K jednomu typu přívlastkových vět uvozených výrazem jak

Blažena Rulíková

[Články]

(pdf)

-

Mechanismus volby syntaktické konstrukce pro vyjádření určité myšlenky, zvláště delší, popř. složitější formou souvětnou, není ještě dostatečně prozkoumán. Víme však, že má určité odlišné rysy při stylizaci projevů mluvených na rozdíl od projevů psaných a že jej do značné míry ovlivňují stylizační schopnosti a dovednosti autora projevu. Avšak jak konkrétně probíhá, na to zatím dluží odpověď i psycholingvistika, a proto jsme odkázáni jen na dohady. Pokusíme se naznačit — aspoň pro projevy s funkcí prostě sdělnou — některé důležité okolnosti.

Východiskem volby konstrukce je — domníváme se — rozvržení obsahu zamýšlené výpovědi na východisko (téma) a jádro (réma), které tvoří její půdorys. Rámcem pak je vše, co chce mluvčí v jednom souvětí sdělit. Způsob rozvíjení základní myšlenky myšlenkami dalšími je ovlivněn jednak lexikálním vyjádřením sdělovaných skutečností (např. valencí sloves, podstatných, ev. přídavných jmen), jednak je dán volbou mluvčího mezi volnějším a těsnějším připojením, mezi explicitním a implicitním vyjádřením sémantických vztahů mezi jednotlivými větami, i jeho záměrem vyjádřit myšlenky v dalším usouvztažnění, které nevyplývá z valence lexikálního vyjádření (jako zdůvodnění, podmínění, srovnání ap.). Některé vztahy jsou sice vázány na možnosti, které skýtá vyjadřovaná skutečnost, jinými však mluvčí volně vyjadřuje myšlenkové a jazykové uchopení skutečnosti (např. srovnání, přípustku). Přitom se uplatní i sdělovací potřeby. V některých případech má mluvčí také možnost volit mezi různými způsoby vyjádření, mezi konstrukcemi synonymickými.

I tento volný výběr probíhá však do značné míry podvědomě, je zautomatizován. Přitom je ovlivněn nejen zvyklostí autorskou, nýbrž i dobovou a zvyklostí svázanou s určitým stylovým typem projevu. [126]Na některé dobové nebo stylově typové zvyklosti ukazuje dnes např. časté využívání konstrukcí kontrastně konfrontačních (a řidší využívání konstrukcí přípustkových), nebo častější výskyt vytýkacích konstrukcí s nevlastními přívlastkovými větami (Byl to můj přítel, který mi v nouzi vždycky pomohl) ve srovnání s jinými způsoby zdůrazňování. Dokladem vázanosti na stylový typ projevu je užívání některých typů vět s když v sportovní publicistice (Slavoj nakonec prohrál, když v poločase ještě vedl. Spartak neunikl porážce, když jeho obrana podala velmi slabý výkon.[1] Ve skupině o 5.—8. místo prohrály čs. ženy s Rumunkami 1:3, když střetnutí rozhodla Alexandrová.).

V tomto článku se chceme zabývat přívlastkovými větami typu „Čin, jak ho Šalda chápe, je zaměřen k společenskému pokroku“, tj. vztažnými větami uvozenými výrazem jak a osobním zájmenem (ev. bez něho, jestliže by toto zájmeno mělo zastupovat podmět vedlejší věty[2]). Jde o typ přívlastkových vět často užívaný v současných odborných a publicistických projevech. A právě na něm můžeme sledovat proces, který rovněž souvisí s mechanismem volby syntaktické konstrukce, tj. stírání méně nápadných významových diferencí a zjednodušování podmínek rozhodujících o výběru určitého větného typu.

Již v příspěvku uveřejněném v čas. Naše řeč v r. 1966[3] jsme uvedli, že jde o konstrukce s vymezovacím charakterem přívlastkového určení, připojené k substantivu na základě vztahu v té podobě jak, v tom smyslu, pojetí jak. Současně jsme však upozornili, že stejnou formální strukturu mají věty s diferencovanými sémantickými rysy, a proto s různými transformačními možnostmi. Rozlišili jsme jednak konstrukce, jež ve svém specifickém významu nemohly být uvozeny jinak (srov. př. 1), jednak konstrukce, které mohly být připojeny též zájmenem jaký (př. 2), nebo který (př. 3), popř. výrazem jaký i který (př. 2).

1. Ředitel školy, jak ho zahrál S., je velký satirický typ. — 2. I toto heslo se zcela zásadně odlišuje od plánů obnovy, jak je zastává buržoazní emigrace. — 3. Definici konverze, jak jsme ji nahoře podali, je třeba doplnit v tom smyslu…

Jako vyhraněný typ se jevily věty, u nichž připojení výrazem jak nemělo konkurenční prostředek (příklad 1). Tomuto typu věnoval po[127]zornost i K. Svoboda v knize Souvětí spisovné češtiny[4]. Konstatoval, že tyto věty vyjadřují přívlastkové určení „způsobovou determinací děje“, a rozvedl, že se jimi „omezuje rozsah vztahového substantiva tak, že vyjadřují způsob, kterým se pojem nebo představa vztahovým substantivem vyjádřená chápe, resp. myslí nebo vytváří“. Nazval je přívlastkovými větami způsobově omezovacími.[5]

Některé zvláštní rysy jsme v článku vytkli u vět, které po stránce tematické měly vsuvkový charakter, a ukázali jsme také na jejich mechanické a šablonovité užívání („Časopis dostal ustálenou tvář, jak se o ní výše zmiňuji.“). Aspoň stručně jsme se také zmínili o tom, že v některých případech je připojení přívlastkové věty výrazem jak a osobním zájmenem jen stylistickou variantou připojení výrazem jaký, variantou, které autor dává často přednost, což je v souhlase s celkovým úbytkem užívání zájmena jaký i v jiných situacích.[6]

Další zkoumání ukázalo, že se v projevech stále více užívá přívlastkových vět s jak místo obvyklejšího vyjádření větami s výrazem který, dále že se vedle vět s jasným charakterem způsobově omezovacím vyskytují případy s méně výraznou sémantikou způsobového určení děje a že se rozšiřuje i repertoár sloves, která bývají v přísudku přívlastkových vět s jak.

Abychom lépe pochopili některé charakteristické rysy těchto přívlastkových vět, resp. abychom poznali podstatu jejich nevhodného užití, je třeba, abychom je prozkoumali podrobněji, a to nejen z hlediska jejich strukturních vlastností, nýbrž i z hlediska motivace jejich užití.

1. Zamysleme se znovu nad větami typu „Ředitel školy, jak ho zahrál S., je velký satirický typ“.

Autor zvolil v tomto případě konstrukci s jak z potřeby vyjádřit bližší určení substantiva (a také omezení rozsahu jeho významu) způsobovou kvalifikací děje s určitým původcem, a to ve významu v té podobě jak, v tom pojetí jak. Této potřebě daná konstrukce plně odpovídá. Vymezení není provedeno jen vlastností charakterizovanou dě[128]jem (kterého zahrál S.), ale dějem způsobově determinovaným (jak ho zahrál), který je vlastní určitému původci (jak ho zahrál S.), popř. i za jistých okolností (např. v tomto filmu).

Výraz jak v těchto větách vyjadřuje jednak (na rovině syntaktické formy) hypotaktičnost, jednak (na rovině významové) způsobové určení, a to vedle shody jakožto výsledku srovnání: ‚ředitel školy zahraný tak, jak (jako) ho zahrál S.‘ (zkráceně — ‚v té podobě, jak ho zahrál S.‘). — Význam způsobového určení v tomto typu překrývá význam shody, což vyplývá z povahy slovesa a z typu jeho valence ‚dělat něco nějakým způsobem a současně dát něčemu nějakou podobu‘.[7] Je tedy pro tento typ vět označení přívlastkové věty způsobově omezovací (jak je nazval K. Svoboda) výstižné. Nelze však pominout ani to, že vyjadřují přívlastkové určení srovnáním.

Jiným způsobem vyjádření přívlastkového určení na základě srovnání je formulace se zájmenem jaký. Vyskytuje se však jen ve spojení s některými slovesy a při vztahu k substantivu rozvitému hodnotícím adjektivem, např. „Silnice ubíhá malebnou španělskou krajinou, jakou známe z barevných turistických prospektů.“

Je-li vymezení substantiva provedeno slovesem se sémantikou ‚udělat něco nějakým způsobem a dát něčemu nějakou podobu‘ (a je-li doplněno subjektem děje), pak uvození tohoto vymezení výrazem jak velmi zřetelně determinuje sloveso způsobovým určením a stejně zřetelně vyjadřuje specifické vymezení s významem v té podobě jak (v tom pojetí jak). Musí být proto začleněno do kontextu, který tomu odpovídá (tzn. řídící věta musí něco vypovídat o substantivu vymezeném jednoznačně s významem v té podobě jak, v tom pojetí jak). Z tohoto důvodu není vhodné užití přívlastkových vět s jak v následujících příkladech: „Cvičení dorostenek, jak je (na snímku — dopl. R.) zachytil F. Ch., bylo velmi zdařilé. — Specifika české pantomimy, jak ji vytvořila právě skupina Divadla Na zábradlí, je od poslední premiéry docela jiná.“ — Doplníme-li tyto věty odkazem v té podobě jak, uvidíme nesoulad zřetelně. V prvním případě je možno sdělení z věty s jak připojit jen velmi volně — vsuvkou: „Cvičení dorostenek (zachytil je na svém snímku F. Ch.) bylo velmi zdařilé.“ Druhý příklad je třeba vyjádřit se vztahem (ten) který.

2. V odborných projevech se vyskytuje často vymezení substantiva z hlediska pojetí. I pro tento typ vymezení je charakteristické srovnávání a způsobová determinace slovesa. Zvlášť zřejmé je to u sloves charakterizujících pojetí přímo: „Čin, jak ho B. chápe, je zaměřen ke [129]společenskému pokroku. — I entitativní systém, jak jej pražská škola pojímá, je záležitost nestatická.“ Avšak stejný význam vyjadřuje mluvčí někdy osobitěji, a to slovesy, u nichž význam pojímání je druhotný a která popř. mají i jinou valenční strukturu než ‚pojímati něco nějakým způsobem.‘ Např.: „Kategorie tzv. slovanského formalismu, jak s ní pracuje např. E. a jiní, není zcela vyhovující. — Při své gramatické totožnosti, jak o ní mluví J., jsou oba útvary pociťovány jako významově odlišné.“ V těchto případech je sémantika způsobového určení slovesa méně zřetelná (nelze ji převést na vztah ‚pojímaný tak, jak ji pojímá X.‘). Tuto diferenci však mluvčí nepociťuje, protože konstrukce vytváří stejný typ vymezení substantiva, tj. s významem v tom pojetí jak (v té podobě jak) a výraz jak se stává jeho součástí. Podobně je tomu u všech sloves, která nevyjadřují svým základním významem sémantiku ‚dělat, udělat něco nějakým způsobem‘, ev. ‚vytvořit něco v nějakém pojetí‘ a ‚pojímat něco nějakým způsobem.‘

3. Vymezení substantiva provedené způsobovou determinací děje, a to se vztahem v té podobě jak (v tom pojetí jak) bývá spojeno především s uvedením autora. Jinou obsahovou náplní přívlastkových vět s jak bývá uvedení údaje o výskytu: „Proti starému romantismu, jak ho známe např. z Máchy, se okolnosti změnily. — Je těžké zvládnout různé druhy klasifikace souvětí, jak je nalézáme v našich mluvnicích.“[8]

U tohoto typu vymezení můžeme pozorovat, že vztah k obsahu věty řídící se uvolňuje. Už také proto, že údaj o výskytu je méně důležitým bližším určením než uvedení autora pojetí nebo způsobu realizace něčeho. Kromě toho mluvčí velmi často doplňuje tímto způsobem substantivum bez zřetelného záměru vyjádřit vymezení se vztahem v té podobě jak, v tom pojetí jak. Je proto i pro čtenáře tento vztah v některém kontextu a při koncovém umístění přívlastkové věty méně zřetelný a konstrukce s jak má význam velmi podobný jako věta připojená výrazem který nebo při rozvití hodnotícím adjektivem i zájmenem jaký. (Např.: „Básník se dovedl inspirovat i bizarností, fyziologickými asociacemi, obludnými přesuny proporcí, jak je známe ze surrealismu.“)

4. Někdy mluvčí blíže určuje substantivum odkazem na způsob po[130]dání a pojetí ve svém projevu. Takové určení může být rovněž vymezením se vztahem v té podobě jak, v tom pojetí jak a může vyjadřovat i zřetelnou způsobovou determinaci děje. Např.: „Slovotvorná analýza, tak jak jsme ji vymezili, není totožná s analýzou slova na morfémy. — Definici konverze, jak jsme ji nahoře podali, je tedy třeba doplnit v tom smyslu…“. I takováto doplnění substantiva mluvčí někdy připojuje, zvláště v koncovém postavení, bez zřetele k obsahu věty řídící, a to jen jako možné bližší určení substantiva. Volí přitom stejný způsob připojení, jakým podobné poznámky přičleňuje k celé větě, tj. výrazem jak, který vyjadřuje pouze shodu (srov. jak je to uvedeno výše, jak jsme to ukázali v předcházející kapitole ap.). Např.: „Vznikly tak dva čtyřúhelníky vokálů, jak jsou uvedeny výše. — V druhé polovině 19. století mladší sociologická generace zůstala věrna tradicím, jak jsme je svrchu charakterizovali.“ — Čtenář však většinou chápe podobná vymezení substantiva s významem v té podobě jak, v tom pojetí jak a pociťuje rozpor mezi přímým vymezením substantiva a obsahem věty řídící, nebo — aby tento rozpor odstranil — interpretuje je jako dodatkově připojené vymezení se vztahem ‚a to v té podobě jak‘ nebo ‚takové jak‘ („Vznikly tak dva čtyřúhelníky vokálů, a to takové, jak jsou uvedeny výše“.) Tím se totiž vztah k řídící větě uvolňuje. Je to však pouze „možná“ interpretace. Domníváme se, že by bylo vhodnější dodatkový charakter přímo vyjádřit, nebo — v některých případech — bližší určení tlumočit v samostatné větě, popř. i jinak formulované.

Tyto příklady současně ukazují, že přívlastkové věty s jak mohou být součástí i jednoduchého, nespecifikovaného vymezení se vztahem takový jak, je-li toto vymezení dodatkově připojeno.

Zabývali jsme se znovu zvláštní vymezovací funkcí přívlastkových vět s jak, tj. vyjadřovat vymezení substantiva se vztahem v té podobě jak, v tom pojetí jak. Ukázali jsme přitom, že je důležité, aby tyto konstrukce byly začleněny do adekvátního kontextu, anebo — při volnějším vztahu k obsahu věty řídící —, aby byly výrazně uvozeny jako věty dodatkově připojené. Vyslovili jsme též domněnku, že se mluvčí nezaměřuje vždy na to, aby vyjádřil přívlastkové určení se vztahem v té podobě jak, v tom pojetí jak, avšak že čtenář je při interpretaci takto většinou chápe.

Některé příklady — ne ojedinělého užití — však ukazují, že situace je složitější. Někteří mluvčí — jak se domníváme — již nepokládají [131]výraz jak za součást vztahu v té podobě jak, v tom pojetí jak (ani vztahu a to takový jak / jaký), a nepociťují v něm ani způsobové určení slovesa. Užívají jej jako prostředku stylisticky vyššího, a proto pro některé projevy vhodnějšího, místo běžného výrazu který (uvozuje-li ovšem přívlastkové vymezení určité sémantické struktury). Setkáváme se proto s podobným využíváním výrazu jak např. v publicistice a v literární esejistice. Např.: „Naše úvaha o prognóze historických věd vychází samozřejmě z plánů práce, jak je předložila jednotlivá pracoviště. — Seznámili jsme vás s usnesením, jak o něm jednal ÚV na poslední schůzi. — V Jeně se Kollár posílil a utvrdil i ve svých revolučně pokrokových názorech, jak k nim dospěl už v Bratislavě. — Ty pak zastínily dojmy z české a slovenské literatury, jak ji poznával doma v Mošovcích. — Havlíček naproti tomu neochvějně zůstal na nové cestě k Slovanstvu, jak ji znovu šťastně našel v převratném roce 1848.“

Ze složité problematiky užívání přívlastkových vět uvozených výrazem jak a osobním zájmenem jsme mohli naznačit jen její některé aspekty. Celá věc by potřebovala ještě důkladnější prozkoumání, a to jak z hlediska motivace užívání těchto konstrukcí, tak z hlediska jejich interpretace v projevech. To, že dochází u uživatelů jazyka ke stírání povědomí o diferencích mezi vymezovacími vztahy typu v té podobě jak (v tom pojetí jak), takový jaký (jak) a ten který, může souviset také s přibývající mnohofunkčností některých spojovacích výrazů a s oslabováním jejich základních významů (ukazuje to též např. užívání spojek jestliže a když). A protože pro výraz jak je tato mnohofunkčnost zvlášť typická, jsou dány podmínky pro její rozšíření i u přívlastkových vět vymezovacích (omezovacích).

---

[1] Příklady ze skladby K. Svobody Souvětí spisovné češtiny, 1972.

[2] Např.: „Básníkova filozofie každodenního, obyčejného života, tak jak postupně vykrystalizovala z původní pozornosti věnované faktům všedního života, uplatnila se zatím…“.

[3] Srov. K jednomu typu přívlastkových vět s výrazem jak, NŘ 49, 1966, s. 54.

[4] Srov. Souvětí spisovné češtiny, 1972, s. 125—126.

[5] Srov. též jeho rozlišení přívlastkových vět omezovacích, tj. takových, které omezují rozsah vztahového substantiva, a neomezovacích; dále též omezovacích pojmově, nepojmově a omezovacích individualizujících (s. 109—111).

[6] Příklad ze staršího úzu srov. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba 1966, s. 188 („Vojenský bílý frak s červenými výložky, jak je nosila rakouská pěchota“); jiné příklady srov. J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, s. 266.

[7] Tento význam vyjadřují např. slovesa vytvořit, hrát, zahrát, vypracovat, ztělesňovat ap.

[8] Bývá vyjádřeno různým způsobem, např. pomocí sloves vyjadřujících vnímání a pozorování, znalost a poznávání, ale i sloves jiných. Mluvčí je veden především základní sémantikou vymezení — podat údaj o výskytu — a pro její vyjádření volí tu běžný, tu méně běžný způsob volbou slovesa, a to i s různým valenčním doplněním. Např.: „jeho představa hodnot, jak ji sledujeme v knížce…; překrucování slov, jak se s ním setkáváme při kletbách…; nebo též: … obraz literatury, jak jej přinesl první svazek,…“, tj. vyjádření akčním slovesem.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 125-131

Předchozí Igor Němec: Vztah centrum — periférie v lexikálním vývoji

Následující Zdeňka Sochová: Nová pravopisná úprava předložek s(e) a z(e)