Listárna

[Letter's to editors]

(pdf)

-

Panu K. J. O. v Uh. Hradišti. Slovo pryčka, bryčka není příbuzno s příslovcem pryč: pochází z něm. Pritsche, Britsche (z Britze), což samo je příbuzno se slovem Brett a znamenalo a z části posud znamená věci z prken, na př. prkenné lože (odtud naše pryčna), prkenné sedátko za saněmi, lehký prkenný vozík a j.

Panu V. Z. v Písku. Užívání slova pritsch ve smyslu fort (der Gafangene ist pritsch) zaznamenal už Campe (Wörterbuch der deut. Sprache 1807, 3, 694) a vysvětluje je vlivem lužickým. V nář. švábském se říká podle C. heidipritsch (= přes hory a doly).

Panu A. P. v Náchodě. 1. Nemůže býti naším úkolem soustavně pořizovati účetnické výrazy: na podobné věci se musí spojiti odborníci s filology. 2. Píší-li biografy jména hereček cizáckým způsobem, na př. Mia May, Hela Moja, Carne místo Mayová, Mojová, Carnová atp., je to ovšem nešvar, který by měl býti odstraněn. A to není jejich jediný nešvar (zvláště slovní výklady k obrazům bývají strašné). Ale snad by upozornění z obecenstva samého pomáhalo více než opravy v »N. Ř.«. již asi málokterý majetník biografu čte. 3. Píše-li Machar v českých básních a feuilletonech na př. Franz Joseph, Wilhelm, Wien atp., činí to jistě jen proto, aby naznačoval německou cizotu osob a měst těchto jmen, ne že by si v nich sám liboval. 4. Správné znění českých místních jmen již po léta zjišťuje Zemský archiv, v posledních letech se konají k tomu práce i při Akademii. 5. Jména jako Moldavia, Humpoletia, Karpathia, Pilsena a j., jež si vymýšlejí některé naše obchody a průmyslové podniky, mají usnadňovati obojživelníkům, aby nemusili přiznávati barvu českou nebo německou. Doufejme, že tato neřest vymizí vzrůstem našeho národního vědomí. 6. Strohý (asi tolik co »přísný, příkrý chováním, nemilosrdný«) je slovo v nové době převzaté v ruštiny (strógij): je u nás zbytečné jako všecka slova cizí, za která máme poctivá slova svá. 7. Píše se zvýšiti, povýšiti, ale rozk. zp. zvyš, povyš, podle 6. tř. zvyšovati, povyšovati. 8. Fundel, ve Vašem nářečí tolik co »množství«: snad z něm. Pfund?

[220]Pan F. V. v Příbrami. — Ondyno není slovo nesprávné, ani ondy, třeba se jim dnešní spisovatelé vyhýbají; jsou to slova tvořená touže příponou jako kdy, tedy. Koncové -no v ondyno je snad zbytek zájmena ono (jako je -to v tento atd.); v starší době se říkalo i onenno, onohono atd. Onehda a onehdy jsou tvary stejně oprávněné jako tehda — tehdy, teda — tedy, kda (v nářečích) — kdy; v mluvě knižní jsou obvyklejší tvary na -dy. — Že místo vůkolí je správný tvar okolí, učí již Brus; vůkolí je z »v okolí« (jako vůči, vůbec, vůkol z v oči, v obec, v okol) a »ve vůkolí« je takové opakování předložky, jako kdybychom říkali »ve v Příbrami«. — Proč by složeniny přídavných jmen s pře- (překrásný, předrahý) byly chybné? Vždyť je nalézáme nejen v češtině od nejstarší doby, ale ve všech jazycích slovanských i v jazyce litevském a latinském (per-)!

Panu R. Z. v Plzni. — Dostaviti se (někam) nelze pokládati za slovo nesprávné, kde je řeč o příchodu povinném: je dokladů dosti počínajíc asi dobou Veleslavínovou. O něco starší je s týmže významem postaviti se (před soudem, v soudu, do trestu atp.), ale vyšlo z obyčeje. — Než s významem »ale« v starší době čteme velmi často; dnes tak žije v jazyce knižním, ale jest dosti zastaralé a zní zejména ve slohu lidovém cize a někdy (na př. kde se sejde s než ve význame obyčejném) i nezřetelně.

Slečně uč. M. N. v Praze. — 1. V Sekaninově vydání Tylových Sebraných spisů (III, 33) čte se: v sadě skví se jara květ — jasnou mysl, znik a zdar. Text zde otištěný liší se ještě i v jiných věcech od textu dnes obvyklého. — 2. Zeyer sám vyslovoval své jméno po německu; dnes však je ve zvyku vyslovovati je tak, jak je psáno. — 3. V Pravidlech se učí psáti »s Bohem« (nikoli s bohem), »po prvé« (nikoli poprvé), protože se komise pravopisná ustanovila takto psáti. Mohlo by se ovšem také psáti s bohem, poprvé, ale pravopis je věc dohody a v mnohých případech jde prostě jen o to, rozhodnouti se pro psaní to neb ono. Rozhodla-li se tedy komise pravopisná psáti s Bohem a po prvé, píšeme takto; kdyby se byla rozhodla psáti s bohem nebo sbohem, psali bychom tímto způsobem. Ovšem nestalo se tak bezdůvodně. — 4. O všech ostatních věcech, jichž se dotaz týče, bylo již v Naší Řeči vykládáno anebo je o tom výklad podán ve školních mluvnicích. Tak o příd. jménech přivlastňovacích (hlava koňova) je výklad v N. Ř. I, 187 a j.; o kondicionále prosil bych m. prosím v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české II, str. 213; o příd. jmenech vzatých za jména podstatná (ponocný, nemocný) tamt. II, str. 123; o užívání zájmen osobních tamt. II, 129. — 5. Chyby v kladení desetinné tečky je těžko kárati v Naší Řeči.

Panu E. K. na Smíchově. — 1. Hledati nebo tvořiti za něm. slovo (na př. Hülse) slovo české, které by vystihlo všechny významy, v nichž se slova německého užívá, byla by práce zbytečná a nesprávná. Máme-li pro věci, jež Němci označují slovem Hülse, výrazy vlastní, byť rozmanité, na př. slupka, nábojnice, toulec a p., sluší dáti přednost výrazům domácím, již hotovým, před slovem novým. A je-li už kde třeba utvořiti slovo nové z nedostatku výrazu domácího, je vždycky správnější tvořiti je se zřetelem k věci, již označuje, a k podobným slovům domá[221]cím než se zřetelem k výrazu cizojazyčnému. Proto se nám slovo hálka (od haliti) jako universální náhražka něm. Hülse nelíbí; haliti je slovo čistě knižní a hálka příliš upomíná svým tvořením na svůj vzor německý (hehlen-Hülse). Ostatně, když bychom významovou platnost slova Hülse chtěli vystihnouti tím, že něco zahaluje, stačilo by nám naše domácí slovo obal, které znamená totéž. Nejlépe jest ovšem tvořiti názvy zcela konkretně, asi podobným způsobem, jakým za něm. Patronenhülse bylo utvořeno (ne špatně) slovo nábojnice; snad by se pro obal hřídele a p. dala utvořiti slova podobná. — 2. Slovo prýštěl (za něm. Düse) nehodí se za označení toho, kudy stříká voda (u stříkačky) nebo benzin (ve spalovači); nám sloveso prýštiti se značí spíše prosakovati, drobným praménkem odněkud vytékati, nikoli vystřikovati. V hasičské terminologii říkají kovovému zakončení hadice, kudy voda stříká, hubice.

Brusič. — I. Slovesa užívati ve spojeních takových jako slova, tvaru, názvu užívati a p. »užívá se« v jazyce českém odedávna a od dobrých spisovatelů; jediným pohledem do Jungmannova Slovníku byste se o tom přesvědčil. Ostatně byla věc ta vyložena podrobněji již v N. Ř. II, 245. — 2. O poměru k jazyku máte velmi nesprávné mínění; mistrovati jazyk podle své hlavy, k tomu nemá nikdo práva. Vyvinul-li se v spis. jazyce u slovesa žnu neurč. způsob žíti (žít), je to jediný tvar správný a možný potud, pokud se ho jazyk sám nevzdá. Zaváděti do spis. jazyka »nepřehlasovaný« (jak se domníváte) tvar žati bylo by páchati násilí na jazyku, a to zhola bez příčiny. Tvar žati není starobylý, nýbrž je to novotvar (se stanoviska spis. řeči tedy »chyba«), vzniklý v nářečích podle příčestí žal a příčící se zásadám spisovné češtiny už i krátkostí své kmenové samohlásky. Tvrdíte, že nenapíše nikdo zajíti místo zajati; podle našich vědomostí o spisovném jazyce nenapíše nikdo ani zajíti ani zajati, nýbrž zajmouti. Kdo chce jazyk brousiti, musí jej především znáti, znáti jeho vývoj, jeho zákony a míti také úctu k jeho dějinám. — 3. Sloveso zpítiti se, o němž byla řeč v N. Ř. III, 63, zdá se vám »ošklivé« pro své titikání (slovesa svítiti, štítiti se, řítiti se, prýštiti se se Vám také asi nelíbí) a pro svou příbuznost (patrně podobnost) se slovem zpíti se; nabízíte za ně moravské zpáčiti se, které je ostatně i v Čechách známo. Zpáčiti se je zajisté dobré a pěkné slovo, ale proto přece nemá nikdo práva vylučovati slovo zpítiti se z jazyka (v nynější spis. řeči je dosti vzácné) jen z toho důvodu, že se mu zdá »nestvůrou, o níž ani nelze věřiti, že by opravdu žila«. Doby, kdy se takto brousíval jazyk, bohudík už minuly.

Panu F. M. na Smíchově. — Latinská jména s koncovkou - us, ať patří k 2. či 4. latinské deklinaci, skloňují se v češtině podle vzoru had bez této koncovky nominativní. Je tedy podle nynějších zásad o skloňování jmen cizích správný tvar hlava Janova, nikoli Janusova. Píše-li se dnes Krameriusovy Noviny, Ve šlépějích Krameriusových a pod., je to způsob starší, jímž se Kramerius sám řídil, skláněje své jméno, způsob, který ostatně podnes je v platnosti u jmen osobních českých, koncovkou kdysi polatiněných; skloňujeme tedy Titus, Tita, jde-li o jména sku[222]tečně latinská, ale říkáme obyčejně kniha Krolmusova, rodina Bartelmusova, Jana Kropáciusa atd.

Panu K. V. v Čes. Budějovicích. — Název krčinka (= levák, levičák) vznikl patrně hláskovou obměnou tvaru kršinka; souvisí s příd. jménem krchý = levý (krchá ruka již v staré češtině a dosud na Moravě). Odtud názvy krchňák (mor.), kršňavý (stč.), kršňák a pod. pro toho, kdo pracuje levou rukou. Kršinka bylo zdrobnělé pojmenování levé ruky (stč. kršně), utvořené asi jako ručinka, pacinka a pod., přenesené na osobu levé ruky užívající (podobná přezdívka je pacinka pro lidi se zkrácenou, malou rukou). Změna š v č mohla vzniknouti přikloněním k některému známějšímu slovu, na př. krčiti. — Splihnouti (nikoli splyhnouti) je utvořeno z příd. jména plihý (řídký, měkký, netuhý) a je to slovo v Čechách obvyklé, zvl. o naškrobeném prádle, jež vlhkostí změklo (plátno splihne je v Slovníku Jungmannově IV, 241).

Panu B. P. na Král. Vinohradech. — Podniknouti znamená vlastně pod něco vejíti (jako vniknouti, proniknouti a pod.); Čechovu verši z Václava z Michalovic »chceš-li, bych tvou nohu podnik hlavou vyprahlou« jest tedy rozuměti v tom smyslu: »bych hlavu vyprahlou dal, sklonil, vložil pod tvou nohu«. — Ve verši »že v něm se žárně husitská krev první jiskrou znímá« značí sloveso znímá se = zapaluje se, nítí se; znímati se (nyní píšeme vznímati se) je tvar nedokonavý slovesa zníti se (vzníti se), sláma se vzňala = začala hořeti. — Seděti má seděn, sedění; odchylné sezen (podle saditi, sazen) vyskytuje se však už v 15. stol. — Správnější jsou genitivy hledisk, středisk a také desk; vkládati e (hledisek, desek) nemá důvodu ani v potřebách výslovnosti ani v historii. — Slovo čtvrt má čtvrti i čtvrtě; čtvrti spíše v usu spisovném (působením mluvnic), čtvrtě je v jaz. obecném. — Řádek i řádka je správné (jako je řad i řada); říkáme »co se vejde na řádek (v písmě), v jednom řádku, ale stránka má 40 řádek (ne řádků); řádka brambor (ne řádek), obilí leží v řádkách. Také zkratek i zkratka jsou tvary správné; nikoli však písmena místo písmeno. — Předsádka (podle něm. Vorsatz) je papír (bílý nebo vzorkovaný), jímž knihař vylepuje přední a zadní přídeští knihy. — Bezruč znamená v lašském nářečí člověka bezrukého; vyskytuje se v Slezsku i jako příjmení. — Etymologie vlastních jmen je věc obtížná, protože významový obsah slov za příjmení vzatých (důvod k pojmenování prvního nositele jména) je ve většině případů temný. Jméno Sezima (také Sezema, Sazima, Sazim) souvisí snad kmenem se slovesem seděti (sázeti), jméno Rašín (také Rašek, Raše a pod.) jest utvořeno asi z některého jména osobního začínajícího slabikou Ra-, jako jsou Radota, Radek, Radim a pod. (srov. Mašín, Ješín a pod.). — Krumplovati je z něm. krumpen, krumpeln; premovat z něm. Bräme, verbrämen (odtud i české prém, prýmek); vantroky jsou z něm. Watttrog (Matz. 363); dryák, driák je z lat. tiriaca = theriaca (= lék proti kousnutí zvířat); drancovati je odvozeno ze slova dranec (dráč, lupič); sudlice je slovo české a slovanské (staroslov. sulica = kopí). — Okrslek n. okršlek je slovo původu německého (Kreis a pod.), [223]v němž něm. s je jednak zachováno, jednak změněno v š. Podle něho i paprslek změněno v papršlek; 2. pád byl paprslku, papršlku (3 slab.), zanedbáním l paprsku n. papršku, k tomu pak nový 1. pád paprsek n. papršek. Nyní jsou v užívání tvary paprsek, řidčeji (básnicky) paprslek, 2. pád paprsku, okrslek n. okršlek i okrsek, 2. p. okrsku n. okršku.

Panu J. P. v Žel. Brodě. — Slova samozmohlý, svéradný, jež navrhujete za překlad slova self-made-man, nevystihují (nehledě k jejich strojenosti) podstaty slova anglického; samozmohlým by snad mohl býti nazýván člověk, který se hmotně povznesl vlastní prací (kdo se sám zmohl), ale jsou self-made-meni i na poli duševní práce; svéradný vyjadřuje pak vlastně jen totéž co starší složenina svépomocný. — Vyjadřovati něm. gemachter Mann slovy člověk, který se postavil na vlastní nohy, by bylo jen výkladem něm. výrazu, nikoli náhradou, a o tu zpravidla našim překladatelům běží. — Vaše návrhy na změny dnešních názvů škola měšťanská, škola obvodová a pod. jsou se stanoviska jazykového ovšem možné, ale posuzovati jejich oprávněnost, potřebu atd. vymyká se z rámce N. Ř.

Panu K. Z. v Liptovském sv. Mikuláši. — Souhlasíme úplně s Vámi, že slovo textilák (v Českém Slově 9. V. 1919) je slovo nepříliš pěkné, nespisovné; nezadá v ničem slovům jako ajznboňák a pod. Proč se nespokojiti výrazem textilní dělník?

Panu V. Z. v Michli. — 1. Je-li Nusle-Údolí název úřední, pak by bylo ovšem správné psáti obě jména velkým písmenem. Češtější by byl ovšem název lidový Nuselské údolí. — 2. Forma (formička) je slovo staré; překládati je bylo by těžké a marné; slova tvořidlo, tvořítko by byla najisto nevhodná. — 3. Slovo štěpné na označení odměny za štěpení tuků (říká-li se tak česky) je utvořeno správně. — 4. Ukázky z obchodní korespondence jsou opravdu jazykově velmi chatrné; ale N. Ř. se tím nemůže zabývati. Mají svých pomůcek pro obchodní češtinu dost a mohli by se jimi spravovati, kdyby chtěli. A o to jde.

Panu K. S. v Strakonicích. — Slova ředkev, ředkvička nesouvisí etymologicky se slovem řídký, nýbrž s něm. Rettich, utvořeným z lat. radix = kořen.

Panu O. Ch. v Brně. — Sloveso katalogisovati bylo přejato do češtiny hotové i se svou latinisující koncovkou jako mnohá slova podobná, systemisovati, sympatisovati, normalisovati, vokalisovati a pod. Bylo by ovšem možno utvořiti od slova katalog domácí odvozeninu katalogovati (jako franc. cataloguer), ale nic by se tím nezískalo a slovo nové vedle ustáleného již katalogisovati by se asi stěží ujalo.

Panu K. S. v Lenešicích. — 1. Hospodář a hospodyně vystupovali, nikoli vystupovaly. Je-li podmět složený různorodý a výraz přísudkový v čísle množném, spravuje se přísudkový výraz rodem přednějším (Gebauer-Ertl II, § 663). — 2. Ve slově hřiště není etymologického důvodu psáti í dlouhé; slovo hřiště je utvořeno z podstatného jména hra příponou -iště, která má i krátké.

Panu J. K. v H. — Pozdravy »dobrý den«, »dobré jitro« a pod. [224]jsou dobré pozdravy české (a obecně slovanské). Slovy těmi se pozdravovali naši předkové již ve 14. stol., pozdrav dobrojtro se vyskytuje dokonce ve tvaru nezměněném (českém) i u německých spisovatelů stol. třináctého.

Olomučan. — Místní jména tvaru Boleslav, k nimž patří i jméno Olomouc, byla původně muž. rodu (Boleslav = Boleslavův hrad). Časem se v spisovné řeči začíná ujímati, patrně analogií, u těchto jmen pojetí ženské, a jako je pak ta Boleslav, ta Skuteč atd., je i ta Olomouc (v Jungm. Sl. II, 931). Tato změna rodu proniká na Moravě právě tak jako v Čechách, jak tomu svědčí moravská jména Břeclav, Dobrohošť, Kuřim a j. Ale u jednotlivých jmen zachoval se v místním usu rod původní; příkladem toho je na př. jméno Dobříš v Čechách, jméno Olomúc na Moravě. Odtud tedy neshoda mezi usem spisovným (západním), v němž je Olomouc rodu ženského, a místním (moravským), v němž je Olomúc rodu mužského.

Panu F. Š. v Hodoníně. Zařízení na tahání (vážení) vody ze studní, jemuž Němci říkají Schwengel (odtud moravsko-slovenské šviňk, švuňk), slove česky od starodávna váha. Komenský v Janui linguarum č. 583 (vyd. z r. 1669) píše: »Kde kopaných studnic nemají, z nichž by (zábradlím ohražených) váhou (mil dem Schwengel, lat. tollenone) a vokovem neb věderci (vědry) vážil, vedení vody po troubách anebo strouhách (příkopách) dělati sluší.« Že slovo váha může značiti i jiné věci, nemůže býti na závadu, abychom tohoto starého názvu neužívali. Takových slov mnohoznačných je v každém jazyce dost, ale podle okolností postihujeme pravý význam každého takového slova zcela bez obtíží.

Panu G. v Praze. Omyly, které jste nasbíral v posledních dvou sešitech N. Ř., jsou dílem tiskové chyby, jichž se bohužel při sebe pečlivější korektuře nelze vyvarovati a které si čtenář sám snadno opraví, většinou však slova a výrazy, které za chyby pokládáte neprávem (na př. bezohledný, slíbil oceniti, k nepoznání, začínající slabikou, vyvstati atd.) Citát z Dalimila (na str. 189) je hláskově přizpůsoben dnešní češtině; proto psáno nejen plete se (m. sě), nýbrž i neuměje (m. neumějě.)

Všem pp. čtenářům N. Ř., kteří se poptávali a poptávají po rejstříku k II. roč. N. Ř., oznamujeme, že rukopis rejstříku byl tiskárně odevzdán již v dubnu, že však není možno příměti tiskárnu, aby rejstřík začala tisknouti. Protože redakce N. Ř. již prostředky své vyčerpala, žádá všech pp. čtenářů, aby se domáhali vydání rejstříku přímo u nakladatele.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 7, pp. 219-224

Previous František Novotný: Svatý Václav

Next Josef Zubatý: Konečně, posléze