Tak říkajíc / takříkajíc

Emil Dvořák

[Drobnosti]

(pdf)

-

Výraz tak říkajíc/takříkajíc patří do skupiny „autorských komentujících poznámek“, jimiž „autor komentuje užití takového výrazu, o němž se domnívá, že plně nevyhovuje požadavku přesnosti, že vybočuje expresívním charakterem nebo stylovým zabarvením z celkového zaměření projevu“.[1] Nejčastěji se jím uvádějí expresívní slova a frazeologické obraty lidové a slangové, užité jakoby citátově, které podle autorova mínění dobře vystihují jeho myšlenku, ale stylově se od textu odlišují, např. hrála… starou lidovou písničku, lahodnou a kurážnou, tak říkajíc od podlahy J. Drda (1955), …že výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí nebo že prostě člověk takříkajíc šlápl vedle RP (1977), je to urostlý čtyřicátník, takříkajíc vazba J. Otčenášek (1972). Někdy jím autor komentuje „přesahy“ vyššího stylu, výrazy knižní, popřípadě otřelé, frázovité — s odstínem ironie, např. vést hovory o politice způsobem takříkajíc apartním V. Steklač (1974), jsou doby… tak říkajíc slo—ži—té… A. Vrbová (1971). Méně často jde o autorovu výhradu k výrazu z hlediska obsahové přiléhavosti, přesnosti užití, např. Vojenský výzkum a vývoj (se má) stát… hlavním nástrojem k dosažení vojenské převahy Západu takříkajíc „legální“ cestou Nová mysl (1977), postoj ke kritice máte tedy takříkajíc ryze „vědeckofantastický“ Tribuna (1977). V některých případech klesá tento výraz v prostředek parazitní, vycpávkový; K. Čapek užil sousloví tak říkajíc k parodování řečnických manýr v Továrně na absolutno: v projevu Druhého Strážce se v odstavci o pěti souvětích vyskytuje čtyřikrát — střídavě se synonymním obratem abych tak řekl, který je tu pětkrát.

Doménou výrazu tak říkajíc je publicistika, kde frekvence jeho užívání mírně vzrůstá, dále beletrie, zvl. v textech blízkých mluvenému jazyku a v přímé řeči. Setkáváme se s ním i v bezprostředních mluvených projevech, např. Předběžné zkoušky… ukázaly některé nedostatky tvarové, ty jsme museli ještě tak říkajíc doladit technolog v rozhlasovém interview (7. 6. 1977). Vůbec se naopak nevyskytuje v poezii a jen zcela výjimečně — protože zpravidla signalizuje výraz stylově příznakový, expresívní — v literatuře odborné, např. Je to takříkajíc vlastními slovy podaný výtah z Bolzanova díla K. Berka (1976).

V podobných případech se užívalo přechodníků sloves mluvení již ve starší češtině; výrazy jako řka, řekňa, říkajec se uchovaly v moravských nářečích.[2] V obrozenské češtině se postupně ustaluje sousloví tak říkajíc; srov. J. Dobrovský: [106]„tak říkaje, oder říkajíc, so zu sagen“ (zařazeno k přechodníkům stejnopodmětným,[3] J. Nejedlý dokonce rozlišuje tvary podle rodu a čísla.[4]) Užívalo se ho jednak ve funkci dnešní, např. pokoj, an, tak říkajíc, dýše ze srdce J. Jungmann (1805), jednak s významem ‚takřka, téměř, skoro‘. Tato původní synonymita výrazů tak říkajíc a takřka (přechodník řka byl rovněž nedokonavý) je asi důvodem výkladu sousloví tak říkajíc jako ‚takřka, skoro‘ v našich slovnících (Váša — Trávníček, PS, SSJČ), ačkoliv se ho v tomto významu již delší dobu neužívá.

Na rozdíl od všech ostatních ustrnulých přechodníků, u nichž dnes převládá tvar zakončený -e (nehledě, nemluvě, počínaje atd.), vyskytuje se původní tvar mask. sg. jen zcela výjimečně: většina čtenářů Technické poradny jsou, takříkaje, lidé pro věc zapálení čas. Rozhlas (1977). Původ tvaru zakončeného -íc vyložil v našem časopise J. Zubatý.[5]

Na rozdíl od spřežky takřka si zachovala obě slova ve výrazu tak říkajíc do značné míry samostatný význam i slovní přízvuk; do šedesátých let se psala téměř výhradně odděleně. Významová samostatnost obou částí se však postupně oslabuje a výraz se začíná psát i jako spřežka:… na chvíli je to jako tiché, úplně mlčenlivé společenství. Takříkajíc naše sladké tajemství. Z. Pluhař (1965). Ve zkoumaných textech ze sedmdesátých let jsou oba způsoby psaní v rovnováze; v beletrii převládá psaní odděleně, v publicistice dohromady. Někdy je kolísání i v jednom textu: ženský obličej přece jen nikdy nemůže ztvrdnout tak říkajíc na policajta — jsou pro ten efekt ochotni takříkajíc obětovat i sami sebe K. Koževniková (1977, s. 27 a 168).

Jednoslovné psaní je v souladu s postupným zánikem slovesného charakteru silně adverbializovaných ustrnulých přechodníků vůbec (srov. adverbia vleže atd., která vytlačila ustrnulé přechodníky leže ap. i spojení v leže ap.). Je asi posilováno i obdobnou tendencí psát jako spřežku adj. takzvaný (mj. i pod vlivem zkratky tzv.) a analogií s adv. takřka. Připomeňme i paralelní vývoj německé spřežky sozusagen. SSJČ, SSČ ani Pravidla českého pravopisu sice dohromady psanou spřežku takříkajíc výslovně neuvádějí, přesto je možno tento způsob psaní pokládat za správný, zvl. v případech, kdy tento výraz vyslovujeme s jedním slovním přízvukem; pokud klademe přízvuk na slovo říkajíc a pociťujeme významovou samostatnost obou slov, píšeme je odděleně. Významový rozdíl tu však není žádný, a tak se v budoucnosti — nevyjde-li tento výraz z užívání — zřejmě ustálí jeden z obou způsobů psaní.

Jak vidíme z uvedených citátů, ke kolísání dochází v písmu také po stránce interpunkční. Tak např. v dokladu z čas. Rozhlas je výraz takříkaje oddělen čárkami. Vzhledem k tomu, že tento výraz je do věty začleněn těsně, jako ustálená vsuvka (neskladebný výraz), považujeme však za vhodné čárkami ho neoddělovat; čárky tu neodůvodněně signalizují nesplývavé připojení. Za zbytečné pokládáme dávat slovo, které je komentováno autorskou poznámkou tak říkajíc / takříkajíc, ještě i do uvozovek (srov. doklady z Nové mysli a z Tribuny). Užití výrazu [107]tak říkajíc/takříkajíc není tedy důvodem ke kladení žádných interpunkčních znamének.

---

[1] B. Rulíková, Parenteze v současné češtině, 1973, s. 80; srov. i J. V. Bečka, O tzv. pojmenováních nevlastních, NŘ 50, 1967, zvl. s. 90.

[2] E. Dvořák, Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině, 1970, s. 26 a literatura tam uvedená.

[3] Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, 1809, s. 344.

[4] Lehrbuch der böhmischen Sprache, až ve 4. vyd. 1830, s. 264.

[5] Tak říkajíc, počínajíc atp., NŘ 3, 1919, s. 248n.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 2, s. 105-107

Předchozí Eva Macháčková: Dřevozpracovávací, nebo dřevozpracující?

Následující Běla Poštolková: Jezdíte také eskalátorovým tunelem?