Časopis Naše řeč
en cz

Josef Jungmann dnešku

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšel v polovině minulého roku populárně zaměřený spisek,[1] kterým Jungmannovo rodné Berounsko připomnělo naší veřejnosti dvousté výročí narození význačného hudlického rodáka, jedné z nejznamenitějších osobností českých kulturních dějin. Autoři brožury Alois Jedlička, Václav Křístek, Ludvík Patera a Josef Polišenský podávají čtenáři nejen zasvěcený přehled hlavních faktů z Jungmannova života a díla, ale naznačují i možnosti nových hodnocení z hlediska současné vědy, která se zjevem Jos. Jungmanna začala systematicky zabývat už roku 1947 u příležitosti 100. výročí jeho smrti. Nicméně zbývá ještě leccos hlouběji propracovat, především se zřetelem k novému hodnocení českého obrození jako celku.[2] V něčem bude třeba zpřesnit naše dosavadní poznatky o Josefu Jungmannovi hlubším a všestrannějším studiem pramenným, které ještě zdaleka nevyčerpalo všechny možnosti. Kolektivní studie předních pracovníků filosofické fakulty UK, o níž zde stručně referujeme, přináší dosti cenných podnětů k takovému prohloubenějšímu zkoumání; na některé bychom chtěli upozornit zvlášť.

Rozhodující úlohu v národním sebeuvědomění Jungmannově sehrál jeho lidový původ (byl šestý z desíti dětí chudého vesnického ševce a kostelníka) a silné citové pouto k rodnému kraji (Hudlice tehdy patřily k panství křivoklátskému, a tím pod Rakovník, avšak hospodářsky a kulturně se klonily k Berounu). Ačkoli si podle vlastních vzpomínek začal Jungmann uvědomovat své češství až za studií v Praze (především vlivem vlasteneckého profesora Stanislava Vydry), do své rodné vsi se vždycky vracel „jako k studánce vody živé“. Byly to především tyto lidové kořeny, které dávaly sílu Jungmannově víře, že národ a jeho jazyk nezahynou, dokud budou mít pevné zázemí v českém venkově s jeho jadrnou českou mluvou. Lidový základ našeho obrození, v němž šlo zároveň o konstituování novodobého českého [41]národa, rovněž způsobil, že s požadavky nacionálními byly mnohdy ztotožňovány nároky na sociální a politické svobody, aniž však tím toto hnutí překročilo svůj národně obranný ráz. V tomto kontextu je třeba hodnotit Jungmannova protiněmecká vystoupení, jimiž bránil svůj národ před postupující germanizací.

Během šestnáctiletého pobytu v národnostně smíšených Litoměřicích, jejichž exponovaná poloha na samém jazykovém pomezí vystavovala český živel ve městě stále sílícímu poněmčování, prohloubil Josef Jungmann své slovanské vědomí a pojal vřelé sympatie k Rusku (průchod ruských vojsk severními Čechami v době napoleonských válek silně působil na jazykové uvědomění našeho lidu). Obrozenská idea slovanské vzájemnosti mu tehdy dokonce vykrystalizovala do vysněné představy jednotné literatury slovanské, jejímž nositelem se měl v budoucnu stát jednotný slovanský jazyk. Tyto úvahy, jakkoli se nám dnes zdají nereálné, měly tehdy vedle důvodů národních a politických ještě jeden důvod čistě naukový: tou měrou, jakou se filologie prvé poloviny 19. století přeměňovala v srovnávací jazykovědu, shledávajíc společné kořeny a prvky výchozích prajazyků, přicházeli čeští a vůbec slovanští jazykozpytci podobně k jednotnému slovanskému jazyku, přičemž však přisuzovali budoucnosti to, co ostatní srovnávací jazykověda hledala v minulosti.

Litoměřická léta možno v životě Jungmannově označit za období, kdy se formoval celý jeho vědecký a buditelský program: mají tedy Litoměřice rozhodující význam pro určení profilu toho Jungmanna, který r. 1815 nastupuje své nové učitelské místo v Praze už jako uvědomělý buditel. Na tomto Jungmannovi nám dodnes imponuje to, že dovedl zcela samostatně a na svou dobu skutečně progresívně chápat podstatu jazyka jako společenského jevu sui generis, že základní poslání jazyka viděl v jeho službě národní pospolitosti, jejímž je starodávným výtvorem, že rozpoznal přirozenou proměnnost i funkční rozrůznění jako hlavní znak živého jazyka, že za určující rys spisovného jazyka pokládal jeho jednotnost, jež se projevuje v kolektivnosti spisovného úzu, a konečně že mu slovní zásoba jazyka byla do značné míry zrcadlem vývojového stupně jeho materiální i duchovní kultury. Jsa si vědom toho, jak důležité je právě slovníkové zpracování lexikální zásoby spisovného jazyka pro kulturu národa, sestavil se svou družinou monumentální Slovník česko-německý (jeho pět dílů vyšlo v letech 1834—1839); založil jej na materiálu excerpovaném ze starší i soudobé češtiny, rozhojněném navíc o neologismy vlastní i svých vědeckých druhů. V stálém obohacování slovní zásoby spisovné češtiny spatřoval Jungmann nezbytný předpoklad toho, aby náš jazyk mohl plnit diferencované požadavky soudobé společenské a kulturní dorozumívací funkce. Skutečnost, že čeština neměla v počátcích obrození potřebná pojmenování pro mnohé technické a vědecké pojmy, trápila Jungmanna víc než kterýkoliv jiný nedostatek české kultury oné doby. Nebylo ovšem snadné upravit pro myšlenkový svět moderní doby [42]jazyk po staletí nerozvíjený, hlavně po stránce terminologické a stylistické. Vysilující práci na Slovníku proto obětoval ochotně všecky své nejlepší schopnosti a síly.

Pokud jde o názvoslovné obohacování češtiny, je vlastní zásluha Jungmannova ve vytvoření terminologie literárněvědné a v propracování terminologie mluvnické.[3] Poskytla mu k tomu příležitost především práce na Slovesnosti (1820), první české učebnici slohu a poetiky. Spolu s Historií literatury české (1825) vytvořila tato kniha příznivé podmínky pro rozvoj českého myšlení o literatuře a plnila i významné poslání programové.

Jungmann programové cíle nejen vytyčoval, ale pracoval též intenzívně k jejich naplnění. Jako pravé zjevení působily tehdy na českou kulturní veřejnost Jungmannovy dokonalé překlady Chateaubriandovy Ataly (1805) a Miltonova Ztraceného ráje (1811). Odvážný pokus pustit se s češtinou dosud „neliterární“ do překládání nejjemnějších představ a pojmů francouzské povídky a anglického duchovního eposu byl korunován úspěchem: překladatel tak přesvědčivým způsobem prokázal schopnost češtiny vyslovit adekvátně všechny kvality vrcholných děl evropské literatury. Pokrok v překladatelských principech a metodách způsobil, že Jungmanna v této činnosti záhy překonali jeho pokračovatelé; mnohého z nich je dnes možno v historii českého překladatelství pominout, zato Jungmanna vynechat nelze, neboť je i v této oblasti osobností zakladatelskou.

Autorům knížky, kterou bohužel kazí množství tiskových chyb,[4] patří dík za to, že ukázali, v čem je dílo Josefa Jungmanna dodnes živé a v čem je jeho vědecký a literární odkaz teprve naplňován.


[1] Za redakce prof. dr. Václava Křístka jej v rozsahu 40 stran a v nákladu 2000 výtisků vydal ONV Beroun, který také tento účelový tisk distribuuje.

[2] Velkým přínosem byly tři jungmannovské konference uspořádané v jubilejním roce 1973: konference mezinárodní (říjen) a národní (listopad), uspořádané Universitou Karlovou, a konference v Litoměřicích (květen), organizovaná Památníkem národního písemnictví. Pomohly osvětlit jungmannovskou problematiku z nových úhlů a posunuly tak dosavadní stav našeho poznání o další významný krok kupředu. Zprávu o konferencích přineseme v některém z příštích čísel Naší řeči.

[3] Viz monografii Aloise Jedličky, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická, Praha 1949, 107s.

[4] Zavinila je časová tíseň, s níž vydavatelé zápasili v dobré snaze vydat brožuru včas k datu Jungmannova jubilea, tj. k 16. červenci 1973.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 1, s. 40-42

Předchozí František Kopečný: Poznámka k tvarové stránce imperativu

Následující Milena Tylová: Bibliografický soupis publikační činnosti prof. Jaromíra Běliče

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1