K nespisovným složkám frazeologie národního jazyka (Frazeologismy slangové a vulgární)

Jaroslav Machač

[Articles]

(pdf)

-

Diferenciace frazeologismů z hlediska normy současného spisovného jazyka (v ose vertikální a horizontální), z hlediska stylové příslušnosti a citového zabarvení patří spíše k obtížnějším a hlavně nesnadno uchopitelným stránkám výzkumu frazeologie.

Slovníky výkladové (i překladové) diferencují frazeologismy touž stupnicí normativních a stylistických charakteristik, jakou hodnotí lexikální jednotky jednoslovné, často však — a právě proto ne vždy přiměřeně a přesně — jejich prostřednictvím (platnost charakteristiky heslového slova nebo významu se v lexikografické praxi vztahuje i na frazeologickou složku, pokud není zrušena jiným kvalifikátorem). Postup speciálních slovníků frazeologických je v podstatě dvojí: buď přejímají škálu charakteristik od slovníků obecných, nebo vycházejíce z (častého) názoru o příznakovosti převážné části frazeologie, soubor kvalifikátorů a jejich užívání redukují. Příkladem prvního přístupu je slovník Skorupkův[1], jehož klasifikace koresponduje s praxí jedenácti[8]svazkového Slovníku jazyka polského (v našem prostředí to platí i o vztahu Malého frazeologického slovníku E. Smieškové k Slovníku slovenského jazyka), příkladem postupu druhého je ruský slovník Molotkovův[2] a dvousvazkový slovník bulharský[3]. Volba přístupu souvisí samozřejmě s celkovým způsobem zpracování slovníků, v případě prvním i s pojetím zpracovávaného materiálu (od typických spojení volných po ustrnulé petrifikace), v případě druhém vychází z autonomního chápání frazeologismů jako samostatných (hotových) jednotek jazyka[4].

Zmíněná redukce hodnotících charakteristik spočívá zejména v tom, že se speciálně neoznačují frazeologismy hovorové a dále frazeologismy expresívní, pokud je nelze specifikovat charakteristikami v kladném nebo v záporném smyslu (euf., hanl. …). Eliminace kvalifikátorů u hovorových frazeologismů vyplývá z toho, že je jich většina, z triády kvalifikátorů na ose hovorovost — neutrálnost — knižnost zůstává jen kvalifikátor pro označování frazeologismů (výrazně) knižní povahy. Eliminace kvalifikátorů pro výrazy expresívní, u nichž nelze vyjádřit jeden z protikladů v kladném nebo v záporném smyslu, popř. specifikace další, souvisí s tím, že i příznak expresivity („ekspresivno-emociaľnaja okraska“, Molotkov) se považuje za konstantní pro frazeologismy vůbec.

Tato hlediska (a jejich praktické uplatňování ve slovnících, zvlášť pokud jde o konstantní příznak expresivity), nejsou ovšem vlastní jen autorům frazeologických slovníků a jejich koncepcím frazeologie, ale jsou paralelní s názory v oblasti obecné teorie frazeologie, popř. se o ně opírají. S obrazností přiměřenou předmětu to vyjádřil A. I. Smirnickij (v. r. 1956) slovy: frazeologismy se vyznačují „přítomností prvku hry, žertu, odvratu od běžného neutrálního stylu^“[5]; konečně Zaorálek se nevyjadřuje jinak, i když k úseku speciálnímu: rčení „mají pouze zpestřovat, oživovat, zvýrazňovat mluvený nebo psaný jazykový [9]projev^“[6]. Přítomnost složky expresívní (v ruském prostředí často označované jako „expresívně-emocionální“) je rysem frazeologismů v pojetích a výměrech A. M. Babkina, V. P. Žukova, L. I. Rojzenzona a dalších badatelů[7], zejména těch, kteří z oblasti frazeologie vylučují jevy vyznačující se plnou paradigmatičností (sdružená pojmenování, tzv. rozložené slovesně jmenné konstrukce ap.). I J. Mlacek ve svém vysokoškolském kompendiu[8] považuje expresivitu za inherentní příznak frazeologie.

K tomu je třeba výslovně poznamenat, že tento příznak je třeba vztáhnout i na tu (menší) část frazeologismů, která má povahu knižní, resp. která patří k prostředkům stylů vyšších, než je styl prostě sdělovací, zvláště k stylu publicistickému a (okrajově) i odbornému.[9]

Obousměrné protažení osy hovorovost — knižnost při diferenciaci a klasifikaci frazeologismů má z hlediska současného spisovného jazyka aspekt normativní (v slovnících kodifikační), vedoucí na jedné straně k odlišení frazeologismů zastaralých, na straně druhé nespisovných. Zatímco v prvém případě je toto rozhraničení relativně snazší, pak v případě druhém činí potíže z několika důvodů: Zůstaneme-li v našem prostředí, nepůsobí tu jen nezcela ustálené a nezcela jednotné pojetí hovorovosti, ale sám objektivní fakt, že prostředky toho, čemu říkáme obecná a hovorová čeština, jsou zvlášť v rovině lexikální z velké části společné.[10] Jako nespisovné lze tedy s jistotou charakterizovat především jen frazeologismy nářeční a dále ty, u nichž lze prokázat jejich omezenost na nářečí sociální, tedy na slangy profesionální a zájmové. Takové pojetí základní diferenciace frazeologismů v tomto smyslu zastává např. F. P. Filin[11], když celé frazeologické bohatství ruštiny dělí na celonárodní (obščenarodnaja frazeologija) a nářeční.

Závažnost této elementární klasifikace vysvitne okamžitě při setkání [10]s bohatým repertoárem frazeologických výrazů (v širokém smyslu) synonymních. Zaorálek ve svých Lidových rčeních uvádí např. přes 200 frazeologismů shrnutých pod význam „opilost“ (a k tomu i zhruba stejný počet adjektivních synonym k „opilý“), asi 150 frazeologismů pro „nikdy“, 250 frazeologismů pro „rychle, hned, spěch“ atd. Mezi nimi je jen poměrně malá část těch, které lze označit jako celonárodně užívané, větší část jsou frazeologismy nářeční, slangové, argotické, ovšem i zastaralé a (patrně i) okazionální, zařazené autorem jako doklad jazykové tvořivosti. Při tom frazeologismy, které bychom tradičně označili jako vulgární, jsou na obou stranách, a to nejen takové, které obsahují vulgární komponent, ale i vulgarismy, jejichž složkami jsou jen slova spisovná. Přítomnost vulgárního komponentu ve frazeologismu není jedinou podmínkou pro vulgárnost frazeologismů celého, a zároveň není ani důvodem k tomu, aby takový frazeologismus byl vylučován z celonárodní složky frazeologického bohatství.

Frazeologická jednotka tvoří po stránce formální i významové celek, a významové i gramatické vlastnosti jednotlivých komponentů jsou v jejím rámci i v různém stupni (závislém na povaze frazeologismu, na stupni frazeologizace i jiných činitelích) oslabeny. Mluví se v té souvislosti obvykle o desémantizaci (oslabování významu) komponentů, ztrátě paradigmatičnosti atd.; ta ani ona však není nikdy úplná: Krajním dokladem toho v obojím smyslu jsou frazeologismy, jejichž komponenty jsou „slova“ mimo ně neužívaná a neexistující, a to buď vůbec, anebo jen v současném jazyce: pozdě bycha honit, dávat bacha, mít pifku na někoho, dát všanc, přijít jako na zavolanou, není po něm ani vidu ani slechu, na svatého Dyndy atp., a přece jsou významově klíčovou složkou celého frazeologického spojení a nepřestávají vyjadřovat ani vztahy formální. Platí ovšem (vždy a znovu opakovaná a aforisticky formulovaná) poučka, že celostní význam frazeologismu není „sumou“ významů jeho komponentů (v jakých spojeních však je „sumou“?). Tím spíše se modifikují, přetvářejí a přehodnocují i jiné vlastnosti slov jakožto frazeologických komponentů. Komponenty současných spisovných frazeologismů jsou slova (varianty) sama o sobě zastaralá (kout pikle, ležet ladem), nářeční (zblo), jiná nespisovná (na fous /přesně, včas/, nejde mu to pod fousy, kam s tou flintou?), nespisovné tvary (vem to nešť) atd. Že je tomu i naopak, že slova plně spisovná, běžná, neutrální jsou komponenty frazeologismů zastaralých a nespisovných, netřeba snad ani dodávat (propálit pánvičku, všechno je kostkou vzhůru; dostat na frak, na[11]trhnout někomu žaket, vzít si to na triko). Plyne z toho, že při normativní a stylistické diferenciaci frazeologismů je k nim třeba primárně přihlížet jako k celkům. Neboť jak vidno, přítomnost zastaralého prvku není příznakem zastaralosti — naopak může být signálem fixace, ustrnutí (petrifikace) frazeologické jednotky v jazyce současném; právě tak přítomnost nespisovného komponentu nevylučuje — aspoň v uvedených případech — frazeologické jednotky ze spisovného jazyka.

V naznačených souvislostech posuďme postavení frazeologismů slangových a vulgárních ve vztahu k spisovnému jazyku.

Slang se (v naší tradici) vymezuje těmito hlavními příznaky: jde o soubor (lexikálních prostředků, obratů…), nikoli jazykový útvar; užívá se v prostředí pracovním a zájmovém (odtud i základní diferenciace, někdy i terminologická: profesionalismy x slangové výrazy), v němž se mluví jazykem, který slouží k prostému sdělování; odlišuje se od argotu, podmíněného (sociálně a funkčně) rysem záměrné nesrozumitelnosti, izolace proti ostatní společnosti. Slangové výrazy jsou nespisovné a hodnotí se tak v protikladu proti odborným termínům a proti spisovným netermínům (u slangů profesionálních), proti běžným neutrálním prostředkům spisovným (u slangů zájmových). Nejde o vrstvu homogenní, ale velmi diferencovanou — z hlediska utvářenosti jazykových prostředků i z hledisek mimojazykových (společenských). Tak lze vysvětlit u jednotlivých jevů, skupin jevů i u jednotlivých slangů (diferencovaných podle oborů a podle jejich postavení v současné společnosti) přechody slangových výrazů do spisovného jazyka, často prostřednictvím hovorové vrstvy, a najít „slabá místa“ v předělu mezi slangem a jazykem spisovným.

Demonstrujme tuto diferencovanost slangu na oblasti sportovní. Sportovní slang je slang profesionální (sport má svou obecnou teorii i teorii jednotlivých odvětví, svou metodiku i praxi, a proto i velmi detailně propracovanou terminologii obecnou i speciální) i slang zájmový (a to slang aktivních závodních i rekreačních sportovců na jedné straně a slang sportovních fanoušků na straně druhé); je na ni jako na oblast společensky atraktivní vázána speciální složka publicistiky (a má i své literární autory).

Frazeologismy jsou zastoupeny ve všech těchto složkách a ve vztahu ke spisovnému jazyku je lze diferencovat takto:

a) některé z nich pronikly do spisovného jazyka v přeneseném (lexikalizovaném) významu a staly se součástí běžné (hovorové) frazeologie: zahrát do autu; být, stát v ofsajdu (u obou původních termínů [12]anglického původu, které jsou jejich klíčovými komponenty, došlo přitom k stylovému přehodnocení, byly v odborné terminologii nahrazeny termíny českými a vytlačeny do slangového vyjadřování); jít do finiše; zařadit zpátečku; byt fit (funguje dokonce v názvu celospolečenské akce); hrát, jednat fér;

b) v přeneseném (zobecněném) významu jich využívá (politická) publicistika: mít, dát (si), položit (si) laťku vysoko; mít zelenou;

c) využívá jich v původním významu běžně publicistika sportovní, často v „nespisovných“ obměnách, variantách, vzniklých již v prostředí novinářském: proměnit x zahodit, spálit (vyloženou) šanci, příležitost ve významu „dosáhnout, nedosáhnout branky“; pronikání slangových výrazů do (psané) publicistiky podporují mluvené publicistické formy, rozhlasová reportáž a televizní komentář (nasadit trhák, střídání na špici ap.);

d) pronikají do (spisovného) odborného sportovního vyjadřování jako synonymní, popř. konkurenční výrazy odborných termínů: být, jezdit na háčku, tj. „jako první (veslař od přídě), jako jednička“, nasadit bodyček „bodyčekovat“;

e) zůstávají omezeny na sport, prostředí, a to jako slangové výrazy;

ea) sportovců: jezdit v tabáku „za pelotonem“, mít prošitej žaket „prohrát (v cyklistickém závodě)“; jet v háku „na zadní pozici“; (v)opálit (soupeřům) uši z háku „předjet je ze zadní pozice“; neplatí jen o slangových frazeologismech této povahy a patřících do oblasti méně rozšířených sportů, že zůstávají omezeny na své úzké „pracovní“ prostředí, lze uvést takové příklady i ze slangu masově provozovaných a masově sledovaných sportů, např. z kopané: vymést pavučinku „vstřelit gól do horního rohu branky“;

eb) i diváků, fanoušků: drbat míč, drbat to (asi zkomoleno z driblovat) „samoúčelně kličkovat, hrát příliš individuálně“; hráč, útok, zadek (obrana) vybouch, shořel nebo jim (tj. mužstvu) vybouch, shořel (jak papír) atd.

Příklady uvedené v skupině a—d (jsou voleny reprezentativně, jinak jsou samozřejmě případy společné a přechodové) se liší od frazeologismů ve skupině ea, eb vlastnostmi, jimiž lze — velmi všeobecně, s přihlédnutím k převládajícím tendencím — charakterizovat rozdíl mezi frazeologismy v profesionálním a zájmovém slangu: záleží v převaze metaforičnosti a obraznosti u frazeologismů jako celku v případě druhém a ve vyšším stupni expresivity s tím souvisící a založené na vyjadřování osobního postoje; patří k nim i záliba v hromadění sy[13]nonymních prostředků pojmenování jakožto projev jazykové hravosti.

Tato tendence je příznačná u zájmových slangů zvláště pro slang mládeže, resp. pro slang studentský. V článku o jazyku mládeže[12] jsme uvedli např. (výběrově) 36 výrazů pro nedostatečnou. Ty se spojují v slangové frazeologismy s velkým počtem slov ve významu „dostat“, jako např. chytit, slíznout, vysloužit si, koupit aj. Je tu ovšem třeba lišit případy lexikalizované od příležitostných projevů jazykové hravosti, pro studentský slang tak příznačné a využívající nejrozmanitějších motivací pro nové a nové aktualizování prostředků ustálených, lexikalizovaných, konvencionalizovaných; srov. např. pozdravy, od starších tě bůh, tě pic, tě péro, tě víno, tě noha k novějším tě vidím, ti kynu, tě zdravím až k zcela příležitostným, např. s narážkami na názvy aktuálních filmů jako pozdravuj vlaštovky, skákej přes kaluže, pobídky k odchodu ve formě slovesně jmenných konstrukcí jako dej si (v)odchod, dej si (v)odpich; odmítnutí trhni si nohou, již zobecnělé, je aktualizováno jako trhni si protézou, pajšlem, ledvinou ap.; i náš časopis zaznamenal nový frazeologický obrat k označení schůzky: dát si spicha[13]. — Naproti tomu však např. v slangu mysliveckém je synonymie velmi řídká; zato vyniká tento slang pojmenováními specializovanými. Rys systematičnosti jej spojuje s oborovou odbornou terminologií, jako celek liší se však od ní svou výlučností a převahou názvů vzniklých na základě sémantické motivace, avšak bez příznaku expresivity.

Slang mládeže, resp. její části, má do určité míry rys shodný s argotem; je to obranný nebo opoziční postoj vůči společnosti, vůči dospělým, proti oficiálnosti, škrobenosti, společenským konvencím. I proto jsou v něm značným dílem zastoupeny také vulgarismy — společensky šokující, ale v řeči určité skupiny mládeže neutralizované až neutrální (srov. např. slovo vůl v úloze nadávky, oslovení, hodnocení, vycpávkového slova).

Pokud jde o vulgárnost, ta je (v slovnících, jazykových kompendiích, stylistikách) jedním ze specializovaných příznaků lexikálních prostředků se záporným citovým zabarvením. Lišívají se výrazy [14]vulgární (hrubé) a zhrubělé, ale nikoli jednoznačně. Např. podle Základů stylistiky jsou zhrubělé ty, kterých se užívá k vyjádření a vzbuzení odporu nebo pohoršení nad něčím, vulgárních se užívá při hrubém nespolečenském vyjadřování[14]; podobně je (v úvodu) charakterizuje i Slovník spisovného jazyka českého, avšak ve vlastní slovníkové praxi označuje jako zhrubělé ty, kterých se v protikladu k neutrálnímu významu základnímu (významům základním) užívá se záporným citovým zabarvením v (lexikalizovaných) významech přenesených. Za zaznamenání stojí stanovisko Příručního slovníku (z úvodu v r. 1935): „vulgarismy jsou slova sice rozšířená, ale užívaná jen v řeči sprosté“; co je míněno „řečí sprostou“, vyplývá z praxe úvodních dílů kde jsou za vulgarismy označena i nespisovná slova německého původu jako fofr, fusekle, fajn, furt, a to asi ne úplně neprávem, protože v lidové řeči, zvláště starší, se slov v dnešním smyslu vulgárních užívá bez konvencionálních zábran.

Z hlediska jazykových projevů, v nichž se uplatňuje — podle Zimovy terminologie[15] — expresivita adherentní a kontextová, je pojem vulgárnosti velmi relativní; i užití nehrubého slova, popř. určitého jazykového prostředku nelexikálního, může být v jisté situaci a v jistém kontextu, např. v projevech emocionálních, hodnoceno jako vulgární. (V té souvislosti připomeňme, že by bylo velmi žádoucí zpřesnit užívání termínů emocionální a expresívní, které se rozlišují buď nezcela důsledně a přesvědčivě, nebo se ztotožňují, popř. zaměňují[16].)

Stupňovitost vulgárnosti lexikálních prostředků, vyjadřovaná zčásti i terminologicky, je zřejmá; obě pojetí v úvodu naznačená se do určité míry kryjí: v obou jsou např. slova typu hovno slovy vulgárními a huba ve významu „(lidská) ústa“ výrazem zhrubělým, ale jen v druhém pojetí, nepřihlížejícím k stupňovitosti možného užití, se jako zhrubělé charakterizují i výrazy jako držka „ústa“, čubka „o ženě…“ atp.

Kritéria pro tuto stupňovitost vulgárnosti — termíny zhrubělý a hrubý (vulgární) pro její označení podle mého soudu dobře vyhovují — a tím i pro (ne)užívání vulgarismů mají povahu kritérií so[15]ciolingvistických, odvozených z obecných pravidel společenské konvence. Část vulgarismů patří z tohoto hlediska k slovům „tabuovým“, a to ty, kterých se užívá jen při nespolečenském způsobu vyjadřování, anebo lépe per negationem: kterých se při společenském způsobu vyjadřování neužívá.

A dále. Užívání vulgarismů (jako prostředků běžně mluveného jazyka v prostě sdělovacím styku) omezuje společenská konvence jen na takové komunikační situace, v nichž jsou spolu ve styku osoby známé, v společenské hierarchii přibližně rovnocenné (popř. v nichž je mluvčí hierarchicky nadřazen posluchači). Výčet situací, kdy jich mluvčí zpravidla neužije, zasahuje zvláště tyto situace: (mluvčí) podřízený → (posluchač) nadřízený, muž → žena, jednotlivec → větší kolektiv (s účastí žen, nadřízeného) atp. Koprolálie se považuje za jev patologický.

Vulgární frazeologismy posuďme ve smyslu úvodních výkladů jako celky. Lze však předem konstatovat, že pro užívání těch frazeologismů, jejichž komponenty jsou výrazy „tabuové“, platí táž společensky konvencionalizovaná omezení jako pro tyto výrazy samy. Týká se to uvedeného typu „fekálního“, ale i posledních členů synonymních řad jako ústa, huba, tlama, rypák, držka nebo potvora, mrcha, hajzl, svině, čubka, u nichž k příznaku hanlivosti přistupuje i příznak vulgárnosti.

Stojí však za povšimnutí, že v obrazných, tradicí ustálených lidových útvarech větných, jakými jsou pořekadla a přísloví, se tyto výrazy tabuové do značné míry neutralizují a užití těchto frazeologismů sui generis, povahy vlastně citátové,[17] je společensky únosné (čím více se v hovně maže, tím více smrdí; z hovna bič neupleteš).

V této souvislosti je na místě poznámka o eufemismech. Je užitečné rozlišovat důsledně eufemismy nahrazující jiný (synonymní) výraz a eufemismy užívané k označení nepříjemné, nežádoucí, bolestné, zlé skutečnosti, situace. V prvním případě jde o nahrazení prostředků (nežádoucně) příznakových příznakovým prostředkem z opačného pólu; v případě druhém se tak nahrazuje prostředek neutrální (zemřel — skonal, zesnul, frazeologicky: odešel do neznáma, do nenávratna atd.). Pokud jde o vulgarismy, neruší se v zřetelných eufemistických náhradách (ať jde o výrazy zvukově podobné: Prčice, Praha, [16]nebo ne: jdi někam; víš, co mi můžeš) povědomí o východisku, motivaci eufemizace, jinými slovy nepociťují se plně jako nevulgární.

Pokud jde o druhý typ vulgarismů (výrazy zhrubělé), pak u nich jakožto u frazeologických komponentů dochází k stírání vulgárnosti ve frazeologismech obecně expresívních, a to zejména v případech, kde nejsou uzuálně zaměnitelné se synonymním komponentem neutrálním. Tato stupňovitost je patrná z těchto příkladů: a) v nefrazeologických kontextech je u slova huba ve významu „(lidská) ústa, jejich část, obličej, tvář“ v současném jazyce[18] příznak vulgárnosti velmi výrazný: má nalíčenou hubu; padl hubou na hranu stolu; b) přechodným případem je zaměnitelnost se synonymem neutrálním ve spojeních frazeologizovaných a frazeologických: dívat se, stát s otevřenou hubou / ústy; nemá co do huby / do úst; utrhovat si od huby / / od úst atd.; c) vulgárnost se stírá ve frazeologismech, kde tato zaměnitelnost je jen potenciální a působí spíše jako aktualizace frazeologismu: huba mu jde šejdrem; neumí hubu otevřít; mlít hubou; mít plnou hubu (slibů, dobročinnosti…); jde o frazeologismy obecně expresívní; d) jako ne-vulgární se pociťuje pořekadlo: líná huba holé neštěstí.

K tomu poznámku: Určitou obdobou tohoto přehodnocování je např. užívání nespisovných a popř. i zastaralých slov německého původu (pro mladší generaci zastaralých z velké části i v rámci současné obecné češtiny) v přenesených expresívních významech a ve spojeních frazeologických: flek na šatech — zbyl z něho mastný flek — na fleku / na místě se rozhodnout; piglovat = zast. nespis. žehlit, ale piglovat / žehlit si to u někoho.

K výše označené stupňovitosti u frazeologických vulgarismů dodejme ještě rozdíl mezi frazeologismy s funkcí nominativní (takové jsou vesměs příklady sub a—c) a frazeologismy (větnými), které mají významovou platnost příkazů, pobídek, odmítání (jejich repertoár je nepřeberný) ve vztahu k adresátu projevu; srov. tento rozdíl např. mezi drž hubu! a musíme držet hubu. Týká se i těch frazeologismů, které neobsahují komponent vulgární povahy (vlez mi na záda!, trhni si nohou!).

Z výkladu a zejména snad z uvedených příkladů vyplynulo, že posuzování a zkoumání frazeologie národního jazyka z hlediska norma[17]tivního a stylistického vyžaduje samostatný přístup. Je to důležité nejen pro teorii lexikografie (a lexikografickou praxi), ale i pro samu teorii slovní zásoby. Zatím se totiž na tuto problematiku lexikologie zaměřovala spíše jen ve vztahu k výrazům jednoslovným.

---

[1] S. Skorupka, Słownik frazeologiczny języka polskiego, Warszawa, I. 1967, 188 s., II. 1968, 905 s.

[2] L. A. Vojnová — V. P. Žukov — A. I. Molotkov — A. I. Fedorov, pod red. A. I. Molotkova, Frazeologičeskij slovar’ russkogo jazyka, Moskva 1967, 543 s. A. I. Molotkov publikoval nyní samostatnou monografii Osnovy frazeologii russkogo jazyka, Leningrad 1977, 284 s., v níž rozvinul své pojetí frazeologie v úvodu k slovníku naznačené.

[3] K. Ničeva, S. Spasova-Michajlova, Kr. Čolakova, Frazeologičen rečnik na bălgarskija ezik, tom părvi A—N, Sofija 1974, 759 s., tom vtori, O—Ja, 1975, 779 s.

[4] Srov. recenzi v NŘ 60, 1977, s. 215—219.

[5] A. I. Smirnickij, Leksikologija anglijskogo jazyka, Moskva, 1956, s. 225.

[6] J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 1947, srov. s. V.

[7] Srov. shrnující přehled L. I. Rojzenzona, Lekciji po obščej i russkoj frazeologiji, Samarkand 1973, s. 167n.

[8] J. Mlacek, Slovenská frazeológia, Bratislava 1977, s. 34.

[9] Srov. Stichův rozbor frazeologismů v publicistickém díle Havlíčkově v čl K textové výstavbě publicistických projevů, Stylistické studie I, Praha 1974, s. 55—94.

[10] V chystaném velkém frazeologickém slovníku (připravovaném ve spolupráci kolektivů na filozofické fakultě KU a v ÚJČ) budou proto charakteristiky ob. a hovor. nahrazeny společným kvalifikátorem pro frazeologické kolokvialismy.

[11] F. P. Filin, O strukture sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka, Vopr. jaz. 1973, No 2, s. 4.

[12] Ve sborníku rozhlasových relací Čeština za školou, Praha 1974, s. 83—93 (spoluautor E. Dvořák); srov. i Sl. Utěšený, Ďaha, žaha, …, NŘ 61, 1978, 154n. o expresívních synonymních výrazech pro prudkou střelu v kopané, z velké části i teritoriálně, nářečně diferencovaných.

[13] L. Švestková, Máte spicha, NŘ 61, 1978, s. 111.

[14] Al. Jedlička — V. Formánková — M. Rejmánková, Základy české stylistiky, Praha 1970; obdobně postupuje i Vl. Šmilauer ve své Nauce, srov. s. 46; Havránkova — Jedličkova Česká mluvnice klade mezi oba termíny rovnítko.

[15] J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961.

[16] Viz i kompendia uvedená v pozn. 14; srov. zejm. M. Grepl Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi, Brno 1967, zvl. s. 14n.

[17] Na citátovou povahu přísloví a pořekadel upozornil u nás J. Mukařovský, srov. Cestami poetiky a estetiky, Praha 1970, s. 277—359.

[18] Danešův výklad o tomto slově v Malém průvodci po dnešní češtině, Praha 1964, s. 89n., zahrnuje i aspekt vývojový.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 1, pp. 7-17

Previous Anna Jirsová: Prefixace sloves a slovesná vazba

Next Marie Čechová: K užívání sloves zabezpečit, zajistit