Některé výsledky nových postupů v novočeské skladbě

Petr Sgall, Petr Piťha

[Články]

(pdf)

-

Chceme tu stručně ukázat na některé vztahy mezi postupem příprav strojového překladu a rozborem jazykové stavby (obecně, především však pro češtinu) s použitím nových postupů,[1] i na to, jak skutečnost, že právě pražská skupina dosahuje v této oblasti poměrně dobrých výsledků, souvisí s tím, že se může opírat o pražské práce dřívější, zejména také o práce prof. Šmilauera. Toto navázání je — na rozdíl od mnoha zahraničních pracovišť podobného zaměření — zcela vědomé; připomeňme však hned na začátku, že nejde jen o Šmilauerovy knihy a články, ale i o jeho badatelské přístupy, především o jeho soustavnost v uspořádání širokého souboru jevů i ve výkladu, o celistvost pojetí otázky (jeho výklady skladební zahrnují vždy také potřebné poznatky z tvarosloví a přesahují i do ostatních oblastí stavby jazyka). Není jistě náhodou, že mezi pracovníky nových směrů je řada Šmilauerových žáků odchovaných jeho důslednými jazykovými rozbory.

Poznamenejme hned, že uplatnění nových postupů je hlavním znakem tohoto odvětví jen navenek, zatímco hlubší podstata tkví ne v postupech, ale v základním hledisku, v přísném dodržování zásady, že se má ve vědě pracovat jen s pojmy přesně vymezenými. Přísnost a důslednost ovšem ani zde nemohou znamenat naprostou úplnost. Jistě nelze celou složitost jazykových soustav postihnout na základě zcela jednotného, přísně omezeného přístupu. Důležité však je, že vyjímky z uvedené zásady se tu připouštějí jen tehdy, jsou-li k tomu závažné důvody: na jedné straně jde o několik pojmů výchozích, přijímaných jako předem jasné (nebo naopak, jako ty, které mají být danou vědec[181]kou soustavou popsány), na druhé straně o pojmy v jistém smyslu pomocné, které jsou užitečné v určitém časovém úseku bádání, slouží však k tomu, aby byly snáze nalezeny pojmy jiné, vymezitelné přesněji.

Takový postup je jistě velmi pracný, zpočátku musí být jeho východiska omezena na poměrně úzké okruhy jevů, postupuje se někdy jakoby poslepu, zdánlivě bez možnosti využít starších výsledků, které nejsou zpracovány na základě přesných vymezení, takže není vždy jasné, jak jich využít. Toto omezení a zdržení je však vyváženo značvými výhodami. Především, přísnější přístup, zbavený (ne vždy jasného) obrazného vyjadřování, umožňuje daleko lépe rozlišovat, kdy jde o otázky věcné, a kdy jen o vhodnost či nevhodnost výběru názvů pro zkoumané jevy a jejich vztahy. S tím je pak spojeno, že při tomto novém přístupu je daleko jasnější rozlišení různých stupňů našeho poznání jazykové skutečnosti: zcela jinak tu vypadají ty okruhy, kde o určitých jevech nebo souvislostech víme, ale neznáme blíže jejich rozsah, jejich vnitřní stavbu aj., než okruhy jevů a vztahů, které dovedeme zachytit, popsat (s tím či oním stupněm úplnosti), a opět jinak ty okruhy, které už umíme (v té či oné míře) i vysvětlit, uvést na jevy nebo pojmy z určitého hlediska jednodušší.

K základním výhodám nového přístupu pak patří i to, že výsledky vědeckého rozboru tu jsou podány tak, že pisatel neponechává na čtenáři vědomé i podvědomé dotváření výkladu.[2] Výklad vědeckého díla je pak v tomto smyslu nezávislý na jeho tvůrci, takže k dobrému porozumění není zapotřebí se vžívat do úmyslů a stanovisek tvůrce, a různí čtenáři nebudou dílo zásadně různým způsobem chápat (mohou je ovšem chápat nedokonale, neznají-li dost dobře významy určitých výrazových prostředků).

V tomto směru je právě nový zásadní přístup těsně spojen s novými úkoly: chceme-li, aby výsledky popisu češtiny byly uplatněny v činnosti stroje, samočinného počítače (který překládá nebo např. rozbírá odborné stati, aby se jejich výsledky nebo aspoň údaje o nich rychleji dostaly k těm odborníkům, kteří jich mohou dále využít), pak se ovšem nemůžeme spoléhat na chápavost nebo snad na vlastní jazykové po[182]vědomí uživatele našich výsledků, jak se na ně z pochopitelných důvodů vždy spoléhají nejen jazykové učebnice a dvoujazyčné i výkladové slovníky, ale také vysokoškolské příručky nejvyšší úrovně. Máme-li stroji předepsat např. pravidla pro větný rozbor, nestačí v příslušné podobě (převádění zápisů pravidel ap. z jedné podoby do druhé dnes už ovšem nečiní podstatné obtíže) uvést třeba různé možné významy daného pádu (prostředek, způsob, přísudkové jméno ap.) a příklady, na kterých uživatel mluvnice už sám pozná, proč je má chápat právě takto, nýbrž musíme podrobně vysvětlit, že podle těch a těch jevů lze rozlišit, že v Jel tramvají je 7. pád určením prostředku, v Šel rychlým krokem způsobu, v Byl hrdinou přísudkem; je tedy třeba podobně roztřídit slova jednotlivých druhů do skupin podle významových rysů, aby bylo možné určit, v jakých významových seskupeních se dané sloveso vyskytuje s daným podstatným jménem atd.

Výzkum pražské skupiny se přirozeně soustřeďuje především na otázky stavby češtiny a na zachycení obecných rysů jazykové stavby. Pokud jde o češtinu, byl už v náležité podobě zpracován rozbor tvaroslovný (kde vcelku nešlo o nové poznatky, neboť odpovídající výklady našich mluvnic jsou poměrně velmi úplné), nyní se blíží k dokončení složitá soustava pokusů se strojovým vytvářením českých vět (jde o pravidla, která nejprve vybírají významovou stavbu věty, včetně výběru slov, a takto získaný zápis pak postupně převádějí na rovinu blízkou známé větné skladbě, na rovinu tvaroslovnou a konečně do obvyklé psané, přesněji tištěné podoby); na základě připravených pravidel bude samočinný počítač vytvářet věty různých druhů a různé složitosti, ovšem s určitými omezeními.[3] Některá z nich jsou dána určením výzkumu, totiž výše uvedeným uplatněním spojeným se strojovým rozborem odborných statí ap.; proto se zatím nepracuje s druhou osobou, s rozkazovacím způsobem a s některými jinými jevy, které v odborných pracích nebudou časté. Jiná omezení souvisejí s tím, že mnoho jevů nemohlo ještě být na potřebné úrovni zpracováno; proto zatím vytvářené věty neobsahují souřadná spojení, nejsou zdaleka zpracovány různé možnosti českého slovosledu, užívá se jen malé části slovní zásoby… Na podkladě takto nově zpracované české mluvnice a zku[183]šeností při tom získaných připravuje se nyní i popis rozboru větného, což je úkol nad jiné složitý.[4]

Je ovšem oprávněná otázka, jak dalece tato snaha po přesném a úplném zpracování přinesla také nové poznatky o češtině, popř. o povaze a stavbě jazyka vůbec. Snad stojí za to dva nebo tři takové významnější poznatky zde uvést.

Soustavný rozbor různých vztahů uvnitř českého souvětí, nutný vzhledem k výše uvedeným úkolům, vedl mj. ke zjištění, že dosud není vůbec jasno v otázkách významové povahy slovesného času, zejména co do vztahu časů základních (prvotních) a poměrných (druhotných). Mnoho bylo zjištěno, počínaje statí, v níž prof. Šmilauer toto rozlišení u nás jako první zavedl (viz Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 153—163), ale v některých základních otázkách bylo až dosud „málo jistého“ (tamtéž, 159). Kdy odkazuje sloveso svým časem ne k okamžiku řeči, ale k okamžiku jiného děje, a kterého? Tyto otázky, dříve nezodpovězené, našly své řešení právě díky snaze výslovně zachytit všechny skladebné vztahy uvnitř souvětí. Ukázalo se při tom (a to nejen pro češtinu, nýbrž i pro jazyky s bohatší soustavou tvaroslovných časů),[5] že ve vedlejších větách podřazených (přímo i zprostředkovaně) obsahové větě vedlejší (stejně jako v obsahové vedlejší větě samé) vždy odkazuje čas k okamžiku děje jejího (při složitějším podřazení nejblíže nadřazeného) uvozovacího slovesa: ve větách Věděl jsem, že Karel říkal, že nepřijde, protože odjíždí i Zdálo se mi, že už si dávno uvědomil, že bude muset věnovat víc pozornosti věcem, na které do té doby zapomínal se tedy čas posledního slovesa nevztahuje k okamžiku řeči, ani k okamžiku děje vyjádřeného slovesem příslušné věty řídící, ani věty hlavní, nýbrž jde o současnost s říkal a předčasnost před uvědomil si. Uvedené pravidlo se podařilo vyjádřit tak, že platí zcela obecně, ovšem s tím, že některé pojmy (např. věta obsahová, nepřímá otázka) lze vyjádřit jen s pomocí seznamů sloves, [184]spojovacích prostředků aj., z nichž některé se v češtině ani v jiných jazycích nechovají vždy shodně.

Dalším významným výsledkem je vyřešení jedné z otázek, které se v mluvnicích nejrůznějších jazyků odedávna objevovaly jako otevřené, popř. nedořešené nebo řešené jen povrchně a nedokonale. Jde o soubor otázek objevujících se tu jako rozdíl předmětu a příslovečného určení, jinde jako určení vazebného a volného, doplňujícího a určujícího aj. Šmilauer sám tu ponechává problém otevřený a podává jen stručný a výstižný nárys různých křížících se kritérií. Tento soubor otázek (různých, ale příbuzných) se podstatně přiblížil k řešení (opět ne jen pro češtinu, ale daleko obecněji) především díky zavedení jasných měřítek pro významovou nutnost určení, o kterém v tomto ročníku NŘ (č. 2) píše J. Panevová. (Pojem významové nutnosti doplnění byl znám už dříve a je např. u Daneše spojován s tím, že mluvčí dané doplnění nutně zná; dosud však pro češtinu i pro jiné jazyky chybělo jednoznačně ověřitelné měřítko pro zjištění, u kterých sloves lze s touto „nutnou znalostí“ mluvčího počítat.)

Také okruh otázek týkajících se vztahu mezi významovou stavbou věty, její stavbou větněčlenskou a jejím členěním na základ a jádro byl v souvislosti s novými hledisky uplatňovanými na popis jazyka do značné míry vyjasněn,[6] i zde mnohé už umíme nejen popsat, ale i vysvětlit, ačkoli jde o jevy v mluvnicích dříve zachycované spíše jen okrajově. Uveďme konkrétně aspoň zjištění, že zápor větný se zpravidla významově shoduje s popřením vztahu jádra (ohniska) k základu: ve větě Jejich porážku nezpůsobila váhavost se nepopírá, že došlo k porážce (to se naopak předpokládá, ale tvrdí se, že o tomto základu výpovědi neplatí určitý vztah k jejímu jádru (že by byl způsoben váhavostí); jiné postavení má větný zápor tam, kde záporné sloveso (počítáme-li s příslušnou intonací) je součástí základu, tzn. nepopírá se celé tvrzení (vztah základu a jádra), nýbrž k zápornému základu se připojuje nepopřené jádro (Nepřišel na ples proto, že jeho žena onemocněla); naproti tomu členský zápor zase je popřením tvrzení v tomto smyslu, ovšem při zahrnutí slovesa (bez záporu) do základu výpovědi (Nepřišel Jan, nýbrž Pavel.).[7]

[185]Mohli bychom jmenovat i další výsledky, a to v nejrůznějších oblastech větné skladby (povaha různých druhů závislosti a prostředků jejich vyjadřování, jednotlivé prvky mluvnického významu slovesa, vztahy významové a mluvnické větné stavby aj.).[8] Raději však znovu připomeňme, co považujeme za podstatné: Že právě u nás je rozvoj nových postupů tak poměrně rychlý, to je dáno především možností navazovat na dobré základy vybudované s použitím postupů známých dříve. Průkopníci nových směrů v sousedních zemích jsou ve značné nevýhodě proti nám už proto, že nemají možnost opřít se o takové dílo — abychom zůstali jen u jednoho — jako je Šmilauerova Novočeská skladba.[9] Soustavné třídění skladebných jevů a jasné výrazové prostředky, kterými je tu sdělováno, poskytují nejlepší východisko pro zevrubný rozbor těch souvislostí, které dříve plně zpracovány nebyly.

Tak např. poměrně malá úprava Šmilauerova učení o závislosti a jejích druzích vedla k přesnému a přitom jednoduchému zachycení hlavních složek skladby v podobě závislostních stromů. I podněty a podklady pro rozlišení vztahů z roviny mluvnické (větně členské) a významové bylo možno brát z toho, co se tu říká o tzv. obráceném vztahu vět, o možném vypouštění větných členů za určitých podmínek, o povaze různých významů některých pádů aj. Jiným podnětem k zamyšlení nám byly Šmilauerovy úvahy o těsnosti a volnosti vztahu určování,[10] které poskytují nové možnosti řešení některých základních otázek závislostní skladby. Podobně také závažnost dělení příslovečných určení na doplňující (nutná) a určující (v určitém smyslu volná), které vedlo k jednomu z výše uvedených výsledků, jsme brali i odtud.

Přehlednost a úplnost, ale přitom i obsahová závažnost různých třídění známých ze Šmilauerovy skladby patřily k nutným podmínkám toho, že se podařilo nová hlediska v uvedeném rozsahu uplatnit, a vlastně už toho, že se našla odvaha k pokusu o něco takového.

---

[1] Jde tu o postupy kombinatorické, algebraické, jak je uplatňuje skupina vzniklá před patnácti lety na katedře českého a slovenského jazyka a obecného jazykozpytu filozofické fakulty UK, dnes pracující na matematicko-fyzikální fakultě UK; postupy statistickými se, jak známo, zabývá především oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV vedené dr. M. Těšitelovou, CSc.

[2] Viz k novému přístupu vcelku i k jeho hlavním výhodám zejm. N. Chomsky, Syntactic Structures, ‘s Gravenhage 1957 (č. překl. Praha, 1966); týž, Explanatory Models in Linguistics, sb. Logic, Methodology and Philosophy of Science, Stanford, Calif., 1962, 528—550 (rus. překl. ve sb. Matematičeskaja logika i jeje primenenije, Moskva 1965, 245—272, tam v. zejm. s. 245); I. I. Revzin, Razvitije ponjatija „struktura jazyka“, Voprosy filosofii 1969, č. 8, 63—74 (čes. překl. ve sb. Principy strukturní syntaxe, MFFKU Praha 1974, 146—157).

[3] Viz např. P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967; Ant. Říha — Sv. Machová, On Certain Aspects of Generative Grammar Computer Testing, Kybernetika 11, 1975, 32—38; Sv. Machová — J. Panevová, Avtomatičeskoje sintezirovanije češskich předloženij, ve sb. Problemy sozdanija i razvitija MS NTI, vyp. 2, Moskva 1975, s. 6—14.

[4] Zatím nejúplnějším knižním zpracováním je (pro ruštinu) monografie I. A. Meľčuka, Avtomatičeskij sintaksičeskij analiz, Moskva 1964.

[5] Viz J. Panevová, E. Benešová a P. Sgall, Čas a modalita v češtině, Praha 1971, kde je toto pravidlo (spolu s řadou jiných bodů, včetně stručného uvedení do celé soustavy) rozebráno podrobněji, i se zdánlivými a skutečnými odchylkami. Nepřesnost (nebo nedostatečná obecnost) starších odpovědí na uvedené otázky spočívá především ve dvou bodech: a) zpracovávají se jen vedlejší věty přímo závislé na větě hlavní a neurčuje se, zda v obecném případě druhotný čas závislého slovesa odkazuje k okamžiku děje věty hlavní, věty (bezprostředně) řídící, nebo jiné, nebo se nesprávně tvrdí, že jde vždy o větu řídící; b) není přesně rozlišeno, kdy sloveso vyjadřuje čas prvotní a kdy čas druhotný; jak ukazují dále uvedené příklady, není správné ztotožňovat tento rozdíl s rozdílem vět doplňovacích a obsahových.

[6] Viz např. P. Sgall, Kontextové zapojení a otázková metoda, SaS 34, 1973 202—211, i několik dalších statí; všechny vyšly souborně jako P. Sgall, E. Hajičová, E. Benešová, Topic, Focus and Generative Semantics, Kronberg im Ts., 1973.

[7] Viz zejm. E. Hajičová, Negation and Topic vs. Comment, Philologica Pragensia 16, 1973, 81—93; táž, Negace a presupozice ve významové stavbě věty, Praha 1975.

[8] Viz např. S. Machová, Příčina v syntaxi češtiny, Praha 1972; P. Piťha, On the Problem of Co-ordinate Constructions in the Analysis of Czech, Prague Studies in Mathematical Linguistics 1, 1964, 195— 217; týž, K syntakticko-sémantické charakteristice slovesa mít, AUC - Slavica Pragensia 14, 1973, 57—68; E. Benešová, On Semantic Description of Verbal Modality, Prague Studies in Mathematical Linguistics 4, Praha 1972, 191—214; J. Weisheitelová a P. Sgall, K syntaxi některých typů českých zájmen, AUC - Slavica Pragensia 13, 1971, 167—178; P. Piťha a P. Sgall, Koordinační vztah v generativním popisu češtiny, AUC - Slavica Pragensia 8, 1966, 329—338.

[9] Citujeme ji zde podle 3. vyd. z r. 1966.

[10] V. Šmilauer, Novočeská skladba, 3. vyd., 1966, s. 55n.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 180-185

Předchozí František Daneš: Účelové přívlastky s předložkami pro, na, k

Následující Josef V. Bečka: O relativních a subjektivních časech v češtině