Časopis Naše řeč
en cz

Tropy a figury

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

-

I.

Učení o tropech a figurách je dědictví antiky: v řeckých a římských školách gramatických se rozbíraly tropy a figury klasických básníků a v řečnických školách se učilo řečnickým figurám. První kroky tu učinili asi sofisté (v 5. stol. př. Kr.), kteří vykládali básně a učili řečnictví. Soustavně a pronikavě pojednával o tropech a figurách (těchto názvů ještě neužíval) Aristoteles (ve 4. stol.) v Poetice (kap. 21 a 22) a v Rétorice (III, 2—6, 9n., 12). Rozlišil slova obvyklá („vlastní“) a slova nezvyklá, jež jsou nám příjemná a činí mluvu vznešenou a ozdobnou; nezvyklá jsou slova složená, nářeční, starobylá, nově vytvořená nebo přetvořená, metafory (k nim náleží též srovnání, hádanky, přísloví a většina hyperbol), epitheta a slova zdrobnělá. V řečnické periodě upozorňoval na antithesi (souhlasnou stavbu větných členů), parisosi (stejný rozsah členů), paromoiosi (podobný začátek nebo konec členů) a za prostředky dodávající mluvě plnosti pokládal — vedle metafory a epitheta — opis, básnický plurál, hromadění mluvnických členů, opakování i potlačování spojek a záporný výraz. Aristoteles tedy posuzoval básnické a řečnické zvláštnosti s hlediska mluvnického, ale vykládal je též psychologicky a esteticky, t. j. tázal se, proč ta nebo ona zvláštnost vzniká a proč se nám líbí. Tak učil o metafoře, že vzniká přenesením jména jedné věci na druhou, jí podobnou, a že činí řeč názornou, příjemnou a nezvyklou. Mimo to vykládal metaforu logicky, klade se při ní rod (nadřazený pojem) místo druhu (podřazeného pojmu), druh místo rodu nebo druh místo druhu.

Od 1. stol. př. Kr., ne-li dříve, začaly se rozlišovati tropy („obrat“, „způsob“), při nichž se mění význam slov, na př. metafora, a figury (ř. schemata „tvary“), při nichž se význam nemění. Figury se pak dělily v slovní, u nichž záleží na podobě a na postavení slov, na př. anafora, a v myšlenkové, u nichž na tom nezáleží, na př. zvolání. Avšak bývaly spory o to, kam zařadit některé jevy, na př. ironii. Quintilian (v 2. pol. 1. stol. po Kr.), jehož přehledné výklady (Inst. or. IX a X) nejvíce působily na pozdější doby, lišil 14 tropů a asi 45 figur. Avšak později se jich uznávalo mnohem více a názvy kolísaly, takže G. Gerber (Die Sprache als Kunst, 1871; 2. vyd. 1885) sebral asi 850 řeckých a latinských názvů tropů a figur. Souborně se někdy nazývaly (na př. Rhet. ad Her. III, 18, 38, 42) ozdobami (exornatio).

Obdobné nauky vznikaly i na východě, a to při výkladu básní, neboť tam řečnické umění nemělo ten význam jako v Řecku a v Římě. V Indii [5]se často jednalo o básnických „ozdobách“ (alamkárah). Básník Dandin (v 6. nebo 7. stol.) tvrdil v „Zrcadle básnictví“ (vyd. O. Böthling 1890), že ony ozdoby dodávají básním lesku a že je nelze všechny vypočítat (II, 1), rozdělil je v 35 druhů a ty pak dělil dále; uznával na př. 33 druhů srovnání (II, 14n.) a 18 druhů metafor (66n.). Později (v 12. stol.) rozeznával Rujjakah v „Souboru ozdob“ (přel. H. Jacobi, Zs. Morg. Ges. 62, 1908, str. 298 n.) 6 slovních a 76 myšlenkových figur.

Na arabskou rétoriku působil řecký vliv. Měla tři části: v prvé se jednalo o přesném a přiměřeném výraze (t. j. skladba a logika), v druhé se ukazovalo, jak lze vyjádřit touž myšlenku s různou jasností (t. j. tropy), a v třetí se probíraly pojmové a formální okrasy (t. j. myšlenkové a slovní figury); k prvým se počítalo antitheton, paralelismus, hyperbola, dvojsmysl, citát a j., k druhým paronomasie, opakování slov, narůstání větných členů a j. Všech okras bylo přes dvě stě (sr. A. Mehren, Die Rhetorik der Araber, 1853).

S arabskou rétorikou těsně souvisela perská. Lišívala také zpravidla tropy a slovní i myšlenkové figury a zvláště podrobně jednala o metaforách, srovnáních, dvojsmyslech a paronomasii (hledělo se při ní ke znění i psaní slov), neboť to byly nejoblíbenější ozdoby perských básníků (sr. F. Rückert - W. Pertsch, Grammatik, Poetik und Rhetorik der Perser, 1874; Garcin de Tassy, Rhétorique et prosodie des langues de l’Orient musulman, 2. vyd. 1874). Básník Qivámí (v 12. stol.) složil kasídu o 101 verši, z nichž každý obsahuje jednu nebo několik figur (přel. E. G. Browne, A literary history of Persia II, 1906, str. 146n.).

Staří vykladatelé japonských básní si všímali hlavně epithet (makura-kotoba „polštářové slovo“), zaplňujících často celý verš i více, a výrazů užitých v dvojím významu (kake-kotoba „slovo veřejí“) (sr. W. Gundert, Die japanische Literatur, 1929, str. 22, 41n. a j.).

Na opačném konci světa, na Islandě, pojednával Snorri Sturluson (v 1. pol. 13. stol.) v mladší „Eddě“ o rozmanitých básnických opisech (kenning), kterými lze nahradit původní jména bohů, země, časových pojmů atd.

Jinak ovládla v Evropě řeckořímská nauka o tropech a figurách a udržela se podnes, arci ne beze změn. V 18. stol. se ji pokoušeli objasniti psychologicky osvícenští myslitelé. Tak vlašský filosof G. Vico (Principj di una scienza nuova, 2. vyd. 1730, kn. II) dokazoval, že tropy, zvl. metafora, nejsou ozdobou, nýbrž výrazem prvotního, básnického a mythického myšlení. Člověk metaforami, jež vzal ze svého těla, oživil neživé věci a mluvil o očku révy, ústí řeky, zubech pily a pod. Metafory jsou tedy malé báje. Skotský filosof H. Home Kames (Elements of criticism, 1762, kap. 19n.) nerozlišoval tropy a figury, nýbrž srovnání a figury, k nimž počítal personifikaci, apostrofu, hyperbolu, metaforu a j. [6]Účelem srovnání je podle něho čtenářovo poučení a libost (sr. Aristotela), personifikace je plodem obraznosti (imagination) a budí v nás cit (emotion), apostrofa vzniká při vzrušení, hyperbola je výrazem překvapení, metafora je výtvorem obraznosti. Homův krajan H. Blair (Lectures on rhetoric and belles lettres, 1787, kap. 13n.), jehož si velmi vážil mladý Palacký, zdůraznil jako Vico, že figury nejsou nic umělého, nýbrž že se objevují i v běžné mluvě a u divokých národů. Ukazoval na nesnáze v lišení tropů a dvojích figur a navrhoval místo něho dělení — sám je však neprovedl — ve figury obraznosti, na př. srovnání a antitheton, a ve figury vášně (passion), na př. otázka a zvolání; byly to dvě ze základních činností duševních, které vytýkala tehdejší psychologie. Lišení tropů a figur zamítal též německý gramatik a slovnikář, uctívaný Dobrovským, J. Ch. Adelung (Ueber den Deutschen Styl, 1785/6, kap. 9). V duchu Wolffovy psychologie rozdělil figury (tropy jim podřídil) 1. ve figury pozornosti, na př. aliterace, opakování a stupňování, 2. figury obraznosti, na př. otázka, ozdobné epitheton a metafora, 3. figury hnutí mysli a vášně, na př. zvolání, hyperbola, elipsa a ironie, a 4. figury vtipu, na př. srovnání, paronomasie a antitheton. O všech figurách učil, že dodávají slohu životnosti a názornosti (sr. Aristotela).

V 19. a v 20. stol. se pokračovalo v psychologickém výkladu tropů a figur; vedle toho se rozbíraly s hlediska estetického a mluvnického. Positivista H. Spencer (The philosophy of style, 1852 = Essays II, str. 333 n.) viděl ve figurách, k nimž počítal jako jiní též tropy, hlavní pramen slohové působivosti; tak synekdocha „desatero plachet“ je působivější než původní výraz „desatero lodí“. Také psycholog A. Bain (English composition and rhetoric, 1866, 4. vyd. 1877, str. 1n.) vymezoval figury jako odchýlení od obyčejné mluvy (sr. Aristotela), aby se dosáhlo větší působivosti, a třídil je podle trojí činnosti rozumu, t. j. uvědomění si 1. podobnosti (sem náleží srovnání, metafora a alegorie), 2. souvislosti (metonymie a synekdocha) a 3. protivy (antitheton). Ale některé figury, jako hyperbolu, otázku, zvolání a ironii, tam nedovedl zařadit a jednal o nich v dodatku. O Wundtovu psychologii se opřel literární vědec E. Elster (Prinzipien der Litteraturwissenschaft I, 1897, str. 359n.). Zdůraznil, že tropy a figury nejsou vnější ozdobou jako ličidlo na tvář, nýbrž že vznikají spontánní estetickou apercepcí (uvědomělým vnímáním). Rozeznává pak apercepci personifikující (jejím výtvorem je personifikace a alegorie), metaforickou (metafora, metonymie a synekdocha), antithetickou (antitheton) a symbolickou (symbol).

Všechna tato třídění selhávají, ježto bývají při jednotlivých tropech a figurách účastny několikeré činnosti duševní, vždy cit a velmi často obraznost. Ale nelze-li tropy a figury psychologicky třídit, neplyne [7]z toho, že by je nebylo možno psychologicky vykládat, t. j. ukazovat, jak vznikají u osoby mluvící a jak působí na posluchače. Naopak takový výklad je nutný, máme-li porozumět jejich smyslu, a nalézáme jej u všech estetiků, kteří se obírali básnickou mluvou. Z nich zvláštní pozornosti zasluhují G. W. F. Hegel a jeho stoupenec F. Th. Vischer. Hegel (W. X, 1, 1835, str. 519n.; 3, 1838, str. 284n.) stavěl v protivu pokleslé metafory, běžné v řeči, na př. „chápati“, a básnické metafory, jejichž úkolem je zesílení, zduševnění a zkonkretnění představy. Ostatní prostředky básnického výrazu dělil ve tři skupiny: zvláštní slova a tvary, pořádek slov a stavbu period (sr. Aristotela). Vischer (Aesthetik III, 2, 5, 1857, str. 1215n.) tvrdil, že básník bojuje proti opotřebovanosti a zmechanisování řeči tím, že ji činí názornou a živou. Názornosti dodávají řeči — a přibližují ji tím malířství — tropy, t. j. epitheton, metonymie, synekdocha, personifikace, srovnání a metafora. Naproti tomu figury, jako hyperbola, otázka, zvolání, asyndeton, polysyndeton, dodávají řeči života, nálady a přibližují ji hudbě. U nás pokládal J. Durdík (Všeobecná aesthetika, 1875, str. 255n.; Útvary básnické [z pozůstalosti], Česká mysl 14, 1913, str. 113n.; 15, 1914, str. 159n.) tropy a figury za základní útvary básnické, za nejspodnější vrstvu básnického krásna, a odvozoval je v Herbartově duchu z jednoduchých poměrů básnických představ; tak jsou při opakování, na př. Ach radost, ach radost, položeny za sebou dvě představy. Durdík dělil figury v 15 skupin, na př. figury zesilovací, opětovací, hromadící, přirovnávající, ale připomínal, že lze každou odchylku od obecné mluvy pokládat za figuru a že nelze figury sestavit v přímku, nýbrž spíše v síť kruhů nebo buněk, které se navzájem stýkají. Tropy vykládal psychologicky: metafora záleží na asociaci podobnosti, metonymie na asociaci posloupnosti a synekdocha na asociaci současnosti. Také O. Hostinský (Esthetika, vyd. Z. Nejedlý, I, 1921, str. 333n.) odvozoval tropy i některé figury z poměrů básnických představ. Ale tyto poměry chápal logicky, na př. epitheton vytýká znak pojmu, synekdocha a metonymie vytýkají část proti celku, metafora spojuje dva podobné pojmy, kontrast a ironie stavějí pojmy v protivu atd.

S mluvnického hlediska vykládal tropy a figury filosofující gramatik G. Gerber, literární dějepisec R. M. Meyer, ruský „formalista“ B. Tomaševskij a j. Gerber (uv. sp.), jenž nejpodrobněji zpracoval starověké učení o tropech a figurách, pojednal o nich dílem jako o přirozených nástrojích mluvy, dílem jako o nástrojích umění. S obojího stanoviska je pak dělil ve tři skupiny: 1. významové změny slov čili tropy, 2. mluvnické figury hláskoslovné, na př. onomatopoje, libozvučnost, opakování slov, a 3. mluvnické figury syntaktické, na př. pleonasmus, hyperbola, otázka, oxymoron, ironie. Je to celkem návrat k starověkému lišení tropů, slovních a myšlenkových figur. Meyer (Deutsche Stilistik, 1906, [8]2. vyd. 1913) probíral jednotlivé tropy a figury s hlediska tvarové a obsahové stránky slova, sousloví (spojení slov), věty a souvětí. Tak o dvojsmyslu mluvil při obsahové stránce slova, o paronomasii při tvarové stránce sousloví, o hromadění slov, oxymoru, tautologii a epithetu při obsahové stránce sousloví, o parenthesi, elipse a anakolutu při obsahové stránce věty, o asyndetu, polysyndetu, anafoře a tropech při tvarové stránce souvětí a o antithetu, chiasmu, slovní hře při obsahové stránce souvětí. Jednodušší i účelnější je Tomaševského (Teorija literatury, 1925, 5. vyd. 1930, str. 9n.) rozdělení básnické stilistiky 1. ve výklad o básnickém slovníku, t. j. a) o výběru slov z rozličných prostředí jazykových a b) o změnách slovního významu (básnická sémantika, t. j. tropy), 2. výklad o básnické syntaxi (změny mluvnické shody, pořádku slov, vazeb a intonace) a 3. výklad o zvukové stránce. „Scholastickému“ názvosloví figur přičítá Tomaševskij (str. 52) malou cenu, poněvadž nevyčerpává všechny odchylky od normy a pod jedním názvem shrnuje leckdy rozličné jevy; přesto podržel staré názvy, ale o lecčems nejednal, na př. o hyperbole, paronomasii, antithetu, asyndetu. Tuto mezeru se u nás snažil zčásti zaplnit K. Oliva (Teorie literatury pro obchodní akademie, 1932; Teorie literatury pro vyšší třídy středních škol, 1934), třebaže se jinak zcela přidržel Tomaševského. Vadou mluvnického třídění tropů a figur je, že odtrhuje od sebe, je-li důsledně provedeno, příbuzné jevy, na př. o metafoře se jedná — nebo má jednati — v sémantice, ale o příbuzném srovnání ve skladbě, o oxymoru v sémantice, ale o příbuzném antithetu ve skladbě. Přesto je tu mluvnický výklad nutný, neboť to jsou jevy jazykové.

V posledních desítiletích bylo věnováno hojně samostatných prací jednotlivým figurám a tropům, zejména metafoře; jsou psány s hlediska psychologického, estetického i literárně dějepisného. Tak J. Gebauer (O metaforických obrazech básnictví národního, zvláště slovanského, 1874 = Stati literárně dějepisné I, str. 7n.) utřídil podle tvaru i obsahu obrazy v lidovém básnictví slovanském; vycházel ze Steinthalova pojetí apercepce (přetváření vjemů na podkladě dřívějších představ). Literární dějepisec A. N. Veselovskij (ŽMNP 1895-8 = Istoričeskaja poetika, vyd. V. M. Žirmunskij, 1940, str. 73n.) pojednal o epithetu, o epickém opakování jednotlivých slov i celých veršů — odvozoval je ze starých zpěvů sborových — a o básnickém paralelismu; srovnával při tom lidové i umělé skladby národů vzdělaných i nevzdělaných. A. Biese (Die Philosophie des Metaphorischen, 1893) dokazoval v duchu Vicově, že metafora není ozdobou, nýbrž nutnou formou nazírací, která se uplatňuje v dětské obraznosti, v řeči, mythu, náboženství, umění i filosofii. Jejím základem je anthropocentrismus: svět chápeme podle sebe. Th. A. Meyer (Das Stilgesetz der Poesie, 1901) vystoupil proti obvyklému mínění, že v nás budí básnický obraz názornou před[9]stavu; podle Meyera působí na nás jen citově, náladově. S hlediska vývojové psychologie dokazoval H. Werner (Der Ursprung der Metapher, 1919), že metafora vznikla z tabuových představ: primitivní lidé jí nahrazovali slova, která se neodvážili vyslovit. Naproti tomu H. Pongs (Das Bild in der Dichtung, 1927, 1939; sborník Psychologie du langage, 1933, str. 120n.) pokládal obraz za výraz básníkova pojetí vesmíru, za výtvor jeho podvědomí a ve Freudově duchu jej hleděl objasnit snovými obrazy.

Proti celé nauce o básnických a řečnických ozdobách se postavil vlašský estetik B. Croce (Estetica, 1901, kap. 9). Upírá jí ze dvou důvodů vědeckou cenu: předně pojem básnické a rétorické ozdoby je mylný, neboť na př. v metafoře není položeno jiné slovo místo pravého, nýbrž naopak je metafora tím pravým slovem a ozdobu nikdy nelze odloučit od výrazu. Za druhé umělecké výrazy jsou jedinečné, individuální, a nelze je tedy třídit. Tato kritika je oprávněna, staví-li se proti názoru, jako by byly tropy a figury přidanými ozdobami nebo náhradami za „pravé“ slovo. Ale Croce jde příliš daleko, když vůbec zavrhuje třídění výrazů; ač jsou všechny výrazy jedinečné, přece je lze třídit, poněvadž mají brzy ten, brzy onen společný znak, na př. opakování téhož slova na počátku vět nebo veršů (anafora). Také lidé jsou „jedineční“, a přece je třídíme podle pohlaví, věku, plemene, národnosti atd.

II.

Pokusíme se nyní o vlastní vymezení a utřídění tropů i figur. Nečiníme mezi nimi ostrého rozdílu a vymezujeme je, vycházejíce z Aristotelova rozlišení obvyklých a nezvyklých slov, jako ustálené (typické), ne však předepsané způsoby slovesného vyjadřování, odchylující se od běžné mluvy a působící estetickým dojmem. Nejsou vnější ozdobou, nejsou přidávány k básni nebo k umělé próze (ostatně se leckdy vyskytují i v hovorové mluvě), nýbrž činí — spolu s jinými činiteli, zejména rytmem a eufonií — báseň básní a umělou prózu umělou prózou. Nelze je tedy srovnávat s hudebními ozdobami, jako je trylek, nýbrž spíše se zpracováním hudebního motivu nebo — v oblasti výtvarného umění — s ornamentem. Počet těchto způsobů není omezen, neboť je vždy možno nalézt nový způsob, který zobecní, aspoň na čas, ale přesto je můžeme utřídit podle jejich příbuznosti.

1. Především jsou to některé zvláštnosti slovníkové, tvaroslovné a syntaktické; upozorňoval na ně většinou již Aristoteles. A. V básnickém slovníku, zejména lidových písní, jsou nápadná a) slova zdrobnělá (deminutiva), na př. Vstávej, převozníčku, | převez mou holčičku (Erben, Prostonárodní české písně a říkadla, vyd. 1886-8, str. 160). Tato zdrobnělá slova, častá též v dětské řeči, činí mluvu dů[10]věrnou, srdečnou. — b) Umělý, okázalý ráz mají složená slova, na př. rozkošeplodný (Polák, Vznešenost přírody, vpr.), dávnověký (Kollár, Slávy dcera, př.), růžojasný (Mácha, Máj I). — c) Básník i jinak tvořívá nová slova (neologismus), na př. rozlistěný (Čelakovský, Běla krasavice), povyblesknouti (Čech, Adamité III a j.), hmatmo (Zeyer, Píseň o Rolandu II, 6), nebo nové tvary (metaplasmus), na př. ukradel (Kollár, S. d. II, 25), vlasami (Mácha, Máj II), ze Kapitola (Vrchlický, Kořist oceánu). Nová slova tvoří z potřeby a k novým tvarům ho nutívá verš a rým; je jazykovým tvůrcem, arci všechny jeho novoty se neujmou.

Básník a prozaik vměšuje leckdy do své mluvy cizí prvky jazykové. Čerpá je d) ze staršího jazyka (archaismus), na př. láska… mece plameny (Čelakovský, Růže stolistá 6), zadušenina z řeřábkův i pečená hus v kondymentu (Jirásek, Rybnikář), e) z krajového nářečí (dialektismus), na př. O panské zvůli ten mur ví (Bezruč, Plumlov I), f) z nářečí jiné společenské vrstvy (idiotismus), na př. „Von je dobrej“, zaimitoval žargonem episodista Mestek, „všichni sedíme jak v oukropu a on jedinej má slovo, a furtumfurt!“ (Čapek-Chod, Turbina II, 4), g) z cizího jazyka (barbarismus), na př. Čemuž… daleké krajiny proletovala? (Čelakovský, Veliký ptačí trh), Jeho belle-âme… jest kulturní výtvor stejně jako bel-esprit jeho odpůrců (Šalda, J. J. Rousseau). Je-li domácí jazyk zcela promíšen cizím, vzniká makaronská skladba, na př. Detrimentum pacior | nynie i v každém času (J. Vilikovský, Staročeská lyrika, str. 70). Takové skladby mívají žertovný účel, jinak vyplňují cizí prvky mezeru v domácím jazyce (cizí slova), charakterisují prostředí (archaismy, dialektismy, idiotismy), působí zvukově (cizí slova u symbolistů) nebo komicky (básnická slova, archaismy a purismy v Čechových „Výletech“). — h) Cizím prvkem jazykovým jsou i citáty — za figury je pokládali Arabové a Peršané —, ať cizojazyčné (ledaže jsou spisovatelem přeloženy), ať domácí, na př. O národu, quem penes arbitrium est et jus, ať nic nedíme (Palacký, O českém jazyku spisovném), Agent zůstává lhostejný. Nejkrásnější? Každý jen tu svou má za jedinou (Součková, Bel canto, str. 200).

B. Též v užívání mluvnických kategorií se umělá řeč leckdy odchyluje od prosté. a) Řečtí a římští básníci mnohdy vyjadřovali jednotlivou věc množným číslem (básnický plurál) a dodávali tak pojmu závažnosti, na př. harmata „vůz“, dómata „dům“, templa „chrám“, funera „pohřeb“. b) Minulý děj vyjadřuje někdy básník — tak jako lidový vypravěč — historickým praesentem a tím jej přibližuje čtenáři, na př. Druhý den ráno povídá mu král (Erben, Zlatovláska), Přišel večer. — Muž zelený chodí venku po dvoře (Erben, Vodník IV). — c) Podobně oslovuje básník vzdálené osoby nebo neživé věci (apostrofa), na př. Ó, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící, | ó, krajino, všeliké slávy i hanby [11]obraz! (Kollár, S. d., př.), Viktorko bláznivá u splavu našich dnů | v úlu tvé hrudi teplá píseň šumí (Halas, Poesie). — d) Kdežto v běžné řeči převládají vypovídací věty, v básních a v umělé próze jsou hojné věty zvolací (exklamace), na př. Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! (Němcová, Babička I), věty žádací, na př. Jeníčku můj milej, | nic se nerozmejšlej (Čelakovský, Celoroční výživa), a tázací, někdy s odpovědí, na př. Panna co jest? Nejoutlejší | květ v pozemském údělu (Čelakovský, Růže stolistá 3), jindy bez odpovědi (řečnická otázka), na př. Kdo zabloudil v neznámý kraj, | zdaž z duše vše hned poví? (Hálek, Večerní písně 20). Někdy přechází otázka ve vnitřní rozhovor (dialogismus), na př. Kdež jest tedy ta chlouba? Vyprázdněna jest. Skrze který zákon? Skutků-li? Nikoli; ale skrze zákon víry… (Pavel k Řím. 3, 27n., Kral.). Vším tím se řeč oživuje, stává vzrušenou.

C. Také spojováním slov se lišívá básnická mluva od obyčejné. a) Bývá pozměněn obyčejný vztah slov, zvl. podstatného jména a přívlastku (enallagé), na př. Viz, hlavu jak sklání vysokou k tobě sláva Libanská (m. slavný Libanon; Pope-Jungmann, Messiáš), Byl pozdní večer — první máj — | večerní máj (m. májový večer; Mácha, Máj I), do mramorové zdí svých nádhery (m. mramorových zdí; Zeyer, Román o čtyřech synech Ajmonových I). Toto neočekávané spojení slov působí zvláštním, téměř kouzelným dojmem. — b) Příbuzné je hendiadys, t. j. rozložení rozvitého výrazu v rozšířený, na př. pro naději a z mrtvých vstání (m. naději na zmrtvých vstání; Skutkové 23, 6). Rozložením se stává výraz názornějším. — c) Naopak při zeugmatu je spojeno sloveso s několika větnými členy, ač se hodí svým významem jen k nejbližšímu, na př. Veškeren pak lid viděl hřímání to a blýskání a zvuk trouby a horu kouřící se (Ex. 20, 18). — d) Uvolněn je pravidelný pořádek slov (inverse); tak čeští básníci kladou často sloveso na konec věty, na př. po němž ostružiny s mechem se vinou (Erben, Záhořovo lože V), odtrhují přívlastek od podstatného jména, na př. Po nové se hájem, polem | život rozvil přírodě (Čelakovský, R. s. 18), stavějí podstatné jméno před přívlastek, na př. Slyš, máti drahá (Čech, Slavie, př.), a neshodný přívlastek před podstatné jméno, na př. hluboké noci němý stín (Mácha, Máj II), nebo mezi přídavné a podstatné jméno, na př. mlíčná nebes střída (Neruda, Hřbitovní kvítí 42), atd. Taková přesmyknutí bývají vynucena veršem a rýmem, ale ne vždy, neboť se objevují, třebas řidčeji, i v umělé próze, na př. nestranného umělejších Němců soudu (Palacký, Počátkové českého básnictví II), v hluboký spěchali důl (Mácha, Křivoklad 4), Vraceli se právě z cesty zoufalé (Neruda, Kassandra). Příčinou přesmyknutí tu bývá cizí jazyk, zdůraznění některého slova, rytmus nebo napodobení básnické mluvy. Přesmykováním se setkávají slova k sobě nenáležící, a tím vzniká podobný dojem jako při enallagé. — e) Nevyjadřuje se větný člen, který si lze snadno domyslit, [12]zejména sloveso (elipsa), na př. Má dušička k Bohu, | mé tělo do hrobu (Erben, Písně, str. 524). Řeč se tím stává sevřenou a důraznou. — f) Započatá vazba je přerušena jinou a opuštěna (anakolut), na př. Ty věčné hlasy proroků, | že také mrtvi budem, | nuž ano, ano, víme to — | my Světa nepřebudem! (Neruda, Písně kosmické 37). — g) Větná souvislost je přetržena vložením jiné věty (parenthesa), na př. Malá Strana — beru domy i lidi — má cosi tichého, důstojného (Neruda, Pan Ryšánek a pan Schlegl). — h) Věta není dokončena; mluvící osoba se odmlčuje z ostychu nebo ze strachu (aposiopese). Na př. Vždyť ani nevíte, proč — proč já — Kdyby vám to dělalo nějaké potíže — (Čapek, Krakatit V). Anakolut, parenthesa a aposiopese dodávají řeči pohybu.

2. Od slovníkových, tvarových a syntaktických zvláštností umělé mluvy postoupíme k její stránce zvukové. Slova mohou zvukem svých hlásek napodobit vnější zvuky; je to t. ř. zvuková malba (onomatopoje). Libovali si v ní barokní básníci, zvláště když líčili ptačí zpěv, Poe jí užil v svých „Zvonech“ i v refrénu „Havrana“, Erben několikrát v „Kytici“ (na př. v „Zlatém kolovratu“ V: „Vrrr — zlou to předeš nit“), skladatelé národních písní jí napodobili zvuky hudebních nástrojů (na př. Čím dál, čím dál, | koupím ti cimbál, Erben, Písně, str. 287), ale jinak je zvuková malba v básních vzácná, vzácnější než v hudbě. Od přímého napodobení zvuků třeba lišit hláskovou symboličnost, jež záleží v tom, že v nás některé hlásky navozují určité představy a city, na př. samohlásky e a i označují často něco drobného, živého; tak refrén v Erbenově „Vodníku“ I „Sviť, měsíčku, sviť, | ať mi šije niť“ budí, či lépe zesiluje dojem šití tenkou jehlou. I hlásková symboličnost i vlastní malba zvuková činí řeč výraznou.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 1, s. 4-12

Předchozí Do čtvrtého desítiletí

Následující Jiří Haller: Z mého života

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1