Časopis Naše řeč
en cz

Nová pravopisná úprava předložek s(e) a z(e)

Zdeňka Sochová

[Články]

(pdf)

-

Definitivní dotvoření zásad pro pravopis předložek s(e) a z(e), zejm. s 2. pádem, kde do poslední pravopisné úpravy z r. 1966 rozhodovalo o užití té nebo oné předložky hledisko významové, se jeví už delší dobu jako velmi aktuální. Vyplývá to i z návrhu perspektivní pravopisné reformy, který vypracovalo předsednictvo pravopisné komise vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV v r. 1965. Vývoj užívání těchto předložek směřuje zákonitě k tomu, aby v 2. pádě zcela nabyla vrchu předložka z(e), kdežto předložka s(e) aby se pojila jen se 7. pádem.[1] Pravidla českého pravopisu z r. 1966 a před nimi už Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky (Praha, SPN 1960, s. 52) vycházejí tomuto přirozenému vývoji vstříc a připouštějí předložku z(e) s 2. pádem jako náležitou v podstatě ve všech případech. V povědomí i v praxi uživatelů jazyka i učitelů však dosud přežíval starší způsob psaní, vyjadřovaný zjednodušenou poučkou, že proti předložce s(e) stojí na, proti předložce z(e) předložka v(e).

Formulace pravopisných zásad v akademickém vydání Pravidel z r. 1966 není totiž pro běžného uživatele zcela jednoznačná, takže docházelo k různým jejím výkladům. Z dotazníkové ankety Ústavu pro výzkum veřejného mínění ČSAV z let 1968—1969 např. vyplynulo, že psaní předložek s(e) a z(e) s 2. pádem je na třetím místě v pořadí nejobtížnějších pravopisných jevů. Ani znění školního vydání Pravidel neodstranilo potíže, které psaní s(e) a z(e) činilo zejména škole, kde ani dlouholetý nácvik nevedl k uspokojivým výsledkům. Školská praxe lpěla na často mechanické aplikaci poučky; při prověřovacích testech pravopisných znalostí bylo např. zjištěno, že v některých spojeních „chybuje“ více než 50 % žáků 8. a 9. ročníků základních devítiletých [133]škol. Proto v posledních letech přibývalo hlasů z řad lingvistů, školských metodiků i pedagogů, kteří se snažili učitele přesvědčit, že není vhodné věnovat tomuto pravopisnému jevu upřílišněnou pozornost. V dnešní školské praxi už silně proniká ve spojení s 2. pádem předložka z(e) bez rozlišení významu, především zásluhou příspěvku J. Jelínka.[2]

Bylo proto samozřejmé, že chystaný jednosvazkový Slovník spisovné češtiny, určený především školám, ale vhodný jako všestranná normativní příručka i pro širší veřejnost, bude usilovat o jednoznačné formulování pravidel pro psaní předložek s(e) a z(e). Poučení o pravopise předložek s(e) a z(e), uvedené v Slovníku spisovné češtiny, se řídí zásadami pravopisné úpravy navržené pro chystanou novou redakci akademických Pravidel českého pravopisu. Námi už dříve vypracovaný návrh jak pravopisných zásad, tak nového, zjednodušeného a formulačně jednoznačného znění úvodní kapitoly do budoucích Pravidel byl projednán a schválen pravopisnou komisí vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV.

Návrh vychází z toho, že s 2. pádem se pojí předložka z(e) — její užití je zde vždy správné. Předložka s(e) se v 2. pádě připouští jako nezávazná, alternativní možnost v těch případech, kde pisatel chce příznakově vyjádřit směřování pohybu z povrchu pryč nebo po povrchu dolů. Týká se to předložkových spojení s názvy hmotných předmětů (věcí, zvířat, osob a částí těla); tam je možno podle uvážení pisatele užít i předložky s(e), zvláště tehdy, jde-li o to odlišit směřování pohybu z povrchu pryč nebo po povrchu dolů od směřování pohybu zevnitř něčeho. Tak např. vedle vzít lampu ze stolu je možno napsat i vzít lampu se stolu, na odlišení od vzít ze stolu příbory (tj. ze zásuvky); podobně voda teče ze skály i se skály (tj. stéká), proti voda teče ze skály (tj. vytéká, tryská); zvednout ze země i se země, proti vytrysknout ze země; sejmout klobouk z hlavy i s hlavy, proti vyhnat někomu něco z hlavy. Nemusíme tedy už váhat ani v případech, u nichž se dosud nejvíc uvažovalo, a psát předložku z(e) i ve spojeních jako spadnout z balkónu, sejít ze schodů, sesednout z koně, skákat z můstku, skočit z větve na větev, viset ze stropu atp.

Ve všech ostatních spojeních s názvy hmotných předmětů, kdy nejde o odlišení a zdůraznění směru pohybu z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, dále ve spojení s názvy nehmotných skutečností a ve [134]všech případech vyjádření přeneseného je užití předložky z(e) s 2. pádem závazné. Píšeme tedy — jako dosud — např. jít z letiště, přijít z oběda, ze soboty na neděli, vzít z pořadu, sesadit z funkce, pustit z mysli, nepouštět ze zřetele, z hlediska, ze všech stran, tisk ze sazby atp.

Podle těchto zásad je podáno i poučení v chystaném Slovníku spisovné češtiny. Ve zpracování předložek s(e), z(e) jako hesel je zmínka o fakultativním užití předložky s(e) s 2. pádem, avšak v konkrétních předložkových spojeních s 2. pádem, uvedených kdekoli v textu Slovníku (ve výkladech, v příkladech užití i v části frazeologické), se objevuje pouze předložka z(e).

Nová pravopisná úprava se týká i několika lidových obratů, v nichž se dosud psala předložka s. Napříště budeme tedy psát z i v těchto případech; např. (přijdu) některý den z neděle (tj. krátce po neděli), hodina z půlnoci.

Hlavní doménou předložky s(e) jsou všechna spojení se 7. pádem. Vedle toho se bude s psát i v několika ustálených spojeních, kde se pojí se 4. pádem: být s to (pozor, píše se zvlášť!), kdo s koho.

Je třeba zmínit se několika slovy i o spisovné výslovnosti obou předložek, protože do nové verze Pravidel českého pravopisu nebude poučení o výslovnosti pravděpodobně zahrnuto.[3]

Mezi pravopisem a výslovností je plná shoda ve vokalizované podobě předložek (tedy se, ze). Ve spojeních se 7. pádem se tedy vyslovuje vždy jen [se]; např. se sestrou [se sestrou], se ženou [se ženou], se vzkazem [se vzkazem], se všemi [se všemi]. Dost často tu slýcháme i v projevech určených veřejnosti nespisovnou oblastní výslovnost se [ze], tedy [ze sestrou, … ze všemi]. Stejně tak ve spojení s 2. pádem je třeba vyslovovat podle toho, které předložky při psaní užijeme: psané ze země vyslovujeme [ze země] a psané se země jako [se země].

Obojí výslovnost předložky s, neznělá i znělá, je ve spisovných projevech možná v postavení před souhláskami jedinečnými (j, l, m, n, ň, r) a před v; např. spojení s jídlem můžeme vyslovovat buď [s jídlem], nebo [z jídlem], podobně s radostí [s radostí i z radostí], s našimi [s našimi i z našimi], s ledničky [s ledničky i z ledičky], s vany [s vany i z vany] atp.

Před souhláskami párovými se předložky s a z ve výslovnosti přizpů[135]sobují souhlásce následující; např. z kamen se vysloví [s kamen], s hlavy jako [z hlavy], s bratrem jako [z bratrem].

Nová úprava pravopisu předložek s(e) a z(e), zjednodušující jejich psaní jen podle spojení s určitým pádem, usnadní nepochybně pravopisnou praxi jak žákům, tak dospělým. Fakultativní připuštění předložky s(e) s 2. pádem v některých spojeních sémanticky příznakových však zároveň ponechává na vůli některým tvůrčím uživatelům jazyka možnost diferencovaného vyjádření, budou-li pociťovat takovou potřebu.

[1] F. Daneš — M. Dokulil — K. Hausenblas, Píšeme podle nových pravidel, Praha, Orbis, 1958, s. 21.

[2] Ještě jednou k psaní předložek z/s s genitivem, Český jazyk a literatura 20, 1969—1970, s. 469—470.

[3] Je obsaženo ve speciální příručce Výslovnost spisovné češtiny 1 (Výslovnost slov českých), Praha, Academia, 1967, s. 52 n.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 132-135

Předchozí Blažena Rulíková: K jednomu typu přívlastkových vět uvozených výrazem jak

Následující Miroslav Roudný: Paralelní vývoj českého a slovenského názvosloví mluvnického