Sborník prací k šedesátinám Št. Peciara
Hana Hrdličková, Helena Confortiová, Karel Kamiš
[Posudky a zprávy]
-
K životnímu jubileu významného slovenského jazykovědce dr. Štefana Peciara vydal Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra v periodické řadě Jazykovedné štúdie sborník prací věnovaných jubilantovi domácími i zahraničními lingvisty[1].
Životní dílo Peciarovo zhodnotil V. Blanár. Z Blanárovy charakteristiky se dozvídáme o Peciarově studiu na filozofické fakultě Univer[87]zity Karlovy, o jeho vědeckých počátcích a odborném růstu v lingvistickém prostředí bratislavském i o jeho významném podílu na rozvoji marxisticky orientované jazykovědy. Vědecké dílo Peciarovo je velmi rozsáhlé (bibliografický soupis prací z let 1962—1971 podává ve sborníku L. Dvonč). Soustředěně se zabýval zvláště otázkami lexikologickými a morfologickými a mnoho zájmu i pracovní energie věnoval práci na obsáhlém šestisvazkovém Slovníku slovenského jazyka (1959—1968), který pod jeho vedením vznikl.
Š. Peciar kladl od samého počátku důraz na konfrontační studium slovenštiny a češtiny a prohloubeně se zabýval problematikou vztahů obou našich národních jazyků. Příspěvky shromážděné v Peciarově sborníku jsou tematicky blízké badatelským zájmům jubilantovým. Jsou zde studie obecnější povahy o typologii češtiny a slovenštiny, o konfrontačním studiu obou našich jazyků a o problematice vztahu spisovného jazyka a útvarů nespisovných z vývojového hlediska. Druhou tematickou skupinu tvoří příspěvky fonetické a fonologické (M. Romportl, J. Horecký, J. Sabol, O. Schulzová). K Peciarovým zájmům o slovní zásobu se váží články z oblasti tvoření slov, frazeologie i dílčí příspěvky k lexikografické teorii. Velmi výrazně je zastoupena tematika morfologická, otázka slovních druhů, problematika aspektologická apod. Nechybějí ani příspěvky stylistické, soustřeďující se na některé problémy obecnější povahy. V našem posudku si všimneme především příspěvků obecnějšího zaměření a studií, které se dotýkají vztahů obou našich jazyků.
V čele sborníku je příspěvek Al. Jedličky o konfrontačním studiu češtiny a slovenštiny. Požadavek konfrontačního zkoumání obou našich jazyků zdůrazňoval autor už v letech šedesátých v souvislosti s potřebami překladatelskými. Zatím se však v rozvoji konfrontačního studia příliš nepokročilo, teprve v poslední době se dostává do popředí zájmu.[2] Svědčí o tom i některé stati v našem sborníku, články v časopise Slovenská reč a některé práce V. Budovičové. Al. Jedlička ve svém příspěvku zdůrazňuje potřebu rozšířit konfrontaci i na oblast fungování jazyka a na otázky spisovné normy a kodifikace. Poukazuje i na využití tohoto postupu při zkoumání vývojových postupů a vývojových tendencí v obou jazycích. Obecné zásady ilustruje autor konfrontační analýzou kladení příklonek v češtině a slovenštině, dále stručně osvětluje proces formální perfektivizace sloves cizího původu původně obouvidových a všímá si některých jevů morfologických.
J. Vachek se ve své glose zabývá srovnávací typologií spisovné češtiny a slovenštiny. Zkoumá fonologické systémy obou jazyků z hle[88]diska současného i vývojového a naznačuje, že řešení fonologické problematiky může vést k poznání širších souvislostí typologických. Už ve své monografii[3] o dynamice spisovné češtiny poukázal na souvislost mezi vývojem českého fonologického systému a systému tvaroslovného. Na základě porovnání některých morfologických jevů charakterizuje autor spisovnou slovenštinu jako jazyk, který pokročil v odklonu od důsledně flektivního gramatického typu dále než spisovná čeština. Je to dáno tím, že spisovná slovenština se při kodifikaci mohla opřít o živá lidová nářečí a nebyla spoutána tradicí jako spisovná čeština, v níž kromě starší literární tradice spolupůsobila výrazná konzervativnost při kodifikaci její spisovné normy na počátku 19. století.
Vývoj nespisovných útvarů a spisovného jazyka je tématem studie J. Běliče. Autor porovnává spisovnou češtinu a útvary nespisovné z hlediska dvou protichůdných vývojových tendencí, z nichž jedna směřuje k udržení stability v jazyce, druhá tíhne ke změnám, které jsou vyvolány jednak napětím mezi složkami jazykové struktury, jednak nutností sloužit měnícím se potřebám společnosti. V nespisovných útvarech se výrazněji projevuje tendence k vyrovnanosti jazykového systému (sjednocování koncovek ve stejných slovesných a jmenných gramatických kategoriích, převládnutí předmětového akuzativu aj.), v jazyce spisovném je silnější tendence související s vyjadřovacími potřebami společnosti. Potřeba dotvářet jazykové prostředky je silná především v plánu lexikálním. Vývoj slovní zásoby spisovného jazyka lze charakterizovat tendencí k intelektualizaci a ke zvýšení vyjadřovací přesnosti (platí to ostatně i o některých prostředcích gramatických, např. o vývoji opisného pasíva, slovesných přídavných jmen, jmenných konstrukcí, spojovacích prostředků aj.). Na závěr autor konstatuje, že mezi spisovným jazykem a útvary nespisovnými existuje stálý kontakt a že se vzájemně ovlivňují.
K objasnění problematiky slovních druhů přispěli v Peciarově sborníku P. Ondrus, L. Kroupová, N. A. Kodrašov a J. Mistrík. Slovní druhy představují v jejich pojetí zobecněné lexikální a gramatické významy slov přirozeného jazyka. Podle toho, které klasifikační hledisko je dominantní a která hlediska jsou naopak zastíněna, dospívají uvedení autoři k odlišným pojetím slovních druhů. V příspěvku, který se zabývá neplnovýznamovými slovy v systému slovních druhů ve slovenštině, vychází P. Ondrus z hypotézy, že na základě existence obecného gramatického významu předmětnosti, kvalitativnosti, kvantitativnosti, procesuálnosti a okolnosti je možno vydělit slova plnovýznamová, u nichž se členství ve třídě opírá o uvedený obecný gramatický význam, a slova neplnovýznamová, která na rozdíl od slov plnovýznamových nelze zařadit do gramatických tříd na základě žádného jednotného klasifikačního [89]hlediska. Kategorii slov neplnovýznamových v pojetí Ondrusově tvoří zájmena, předložky, spojky, částice, dále slova modální typu „veru“, „vari“ a pomocná slova v širším slova smyslu. Společného jmenovatele nachází Ondrus v tom, že uvedené slovní druhy a slova nepojmenovávají předměty mimojazykové reality a nemají jednotící obecný gramatický význam. Přiřazení zájmen k slovům neplnovýznamovým zůstává ovšem diskusní.
L. Kroupová si podrobněji všímá některých skupin příslovcí, substantiv a sloves, která jsou základem pro tvoření nevlastních předložek v češtině a slovenštině[4]. Autorka vychází z morfologickosyntaktickolexikálního komplexu kritérií prepozicionalizace (nabytí platnosti slovního druhu předložek). Uvedené hledisko umožňuje širší pojetí slovního druhu předložek než hledisko obecného gramatického významu v pojetí Ondrusově. Porovnáním obou hledisek dostáváme dva póly v pojetí slovního druhu předložek v češtině a ve slovenštině. Na jedné straně je možno vidět předložky jako slova gramatická, neplnovýznamová (vyjdeme-li z obecného gramatického významu), na druhé straně lze chápat předložky jako slova plnovýznamová (zdůrazníme-li jejich sémantickou složku a opřeme-li se o komplexní hledisko morfologickosyntaktickolexikální).
Jednodušší je situace v chápání částic, jimiž se ve sborníku zabývají vedle P. Ondruse N. A. Kondrašov a J. Mistrík. N. A. Kondrašov vychází z tradičního pojetí částic jako samostatného slovního druhu, které bylo propracováno v sovětské jazykovědě. Chápe částice jako slova neohebná, pomocná, která nepojmenovávají předměty mimojazykové reality, nejsou flektivní a nejsou samostatnými větnými členy. Částice vyjadřují rozkaz, otázku, zvolání nebo různé modální odstíny a citová zabarvení. Skutečnost, že částice jsou poměrně mladý slovní druh, činí někdy potíže při jejich přesné identifikaci. Kondrašov si všímá zvláště těch případů, kdy jeden výraz může vystupovat ve funkci spojky i ve funkci částice. Zajímavé je pro nás Kondrašovovo zjištění, že ruská tradice vydělovat částice jako samostatný slovní druh má své počátky u A. A. Dobiáše, lingvisty českého původu, který žil ke konci minulého století v Rusku.[5]
Problematiky slovního druhu částic se dotýká ve svém příspěvku i J. Mistrík. Vychází z pojetí částic obsaženého v Morfologii slovenského jazyka[6]. Chápe částice jako pomocná slova, kterými uživatel navazuje na určitou komunikativní situaci, zaujímá postoj k výpovědi. Přistupuje k částicím z hlediska stylového a rozlišuje dva základní soubory částic; jedny mají povahu expresívní, druhé jsou převážně nocionální. Při hodnocení částic a při zkoumání jejich stylistických příznaků uplatňuje Mistrík frekvenční [90]hledisko. Zjišťuje, že sféra poezie je ve slovenštině nejchudší na výskyt částic, naučné a žurnalistické texty jsou rovněž chudé, zatímco konverzační texty a texty umělecké prózy jsou z hlediska výskytu částic nejbohatší. Uvedené příspěvky znovu ukazují, že pojetí slovních druhů v české, slovenské a sovětské lingvistice není nikterak jednotné a že je stále aktuální zabývat se uvedenou problematikou z hlediska teoretického, a to i pro její význam a dosah pro školskou praxi.
H. Křížková si všímá ve své studii neurčitých zájmen, která tvoří v rámci slovního druhu zájmen dílčí systém. Neurčitá zájmena jsou někdy totožná se zájmeny tázacími, i když se jinak tvoří většinou od tázacích zájmen různými příponami. Výrazová totožnost v nejstarší době a zčásti i v době současné je svědectvím o jejich společném původu. Teprve v kontextu často poznáme, zda jde o zájmena tázací, nebo neurčitá (neurčitá však nemohou být nikdy ve větě v postavení anaforickém). Autorka ukazuje pak užívání neurčitého zájmena kdo v určitých typech vět v jednotlivých jazycích slovanských.
J. Oravec a I. Němec řeší ve svých příspěvcích problémy z oblasti slovesného vidu. J. Oravec ukazuje, že při tvoření sloves nedokonavého vidu ve slovenštině konkuruje -ovať staršímu, dnes již méně produktivnímu -ať. Novější přípony jsou -ávať (-iavať, -ievať, -úvať). Příponou -ovať se tvoří nejčastěji slovesa od sloves s inf. příp. -i- (otupiť — otupovať), méně již od sloves jiných tříd.
Podobnou problematikou se zabývá i I. Němec. Ukazuje, že přípona -ovať, která je dnes produktivnější, vznikla teprve v historické době. Je to přípona domácí, slovenská, i když byla někdy neprávem odmítána. Ústup přípony -ať vysvětluje tím, že -ovať má menší množství alternací souhláskových i samohláskových. Kromě toho má odvozování nedokonavých sloves z některých dokonavých sloves 4. třídy příponou -ať překážku kmenoslovnou (typ hodiť—hádzať může mít v předponové podobě pouze vidovou dvojici typu vyhodiť—vyhadzovať, protože podoba na -ať by byla homonymní se slovesem vyhádzať).
Další tematický okruh je věnován problematice lexikologické a lexikografické. Je sem možno zařadit i studie slovotvorné. M. Dokulil se zabývá způsobem tvoření vztahových adjektiv od dvouslovných pojmenování. Základem vztahových adjektiv je složený kmen, jehož první částí je kmenová podoba určujícího adjektiva, druhou částí pak kmenová podoba určovaného substantiva. Adjektiva tohoto typu se tvoří hlavně v odborné terminologii. Autor se zaměřuje na formální typy těchto vztahových adjektiv. Prvním členem může být adjektivum primární (starosvětský), adjektivum odvozené od sloves (pitnovodný — tento typ je řídký), adjektivum desubstantivní: A. vztahové adjektivum s příponou -ský (občanskoprávní) nebo -ický (politickoekonomický), B. vztahové adjektivum, které má jiné přípony: -n/í/, -n/ý/, -ov/ý/; u těchto adjektiv dochází k různým [91]obměnám: 1. místo kmene vztahového adjektiva je kmen substantiva (středoškolský), 2. většinou však i zde zůstává kmen adjektiva: a) -ný (železnorudný) b) -ní (slovnědruhový), c) -ový (lidově demokratický). U typu slovnědruhový, národněosvobozenecký, sociálnědemokratický se Dokulil zamýšlí nad způsobem psaní těchto adjektivních pojmenování[7]. Současná pravopisná kodifikace doporučuje psaní dohromady, ale úzus jde jinou cestou: určující výrazy se považují za příslovce, a proto se píší obě složky složeného pojmenování zvlášť jako samostatná slova. Svůj článek uzavírá autor konstatováním, že tam, kde určující člen má jednoznačně podobu kmene se spojovacím morfem, je možné jedině psaní dohromady. Může-li být hodnocen určující člen také jako příslovce, je zásadně možné psaní zvlášť, ale Dokulil doporučuje psát i tyto výrazy jednoslovně.
M. Helcl si klade za úkol porovnat skládání slov v češtině a slovenštině. Na základě sémantických a formálních kritérií vyděluje jednotlivé skupiny českých a slovenských složených slov a porovnává je. Dochází k závěru, že ve většině případů jsou v obou jazycích základní slovotvorné postupy při skládání slov shodné, stejné jsou i třídy a typy skládání.
M. Pisárčiková rozebírá antonyma se záporovou částicí ne — ve slovenštině. U antonym rozlišuje tři základní vztahy. Je to vztah pravé antonymie, kdy dvojice slov vyjadřuje dvě krajní hodnoty, mezi nimiž existuje ještě hodnota střední (pravidelný — nepravidelný; střední člen: málo pravidelný, trocha nepravidelný). Na druhém místě je vztah částečné antonymie, kdy záporná forma je středním členem mezi protikladnými krajními členy řady (veľký — neveľký — nemalý — malý). A konečně je to vztah nulové antonymie, kdy kladná podoba vyjadřuje příznak příslušnosti k určité skupině, záporné slovo zahrnuje celou ostatní skutečnost (dokonavý — nedokonavý), střední stupeň neexistuje; tyto antonomní dvojice mají terminologický ráz.
Problematika frazeologická je v naší lingvistice málo propracována, proto jsou vítány i dílčí studie. Ve sborníku je tato tematika zastoupena pracemi tří slovenských autorů. M. Mlacek v článku o funkci některých slovesných kategorií v ustálených spojeních polemizuje s názorem, že slovo vstupem do frazeologického obratu ztrácí některé své vlastní příznaky, že ztrácí povahu slova. Při zkoumání ustálených spojení se slovesnými prvky dochází k závěru, že slovesný prvek v nich uchovává kategorii vidu i způsobu, že tedy sloveso ani po vstupu do frazeologické jednotky nepřestává být slovesem.
Další příspěvky s frazeologickou tematikou vyúsťují v závěry důležité pro lexikografickou teorii a praxi. Středem pozornosti článku E. Smieškové jsou ustálené konstrukce tvořené předložkovým pá[92]dem jmen. Mají různý lexikálně gramatický charakter, významově a funkčně jsou nestejnorodé. Většinou jsou dvoukomponentní (bez obalu), některé s fakultativním členem (nad /všetko/ pomyslenie), řidčeji tříkomponentní (medzi štyrmi očami). Konstrukce zkoumaného typu patří do slovníku ne jako ilustrační materiál, ale jako zvláštní jazykový prostředek. Pokud mají frazeologický charakter, je třeba zařadit je do zvláštního oddílu hesla.
E. Kučerová rozebírá frazeologizovaná jmenná slovní spojení. Vysvětluje rozdíl mezi přeneseným významem slova (vzniká rozšiřováním významové struktury slova, stává se součástí této struktury, má samostatnou platnost, je použitelný ve více spojeních, uživatel si uvědomuje souvislost mezi přímým a přeneseným významem) a mezi frazeologizovaným významem slova (je to nový, ve frazeologizačním procesu přetvořený význam, je odtržen od významové struktury slova, má jen individuální platnost). Rozdíly mezi přeneseným a frazeologizovaným významem se projevují ve slovníkovém zpracování: přenesený význam vykládáme a dokládáme spojeními (železný : zdravie, nervy, vôľa), frazeologický význam se registruje jako ustálené spojení, vykládá se jako celek (živá encyklopédia).
Lexikograficky je zaměřen i článek Z. Sochové o slovesných vazbách. Autorka se v něm pokusila vymezit slovesné vazby z hlediska lexikálně sémantického. V autorčině pojetí je vazbou vše, co obsah slovesa podstatně doplňuje, v určitých případech i nutně kvalifikuje. Sochová si všímá slovníkového zpracování vazeb v různých typech slovníků, zvláště se zaměřuje na jednojazyčné výkladové slovníky středního typu.
Některé lexikologické příspěvky slovenských autorů (V. Uhlára, K. Palkoviče, M. Majtána, I. Kotuliče, M. Majtánové) se soustřeďují na detailní jevy slovenské slovní zásoby, a to i na jména vlastní.
Závěrečné stati sborníku jsou věnovány problematice stylistické. Studie F. Mika o výrazové struktuře textu se v podstatě kryje s příslušnými částmi jeho knihy Od epiky k lyrike (Bratislava 1973). V první části studie podává autor teoretický výklad o stylistickém rozboru textu, v druhé části pak aplikuje teoretické závěry na rozbor úryvku z Jesenského románu Demokrati. Autor vychází z pojetí složek stylu, za něž pokládá stylistické (přesněji výrazové) prostředky. Jejich výrazové hodnoty musí být intersubjektivní a zřetelně rozlišené. Nositeli výrazových hodnot jsou prostředky jazykové a tematické. Struktura stylu je syntagmatická organizace výrazových hodnot. Rozbor textu je založen na tzv. výrazové soustavě, již autor propracoval ve své knize Text a štýl (Bratislava 1970). Jeho soustava se opírá o specifickou, dosti složitou terminologii a není možno podrobněji ji reprodukovat. Lze říci, že Mikův přístup je podnětný a našel na Slovensku pokračovatele.
M. Ivanová-Šalingová se ve své studii zabývá diachronním a syn[93]chronním pohledem na expresivitu. Opírá se o přehled názorů na tento problém v domácí i zahraniční lingvistické literatuře. Ve výčtu prací však chybí alespoň zmínka o souborné práci J. Zimy Expresivita slova v současné češtině (Praha 1961). Autorka konstatuje, že se expresivita váže na jazykový prostředek jako relativně stálý příznak (může zaniknout nebo může být získána). V minulosti se z hlediska diachronního věnovala pozornost především hláskovému skladu citoslovcí a jejich vývoji. Autorka konstatuje, že v oblasti expresivity bylo už mnoho dílčích otázek prozkoumáno, dosud však chybí systematické zpracování této problematiky.
Studie J. Findry je zajímavým pokusem uplatnit vývojové hledisko při zkoumání funkčního odborného stylu. Předmětem jeho zájmu je porovnání individuální tvorby s vývojovými tendencemi funkčního jazykového stylu. Dospěl k názoru, že „individuální styl autora je historická kategorie těsně spjatá s vývojem daného stylu i s vývojem spisovného jazyka“ (viz s. 323). Ukázal také, že při diachronním zkoumání odborného stylu neplatí v plném rozsahu teze o omezeném uplatnění individuálních stylistických prostředků (jsou jednak prostředkem subjektivního hodnocení, jednak mohou být znakem odborného stylu určitého období a konečně mohou svědčit o stylové nevyhraněnosti jazyka v určité etapě jeho vývoje).
Podaná charakteristika příspěvků zařazených do sborníku podává svědectví, že sborník prací věnovaných Št. Peciarovi je tematicky všestranný a že řeší otázky aktuální z hlediska teorie i společenské praxe.
[1] Jazykovedné štúdie XII, Peciarov zborník, Bratislava 1974.
[2] Výrazně to dokládá konference pořádaná FF UK v r. 1974, která se soustředěně zabývala vztahem obou blízce příbuzných jazyků a jejich konfrontačním studiem (sborník z konference je v tisku).
[3] J. Vachek, Dynamika fonologického systému spisovné češtiny, Praha 1968.
[4] Viz též článek L. Kroupové Sporné případy nevlastních předložek, Naše řeč 56, 1973, s. 19—26.
[5] A. A. Dobiáš, Opyt semasiologii častěj reči i ich form na počve grečeskogo jazyka, Praha 1898.
[6] Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966.
[7] O pravopisu těchto adjektiv psala také M. Knappová v článku Politickoekonomický nebo politicko-ekonomický?, NŘ 54, 1971, s. 141—156.
Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 2, s. 86-93
Předchozí Jan Chloupek: Nad dílem Františka Svěráka
Následující František Cuřín: Dva sborníky věnované Josefu Jungmannovi
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1