Časopis Naše řeč
en cz

Prefixace sloves a slovesná vazba

Anna Jirsová

[Articles]

(pdf)

-

Slovesná vazba je formálním vyjádřením přechodovosti slovesného děje (část lexikálního obsahu bývá vyjádřena tvarem závislého substantiva).[1] Většina sloves je sama o sobě významově neúplná, jejich význam upřesňuje bližší určení slovesa předmětem, příslovečným určením nebo doplňkem. Nejtěsnější je tzv. vazebné doplnění, objekt. Je tedy slovesná vazba těsně spojena se sémantikou slovesa.[2] Bývá častým jevem, že sloveso má několik vazeb, kterými se liší jednotlivé významové odstíny (např. stát Ø ‚zaujímat polohu‘, stát při někom, za někým ‚podporovat ho‘, stát na něčem ‚trvat na něčem, zakládat se na něčem‘, stát o něco ‚mít zájem‘, stát za něco, ‚mít hodnotu‘).

Prefixací se význam slovesa základového různě modifikuje a někdy i dost výrazně mění. To se často odráží i ve vazebném repertoáru předponových sloves. Se změnami významu totiž dochází u předponových sloves nezřídka i ke změnám vazeb. Vzhledem k tomu, že význam předponových sloves je ve vztahu k slovesu základovému více specifikován, vyhraněn významem předpony, jejich významová úplnost nevyžaduje různá doplnění v té míře jako slovesa nepředponová, proto [2]se také počet vazeb u předponových sloves většinou snižuje. Pro ilustraci uvedeme některé příklady: hlasovat Ø, o čem, proti čemu, pro co — odhlasovat něco, přehlasovat někoho; svědčit Ø, o čem, proti čemu, pro co, čemu — dosvědčit co, osvědčit co, usvědčit koho; přisvědčit komu (komu na co).

Předponové sloveso mívá ve shodě s tím buď (a) (jednu) vazbu z vazebného repertoáru slovesa základového, nebo (b) vazbu jinou:[3]

(a) smát se Ø, na koho; komu čemu

zasmát se na koho

usmát se na koho

nasmát se komu

vysmát se komu

rozesmát se

(b) bádat o něčem, nad něčím, v něčem

probádat něco

vybádat něco

dobádat se něčeho

Pokud u předponového slovesa zůstává vazba z repertoáru slovesa základového, signalizuje to většinou, že prefixací nedošlo k většímu významovému posunu. Význam předponového slovesa navazuje na ten významový odstín, pro který je tato vazba charakteristická, srov. smát se komu vysmát se komu (posmívat se mu), trpět na co, koho potrpět si na co, koho (mít v něčem, někom zálibu). Jestliže dochází ke změně vazby, bývá to především proto, že předponové sloveso se významově více vzdálilo slovesu základovému: hrozit komu, pohrozit komu, zahrozit komu, ale ohrozit koho (uvést ho v nebezpečí). Takové předponové sloveso získává často vazbu okruhu sloves, ke kterým se svým novým významem přiblížilo: radit komu poradit komu, ale zradit koho (jako podvést koho, zklamat koho).

Mezi slovesnými vazbami má specifické postavení vazba akuzativní, která je nejčastější. Pokud má akuzativní vazbu sloveso základové, pak k její změně u předponového slovesa zpravidla nedochází (hnát [3]co, koho — dohnat, odehnat, prohnat, přehnat, přihnat, rozehnat, uhnat, vyhnat, zahnat co, koho).[4]

Jiná je situace, je-li prefixace spojena s reflexivizací.[5]

Reflexívní slovesa jsou především nositeli vazeb neakuzativních, což souvisí s tím, že místo akuzativu je u nich blokováno reflexívem se. Mnohá z nich jsou bezpředmětová (rozezpívat se, uhonit se, vydovádět se). Pokud jsou to slovesa předmětová, vyskytuje se u nich obvykle vazba s předložkovým instrumentálem, prostým nebo předložkovým genitivem, bez ohledu na to, jakou vazbu mělo sloveso základové:

litovat co, čeho

rozumět komu, co čím

slitovat se nad kým

dorozumět se s kým

poslouchat Ø, co koho

vposlouchat se do čeho

zaposlouchat se do čeho

číst Ø, co, o čem

začíst se do čeho

včíst se do čeho

pátrat Ø, po čem

hlídat co, koho

dopátrat se čeho (napátrat se po čem)

nahlídat se koho, čeho

Nejčastější vazebné změny při prefixaci jsou ve prospěch vazby akuzativní, neboť ta svým významem (zásahovost) nejvíce vyhovuje specifikovaným významovým odstínům, které všechna předponová slovesa na rozdíl od sloves základových mají. (Tyto významové odstíny předponových sloves zůstávají ovšem i při jejich sekundární imperfektivizaci, srov. obelhat obelhávat.) Uvedeme několik případů předponových sloves, která mají vazbu s prostým akuzativem, přestože u základového slovesa, od kterého jsou odvozena, tato vazba není:

[4]vzdorovat Ø, komu

vyvzdorovat (si) co

pracovat Ø, na čem, s čím, pro koho

odpracovat co

opracovat co

napracovat co

přepracovat co

propracovat co

rozpracovat co

vypracovat co

zpracovat co

hýřit Ø, čím

prohýřit co

rozhýřit co

Vazebné změny ve prospěch vazby akuzativní jsou nejčastější, ale nejsou jediné. V přehledu uvedeme typy změn, k nimž při prefixaci dochází.[6]

1. Základové sloveso bezpředmětové

Předponové sloveso předmětové

nepřechodné

růst Ø

odrůst čemu

přirůst k čemu

jet Ø

jít Ø

padnout Ø

bruslit Ø

nadjet komu

nadejít komu

propadnout čemu, čím

vybruslit z čeho

2. Základové sloveso bezpředmětové

předponové sloveso předmětové

přechodné

bláznit Ø

pobláznit koho

rozbláznit koho

letět Ø

cestovat Ø

přeletět co

zcestovat co

procestovat co

spát Ø

prospat co

uspat koho

zaspat co

čoudit Ø

očoudit co

učoudit co

začoudit co

vyčoudit koho

[5]3. Základové sloveso předmětové

nepřechodné

předponové sloveso předmětové

přechodné

hýbat něčím

bádat o čem

debatovat o čem, s kým

mudrovat o čem, nad čím

rozhýbat něco, někoho

probádat co

prodebatovat co

vymudrovat co

4. Základové sloveso předmětové nepřechodné

předponové sloveso předmětové nepřechodné (s jinou předmětovou vazbou)[7]

řídit se čím

chopit se čeho

blížit se k čemu, komu

týkat se čeho

přít se s někým, o něco

podřídit se čemu

vzchopit se k čemu

sblížit se s kým

potýkat se s čím

vzepřít se do čeho,

proti čemu, čemu

5. V případech, kdy má předpona význam kvantitativní, objevuje se vedle vazby akuzativní vazba genitivní s významem partitivním.

lít co

péci co

sypat co čemu, co čím

míchat co

jíst Ø, co

dolít co/čeho

napéci co/čeho

odsypat co/čeho

přimíchat co/čeho

ujíst co/čeho (z čeho)

Prefixací se k sobě přibližují různá základová slovesa, kterým táž předpona přidává stejný významový rys. Stává se, že se toto sblížení projevuje i vazebně, slovesa s touž předponou mívají stejnou vazbu bez ohledu na to, jakou vazbu mělo sloveso základové. Např. slovesa, kterým předpona dodává významový odstín ‚pohybem (během, chůzí…) se dostat před někoho, předstihnout ho‘ mívají vazbu se 3. pádem (u předpony nad-) nebo se 4. pádem (u předpony před-): nadejít, nadjet, nadběhnout někomu; předejít, předjet, předběhnout, předhonit někoho. (Sloveso předejít může mít vedle toho ještě význam ‚zamezit něco, způsobit, aby se něco nestalo, zabránit něčemu‘; v tomto významu má vazbu se 3. pádem — předejít něčemu.) Předpona před- má i významový odstín ‚zařadit před něco časově‘, v tom [6]významu mívá předponové sloveso složenou vazbu se 4. a 3. pádem: předsunout co čemu. U předpony při- se objevuje významový odstín ‚dodatečně něco k něčemu připojit‘, předponová slovesa mívají pak složenou vazbu se 4. a 3. pádem: připočítat, připsat, připlést, přirovnat co k čemu. Zde můžeme mluvit o tzv. významové harmonii předpony a předložky. Význam předpony je totiž ještě umocňován významem předložky; jak předpona při-, tak i předložka k mají význam ‚spojování s něčím, přibližování k něčemu‘.

Harmonie předložky a předpony se objevuje především u sloves pohybu. Některé předpony si dosud zachovávají zřetelný význam místní a směrový. Užití předložky stejné (nebo se stejným významem) jako předpona zdůrazňuje směrový význam daný předponou. Bývají to následující dvojice předpon a předložek:

od-

na-

pod-

pře-

v-

do-

při-

vy-

od (vzdalování): odepsat co od čeho

na (přibližování): naletět na co

pod (pohyb pod něčím): podlézt pod čím

přes (pohyb nad něčím): přeletět přes co

do/v (dovnitř): vmyslit se do čeho, vetřít se v co

k/do (přibližování): dojít k čemu, do čeho

k/do (přibližování): přijet k čemu, do čeho

z (pohyb ven, z vnitřku něčeho): vyjít z čeho

Závěrem můžeme shrnout: Slovesná vazba je těsně vázána na sémantiku slovesa. Se změnami významu slovesa při tvoření dokonavých sloves předponami dochází i k změnám vazby. Těmto změnám většinou nepodléhá vazba akuzativní, naopak právě nejvíce změn je v její prospěch, protože nejlépe harmonuje s významem ukončenosti, dosažení výsledku činnosti, který u předponových sloves činnostních převládá.

Projevuje se tendence, aby slovesa významově blízká[8] měla i stejnou vazbu. Je to výrazem skutečnosti, že slovesná vazba je především výrazem sémantiky daného slovesa. To můžeme dobře pozorovat zvláště při významových posunech sloves: např. sloveso učit se mělo původně význam ‚zvykat něčemu‘, proto mělo vazbu dativní; tato vazba přetrvává sice i po změně významu ve význam ‚osvojovat si, studovat‘, [7]pronikla však a převážila vedle ní i vazba akuzativní. Jestliže se sloveso předponové významově více vzdálí slovesu základovému a přiblíží se svým významem slovesu jinému (skupině sloves), získává obvykle i jejich vazbu, např. smilovat se nad někým jako ustrnout se nad někým; vzepřít se něčemu jako bránit se něčemu; vzdát se někomu jako podrobit se někomu; ustoupit někomu v něčem jako povolit, vyhovět někomu v něčem; propadnout něčemu jako podlehnout něčemu apod.


[1] Pro potřeby tohoto článku jsou zredukovány složité vztahy slovesa k členům na něm závislým jen na vztahy, které se tradičně označují jako řízenost, rekce. Stranou necháváme pojem intence, odrážející skutečnost, že sloveso přiděluje členům věty na něm závislým jisté sémantické role (funkce), např. role agentu, patientu, adresáta, prostředku apod. (O tom srov. již v článku F. Daneše, Pokus o strukturní analýzu slovesných významů, SaS 32, 1971, s. 193n.) Na rovině formálně syntaktické intenci odpovídá valence, tj. schopnost slovesa vázat na sebe tvary svých doplnění (určovat jejich tvary). (O pojmech intence a valence srov. např. v knize F. Daneš — Z. Hlavsa — J. Kořenský a kol., Práce o sémantické struktuře věty, Praha 1973.) K těmto doplněním se (vedle subjektu) počítá tradiční objekt, tj. doplnění vazebné, ale i některá příslovečná určení, tzv. obligatorní, tj. taková, která jsou nezbytná pro vytvoření gramaticky správné a sémanticky úplné věty — na rozdíl od doplnění tzv. fakultativních, která nezbytná nejsou. Zde se zabýváme jen částí těchto doplnění, tj. doplněními vazebnými.

[2] Sloveso tu chápeme jako polysémní jednotku.

[3] Uvádíme u jednotlivých sloves výčet všech vazeb, jak je uvádí Slovník spisovného jazyka českého, bez ohledu na to, jak se např. kombinují v různých významech slovesa.

[4] Výjimečně dochází i ke změnám v neprospěch vazby akuzativní. Je to např. u synonymní řady sloves bít, mlátit, pohlavkovat, šlehat, tlouci… někoho. Tato slovesa mají ve spojení s předponou na- vazbu se 3. pádem: nabít, namlátit…. natlouci někomu, zatímco např. ve spojení s předponou z- zůstává vazba akuzativní zachována: zbít, zmlátit… ztlouci někoho. Předpona na- více zdůrazňuje příjemce a adresáta činnosti, který se vyjadřuje 3. pádem.

[5] Máme tu na mysli spojení s reflexívem se. U spojení s reflexívy si, sebou ke změnám nedochází.

[6] Srov. Vl. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 183.

[7] Tento typ změny slovesné vazby je omezen na slovesa zvratná.

[8] Významovou blízkost tu chápeme jako příslušnost k téže sémantické kategorii (vzepřít se bránit se), nikoli jako blízkost danou stejností slovesného základu (bádat probádat).

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 1, pp. 1-7

Previous Alena Polívková: Injektážník

Next Jaroslav Machač: K nespisovným složkám frazeologie národního jazyka (Frazeologismy slangové a vulgární)