Vztah centrum — periférie v lexikálním vývoji

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

1. Soudobá jazykověda dospívá k pojmům, které podstatně prohlubují poznání jazyka a umožňují hlouběji osvětlit jeho jednotlivé jevy. K takovým pojmům nesporně patří pojmy týkající se organizace jazykových jednotek v jazyce jako celku: je to především pojem „systém systémů“[1] a pojem „centrum a periférie“.[2] Zatímco pojem „systém systémů“ nám přibližuje organizaci jazykových jednotek od jejich nejnižších seskupení k vyšším dílčím systémům a od těchto podsystémů až k systému jazyka jako celku, pojem „centrum a periférie“ vystihuje organizaci jednotek na každé rovině, v jazykovém systému i v jeho systémech dílčích, ať již jednotkami takových systémů jsou nižší podsystémy nebo jednotky dále již nečlenitelné. Přitom organizace jazykových jednotek v obou směrech — ve vertikálním vztahu podřazených jednotek k nadřazenému systému i v horizontálním vztahu jednotek centrálních k periferním — je vybudována na stejných principech: 1. na principu jednoty (shody) a rozdílu klasifikačních rysů; 2. na tom, že kvantitou společných klasifikačních rysů je dána kvalita systémového zařazení příslušných jednotek. Např. slovesa typu černat, línat…, typu bělet, trouchnivět… a typu blednout, schnout… mají vedle společného rysu slovnědruhového (tj. že jde o slovesa) také společný rys významový, vyjadřují totiž změnu vlastnosti; na základě těchto společných klasifikačních rysů tvoří tedy lexikální podsystém, zv. „slovesa změny vlastnosti“. Ovšem většina z nich má navíc společný rys deadjektivnosti, tj. jejich slovotvorným [119]základem jsou přídavná jména (černat ← černý atd.); sloveso línat, které tento klasifikační rys nemá, zaujímá v onom podsystému postavení periferní. Naopak centrální zde jsou slovesa schnout, bohatnout, slepnout…, protože mají navíc další společné klasifikační rysy, totiž vedle deadjektivnosti ještě také stejný slovotvorný formant (-nou-/-ne-/-Ø-) a živý vztah k předmětovým slovesům ze stejného základu, (usušit, obohatit, oslepit…). Takováto deadjektivní slovesa II. třídy tedy ve směru horizontálním tvoří centrum systému sloves označujících změnu vlastností a ve směru vertikálním jsou jeho podsystémem.

2. Na počtu společných klasifikačních rysů tedy záleží, zda jazykové jednotky tvoří nižší nebo vyšší podsystém jazyka a také zda zaujímají centrální nebo periferní postavení v daném podsystému. Platí to i o organizaci jednotek v lexikálním podsystému jazyka. V podstatě lze říci, že čím více společných klasifikačních rysů mají lexikální jednotky, tím centrálnější postavení zaujímají v daném dílčím lexikálním systému a tím nižší lexikální systém tvoří. Uveďme ještě příklad: K nejvyšším podsystémům lexikálního systému češtiny patří jednotlivé slovní druhy, nejvíce propojené se systémem gramatickým. V slovnědruhovém podsystému slovesa mají centrálnější postavení slovesa s protějškem vidovým (tj. tvořící vidové dvojice — dát : dávat, slepnout : oslepnout) a perifernější jsou zde slovesa bez vidového protějšku (vidově nepárová — sedět, pojit, zasmát se). V podsystému vidových dvojic mají centrálnější postavení slovesa s protějškem předmětovým nebo bezpředmětovým (oslepnout : oslepit, vstát : postavit, vrátit : vrátit se) než slovesa bez takového protějšku (dát, přinést). V podsystému takovýchto dvojic sloves předmětových a bezpředmětových mají centrální postavení slovesa s protějškem vyjadřujícím výsledek děje (oslepnout : slepý, umlknout : mlčet, postavit se : stát) než slovesa bez takového protějšku (zhasnout, vrátit se).

A tak bychom mohli postupovat k subsystémům ještě nižším, jako je např. systém denominativních (od jmen odvozených) sloves změny vlastnosti slepnout : slepý, mládnout : mladý… s periferní jednotkou schnout : suchý, která je vzdálena od centra střídáním hlásek kořenů sch : such. — Nejnižším lexikálním podsystémem je pak polysémní struktura slova (tj. slovo mnohoznačné), protože její jednotky mají vedle jistých společných rysů sémantických také všechny společné rysy formální (v rovině morfologické).

3. Nechme zatím stranou zmíněný vertikální vztah mezi podsystémy nižšími a vyššími a položme si otázku, jak se projevují změny ve vzta[120]hu horizontálním, tj. přesuny na ose centrum — periférie, a čím jsou dány. Jde nám především o problém obecnějších příčin tohoto pohybu (3. 1) a o jeho konkrétnější specifikace (3. 2).

3.1. Co je hybnou silou přesunů mezi centrem a periférií v lexikálních (pod)systémech. — Výklady o centru a periférii jako jazykových univerzáliích konstatují, že prvky periferní jsou v daném systému méně stabilní než centrální, mnohem snáze podléhají změnám. Je to ovšem dáno větší izolovaností periferních elementů, tj. tím, že nemají všechny rysy společné elementům centrálním, že jsou tedy do daného (pod)systému zapojeny menším počtem vztahů. Tak např. mezi stč. deadjektivními slovesy II. třídy s významem změny vlastnosti (chudnúti, blednúti, slepnúti…) mělo periferní postavení hlechnúti ‚stávat se hluchým‘, protože mu chyběl jim společný rys hláskové totožnosti základu s příslušným adjektivem motivujícím, slovotvorně souvztažným (srov. hlechnúti : hluchý proti blednúti : bledý); nestabilnost této periferní jednotky se projevila tím, že její forma hlechnúti se změnila na hluchnúti, tj. dodáním právě onoho chybějícího klasifikačního rysu hláskového. Dá se zde mluvit o tlaku systému: jednotka periferní vyrovnala svou kvalitu na úroveň převážné většiny jednotek centrálních, jejich tlakem se přesunula k centru. Ale vysvětlení zde můžeme podat i na základě principu obecnějšího: byl zde řešen vnitřní rozpor mezi jednotou významu (všechna slovesa vyjadřovala strukturní význam ‚stávat se nějakým‘) a nejednotou formální (ne všechna měla shodný základ s motivujícím, slovotvorně souvztažným adjektivem).[3] — Takový vnitrosystémový rozpor mezi centrem a periférií lexikálního podsystému se ovšem neřeší pouze v rovině lexikální formy, ale i pokud jde o lexikální význam. Např. v podsystému polysémních antonym (mnohoznačných slov protikladného významu) levý : pravý existovala — a existuje dodnes — asymetrie lexikálně významových jednotek: polysémní struktura adjektiva levý má v tomto podsystému okrajovější postavení než polysémní struktura adjektiva pravý, protože vedle společných rysů formálních (dvojslabičnost, shodné zakončení na -vý) i společných rysů významových (antonymních významů ‚sinister‘ : ‚dexter‘, ‚levicový‘ : ‚pravicový‘) chybějí zde někt. významy opoziční k významům adj. pravý. Tento rozpor mezi jednotou for[121]mální a nejednotou po stránce významové se i zde řeší dodáním chybějícího klasifikačního rysu, v daném případě významového: adjektivum levý nabývá chybějících významu antonymních k pravý; např. vedle pravý ‚správný‘ se začalo v novější češtině užívat levý ve významu ‚nesprávný‘, srov. levý konec všeho uchopit (PSJČ).

3.2. Dodáním chybějícího klasifikačního rysu — formálního (hlechnúti → hluchnouti) nebo významového (pravý ‚správný‘ → levý ‚nesprávný‘) — se ovšem daná lexikální jednotka více přizpůsobuje jednotkám centrálním, tj. posouvá se k centru. Posun na ose centrum — periférie se tedy projevuje různými vývojovými postupy v oblasti slovní zásoby[4] a realizuje se ve dvou směrech: od periférie k centru (3.21) i od centra k periférii (3.22).

3.21. Jako posun k centru jednotek téhož lexikálního subsystému pokusili jsme se vysvětlit vznik nové lexikální formy (hluchnout) i vznik nového lexikálního významu (‚nesprávný‘ ve slově levý). V rámci celého lexikálního systému je pak možno posun k centru považovat za podstatu zdomácňování cizích slov: slova, jež pronikla z cizího lexikálního systému na periférii systému domácího, zdomácňují tím, že se adaptují postupným přijímáním rysů vlastních centrálním jednotkám domácího lexikálního systému. Např. starohornoněm. slovo frîthof nejprve hláskovou adaptací na břitov nabylo společného rysu se stč. jmény místními tvořenými příponou -ov a později přesmykem na hřbitov nabylo společného formálně-významového rysu se slovní čeledí slovesa hřbieti ‚být pohřben‘. Jeho zapojení do těchto dvou podsystémů stč. lexikálního systému ovšem znamená výrazný posun k centru, tj. zdomácnění.

3.22. Naopak zase vypojení lexikální jednotky z jejích lexikálních subsystémů, tj. ztráta rysů společných s jinými lexikálními jednotkami, znamená její posun od centra k periférii. Tento posun lexikální jednotky se projevuje přibíráním nových rysů, cizích příslušným jednotkám centrálním (3.221), dále pak zánikem lexikální jednotky (3.222) nebo jejím přechodem přes periférii do systému jiného (3.223).

3.221. O nestabilnosti lexikální jednotky, které chybí společný rys s jednotkami centrálními, svědčí především to, že může nabývat dalších diferenčních rysů, formálních i významových. Např. stč. sloveso svtieti (*svъtěti) zaujímalo perifernější postavení v podsystému slo[122]vesných dvojic vyjadřujících děj a výsledný stav (z)mlknúti : mlčěti, (za)tknút: tčieti, (na)pnúti: pnieti apod., protože mu chyběl společný rys totožnosti kořene s opozičním slovesem dějovým (roz)svetnúti; tato formální izolace se pak ještě více prohlubovala nabýváním dalších formálně diferenčních rysů — přesmykem na stvieti, dodáním reflexívní částice, viz stč. stvieti sě, a nakonec vložením hlásky k pozdější stkvít se. Jiný příklad: stč. substantivu múřěnín ‚černoch‘ chyběl ten formálně-významový rys vlastní jednotkám lexikálního podsystému jmen obyvatelských typu měštěnín, zeměnín, Pražěnín, že nebylo ve vztahu k jménu místnímu (jako je měštěnín k město apod.). V důsledku této izolace se ještě více vzdálilo od oněch jednotek centrálních: nejprve tím, že zůstalo nezasaženo kategoriální změnou jejich formy (měštěnín > měšťan, zeměnín > zeman…), a potom tím, že nabylo speciálního významu (mouřenín se dnes říká člověku, který za prokázanou službu sklízí nevděk).[5] A ještě příklad k vývoji ryze významovému: slovo kouzlo ve středověku patřilo k lexikálnímu podsystému souřadných pojmenování zločinných činností (loupež, vražda, násilí apod.), ale když se s vývojem myšlení přestala kouzla řadit mezi reálné protispolečenské činy, vzdálilo se slovo kouzlo od oněch jednotek centrálních novým, odchylným významovým rysem nereálnosti označovaného jevu, přestalo se ho užívat v textech právních a jeho frekvence se soustředila na texty pohádkové[6], nakonec nabylo i významového rysu reálnosti zdánlivé — stalo se pojmenováním kouzelnických triků a manipulací imaginistů.

3.222. Je pochopitelné, že podobnou změnou v poznání skutečnosti nebo změnou pojmenované skutečnosti samé může být dané pojmenování odsunuto až na absolutní periférii lexikálního systému a zaniknout. Např. periferní postavení v stč. slovní zásobě mělo nemotivované pojmenování pověrečného léčitelského úkonu pobonek se svou konatelskou odvozeninou pobonkář; s rozvojem lékařských znalostí ovšem „pobonkáři“ vymizeli a slovo pobonek zůstalo osamoceno na periférii české slovní zásoby, nabylo definitivně významového rysu nereálnosti označovaného jevu a zaniklo. Obdobným způsobem zanikla rovněž nemotivovaná pojmenování v souvislosti se zánikem pojmenované reálie, např. názvy zaniklých zbraní (hrále, blída, řemdih aj.).[7]

3.223. Lexikální jednotky, které se nabytím odlišných rysů přesu[123]nuly od centra na periférii, nejsou ovšem vždy odsouzeny k zániku; mohou také přecházet přes periférii daného lexikálního systému do dílčích lexikálních systémů zvláštních, především do podsystémů expresívních (a), nebo do subsystémů terminologických (b). Příklad k (a): slovo šibal označující původně lotra, který vytrpěl trest mrskání (= šibání), pozbylo zánikem slovesa šibati motivace (tj. společného rysu s podobnými odvozeninami), ale i když sama reálie (mrskání odsouzence) zanikla, slovo šibal v jazyce zůstalo jako pojmenování expresívní: zprvu jako pojmenování darebáka, později — dodnes — čtveráka, šprýmaře. Příklad k (b): v souvislosti se zánikem produktivnosti deverbativních (tj. od sloves odvozených) jmen typu příchoz, ochoz, začalo se v slovní čeledi slovesa choditi pociťovat zakončení kmene na -z jako odlišný znak; slova typu ochoz se tím octla na periférii tohoto lexikálního podsystému, avšak všechna nezanikla, např. slovo výchoz přestalo vyjadřovat svůj centrální význam ‚východ‘ a přešlo do terminologické soustavy geologické jako název východu zcela speciálního, tj. místa, kde na povrch zemský vychází rudná žíla, vrstva nebo ložisko něčeho (výchoz uhelné sloje PSJČ).

4. Nezanikajících periferních lexikálních jednotek tedy jazyk využívá k obohacení slovní zásoby. Nejde při tom ovšem pouze o rozvoj podsystémů expresívních a terminologických (3.223), ale i přímo o vznik nových dílčích lexikálních systémů, jako je např. slovní čeleď. Vznik nové slovní čeledi lze názorně předvést na historii slovesa oslnout. V staré češtině ještě toto sloveso (oslnúti ‚oslepnout‘) patřilo k podsystému sloves změny vlastnosti, ale vzhledem k formální neshodě s adjektivním základem a předmětovým protějškem (oslnúti : slepý : oslepiti) zaujímalo zde již periferní postavení (srov. výše schnout : suchý sub. 2). Proto podobně jako (o)hlechnúti, zaměněné ve vztahu k základu hluchý formou (o)hluchnúti (3.1), bylo také toto staré sloveso oslnúti ve svém základním významu ‚stát se slepým‘ nahrazeno slovesem oslepnúti (např. v cestopise tzv. Mandevilla má starší rukopis A na fol. 221a podobu oslnuli a mladší rukopis C, fol. 132b, na témž místě podobu oslepli); nové sloveso oslepnúti ovšem díky svému formálnímu rysu společnému s jinými jednotkami (oslepnúti : slepý : oslepiti) zaujalo v onom podsystému postavení centrální (3.2). Stará lexikální forma oslnúti, odsunutá na periférii, však nezanikla, nýbrž zůstala zachována pro vyjadřování speciálněj[124]ších významů druhotných[8] (viz např. přenesené užití u Chelčického: rozum potuchne a oslne Kapitulní sborník jeho prací z r. 1508, fol. 10b); srov. výše 3.221. Sloveso takto již nejen formálně, ale i významově vzdálené od slovní čeledi se základem slep- nezůstalo na její periférii: k bezpředmětovému oslnúti s přeneseným významem (o rozumu) přitváří se již v staré češtině předmětový protějšek oslniti/oslňovati (srov. např. svět s libými věcmi rozum oslňuje Zjevení sv. Brigity, leningradský rukopis, fol. 71a). Nová slovní dvojice oslnouti : oslniti se pak dále významově rozvíjí a na základě častého užívání jejího kauzativního členu při charakterizaci podmětu (záře, krása… oslňuje, je oslňující) dotváří se i příslušné charakterizační adjektivum oslnivý a také substantivní pojmenování oné vlastnosti oslnivost; těmito odvozeninami se české sloveso oslnout napojuje na lexikální podsystém, jehož centrum tvoří dvojice předmětového slovesa, vyjadřujícího účinný děj, a jeho jmenné odvozeniny, vyjadřující schopnost takového děje (opojit : opojivý/opojivost, odstředit : odstředivý/odstředivost apod.). Dotváří se tak nový dílčí systém českého lexikálního systému — nová slovní čeleď.

---

[1] K rozpracování tohoto pojmu viz A. A. Reformatskij, Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1955, s. 24n., dále informaci v Slově a slovesnosti 18 (1957), s. 98, a článek J. Vachka Notes on the Development of Language seen as a System of Systems, SPFFBU řada jazykověd. VII (1958), zvl. s. 94n.

[2] Rozpracování tohoto pojmu byl věnován 2. svazek Travaux linguistiques de Prague (1966).

[3] O vnitrosystémových rozporech „mezi růzností formy a identitou obsahu“ a „mezi totožností formy a růzností obsahu“ jako hybné síle „samopohybu“ v slovní zásobě viz. M. Komárek, K dialektice jazykového vývoje, Acta Universitatis Carolinae — Philologica, Slavica Pragensia IV (1962), s. 22.

[4] Srov. I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, zvl. § 35.

[5] Tamtéž, s. 166.

[6] Viz podrobněji I. Němec, Principy studia slovní zásoby a jejího vývoje, SaS 36 (1975), s. 95.

[7] O zániku periferních lexikálních jednotek viz I. Němec, Strukturní předpoklady zániku slov, SaS 29 (1968), s. 152—158.

[8] Takovéto funkční přehodnocení periferní jednotky při zachování její původní formy a zároveň vznik specifického vztahu mezi ní a novou jednotkou, která zaujala její místo v centru, je obecný princip jazykového vývoje, platící i pro mimolexikální podsystémy jazyka; viz J. Vachek, On the Integration of the Peripheral Elements into the System of language, TLP 2 (1966), s. 23—37.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 118-124

Předchozí Adolf Kamiš: K českému překladu Manifestu komunistické strany z r. 1893

Následující Blažena Rulíková: K jednomu typu přívlastkových vět uvozených výrazem jak