Časopis Naše řeč
en cz

Ještě o obojetných souhláskách a písmenech

Karel Svoboda

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Článek M. Komárka Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky, nebo písmena? (NŘ 58, 1976, s. 233—237) jsem četl s překvapením i uspokojením. S překvapením proto, že týmž tématem jsem se zabýval v čl. K termínu a pojmu obojetné souhlásky, otištěném v časopise Český jazyk a literatura (ČJL) 20, 1969—1970, s. 400—405, a že už v říjnu 1969 ve vyžádaném posudku zprávy o výzkumu vyučování českému jazyku v 2.—4. roč. ZDŠ uskutečněném Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze (VÚP) a v jednání ve VÚP, ke kterému byl tento posudek jedním z podkladů, jsem upozornil na potřebu rozlišovat mimo jiné hlásky a písmena pro hlásky právě také v poučkách o psaní i y. Postupně s uspokojením jsem jmenovaný článek četl proto, že se v podstatě shoduje se závěry, ke kterým jsem ve svém článku došel a které od té doby zastávám.

V článku jsem stručně naznačil historii rozlišování, resp. nerozlišování souhlásek a písmen pro souhlásky v našich mluvnicích a učebnicích. Náznak rozlišování měkkých, tvrdých a obojetných písmen nacházím v Gebauerově Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé, upravené Fr. Trávníčkem (4. vyd., 1930, s. 6). Pak však, pokud vím, se ve výkladech o pravopisu i y užívá ve významu ‚písmeno (pro souhlásku)‘[1] výrazu souhláska, resp. tzv. tvrdá souhláska, tzv. měkká souhláska, tzv. obojetná souhláska. V článku ČJL bylo ukázáno na rozlišování obojetných, měkkých a tvrdých souhlásek ve výkladech morfologických v našich mluvnicích, na morfologické rozdíly podle zakončení základu (lépe: kořenné souhlásky) a ty doloženy příklady z tvarosloví podstatných jmen (žena, nůše, víla, chvíle), přídavných jmen (slabý, rybí) i sloves (bral, večeřel, hýbal, chyběl) a naznačen — s odkazy k literatuře — vznik těchto rozdílů. S tím ve shodě je jeden ze závěrů M. Komárka: „Z praktického školského hlediska z této úvahy vyplývá — jak se zdá — nutnost ponechat také termíny ‚tvrdé, měkké, obojetné souhlásky‘“ (s. 235).

[209]Něco podstatně jiného jsou obojetná, měkká a tvrdá písmena. M. Komárek (s. 235) říká: „Zavedení termínů ‚tvrdé, měkké, obojetné písmeno‘ nepovažuji za nemožné“ a vhodně dodává, že mohou být „výhrady ke spojování přívlastků tvrdý … se jménem písmeno“. Vzhledem k tomu jsem v článku v ČJL (s. 401) užíval výrazu obojetné písmeno, ne však ještě výrazu tvrdá a měkká písmena; poučení jsem formuloval takto: „Písmena, po kterých se v domácích slovech píše i, bychom mohli nazývat písmena s (měkkým) i a písmena, po kterých se v domácích slovech píše y, bychom nazývali písmena s (tvrdým) y“. V rukopise knihy Didaktika českého jazyka a slohu odevzdaném SPN na konci října 1975 však užívám i výrazů měkká a tvrdá písmena. Na rozdíl od M. Komárka soudím, že je ve shodě s tendencí odborného stylu dávat v možných případech přednost shodnému (adjektivnímu) přívlastku.

V článku poznamenávám, že by nebylo nutné (vždy, důsledně) dodávat k výrazu ‚obojetné písmeno‘ ještě výraz ‚souhláskové‘ (tedy: ‚obojetné souhláskové písmeno‘ — srov. M. Komárek, s. 236) proto, že pojmenování ‚obojetná písmena‘ se vztahuje právě jen na obojetná písmena souhlásková.

Souhlasím s M. Komárkem také v tom, že by nebylo vhodné označovat jako obojetná též písmena d, t, n (s. 235; na rozdíl od názoru redakce NŘ, s. 234, která vychází z toho, že také po d, t, n se píše i/y). Rozlišování obojetných písmen má být přínosem pro pravopisné vyučování a vůbec pro jistý dílčí systém pravopisných pouček. Tak by tomu nebylo, kdybychom písmena d, t, n označovali jako obojetná stejně jako písmena b, p, m, v, z, s, l. Podstatný rozdíl mezi oběma skupinami písmen je v tom, že po b, p, m, v, z, s, l se píše i/y při stejné výslovnosti, kdežto spojení di, ti, ni se vyslovují jinak než spojení dy, ty, ny. Žák se učí psát vlastně celou slabiku ‚ďi, ťi, ňi‘ a slabiku ‚di, ti, ni‘, tj. učí se psát (v domácích slovech) di, ti, ni, jestliže vyslovuje ‚ďi, ťi, ňi‘, psát dy, ty, ny (v domácích slovech), jestliže vyslovuje ‚di, ti, ni‘. Tak tomu není, jestliže má napsat i/y po skutečně obojetných písmenech b, p… Jejich obojetnost je právě v tom, že reprezentují vždy jen jednu souhlásku, třebaže se po nich píše i/y, kdežto d, t, n reprezentují dvě souhlásky podle toho, zda se po nich píše i/ě/, či y/e/. Mohli bychom je označit jako písmena dvojznačná.

Pak by se souhlásková písmena podle měkkosti a tvrdosti[2] souhlásek, které představují, a se zřetelem k pravopisu dělila[3] na písmena:

[210]jednoznačná

dvojznačná

(představují vždy jen jednu souhlásku)

(představují dvě souhlásky)

d, t, n

obojetná

měkká

tvrdá

 

(píše se po nich i nebo y):

(píše se po nich i):

(píše se po nich y):

 

b, p, m, v, f, l, z, s

č, ž, š, ř, j, c

h, ch, k, r

 

Při osvojování pravopisu slabik s měkkou souhláskou a s tvrdou souhláskou se uplatňuje pravidlo o psaní i/y po měkkých, resp. tvrdých písmenech, ale také zraková paměť. Platí to zejména o písmenech č, ž, š, ř, která se háčkem liší od ostatních souhláskových písmen, ale také o písmenu f. Po elementárním výcviku žák nenapíše (za normálních okolností) např. čy, žy, protože tento grafický obraz je mu zcela cizí. Při psaní i/y po tvrdých písmenech se už může prosadit zejména vliv pravopisu přejatých slov, popř. ještě složitost grafického obrazu slova, takže se s chybným pravopisem jako kuchiňský, stríček spíše setkáme.

Po ujasnění základních termínů a pojmů je třeba k didaktickým poznámkám již uvedeným připojit ještě tyto základní:

Důsledným rozlišováním písmen obojetných, písmen měkkých a písmen tvrdých by žák dostával podnět k tomu, aby zvýšil pozornost, jestliže má po obojetném písmenu napsat i, či y. V tomto zvýšení pozornosti je jeden ze základních předpokladů toho, aby se dosahovalo lepších vyučovacích výsledků. Těžko věřit např. tomu, že učeň, který si umí zapamatovat schémata stavebních útvarů a různých přístrojů, by si nedovedl zapamatovat jednoduché grafické obrazy jistých slov, kdyby se na ně soustředil a kdyby se vyučování s takovým apelem vhodně na něj obracelo.

Zřetel k obojeným písmenům je nutno uplatňovat nejen při probírání vyjmenovaných slov, ale i v tvarosloví (zde si žák ujasňuje mluvnickou kategorii a vzor) podstatných jmen (např. cihly, chvíli), přídavných jmen a zájmen (např. cizími, známými, mých, tvých), ale i sloves (chlubí se, brousí, tráví, brousil, trávil). Učebnice pro 6.—9. roč. ani současná učebnice českého jazyka pro OU a UŠ necvičí zvlášť morfologický pravopis sloves, jejichž kořen končí na obojetnou souhlásku, resp. obojetné písmeno.[4]

Dodejme ještě závěrem, že vyučovací postup rozlišující důsledně spisovnou výslovnost a pravopisný obraz a opírající se o úvahu založenou na algo[211]ritmické poučce[5] může mít obecnou hodnotu pro jazyková vzdělávání vůbec, ale i pro rozvoj logického, ukázněného myšlení.


[1] Ojedinělý je výklad Vl. Styblíka (Problém reformy českého pravopisu z hlediska školy, Praha 1966, s. 6), v němž se výslovně mluví o písmenech pro souhlásky: „Ze souhlásek párových v jistých případech vyslovujeme souhlásky neznělé, ale zaznamenáváme je písmeny pro souhlásky znělé (dub, tužka, z přátelství), a v jistých případech zase vyslovujeme souhlásky znělé, ale píšeme písmena pro souhlásky neznělé (kdo, s babičkou).“

[2] Jinak lze rozlišit (souhlásková) písmena na jednoznačná a dvojznačná podle znělosti a neznělosti souhlásek, které představují.

[3] Toto třídění i třídění M. Komárka je výrazem vlastností pravopisu a fonologie spisovné češtiny, ne vůbec slovanských jazyků. To k poznámce 2 na s. 236 — NŘ.

[4] K tomu více ve skriptech Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II (rukopis odevzdán v únoru 1975, vyjdou v r. 1977).

[5] O tom v připomenuté práci Didaktika českého jazyka a slohu.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 4, s. 208-211

Předchozí František Kopečný: Není obrok jako obrok

Následující Jiří Kraus: Zajímavý příspěvek korespondenční praxe jednacímu stylu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1