Nový frazeologický slovník slovanský

Jaroslav Machač

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slovanská lexikografie byla nedávno obohacena o nový speciální slovník — dvousvazkový frazeologický slovník současného bulharského jazyka.[1] Vznikl v jazykovědném ústavu Bulharské akademie věd jako výsledek mnoha[216]leté práce trojčlenného kolektivu autorek K. Ničevové, S. Spasovové-Michajlovové a Kr. Čolakovové.

Opírá se o pětimiliónovou lexikální kartotéku tohoto pracoviště, avšak ta není jedinou jeho materiálovou základnou. Součástí dlouhodobé přípravy, založené na propracované koncepci, bylo i pořízení samostatné excerpce speciální. Celkem bylo pro slovník použito výpisků asi ze 400 děl starší i současné literatury krásné a publicistické, ze 150 čísel různých časopisů i deníků (od r. 1902), ze školních učebnic, jakož i obsáhlé excerpce ze starších (i překladových) bulharských slovníků, ze sbírek folklórních a nářečních a z dialektologických monografií zaměřených k lexiku a paremiologii, tj. k příslovím, pořekadlům ap.

Po předběžných úvahách o zaměření slovníku[2] vyložily autorky jeho koncepci v obsáhlém teoretickém úvodu k dílu samému. Mohly své závěry konfrontovat nejen s různým pojetím frazeologie v pracích teoretických,[3] ale už i s dvojím lexikografickým zpracováním frazeologie v rámci slovanském: po slovníku ruském a polském[4] jde totiž o třetí větší frazeologický slovník slovanského jazyka za poslední desetiletí.[5]

Frazeologismus definují autorky jako ustálenou jazykovou jednotku složenou ze dvou nebo více komponentů-lexémů (sic!), reprodukovanou v řeči, s celostným významem vzniklým sémantickou přeměnou spojení i jeho prvků, jejichž (původní) význam buď víceméně „vybledl“ (s edinija krak săm v groba) nebo se zcela desémantizoval (dărži mi vlaga; ot igla do konec). Slovník zachycuje jen tyto frazeologické jednotky, tedy plně lexikalizované, po stránce významové (a popř. i gramatické) nerozložitelné; tímto pojetím, jakož i vlastním lexikografickým zpracováním je blízký Molotkovovu výběrovému slovníku ruské frazeologie, i když rozsahem a počtem 13 000 zpracovaných frazeologických jednotek jej zhruba trojnásobně převyšuje.

[217]Základním příznakem frazeologismů je podle autorek slovníku sémantická transformace komponentů, jejímž výsledkem je ustálené spojení nebo ustálená fráze jako samostatná jazyková jednotka s jedinou sémantikou a s emocionálně expresívním zabarvením.[6] Autorky podávají podrobnou klasifikaci ustálených spojení a na základě uvedených kritérií stanoví, která z nich slovník zachycuje a která zůstávají za hranicemi vlastní frazeologie, a tudíž i slovníku. Nezařazují se především složená (sdružená) pojmenování s výlučně pojmenovávací funkcí, terminologická, terminologizovaná i lidová (např. grădna žaba, ‚angina pectoris‘; momina sălza, ‚konvalinka‘), a zachycují se jen ta, která mají v protikladu k jednoslovnému ekvivalentu expresívní příznak (žăltata gostenka, ‚tuberkulóza‘). Dále nebyly do slovníku pojaty slovesně jmenné konstrukce, paradigmaticky tvořené (svăršam života si). Ze spojení vázaných na gesta, mimiku apod. se nezařazují ta, jejichž význam se současně vyjadřuje mimojazykovými prostředky (kimvam s glava), avšak ta, která se s postupnou abstrakcí a eliminací gest frazeologizovala, slovník zachycuje (bija se v gărdite). Pokud jde o přirovnání, nepovažují autorky za lexikalizovaná a frazeologizovaná spojení typu čeren kato văglen (frekvence a ustálenost není dostačujícím příznakem frazeologismu), zařazují jen ta, která splňují uvedená dvě kritéria (např. jam kato lamja; prav kato văže; lăža kato ciganin). Do slovníku se nepojímají jmenná spojení, v nichž jen jeden plnovýznamový komponent má význam metaforický, byť třeba i vázaný jen na toto spojení (zařazuje se tedy např. spojení bukova glava, dărvana glava ve významu ‚hlupák‘, ale nikoli spojení dobro sărca s významem ‚dobrý člověk‘). Podobně autorky přistupují i k spojením předložkovým (zařazují tedy např. předložkové spojení na vjatăra, pojící se slovesy jako prikazvam, tedy čes. ‚mluvím do větru‘, nikoli však předložkové spojení do zabrava ‚do zapomenutí‘, užívané např. ve spojení napivam se do zabrava, tj. čes., ‚zpít se do němoty‘).

Kritérium sémantické tranformace spojení a jeho prvků uplatňuje se i u tzv. frazeologických konstrukcí; zařazují se tedy např. adverbiální frazeologismy jako ot tămno do tămno s významem ‚celý den‘, ot Božik do koleda ‚velmi krátkou dobu‘, ale nikoli konstrukce (tvořené i podle ustrnulých schémat), v nichž si příslušná plnovýznamová slova podržují svůj původní („doslovný“) význam (např. za dobăr — dobăr e; grjach, ne grjach).

Z ustálených výrazů větných se zařazují citoslovečné a modální frazeologismy (ne ty e rabota ‚něco úžasného!‘; stoj, ta gledaj!), mezi nimi zvlášť „defektní“ výrazy, v nichž se sloveso vyskytuje jen v určitém tvaru, např. [218]v imperativu (gledaj si masata ‚nemíchej se, do čeho ti nic není‘) Z tzv. okřídlených výrazů zařazují se i výrazy větné, „pokud nejsou po obsahové stránce poučením“, tedy např. ima nešto gnilo v Danija, ale nikoli božieto — bogu, kesarevoto — kesarju. Stejné hledisko platí i pro zařazování pořekadel a přísloví, zpracovávají se jen ta, která neobsahují poučení a jsou charakteristikou určité osoby, věci, situace, děje apod. (např. chodila Caca na Vraca; da ti ostarejat kokoškite).

Rozsáhlá excerpce z dialektologických sbírek už naznačuje, že vedle současné spisovné frazeologie zachycuje slovník ve značné míře i frazeologismy a varianty nářeční, a to — podle zásad — ty, které jsou rozšířeny ve více než jednom nářečí. V souvislosti s tím se konstatuje, že hranice mezi spisovnými (hovorovými) a nářečními výrazy je leckdy obtížné stanovit.

Ze spisovných stylově příznakových frazeologismů se označují zvláštní charakteristikou výrazy knižní, v tom i popř. též řečnické, rétorické obraty a v omezené míře zachycené archaismy. Z knižních publicistických výrazů se nezařazují ty, které se dosud obecně nerozšířily (např. některé rusismy). Velmi široká je škála diferencovaných charakteristik z hlediska expresivity.

Vlastní lexikografické zpracování vychází důsledně ze samostatnosti a kompaktnosti frazeologických jednotek: Hesly slovníku jsou frazeologismy jako celek. To si vyžádalo jednak velmi podrobný výklad o hranicích frazeologismů, o komponentech obligatorních a fakultativních, jednak bohatou soustavu odkazů k podobám variantním a připojení úplného rejstříku podle jednotlivých komponentů.

Součástí heslového záhlaví jsou i komponenty a prvky fakultativní, jakož i obligatorní kontext (obojí typograficky výrazně odlišeno). Kontext odlišující význam u frazeologismů polysémních, popř. jejich lexikálně gramatickou charakteristiku, uvádí se i v příslušných významových oddílech. Podobám v záhlaví odpovídají i po stránce formální opisné výklady a eventuální (jednoslovná) synonyma. Frazeologická synonyma, tj. frazeologické jednotky se shodným významem, lexikálně gramatickou charakteristikou (slovnědruhovou platností), popř. i syntaktickou strukturou a (na rozdíl od variant) se všemi komponenty různými, uvádějí se v heslovém odstavci souborně zvlášť. Cenné je, pokud jde o typy výkladů, vytčení skupiny frazeologismů, jejichž význam nelze vyjádřit ekvivalentním opisným výkladem; jde o takové frazeologické výrazy, kterých se užívá k charakteristice osob, předmětů, jevů, situací apod. Slovník v těchto případech užívá výkladové formule „říká se o…“, „užívá se o…“ (např. ni carju charač, ni bogu kolač „říká se o člověku, který nedělá nic užitečného pro společnost“). Ve výkladech slovesných frazeologismů se kromě obligatorního předmětu uvádí i specifikující podmět v různém stupni abstrakce (o jídle, o člověku, o starém mládenci atp.).

[219]Užití frazeologismů se vesměs dokládá citáty z literárních pramenů, a to od počátku 19. stol. po současnost. Citáty jsou voleny tak, aby dokumentovaly nejen eventuální významové odstíny, popř. různé jazykové i situační kontexty, ale aby zahrnovaly i informace, které ve vlastním lexikografickém zpracování nejsou explicitně obsaženy (to se týká např. paradigmatických, popř. transformačních variant apod.). Formu citátů mívají i ojedinělé poznámky o etymologii, popř. motivaci některých frazeologismů, zvláště těch, které se vyvinuly z tzv. okřídlených slov, jsou spjaty s historickými a jinými reáliemi apod. (izjal săm Mochamedovite zalici aj.).

Lze říci, že bulharský frazeologický slovník zaujal plnoprávně čestné místo vedle svých dvou nedávných předchůdců v slovanské lexikografii. Jeho úroveň spočívající zvláště v promyšlenosti koncepce i v její důsledné aplikaci, jakož i v jednotném vnitřním propracování díla odpovídá i časovému odstupu od nich. Rozsahem zpracování i počtem zpracovaných jednotek převyšuje výběrový Molotkovův slovník ruský, jemuž se svým zaměřením na plně lexikalizované frazeologismy blíží. Proti Skorupkovu slovníku polské frazeologie, zapojené do širokého rámce syntagmatiky a spojovatelnosti slov vůbec, má přednost ve snaze o vytčení hranic frazeologie, i když — a to je třeba připomenout — jsou to (z hlediska často rozporných teorií a koncepcí frazeologie) především hranice pro potřeby lexikografického zpracování. Avšak právě existence trojice těchto slovníků — rozdílných rozsahem i pojetím — je jednou z příznivých okolností pro posouzení teoretických východisek při přípravě koncepce speciálního frazeologického slovníku českého, jehož naléhavá potřeba je evidentní.

---

[1] K. Ničeva, S. Spasova-Mihajlova, Kr. Čolakova, Frazeologičen rečnik na bălgarskija ezik, tom parvi, A—N, Sofija 1974, 759 s., tom vtori, O—Ja, 1975, 779 s.

[2] K. Ničeva, S. Spasova-Mihajlova i Kr. Čolakova, Njakoji vaprosi văv vrăzka s izrabotvaneto na „Frazeologičen rečnik na bălgarskaja ezik“, Bălgarski ezik 1963, 434—446.

[3] Srov. rec. F. Čermáka v SaS 37, 1976, 348—349, charakterizující výstižně syntetickou monografii Rojzenzonovu Lekciji po obščej i russkoj frazeologiji jako „bilancování v sovětské frazeologii“, jehož už bylo vzhledem k impozantnímu počtu prací (i koncepcí) tak zapotřebí. — Zaznamenejme v této souvislosti s politováním, že L. V. Rojzenzon, přední sovětský frazeolog (i záslužný organizátor dokumentační práce v této oblasti), působící na univerzitě v Samarkandu a pracující i jako bohemista, zemřel v prosinci minulého roku.

[4] L. A. Vojnova — V. P. Žukov — A. I. Molotkov — A. J. Fedorov (pod red. A. I. Molotkova), Frazeologičeskij slovar’ russkogo jazyka, Moskva 1967, 543 s.; S. Skorupka, Slownik frazeologiczny języka polskiego, Warszawa, I, 1967, 788 s., II, 1968, 905 s.

[5] Slovenský Malý frazeologický slovník zpracovaný E. Smieškovou, Bratislava 1974, 296 s., se z této řady svým rozsahem, zaměřením i určením vymyká. Patří — stejně jako Malý synonymický slovník M. Pisarčikové a Š. Michaluse, 1973 — k praktickým příručkám školního typu, jimiž slovenská lexikografie pohotově reagovala na potřeby běžné jazykové praxe.

[6] Vytčení tohoto příznaku není ničím ojedinělým; např. podle A. I. Smirnického, Leksikologija anglijskogo jazyka, Moskva 1956, vyznačují se přítomností „prvku hry, žertu, odvratu od obyčejného neutrálního stylu“. Něco obdobného ostatně čteme i v úvodních poznámkách J. Zaorálka k jeho Lidovým rčením. Že to o frazeologii neplatí obecně, je nasnadě; jde leda o výběrové kritérium pro slovník.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 4, s. 215-219

Předchozí Jan Balhar: Druhý díl studie o českých nářečích jihozápadních

Následující Miroslav Roudný: Za profesorem Eugenem Wüsterem