Časopis Naše řeč
en cz

Pokus o netradiční pohled na historickou fonologii češtiny

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Obraz vývoje českého fonologického systému, který podal ve své nejnovější práci[1] Arnošt Lamprecht, je pokusem — a dodejme hned, že zdařilým — o aplikaci zásad pražské fonologické školy na výklad historických změn v soustavě českých fonémů, tj. hlásek se samostatnou funkcí významotvornou. V knižní podobu dozrála Lamprechtova práce po více než desetiletém soustavném studiu, s jehož dílčími výsledky nás autor seznamoval postupně od roku 1956. Tehdy poprvé publikovaný náčrt jeho nového strukturálního pojetí hláskoslovného vývoje spisovné češtiny i českých nářečí[2] byl vedle nekonformních názorů Horálkových jedním z prvních článků, které u nás pomáhaly rozptylovat mraky kolem fonologické teorie Pražského lingvistického kroužku a kolem jazykovědného strukturalismu vůbec. K soubornému zpracování této látky autor přistoupil již r. 1962 ve vysokoškolském skriptu Vývoj českého hláskosloví a tvarosloví;[3] to se záhy stalo vyhledávanou studijní příručkou zdaleka ne jenom bohemistů brněnských, jimž bylo původně určeno. Autor měl v té době situaci usnadněnu potud, že se již mohl opřít o spolehlivé moderní zpracování staročeského hláskosloví v průkopnické práci M. Komárka.[4] V mnohém ohledu tak na prospěch věci učinil. Mohl se však na druhé straně poučit i z některých nedostatků, povýtce metodického rázu, jimž se vysokoškolská učebnice Komárkova přes své nesporné vysoké kvality v jednotlivostech nevyhnula.

Porovnejme, v čem jsou podle našeho názoru přednosti zpracování Lamprechtova a čím se jeho studie nejvýrazněji liší od jiných prací tohoto druhu. — Uspořádání látky je tu založeno na této periodizaci fonologického vývoje: (1) Od praslovanštiny do konce 10. století (s. 13 — 36), (2) od konce [216]10. stol. do konce 14. stol. (s. 37 — 68), (3) od konce 14. stol. do konce 16. stol. (s. 69 — 87). Východiskem autorových výkladů je situace na konci praslovanského období, kdy především v hláskosloví dochází k zřetelné diferenciaci jednotlivých slovanských dialektů (v tvarosloví byla slovanština ještě v 9. století poměrně jednotná). Z předpokladů obsažených v hláskosloví praslovanštiny v době těsně před rozpadem její jednotné podoby totiž přímo vyrůstá fonologický systém pračeský. Tento nový systém fonémů, který se v našem jazyce vytvořil na konci 10. století (po provedeném stahování, po zániku jerů, nosovek a na nich závislé přestavbě praslovanských měkkostních vztahů, po vzniku souhláskové korelace měkkosti, po pračeských procesech depalatizačních), a jeho neméně převratný vývoj až do konce 14. století dostal se z pochopitelných důvodů do středu autorovy pozornosti a představuje kapitolu nejpropracovanější a bezesporu nejoriginálněji pojatou.[5] Jinde se autor spokojil s podáním stručnějším, někdy až příliš zkratkovitým (srov. např. jeho výklad o stč. přízvuku a samohláskové délce, kapitolku o vývoji souhláskového systému od konce 14. do konce 16. st. aj.). Na tak malé ploše autor přirozeně stěží stačil postihnout víc než holou podstatu jevu, vesměs lépe a důkladněji vyloženého už v pracích jeho předchůdců (zvl. v učebnici Komárkově). Je pravda, že k dosavadním poznatkům o mnohých z těchto jevů lze dnes přinést sotva něco nového, avšak ctižádostí autora měla být lepší vyváženost v zpracování látky, když už dal přednost pohledu syntetickému před vybranými kapitolami.

Jistá mezerovitost je pak způsobena zčásti tím, že se autor vědomě omezil jenom na ty distinktivní rysy, které jsou pro fonologický vývoj daného období relevantní, tedy nikoli podružné.

Snaha o postižení vzájemných systémových souvislostí mezi jednotlivými hláskovými změnami vedla autora k důmyslnému způsobu grafického zobrazování synchronních průřezů hláskového systému i jeho vývojového pohybu. Tato metoda svou přehledností a názorností vydá za celé odstavce slovního popisu. Nejde ovšem o žádné novum: prostorového zobrazení v podobě krychle se s prospěchem užívalo už dříve v historickém hláskosloví některých cizích jazyků, např. angličtiny (u nás zvl. J. Vachek). Přímo nezbytným se použití grafické metody jeví všude tam, kde je třeba ukázat, jakými způsoby se řešila nevyváženost (asymetrie) v systému fonémů a jeho další vývoj směrem k rovnováze. Velmi výmluvný je v tomto smyslu např. obrazec vokalického systému češtiny na rozhraní 10. a 11. století, [217]jehož nápadná nevyváženost se vyrovnala až po začlenění samohlásky ě (stojící původně mimo veškeré korelace) jako přední varianty e-ové. Tendence po vhodném začlenění fonému ě do celého systému našla výraz i v tzv. přehlásce ’a > ě (přesněji ä > ě). Oba fonémy (ä i ě) spolu později splynuly a dostaly se na místo, které předtím zaujímala přední varianta fonému e (totiž ’e); ta v důsledku depalatalizace splynula s e (viz s. 39n.).

Podobným způsobem podařilo se autorovi odhalit nebo potvrdit četné další případy systémové vázanosti jedné hláskové změny s druhou. Platí to např. o zániku jerů, které byly postupně likvidovány, když se v důsledku krácení dlouhých samohlásek obnovil protiklad „dlouhá-krátká“ u samohlásek; s tím pak nepochybně souvisí i plný rozvoj měkkostní korelace souhlásek. K pozdější ztrátě této korelace má zase vztah přehláska ’u > i, za jejíž vlastní příčinu autor považuje (odchylně od M. Komárka) palatalizovanost předcházející souhlásky spolu s výrazně předním charakterem samohlásky (přes zem’ü > zemü > zemi). Nepochybná je i systémová souvislost dvou mladších diftongizačních změn, a to ú > ou a ý > ej, jak už dříve prokázal M. Komárek (op. cit. 167). Vliv starší změny ý > ej na změnu ú > ou byl umožněn asi tím, že samohlásky ý a ú byly spolu velmi těsně spjaty zvláště po přehlásce ’u > i, kdy obě mohly stát jen po tvrdých souhláskách. Podobných příkladů by se dalo uvést přirozeně více.

Neobyčejně cenným metodickým přínosem Lamprechtovy studie je dále skutečnost, že se při zkoumání vývojového pohybu ve fonologickém systému neomezuje jen na spisovný jazyk a centrální české dialekty, nýbrž že vydatně přihlíží i ke všem ostatním nářečním útvarům, zvláště na území Moravy a Slezska (sám autor patří k jejich nejpřednějším znalcům). Údajů z historické dialektologie se v práci užívá nejen k ilustraci výkladů, nýbrž i na podporu obecných závěrů zásadní povahy. Tak je tomu např. v jemně propracované partii o ztrátě měkkostní korelace, tedy o tzv. hlavní historické depalatalizaci (s. 54 — 63). Když se přehláskami ’u > i a ’o > ě zmenšil počet slabik, ve kterých se mohl realizovat protiklad „palatalizovaná — nepalatální“ souhláska, bylo toto omezení korelace toliko na slabiky s předními samohláskami (s’i - sy, š’e - še aj.) vnitřním předpokladem k ztrátě jotace, k depalatalizaci. Autor navrhuje škrtnout ztrátu jotace jako samostatnou změnu a spojit ji se změnou i > y po sykavkách. Z vědeckého hlediska je to jistě plně oprávněno, nicméně s přihlédnutím ke školské praxi by snad bylo užitečnější setrvat při starém pojetí i starém názvu (zvlášť ponecháváme-li si termín „jotace“, jíž se vykládá vznik ). To však jen na okraj. Nám tu jde hlavně o to, že o této tzv. depalatalizaci svědčí nejenom staročeský způsob psaní čy, šy, řy (srov. račyl, hřych, kniežy aj.), ale že ji potvrzuje i Blahoslav a konečně též nářečí hanácké ( ) a lašské (čy, šy, žy, řy). Studiem nářečních poměrů dospěl autor k pozoruhodnému zjištění, že na části území zůstal po sykavkách měkčí [218]odstín i-ový, takže splynulo jen š’e s še (s. 58). V jihozápadních Čechách se vztah še - š’e vyřešil tak, že depalatalizované še splývá s depalatalizovaným ša (atd.), kdežto š’e dává še (srov. sršán, fčala, břasa aj.). Tyto tendence se ovšem mohly plně uplatnit a dovršit až po provedení přehlásek ’u > i a ’o > e, tedy v poslední třetině 14. století. V některých rukopisech se však podle autorova pozorování rozlišují slabiky še - š’e a se - s’e (v stč. grafice psáno še - šě, se - ) ještě na počátku 15. století. V této souvislosti je vhodné zaznamenat i další cenný postřeh, že u retnic trval proces přehodnocování měkkostních vztahů déle a že měl i své místní způsoby řešení. Jak jsme viděli, přikládá Lamprecht faktům nářečního hláskosloví velkou váhu. Právem, vždyť většina základních nářečních rozdílů vznikla právě ve 14. — 16. století. Hledisko dialektologa převážilo proto např. při řešení otázky vzájemného vztahu souhláskového a samohláskového systému v češtině 14. stol.[6] i jinde.

Vítaným novem Lamprechtovy studie je stálý zřetel k fonologickému vývoji v jiných slovanských jazycích, především v slovenštině a polštině.[7] Není bez zajímavosti, že hlavní charakteristické rysy, jimiž se čeština vyznačuje proti polštině, vznikly v průběhu 10. až 13./14. století — s výjimkou ztráty samohláskové kvantity, která nastala v polštině v 15. stol. a jejíž hranice na našem území pochází asi z předělu 16. a 17. století.

Závěrem poznámka terminologická: Autor myslím vůbec nemusí pociťovat výčitky svědomí, že ve své práci užívá v podstatě tradiční terminologie artikulační. Terminologie vycházející z akustické stránky je nejenom neustálená a v lecčems dosud rozporná (toho si je vědom i autor), ale navíc v naší odborné literatuře nezdomácnělá. Není zajisté možné trvale se jí vyhýbat, tak jako nelze nepřihlížet k výsledkům dosaženým akustickými metodami (proti tomu autor nehřeší). Musí být ovšem nejdříve aplikována na synchronní rozbor fonologického systému současné češtiny, a teprve po prověření jejích výhod použita k popisu diachronnímu.

Zmínka o několika drobných nepřesnostech (např. forma Dręzgjany místo spr. Dręzgjane, s. 31), které si recenzent vypsal — nikoli bez námahy — z téměř 100 stran textu, jevila by se v posudku práce tak solidní jako nemístné hnidopišství.


[1] Vývoj fonologického systému českého jazyka, Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica, Brno 1966, 106 s.

[2] Vývoj hláskoslovného systému českého národního jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku, SaS 17, 1956, 65—78.

[3] Autorem tvaroslovné části je D. Šlosar. Tato příručka vyšla znovu r. 1964 v rozšířeném vydání pod názvem Vývoj mluvnického systému českého jazyka (spoluautorem je J. Bauer). Jeho přepracovaným a doplněným zněním je recenzovaná knižní studie.

[4] Historická mluvnice česká I — Hláskosloví, 1. vyd., Praha 1958, 2. vyd. 1962.

[5] Tomuto období věnoval A. Lamprecht i několik samostatných dílčích studií, srov. Nový pohled na měkkostní korelaci v staré češtině, SPFFB 1964, 97—103; Ještě k měkkostní korelaci a ke ztrátě jotace ve staré češtině, SPFFB 1965, 97 — 100; Sur le développement et la perte de la corrélation de mouillure en ancien tchéque, TCLP I, 1964, s. 115—124.

[6] Zřetel k poměrům v nářečích vedl autora k tomu, že raději počítá s měkkostní korelací souhláskovou a spolu s Komárkem přičleňuje přechodové složky i-ové k souhláskám, než aby je spolu s Gebauerem zařadil k samohláskám a pracoval pak s tzv. prejotovanými vokály.

[7] Srovnání s vývojem v polštině obsahuje již starší autorova práce Vývoj hláskového systému polského jazyka, SPFFB 1957, s. 39—44. Na pozadí vývoje celé západoslovanské skupiny jazykové líčí český vývoj v příspěvku K vývoji západoslovanského samohláskového systému, Čs. přednášky k IV. mezinárodnímu kongresu slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 125—135.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 215-218

Předchozí Miloš Helcl: Názvy cizích měn a jejich tvarové obměňování v českém textu

Následující Jaroslav Porák: O morfologické homonymii v češtině