činitelských — a pod čarou správně dodává, že taková činitelská jména nabyla významu participií, až když se začala brát k opisu perfekta, když já jsem dělal, původně „ego sum factor“ (tj. „já jsem konatel“), nabylo významu „já jsem to udělal“. Jinými slovy: genetický poměr mezi l-ovými jmény a minulým tvarem, případně jeho základem, původně l-ovým participiem, je právě opačný. Starší jsou jako typ právě jména „činitelská“, mladší je l-ové participium a s ním původní slovanské perfektum jesmь pisalъ, dnes naše préteritum psal jsem.

S tímto správným názorem, který lze ještě hlubšími historickosrovnávacími poznámkami jen dokreslit, J. Beneš kupodivu polemizuje.[3] Pro jednu skutečnost, že totiž l-ová příjmení (resp. původně jména) oprav[153]du mohou vznikat a vznikají v historické době i z nynějšího (už téměř od doby staročeské existujícího) minulostního pojetí těchto jmen, zapomíná na druhou, ostatně Ertlem l.c. vzpomínanou situaci, že také doposud existuje tvarová shoda mezi těmito příjmeními a „činitelskými“ jmény typu tlachal, kecal, žvanil, prášil, chlubil, blouznil, břídil, hýřil, lísal, kýval, fňukal, čmuchal, chrápal, běhal, loudal apod.

Je snad dostatečně zřejmé, že jako typ vznikala l-ová jména právě z těchto „činitelských“ jmen, že Běhal byl opravdu běhal, čili, jak definuje Příruční slovník, „člověk, který pořád běhá“, výstižněji snad „člověk, který rád běhá (nemá stání, rád se rychle pohybuje apod.)“ A tato „činitelská“ jména nemají v jazykovém povědomí žádnou vázanost na minulý tvar. Jednak je především jejich význam přítomný, a ne minulý (běhal je ten, kdo rád běhá, dřímal[4] ten, kdo má sklon k dřímání, kecal, žvanil, kdo rád kecá, žvaní apod.), jednak ani není, zejména z hlediska celoslovanského, jejich zakončení vázáno jen na -l<-lъ, máme tu i jiné varianty: Už v nářečích, hlavně moravských, jsou i tvary na -la: chrápala, čmuchala, kecala, vulg. srala ‚zbabělec‘ apod., včetně typu prďula, smrďula…), všechno maskulina i feminina.[5] A také z této varianty -la je dost příjmení, srov. jen Vrla/Nevrla, Nevřela, Prchala, Váhala, Zdráhala, Sušila aj. a už tato okolnost měla vést k zamyšlení, zda opravdu souvisí jména na -l tak podstatně s minulým tvarem. A právě podobné typy „činitelských“ jmen známe i z jiných jazyků slovanských: -la srov. např. v ruském zepála nebo orála „řvoun, křikloun“, obžirála „žrout, vyžírka“ aj., v polském drzemała, krzykała, chrapała, brząkała (‚kdo stále klimpruje na klavír‘), -lo máme v polském brząkało (synonymním s právě uvedeným brząkala), ruském nářečním oblygálo ‚lhář‘, orálo ‚řvoun‘, sch. drijemalo ‚ospalec‘ (náš nářeční dřímala), slovenském nářečním brbotalo ‚žvanil‘ aj. — A máme tu dokonce i tak neparticipiální tvary jako staroruské vralь ‚žvanil‘, stradalь ‚žnec, sekáč‘.[6]

[154]A právě nejběžnější typ „činitelských“ jmen na -l vykazuje pozoruhodné rozsáhlé a prastaré indoevropské souvislosti. Je typologicky totožný s adjektivy vyjadřujícími sklon, náklonost k ději a doloženými téměř ve všech větvích ide. jazyků: Srov. napr. lat. credulus ‚důvěřivý, lehkověrný‘, querulus ‚naříkavý‘; bibulus ‚kdo rád pije‘, ale též ‚dající se pít (pitelný)‘, má pro svou dvojí funkci krásnou paralelu ve stč. jedlý, které také znamená jednak ‚žravý‘ (jedlý dobytek), jednak má i náš pasívní význam ‚dající se jíst‘[7] a pro pasívní význam ‚dající se pít‘ má paralelu ve stč. pilý.[7] Už jako skutečná činitelská jména (nomina agentis) možno uvést figulus ‚hrnčíř‘ (k fingo ‚tvořím‘, obyč. z hlíny[8]) a legulus ‚sběratel‘ (k lego ‚sbírám‘). Už tedy zde narážíme na přirozenou skutečnost, že se substantivizovaná náklonnostní adjektiva lehce mění ve jména činitelská: od sklonu k nějaké činnosti není daleko k jejímu pravidelnému, stálému provádění. Proto jsme doposud termín jména činitelská dávali do uvozovek: historicky je to sice starý, ale přece ne půvoiní význam l-ových útvarů. — Z řečtiny uveďme sigēlòs ‚mlčenlivý‘ k sigān ‚mlčet‘, mimēlòs ‚napodobivý‘, ale také ‚napodobený‘ k mimeĩn ‚napodobovat‘. Jen pasívní význam má streblòs ‚(z)kroucený‘, které je tak synonymní s „řádně“ pasívním t-ovým participiem streptòs. I ve slovanštině se setkáváme s hojnými případy pasívního významu l-ových příčestí (novějšího typu), jak uvidíme níže v části II. Příklady jako deelòs ‚viditelný‘ a aèidelos ‚neviditelný‘ nás zase upozorňují na podobné možnostní pasívní významy l-ových příčestí ve slovanštině (jedlý a pilý bylo už zmíněno, další viz níže). — Také v germánštině jsou ve starších jazykových fázích podobné l-ové útvary dosvědčeny: starohornoněm. eззal ‚žeroucí‘ velmi připomíná stč. citovaný hapax legomenon jedlý ‚žravý‘; forhtal je ‚bázlivý‘, sprungal ‚Springer‘, tregil ‚nosič‘ a anglosas. slāpol lze co do významu dobře srovnat s čes. lidovým dřímal(a), popř. adjektivem ospalý. Není divu, že podobné útvary najdeme v jazykové větvi slovanštině nejbližší, totiž v baltštině. Omezíme se na litevské tãrškalas nebo tarškãlius a synon. bãrškalas, barškãlius ‚žvanil‘ pasmírdėlis odpovídá moravskému lidovému smrďula; s pasívním významem uveďme nẽšalas nebo nešulỹs, doslova ‚nese[155]nec (něco neseného)‘, konkrétně ‚koš‘. — Jsou však takové útvary i ve větvích časově a prostorově vzdálených, např. v hetitštině. Z té uvádí V. V. Ivanov[9] např. tato slovesná adj. ke slovesům kauzativním: dalugnula k dalugnu- „udlinjat’“, barganula k barganu- „vozvyšat’“ (srov. něm. Berg), arnuuala „te, kto dolžny (ili mogut) byt’ uvedeny (nazvanije rabov-vojenoplennych)“.[10] První uvedený příklad nás bezděky upomene na Vavákovo prodloužilý (zima toho roku prodloužilá byla), tj. „táhnoucí se, příliš dlouhý“. Ivanov mluví o těchto tvarech (nazývá je „otglagol’nyje prilagatel’nyje“, „otglagol’nyje imennyje formy“, ba i „pričastija“) ve zcela jiných souvislostech, které by nás odvedly od tématu. A my musíme ještě opakovat,[11] že ve třech indoevropských větvích se tyto slovesné l-ové útvary paradigmatizovaly, tj. vnikly do slovesných tvarů jako jejich součást: a to v míře ještě větší nežli ve slovanštině, v arménštině a dále v tocharštině[12] — a podle Budimira[13] tvoří lo-ové a elo-ové formanty činitelská jména i préteritum (!) též v umbrijštině a lydštině.[14]

Výchozím typem jsou tu tedy náklonnostní slovesná adjektiva, která (při současné substantivizaci) přecházejí ve jména činitelská. A je pozoruhodné, že i tato nejstarší významová vrstva, vrstva náklonnostních adjektiv, se u nás zachovala, přirozeně že s dnešní řádnou adjektivní formou, tedy se zakončením na -lý. Máme tu na mysli adjektiva jako dbalý (nedbalý), stálý/ne-, ospalý, skvělý, vleklý, trvalý (dlouhotrvalý), znalý/ne-, smělý/ne- (pův. „odvažující se, odvážný“) apod. Význam těchto adjektiv je přítomný (lépe snad mimočasový) a odstín náklonnosti je tu v pozadí (vleklé je to, co se rádo vleče, vzteklý a prchlý ten, kdo snadno vzkypí). Právě pro jeho zdůraznění přibyl některým z těchto adj. další formant -vý (prchlivý, stč. netbánlivý), některá adj. známe jen s ním: mlčelivý, učenlivý, křiklavý, bod(l)avý, trpělivý (ale [156]srov. lidové trpělka ‚žena, která bez reptání trpí‘ od původního základu) aj. Je třeba upozornit, že v jazyce starším bylo takových prézentních adjektiv na -lý víc a že je lze někdy dobře přeložit příslušnými přechodníkovými adjektivy na -cí: např: stč. kvetlý je ‚kvetoucí‘, hnilý ‚hnijící‘, dúfalý (ne-) ‚doufající (ne-)‘, kúpalý ‚koupající se‘, minulý je staročesky i ‚pomíjející‘ (všecky věci na tom světě jsú minulé a netrvalé), opilý je i ‚opojný, opájející‘; tresce padalé v hřiech komentuje Smetánka podle latiny préteritálně, ale prézentní pojetí nelze vyloučit; nepřěstalý a nepřěstávalý je ‚nepřestávající‘; až dodnes je obsáhlý výtah výtah obsahující mnoho a táhlý svah je ‚svah táhnoucí se do dálky‘. A kdo by měl nedůvěru ke stč. hapax legomenon z 15. stol. jedlý dobytek, kde jedlý = edax, tedy žravý, tj. s výrazným zachováním původního významu náklonnosti k ději, toho odkazujeme na podobné pozdější doklady Jungmannovy, Kottovy, Bartošovy a na boskovické hidlé ‚žravý‘ (komu chutná, o člověku[15]). A tento stav není omezen jen na češtinu, řadu podobných slovesných adjektiv na ły s prézentním významem uvádí např. slovník Lindeho. Vybíráme doklady biegły ‚běžící, běhutý‘, stawy niebiegłe ‚stojaté rybníky‘, ciekły ‚tekoucí‘, dufały ‚doufající‘, niemilkły = nie milczący, niepodległy = nie podlegający (stč. nepoddalý), pragły = pragnący (žíznící), nikły je ‚zanikající‘ atd. Máme sledy takových tvarů a významů i v jihoslovanských jazycích: necháme-li stranou nenápadné slovinské vrela voda, jež jako české vřelá voda = vroucí/vřící, vzpomeňme na sch. ogrijalo sunce,[16] ‚hřející, hřejivé slunce‘ a hlavně bulharské revnal ‚řvoucí, rozeřvaný‘, jachnal ‚jedoucí (sedící) na koni‘, lăsnal (s variantou lăsnat) ‚lesknoucí se, lesklý‘. O staroslověnském negnilъ ‚nehnijící‘ bude hned ještě řeč.

Výraz nehnijící dřevo znamená vlastně dřevo odolné proti hnilobě, které nemůže shnít. Není proto divu, že stsl. negnilo (s var. ne izъgnilo) drěvo, mající protějšek ve stč. dřevo nehnilé, stojí za řecké ksylon àsēpton, lat. lignum imputribile. Doctáváme se tak k možnostnímu významu těchto adjektiv, a to činnému, který je však daleko řidší než trpný, než citovaný už stč. typ jedlý, pilý ‚dající se jíst, pít‘. Kromě uvedeného dřevo nehnilé uveďme na aktivní význam ještě doklady nepohynulý (aby vzeli korunu nepohynulú ‚nepomíjející, nehynoucí‘), Pacnero[157]vá uvádí ve stati cit. v pozn. 7 z Havránkových Příspěvků k tvoření slov ve spis. jazycích slovanských též kladné pohynulý život ‚pomíjející, pomíjivý‘; dále neminulá spravedlnost ‚neuniknutelná‘, nepotuchlá světlost, neuvadlé svědectvie; Gebauer má ještě neproniklý, kromě ‚neproniknuvší‘ také ‚neproniknutelný‘. Pasívní případy jako jedlý, pilá, žádalý „desiderabilis“, jinak s negací — nepřěšlé pustiny, nedošlé cěsty, srdce neoptalé ‚nevyzpytatelné‘ (a též soudcové neoptalí), nestrpělý, nedomnělý, nestihlý, ještě dnes nevystihlý, nepostihlý, neobsáhlý (proti výše uvedenému obsáhlý ‚obsahující‘) apod. lze sice vyložit prostě analogií neboli obdobou (slovesa nepředmětná musí mít možnostní význam aktivní, předmětná pasívní; ostatně nepotuchlá světlost nebo neproniklý lze chápat též pasívně) — ale soudím, že musíme počítat jako s východiskem tohoto významu i s pasívním významem l-ových příčestí vůbec. Tím se však dostáváme k dalšímu vývojovému stadiu, vlastně k dvěma dalším vývojovým stadiím, která jsou de facto už mimo rámec naší úvahy, a proto je vzpomeneme jen stručně.

Napřed však shrňme: Základem všech dosud uvedených l-ových útvarů včetně l-ových příjmení jsou deverbativní náklonnostní adjektiva. Ta buď přetrvala (stč. jedlý ‚žravý‘, dále dbalý, vzteklý…), ať už s oslabením onoho odstínu sklonu (tak vznikl stč. typ kvetlý ‚kvetoucí‘, minulý ‚pomíjející‘), nebo s jeho posunem k možnosti (nemožnosti), tedy k modálnosti (neminulá spravedlnost ‚neuniknutelná‘, pasívněji nepřěšlé pustiny ‚neproniknutelné‘, jasně pasívní jedlý apod.) — anebo se substantizovala ve jména činitelská (od sklonu k činnosti není daleko k jejímu pravidelnému provádění); z těch vznikla i l-ová jména Běhal, Prášil, Kvapil, Kecal…, včetně varianty Vrla/Nevrla, Váhala — ovšem jen tam, kde se tyto typy činitelských jmen udržely.

II. Pro další vývoj dosud zmíněných l-ových útvarů ve slov. jazycích byla totiž velmi významným činitelem paradigmatizace původních náklonnostních adjektiv (resp. z nich vzniklých činitelských substantiv) a použití jich pro opis perfekta. A k tomu došlo už v praslovanštině. Je přirozené, že krok tak významný vedl k interferenci s dosavadními neparadigmatickými typy l-ových útvarů a že byl pro jejich další existenci faktorem dost nepříznivým. Nacházíme proto tyto předparadigmatické typy l-ových útvarů vlastně spíš ve zbytcích, někdy (jako v češtině) početnějších, jinde malých nebo nepatrných, popř. zachovaných reliktově právě v těch variantních typech, které jsou zase menšinové v češtině.

[158]K perfektu samému jsme už poznamenali, že spojení jesmь dalъ znamenalo původně „jsem dárce (jsem štědrý)“.[17] Myslíme-li však na konkrétní situaci, je pak „jsem (já ten) dárce“ svým významem už perfektem, tj. přítomným stavem, vyplynulým z minulého děje.

V opisném perfektu jesmь pisalъ se tak stala původní náklonnostní a činitelská adjektiva příčestími. Právě pro veliké stáří tohoto opisu byl však — na rozdíl od daleko pozdějších opisů typu jsem chválen, jsem bit — původní charakter příčestí ve starém l-ovém participiu během doby setřen, stal se z něho prostě základ minulého tvaru (nebo kondicionálu), na slovanském severu notabene syntetizovaného.[18] Dnes už nelze pokrýt stejným termínem příčestí skutečná (v opisech tzv. pasívních a v lidových perfektech, ať už činných jako už jsme vystouplí, voda je už vyteklá/vytečená, nebo synonymních „trpných“ jako to už mám všecko projitý/prošlý, už to máme uklizeno) a l-ový tvar (resp. základ) v préteritu. Tomuto l-ovému základu zbyla sice z původního charakteru příčestí až dosud povinná shoda s gramatickým rodem podmětu, ale ztratil na rozdíl od skutečných příčestí samostatnou existenci. Ale, jak ukázaly citované příklady, sám tlak systému vedl ke vzniku nových l-ových příčestí, jako protějšek typu spadené dráty, vytečená voda máme zcela synonymní spadlé dráty a vyteklou vodu. Tato nová příčestí jsou buď aktivní (od sloves nepředmětových), např. spadlý, dopadlý, zapadlý…, nateklý, vyteklý…, rozkvetlý, vykvetlý atp., v nářečích se najdou i perfekta typu máma je už dojedlá (= už dojedla), anebo jsou pasívní u sloves předmětových. Tento typ je sice v jazyce spisovném řídký, ač i zde máme doloženy dokonce i trojice synonymních tvarů (vbodlý/vbodený/vbodnutý, natržený/natrhlý/natrhnutý, zachycený/zachytlý/zachytnutý, svléknutý/vyvlečený/vyvleklý — nepasívně rozesmátý/rozesmáný[19]/rozesmálý aj.) — ale je bohatě dokládán z moravských nářečí (a maximum výskytu má patrně v kašubštině[20]): kabát má zaplé, závory só stahly, máčka je už dojedlá (proti aktivnímu máma [159]je už dojedlá, uvedenému výše), prase je zapichly atd. atd.[21] Toto nové a skutečné l-ové příčestí je tvar ve svém morfologickém okruhu tak paradigmatický, jako třeba ve spis. jaz. příčestí t-ové. Lze je totiž tvořit k dokonavým slovesům na -nout se souhláskovým kmenem infinitivním i k dokonavým intranzitivním slovesům podobné první třídy infinitivní: např. slovesa -kvést a -růst ani jiné příčestí mít nemohou, podobně slunko je už zapadlé nemá konkurence v jiném typu příčestí. Je zajímavé, že takové konkureční typy najdeme zase spíš v nářečích moravských, uvádím ze svého ješče nebyl zajité (častěji než zašlé) za roh, už to mám včecko projity/prošly a jenom „je přejité zlym větrem“.

Tato „nová“ příčestí nejsou snad až produktem poslední doby — vždyť k syntetizaci původního perfekta, která byla mocným popudem k desémantizaci původního (starého) příčestí, docházelo už ve staré češtině (analytický ráz tvaru psal jsem, tedy dvojčlenné jsem psal, je tu dochován už jen ve zbytcích[22]). Není proto divu, že už tam nacházíme také první doklady na nové l-ové příčestí, např. chovalý ‚chovaný/vychovaný‘, nakazilý ‚nakažený‘ aj., uváděné Gebauerem (Skladba s. 610). Doležal uvádí[23] odtrhlý ‚odtržený‘ a odehnalý ‚odehnaný‘. Ale přes toto „stáří“ těchto nových příčestí nesmíme je směšovat nebo typologicky ztotožňovat se starými, resp. staršími l-ovými adjektivy zmíněného typu dbalý, vzteklý, táhlý apod.[24] Mají totiž naprosto jiný význam. Význam minulostní, přesněji předčasnostní,[25] převzatý od starého l-ového příčestí, součásti opisného préterita. A je důležité upozornit, že z těchto nových příčestí na -lý zase mohla vznikat a vznikala adjektiva, ať už s významem aktivním (minulý, dospělý, dozrálý; shnilý „líný“ by mohlo reflektovat i starší stav: ‚hnijící‘), nebo pasívním (dokonalý, podezřelý, posedlý apod.). Rozdíl mezi těmito adjektivy a příčestími je formálně dobře postižitelný, ale sémanticky nepatrný: Zatímco totiž příčestí zůstávají, abych tak řekl, posledním výhonkem slovesné para[160]digmatiky, tato adjektiva se z ní právě emancipují a stávají se sama novou derivační základnou: od minulý nebo dokonalý lze vytvořit adverbia minule, dokonale a substantiva minulost, dokonalost — od přišlý, vyteklý a podobných příčestí takové deriváty tvořit nelze.

Když jsme zjistili, že nová příčestí l-ová začala mít podmínky pro svůj vznik od té doby, kdy stará ztratila svůj původní samostatný charakter — a to zase dost podstatně souvisí s procesem syntetizace původního perfekta v préteritum[26] — a když proto nacházíme první jejich doklady už v době staročeské, vraťme se znovu k stč. adjektivům na -s možnostním významem. Je nutno v nich vidět relikty starých l-ových adjektiv, či je v nich naopak možno vidět už produkt nový, opírající se o nově vznikající příčestí l-ová? Když jsme výše uvedli dvojici spadené dráty / spadlé dráty, nebylo by možno myslet na to, že se k nepřěmožený ve významu ‚nepřemožitelný‘ (takový význam je u n-ových příčestí často doložen) přitvořilo synonymní nepřěmohlý? Či je poměr obrácený a starší nepřěmohlý ‚nepřemožitelný‘ vedlo ke vzniku téhož významu u nepřěmožený? Protože paralelnost obou forem, tvarů na -ný a -lý je už staročeská. Podle zmíněné stati V. V. Ivanova (viz. pozn. 9) mají l-ová adjektiva možnostní (zčásti i optativní) význam od původu. To by mluvilo spíš pro domněnku druhou. Přesto se domnívám, že je tato otázka pro slovanštinu přece jen dosud otevřená. Protože modální adjektiva, odpovídající latinským adj. na -bilis, zápasila ve staré češtině zřetelně o svůj formální výraz (nemají také jednotné vyjádření celoslovanské), jak pěkně ukázal ve svém Příspěvku[27] Havránek, nemůže nás tento zápas o formální vyjádření, při kterém se sahalo až k hodně druhotným a umělým formám jako nepřěmohujúcí, nehnujúcí, dosti dobře v této věci orientovat.


[1] Srov. v jeho knize O českých příjmeních, Praha 1962, s. 268.

[2] V listech filologických 42, 1915, s. 211.

[3] V citované knize (pozn. 1), s. 269.

[4] Příruční slovník dokládá jen odvozené dřímalec (z Machara).

[5] Beneš o. c. (viz pozn. 1) s. 270 vykládá dokonce i jména typu Kydała z minulého příčestí. Opírá se o Malinův slovník, kde nachází činitelská jména na –la proti příjmením typu Dočekau. Ale v tomto nářečí neexistuje protiklad typu Čmuchala proti Čmuchała, příjmení na -la tu dokládána nejsou — A dále: Jako „příčestí“ jsou tvary chrápala, čmuchala (na rozdíl od nářečních činitelských jmen téhož typu) vždy jen ž. rodu. Kdy a proč se stala mužskými příjmeními?

[6] Ovšem podobná feminální abstrakta ve stsl., resp. csl. typu gybělь ‚záhuba, ztráta‘ nebo mъlčalь ‚mlčení‘ jsou označením samého děje (tedy nomina actionis nebo acti). Významem jim odpovídá latinský typ guerēla ‚hádka‘, suadēla ‚přemlouvání‘ — a srov. typologicky blízký arménský infinitiv na -el.

[7] L. Pacnerová ve stati L-ová příčestí ve staré češtině (Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973, s. 378) poukazuje na možnost, že tento druhý typ je možná dekomponován ze záporného nejedlý (pak by rýmové pilý bylo k němu přitvořeno). Adjektiva s možnostním pasívním významem jsou opravdu většinou záporná — přece však máme případy jako žádalý „desiderabilis“, které analogií vysvětlit nelze.

[7] L. Pacnerová ve stati L-ová příčestí ve staré češtině (Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973, s. 378) poukazuje na možnost, že tento druhý typ je možná dekomponován ze záporného nejedlý (pak by rýmové pilý bylo k němu přitvořeno). Adjektiva s možnostním pasívním významem jsou opravdu většinou záporná — přece však máme případy jako žádalý „desiderabilis“, které analogií vysvětlit nelze.

[8] Jeho ide. kořen dheiģh- máme ve slovanštině v přesmykové variantě ģheidh- ve stsl. ziždǫ ‚stavím‘, s redukcí ve slově zeď (pův. hliněná proti kamenné stěně) nebo v rus. (csl.) zodčij ‚stavitel‘.

[9] Srov. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 2, 1957, s. 23—24.

[10] J. Friedrich, Hettitisches Wörterbuch, Heidelberg 1952, s. 32, překládá jako „deportierter Gefangener“; s otazníkem.

[11] Srov. naši stať Zu den deverbativen I-Formationen im Slavischen v Cercetări de lingvistică (Mélanges Linguistiques offerts à Emile Petrovici) III, 1958. (Supliment), s. 269.

[12] K arménštině, kde je l-ových útvarů několik typů (infinitivů, participií, možnostních adj.), srov. třebas A. Meillet, Esquisse d’une grammaire comparée de l’Armenien classique, Vienne 1903 — k tocharštině Werner Thomas, Die tocharischen Verbaladjektive auf -l, Berlin 1952; v tocharštině existuje pod. jako ve slovanštině jediný l-ový tvar, ale významově jako ve slov. dost rozmanitý, m. j. též pasívní možnostní adj.

[13] Srov. Juž. fil. 18, 1949/1950, s. 291.

[14] V té mluví o l-ovém příčestí a préteritu též Vl. Georgijev, Issledovanija po sravnitel’no-istoričeskomu jazykoznaniju (Moskva 1958), s. 163.

[15] Tak Fr. Svěrák ústně (ve slovníčku ke svému Boskovickému nářečí uvádí jen pasívní te koláče só hidli ‚chutné‘). Aktivní význam adjektiva jídlé dosvědčuje i kol. Ž. Šarapatková (Blučina, jižně od Brna).

[16] Tak Miklošič ve své Vergleichende Syntax s. 817 — zatímco Havránek uvádí v Genera verbi II, 85, variantní ogrijano sunce (s týmž činným významem). Podle Rječnika jsou obě varianty stejně časté.

[17] Upozorňujeme tu na Milošičem (Vgl. Syntax, s. 817) uváděné sch. pořekadlo bog je stari davalac, které po významové stránce dobře reflektuje nejstarší sémantiku spojení bogъ jestь dalъ, pokud má platnost obecnou. V konkrétní platnosti se stává právě perfektem.

[18] Na výrazný rozdíl mezi oběma druhy opisů upozornil patrně poprvé Havránek v Genera verbi I, s. 183.

[19] Toto uvádí Přír. slovník pod infinitivem rozesmáti.

[20] Tam najdeme i perfekta typu mom vjidzałe, tj. doslova „mám viděno“. Viz podrobněji J. Damborský, Participium l-ové ve slovanštině (Varszawa 1967), s. 75n. a 106n. Kniha cenná i jinak pro zjištění rozsahu l-ových příčestí (nových) v jednotlivých jaz. slovanských.

[21] Srov. autorovu stať cit. v pozn. 11, dále jeho stať ve sborníku Slavjanskaja filologija II, Moskva 1958, 138—163 (zejm. s. 150) — a cit. už dílo J. Damborského (pozn. 20), zejm. strany 60 a další.

[22] Jde o doklady jako „sem-li ten pes ukradl nebo „pravedlenstvie tvého nejsem zapomanul apod., uváděné Gebauerem ve Skladbě (s. 90 a s. 646). Viz též pozn. 26.

[23] Srov. jeho Grammatica slavo-bohemica, Pressburg 1746, s. 119.

[24] Málokdy dojde k interferenci, srov. např. příčestí zběhlý „takový, který zběhl“ a také adj. „dobře znalý“. Je ostatně otázka, zda tento druhý význam (typologicky starší) je skutečně starší; není-li analogický podle znalý. Skutečná interference by byla v koexistenci tvarů jako minulý ‚pomíjející‘ a minulý ve významu dnešním.

[25] Srov. Damborský o. c. v pozn. 20, s. 120: „budu denně otvírat došlou poštu“ (m.j. poštu, která dojde).

[26] O této syntetizaci jsem psal ve vícero statích, také v obou citovaných v pozn. 11 a 21; naposledy ve sborníku Studia z filologii polskiej i słowiańskiej (Stiebrův sborník), Warszawa 1965, s. 341—346.

[27] Příspěvek k tvoření slov ve spisovných jazycích (ve sborníku Studie o spisovném jazyce, Praha 1963).

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 152-160

Předchozí Jiří Blažek: K dvojí klasifikaci podřadného souvětí

Následující Lumír Klimeš: Železničářský slang

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1