Časopis Naše řeč
en cz

O tzv. pojmenováních nevlastních

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Autor volí pojmenování tak, aby byla — podle funkce projevu — věcně správná, přesná, výstižná, účinná a také aby byla v souladu s celkovým rázem slohu projevu a jeho laděním. Leckdy se mu to nepodaří plně a může být kritizován; tyto případy nechci dnes probírat. Někdy se nabízí autoru pojmenování, které se mu zdá výhodné, ale přitom cítí, že pojmenování není zcela na místě (např. nevyhovuje plně požadavku přesnosti, vybočuje svou expresívností z celkového zaměření projevu). Je si tohoto rozporu vědom, a přesto pojmenování užije anebo právě pro tento rozpor ho užije. Ani tento případ nechci dnes rozbírat (ostatně není ani vždy možné jej bezpečně odlišit od případu prvého). Někdy však autor na takový rozpor přímo upozorní, a to tak, že k pojmenování připojí poznámku, vysvětlivku, omluvu apod. Pojmenování tedy komentuje. Tento typ komentovaných pojmenování (jsou ještě jiné typy) nazývám zde pracovně pojmenování nevlastní.

Jsou dva základní druhy těchto komentovaných pojmenování nevlastních. V jednom autor omlouvá nebo vysvětluje své pojmenování, v druhém uvádí pojmenování jako výrok někoho jiného. V prvém případě je pojmenování nevlastní vzhledem k rázu projevu, v druhém vzhledem k autoru. Mezi oběma druhy jsou případy přechodné. Na příkladech si ukážeme způsoby tohoto užití.

1. Autor užije pojmenování záporně hodnotícího, ale aby oslabil jeho expresivitu, která se mu jeví jako příliš silná, popř. urážlivá, připojí k němu omluvu. Vznikne typ: „On je s odpuštěním blázen.“ Objevuje se dosti často v běžném hovoru, ale najdeme jej i v psaných projevech. Např.:

A teď ať nám někdo ukáže druhého takového, s prominutím, troubu, který by táhl za takových okolností domů. (E. Řezáčová, Jeden a druhý, 1962, 285) — Vybral [tj. v obchodě s hračkami] Chaplina a figurku pro štěstí, sedící na bobku [89]a nazývanou s odpuštěnímserdukát“. (Emil Vachek, Muž a stín, 1958, 139) — Vždycky jste mi vedle Vildy připadala tak … nehněvejte se … tak neschopná vlastního rozhodnutí. (E. Řezáčová l. c. 241)

V odborném stylu je tento typ řídký, spíše se vyskytne ve slohu popularizujícím, např.:

Tvořící se dvorské prostředí žilo v nepředstavitelném přepychu, někdy — budiž nám dovoleno užít tohoto výrazu — téměř procovském. (J. Filip, Keltská civilizace a její dědictví, 1959, 28)

Jindy zase autor komentuje pojmenování, když cítí, že by bylo vhodné, aby naznačil pochybnosti, zda volil pojmenování dobře, zda si směl volbu takového pojmenování dovolit, zda pojmenování vystihuje věc správně, zda si je vnímatel správně vyloží apod. Např.:

Je nutno pochopit Komenského neúnavné sledování evropské situace a diplomatických zápletek, jeho nesmírně citlivé — přímo lze říci — větření mezinárodních napětí. (J. Popelová, Jana Amose Komenského cesta k všenápravě, 1958, 325) — Soudci z povolání jsou odborníci, kdežto ostatní soudci jsou — doufám, že užiji přesného výrazu laici. (F. Zdobina v denním tisku.) — Blančina pokorná, nevášnivá letora pozlatila, řeknu, nenalézaje vhodnějšího výrazu, léta našeho manželství smírnou pohodou. (Ed. Valenta, Jdi za zeleným světlem, 1956, 88)

K tomuto typu můžeme připojit pojmenování komentované slovem takzvaný. Je to případ zvlášť v odborných textech velmi častý. Funkce jeho užití je dosti široká, autor takto označuje odborné názvy dosud neustálené, nekodifikované, označení vzatá z pracovního slangu anebo termíny, o nichž předpokládá, že jsou málo běžné a že je čtenář nezná (upozorňuje takto čtenáře na terminologickou povahu takového pojmenování). Např.:

Zvláštním druhem zapisovačů jsou tzv. souřadnicové zapisovače (M. Dufek - V. Fajt, Elektrické měřicí přístroje, 1965, 150).

Pozn.: Mimo odborný styl komentování slovem takzvaný naopak často zesiluje expresivitu výrazu zabarvuje jej často hanlivě, např.:

Jsou síly, kterých vaši tak zvaní filosofové neznají (Zeyer, příklad z Přír. slov.).

Někdy autor připojeným komentováním výslovně připomíná svou pochybnost, zda pojmenování označovanou věc vůbec vystihuje. Např.:

Ze všeho (tj. co hotel dříve hostům nabízel) nezbylo vlastně za těch třicet měsíců války nic než pivo, možno-li to vůbec pivem nazývat. (Ed. Valenta l. c. 12) — Vnímající subjekt tedy provádí svými orgány jakýsi účelný výběr energetických podnětů (lze-li ony energetické podněty, které nejsou specifickým způsobem proměněny ve fakt vědomí, nazývat ještě podněty). (J. Volek ve sb. Otázky teorie poznání, 1957, 300) — Postava románu je držena v jakémsi šerosvitu nebo jak bych to řekla. (Z diskuse)

[90]Poslední z uvedených příkladů již naznačuje přechod od nevlastního pojmenování k rektifikaci. V ní je užito na označení jedné věci dvou pojmenování, z nichž jedno je opraveno druhým. Druhé, opravující pojmenování bývá komentováno obdobně jako pojmenování nevlastní, např.:

Na rumunských školách se dosud udržela žákovská uniforma nebo spíše a lépe řečeno, jednotný žákovský pracovní oděv. (Z denního tisku)

Nejednou autor volí pojmenování z jiné stylové vrstvy, než do které jeho projev svým rázem patří. Komentováním naznačí, že je si tohoto přesahu vědom, oslabí takto vzniklou nebo zesílenou expresivitu a přitom nepřímo zdůrazní výstižnost pojmenování. Jde tu hlavně o užití slov a frazeologických obratů lidových nebo slangových. Např.:

Daleko levněji by to jistě vyšlo, kdyby se to vše důsledně řešilo při vývoji nových strojů, a ne až, tak říkajíc, s křížkem po funuse. (Ant. Růžička v denním tisku) —. Chceme diskutovat [tj. o organizaci našeho zdravotnictví] zcela otevřeně a přitom jsme si ovšem vědomi, že jsme, jak se říká, nesnědli všechnu moudrost. (P. Lukl, Kult. tvorba 22. IV. 1965)

Někdy se autor spokojí tím, že pojmenování označí uvozovkami, popř., ale řidčeji, kurzívou, např.:

On, který se pohyboval většinou v soudružském prostředí, cítil se vedle Šolla jako na jiném světě. Jakých všelijakých „hemunků v něm bylo! (E. Řezáčová l. c. 285)

Takto bývají označovány také neterminologické metafory v projevech odborných a publicistických, např.:

V první fázi byly staré porúrské závody na syntetický benzín a syntetický kaučuk „přeškoleny“ na naftu jako výchozí surovinu. (Fr. Kahoun, Věda a život 1964, č. 7, 398) — Zákonitost je pojem…, který nechce být často měněn, často „novelizován“. (V. Machek ve sbor. Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, 1963, 104)

V beletrii obyčejně není třeba takto vyznačovat slova lidová, neologismy, méně obvyklé tvary a autoři to zpravidla ani nečiní. Jestliže tak přesto učiní, upozorní tak na ně a jejich expresivitu tím ještě zesílí. Např.:

Avšak jste-li zahradníci ctnostní a řádoví, nezasadíte u svých plotů malin ani rdesna aniž jiných rostlin, které, abych tak řekl, šlapou po soukromém vlastnictví vašeho souseda. (K. Čapek, Zahradníkův rok, vyd. 1957, 82)

V hovoru leckdy nenajdeme pohotově vhodný výraz a vypomůžeme si výrazem přibližným, ba třebas i slovy naznačíme, že výraz vůbec nemůžeme najít, a spokojíme se, že z kontexu bude jasno, oč jde. [91]Občas je tohoto způsobu užito i v beletrii k charakterizaci mluvené řeči, např.:

… a nakonec jsem byl ještě pozván k nějakému jugoslávskému — nevím, ale řekněme ministrovi. (Fr. Langer, Filatelistické povídky, 3 965, 68)

2. Druhý typ nevlastních pojmenování se od prvého liší tím, že autor výslovně připomíná, z které oblasti nebo od které osoby pojmenování převzal. Tím na toto pojmenování (které je zpravidla už samo expresívní) ještě více upozorní, ale přitom se od něho svým způsobem distancuje nebo je aspoň takto položí mimo rámec příslušného kontextu. Např.:

Míťa byl, jak se říká mezi kluky, otrávený jako želva. (M. Pujmanová, Život proti smrti, 1953, 304) — Tesla by mohla vybavit společnými anténami všechny novostavby a postupně i starší domy a zbavit je těch „košťat“, jak se tady anténám říká. (Z denního tisku) — Mluvím-li o pseudokritice a označuji ji dokonce za projev historického idealismu a subjektivismu, rozhodně tím není řečeno, že vůbec nic nevystihuje, že je z gruntu špatná a zavrženíhodná („pro kočku“, jak by řekl jeden z iniciátorů našich diskusí) a že tudíž lze se jen divit, jak „trapně“ (uvozovky v daném případě znamenají, že výraz vypůjčený od M. Hubla užívám jen s určitým přemáháním) uvažují někteří lidé, udělující jinak na všechny strany lekce z dějin strany, marxismu i socialismu. (J. Fojtík, Rudé právo 26. VI. 1964)

V posledním příkladě jsou obě komentovaná pojmenování uvedena přímo jako citát, a proto i v uvozovkách. Kde autor nepokládá za nutné jmenovat autora nebo uživatele slova, popř. slovního spojení, vypustí komentující připomínku a ponechá jen uvozovky anebo komentující připomínku uvede pouze povšechně. Pak se tento typ sblíží s prvým typem nebo vůbec do něho přejde.

Najdou se případy, kdy se druhý typ nevlastních pojmenování kombinuje s typem prvním:

Ale jednota tvůrčích sil, o niž nám jde, se sotva dá uskutečňovat na základě nějaké „předzjednané harmonie“ (smím-li tak nemístně užít leibnizovského termínu), ani za cenu kompromisů, jež vedou k bezbarvé uniformitě. (M. Míčko, Liter. noviny 1964, č. 49)

Komentujícími připomínkami u pojmenování, která jsem označil jako nevlastní, autor upozorňuje, že pojmenování nějak vybočuje z rámce jeho projevu, ať už pro svou expresivitu, anebo jinak, a výslovně připomíná, že je si tohoto vybočení vědom. Jsou však komentovaná pojmenování, jejichž komentování má jiný úkol. Jen pro ilustraci některé typy uvedu.

[92]Někdy komentováním autor chce naopak potvrdit správnost volby pojmenování proti možným námitkám vnímatele, např.:

Je to úkol těžký a, neváhám říci, velmi odpovědný (z rozhlasové relace).

Komentováním autor může pojmenování zdůraznit. Zvlášť nápadné je to při reduplikaci, např.:

Já vás prosím, slyšte, prosím —: rozmyslete se dobře, co řeknete (N. Frýd, Krabice živých, 1956, 221).

Komentovaným pojmenováním se také někdy vyjadřuje shrnutí výčtové řady, např.:

To není park. To je filiálka ráje. V pestré, divé a zároveň harmonické směsi střídají se všechny rostliny od vynalezení světa: vysoké barevné jiřiny, přízemní oranžové řeřichy, fialové hrozny floxu, … záhadné květy z Japonska a z Himalají — jedním slovem: zahradnické orgie. (P. Karvaš, Lit. noviny 27. III. 1954)

Stranou stojí případy, v nichž se komentování netýká volby pojmenování, nýbrž věcné stránky výrazu. Např.:

Sejdeme se, dejme tomu, příští středu (úz.). — [Dnes] je průměrná spotřeba potravin na jednoho obyvatele podstatně vyšší než řekněme v roce 1937. (Rudé právo 10. I. 1967)

Pojmenování nevlastní ukazuje především na mluvenou řeč, na projevy předem nepřipravené nebo připravené neúplně. Hodí se sem hned z několika důvodů. Touto formou může mluvčí omluvit výraz příliš expresívní vzhledem k posluchači i vzhledem k celkovému rázu projevu, přitom však výstižný, za nějž by těžko našel rychle náhradu, může omluvit i výraz nepřesný, přibližný, nenachází-li pohotově výraz přesnější. Nadto některé ustálené formy komentování (např. abych tak řekl, po pravdě řečeno) jako výplňkové formule zvolňují spád řeči a poskytují mluvčímu čas nalézt vhodný výraz.

Objevují se však poměrně často i v projevech psaných, ačkoli zde potřeba pohotového užití pojmenování není tak naléhavá. Zřejmě se jeví autorům jako prostředek svým způsobem výhodný nebo aspoň užitečný či vítaný. Rozšiřují tak možnosti výběru slov a slovních spojení a poskytují autorovi větší volnost ve volbě pojmenování. Nejednou pomáhají též odstupňovávat expresivitu výrazu. Jak uvedené příklady dosvědčují, autoři jich nevyužívají jen k charakterizaci mluvené řeči, nýbrž propracovávají jejich formy i k potřebám projevů psaných. Ale i v psaných projevech si tyto prostředky namnoze podržují svůj ráz vyjadřování spontánního, bezprostředního. Naznačují mnohdy [93]kratší, rychlejší přechod od přemýšlení k vyjádření, nejednou spíš hledání formulace než formulaci konečnou. V mnohých z nich je subjektivita, někdy přímo vyslovená, někdy jen skrytá (subjektivním nazývám ten výraz, jehož platnost je vztažena k určité osobě, zpravidla k osobě autora).

Uvedli jsme příklady z umělecké prózy, z publicistiky i z odborných textů. Nejsou tedy nevlastní pojmenování omezena na některý ze základních funkčních stylů. Lze říci, že pravděpodobnost jejich výskytu je minimální tam, kde výraz má mít normativní platnost a kde má být prost všech prvků subjektivnosti (např. v úředních vyhláškách, ve formulaci zákonitostí, v definicích). Naopak vyšší pravděpodobnost výskytu je tam, kde autor chce charakterizovat určité situace mluvených projevů anebo kde chce vystihnout místní nebo zájmový kolorit. V publicistickém stylu je výskyt, jak se zdá, větší v úvahových pasážích hodnotících, kde je silnější míra subjektivnosti výrazu. Totéž platí i o projevech odborných, navíc jsou tu ještě případy, kdy autor zasahá do vžité a ustálené terminologie.

Avšak i tam, kde je možnost užití nevlastních pojmenování větší, nacházíme je jen u některých autorů, kdežto u jiných se neobjevují vůbec nebo zcela výjimečně. Zdá se — a průzkumem by to bylo třeba doložit —, že jejich větší výskyt charakterizuje autory určitého mentálního založení, možná že i určitého temperamentu. Výskyt zdá se nasvědčovat tomu, že je to jeden z prostředků příznačných pro vyjadřování myšlenek „ve stavu zrodu“. Nevíme ještě dobře, které prostředky bychom sem zařadili jako typické, ale zdá se, že je to ještě především parenteze v celé šíři (snad kromě případů parenteze kleslé); příklady, které uvádí Vl. Šmilauer v Novočeské skladbě, tomu aspoň nasvědčují. Do parenteze ovšem patří i samo komentování zvolených pojmenování. S velkou pravděpodobností sem patří i rektifikace (aspoň ve svých základních typech), která ostatně má s nevlastním pojmenováním a s parentezí styčné body. Tyto prostředky by v oblasti pojmenování charakterizovaly autory, u nichž cesta od přemýšlení k vyjadřování je jaksi kratší, popř. kteří definitivní formulaci plně neuzavírají někdy ani v okamžiku sdělování. Nedostatek těchto prostředků by naopak charakterizoval autory, u nichž je tato cesta delší přes pevnou, jakoby konečnou formulaci myšlenek ještě před jejich vyslovením. To je arci jen domněnka, ale myslím, že by stála za to, abychom se pokusili výzkumem ji dokázat. Byla by to jedna [94]z kapitol o diferenciaci slohu podle osobních typů autorů. Přitom by bylo třeba odlišit případy, kdy jde zřejmě o užití výjimečné, o užití náhodné (např. o podvědomé napodobení), o užití záměrné, ale pro autora netypické k dosažení určitého účinku apod., od případů, kdy je užití pro autora vskutku příznačné.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 2, s. 88-94

Předchozí Miroslav Grepl: O funkci záměrného opakování částí výpovědi ve výstavbě promluvy

Následující Eva Milavcová: Vzájemné vztahy jmen osobních a domovních (Na základě jmen Starého Města pražského)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1