O relativních a subjektivních časech v češtině

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Čeština nemá slovesné časy, které by vyznačovaly relativnost dějů. Má jen tři slovesné časy, které vyjadřují tzv. časy základní: préteritum (čas minulý) — prézens (čas přítomný) — futurum (čas budoucí): Šel jsem. — Jdu. — Půjdu. Tyto časy jsou sice navzájem relativní, tj. vyjadřují i vzájemný časový vztah, ale tato relativnost vyplývá jako důsledek toho, že minulost je předčasná k přítomnosti a ta je předčasná k budoucnosti, popř. že přítomnost je následná k minulosti a budoucnost je následná k přítomnosti (a ovšem tím víc k minulosti). Časový vztah dějů přítomných pokládáme za současný (současnost tu má rozličné aspekty, ale o těch dnes nebudeme mluvit). Pro vyznačení časových vztahů dějů minulých a dějů budoucích nejsou v češtině zvláštní časové formy sloves, jako jsou v některých jiných jazycích, vztah tu vyjadřujeme videm, sledem vět v souvětí a někdy i lexikálně (vztah vyznačíme časovým příslovečným určením[1]). Např.:

Dočetl knihu a přemýšlel o ní. (O knize přemýšlel po četbě.) Časová relativnost vyjádřena videm.

Četl knihu a přemýšlel o ní. (O knize přemýšlel při četbě.)

Napsal dopis, vložil jej do obálky a obálku zalepil. Časová relativnost vyjádřena sledem vět.

Chodil po Praze a nakonec zašel do kavárny. Časová relativnost označena příslovcem času.

O relativnosti slovesných tvarů určitých se v češtině hovoří jen ve větách, jež vyjadřují slovně nějak navozené sdělení o niterném stavu. Slovně navazující výraz je ve větě řídící, vlastní obsah sdělení ve větě na ní závislé. Jsou tu celkem čtyři případy:

[187]a) Navazující výraz má význam říkání, oznamování:

Ochotně přisvědčil, že učiní po jeho přání.

Při výslechu tvrdil, že žádného Matouška nezná.

b) Navozující výraz vyjadřuje citový stav, citové hnutí, věta závislá pak obsah citu:

Těší ho, že byl tak srdečně přijat.

c) Navozující výraz vyjadřuje myšlení, uvažování a vůbec jakýkoliv myšlenkový pochod, věta závislá pak obsah tohoto pochodu:

Ještě uvážím, mám-li tam jet.

d) Navozující výraz vyjadřuje smyslové vnímání, věta závislá pak obsah vnímání:

Všiml si, že jeho soused je nápadně neklidný.

Prézens v takových větách závislých se vykládá jako výraz současnosti, préteritum jako prostředek vyjadřující předčasnost a futurum jako prostředek vyjadřující následnost vzhledem k příslušné větě řídící. Na faktickém čase věty řídící přitom nezáleží.

Chci stručně pojednat o tom, v jakém rozsahu se tohoto jazykového jevu v současné češtině užívá a do jaké míry je vhodné označení relativní časy, jehož se tu užívá.[2]

[188]Hlediska se časem více zpřesnila a rozsah užívání relativních časů byl stanoven podrobněji, ale základem stále zůstává dělení Šmilauerovo.

1. Po syntaktické stránce jsou vedlejší věty s tzv. relativními časy klasifikovány jako věty obsahové, kdežto věty vedlejší, v nichž jsou časy základní, jsou označovány jako věty doplňovací. (Viz i článek J. Panevové Vedlejší věty obsahové, SaS 32, 1971, s. 289n.) Toto dělení je pro nás nevýhodné; neříká nám, kdy se vlastně relativních časů užívá a jaký je rozdíl mezi nimi a časy základními v aktuálním užití.

Syntaktická platnost vět s relativními časy je totiž různá. Rozhoduje tu kvalita navozujícího výrazu. Je-li navozujícím výrazem přísudkové sloveso (to je případ nejčastější), věta závislá je obsahová (substantivní), tj. předmětná nebo podmětná. Např.:

Pověz mi, kdy se vrátíš. — Nevěděl jsem, že ses už vrátil.

Bylo mi divné, že se ještě nevrátil. — Těšilo ho, že ho všichni mají rádi.

Je-li však navozujícím výrazem podstatné jméno, věta je přívlastková (adjektivní), tedy doplňovací. Např.

Docela ztratil povědomí, kde je (Glazarová). — Popadla ho nesnesitelná hrůza že přijde pozdě (K. Čapek). — … chlapec se radoval v domnění, že řídí koně (Majerová).

Má-li sloveso navozující u sebe předmět, závislá věta má platnost věty doplňkové, např.:

Lidé ji vídali, jak za nákupy prochází ulicemi městečka, nemluvná, s uzavřenou tváří (Řezáč). — Našla Kraffta, jak stojí uprostřed pokoje, máchá rukou a z plných plic káže o telepatii (K. Čapek).

[189]Za okolností, o kterých se ještě zmíníme, najdeme zde i větu příslovečnou, např.:

Úzkostlivě na něho čekala, až se vrátí (tj. jsouc rozhodnuta čekat, až…)

Lze říci, že syntaktický vztah mezi navozujícím výrazem a větou vedlejší je dosti volný; jak dále ještě uvidíme, je spíše sémantický. Navozující výraz může být i nevyjádřen, stačí, když je v řídící větě implikován, např.:

Konečně z pavlače radniční věže zazněla fanfára, že se vrchnost blíží (pův. román, tj. oznamující).

Němci se chytali ještě pořád zoufalé naděje ve vůdcovu „tajnou zbraň“, která jim nakonec přece jen přinese vítězství (V. Rýznar, publicistický text, tj. doufajíce, že jim přinese…)

Úplné uvolnění syntaktické je v řeči polopřímé.[3] Jde tu zřejmě o případy vět s relativními časy, ale věty jsou hlavní a navozující výraz je do kontexu volně vsunut, popř. se z kontexu vyrozumívá. Např.:

Františkovi počalo srdce tlouci. Má jíti do bibliotéky, jejíž dveře jsou zapečetěny a střeženy granátníkem. Jak se tam dostane? Kdyby ho tam voják náhodou ucítil! Divné i bláhové myšlenky vznikaly v mladém choralistovi v tom napětí a rozčilení (Jirásek).

2. Často se připomíná, že se tzv. relativních časů neužívá důsledně, že je tu mnoho kolísání, takže by to mohlo až budit dojem, že je to spíše prostředek jakéhosi zpestření a oživení slohu. Ale není tomu tak, základní zásady jsou pevné a cítíme je jako závazné. Jde o navozené vyjádření niterných stavů, tedy nikoli stavů vnější skutečnosti. To, co pro okamžik tohoto navození je v niterném stavu přítomné, označuje se prézentem, co je minulé, préteritem, a co je budoucí, futurem. V lingvistické teorii se tu mluví o současnosti, předčasnosti a následnosti. K tomu je třeba několika poznámek.

2. 1. Za děj přítomný (neboli současný) je považován ten děj, který svým trváním přesahuje děj navozujícího výrazu. Proto zásadně nelze užít relativního prézentu na vyjádření děje okamžitého nebo dokončeného. V takovém případě nutno užít času minulého, i když tu jde [190]opravdu o současnost. Když vidím, že někdo upadl, je nesporné, že logicky to jsou dva děje současné. Pro naše jazykové vyjádření však současné nejsou. Srov.:

Zaslechl jsem, jak někdo zoufale vykřikl. Dokonavé sloveso v préteritu.

Zaslechl jsem, jak někdo zoufale křičí. Nedokonavé sloveso v prézentu.

Slyšel ještě, jak bibliotékář přirazil dveře (Jirásek).

Tento úzus je pro nás zcela samozřejmý, má však některé důsledky. Protože právě jmenovaný případ nastává hlavně po navozovacím výraze smyslového vnímání, necítíme zde závaznost užití prézentu tak naléhavě jako jinde, a to tím spíše, že tu není nebezpečí porušení jednoznačnosti věty (děj skutečně minulý, předčasný, tu sémanticky není možný). Např.:

Slyšela, jak poručík hvízdl (sloveso dokonavé!) … a pokračoval (Řezáč). (Čas slovesa nedokonavého byl vyrovnán s časem slovesa dokonavého.)

Slyšel jsem, jak jste se včera domlouvali (préteritem odstraněna kolize času a časového určení).

Ale i mimo tyto případy, např.:

Poslouchal, jak brali třídu po třídě, jak vyznamenaným troubili a bubnovali, jak známky četli (Jirásek).

Skutečné kolísání zaznamenáváme po výrazech zdá se, je jasné, je patrné apod. Záleží na tom, zda pisatel tu cítil více původní platnost větnou, či spíše již pokleslou platnost adverbiální. Např.:

„Copak jim nebylo dost jasné, koho mají v rukou?“ (Řezáč, tj. Copak si neuvědomovali, koho mají v rukou?)

Přecházeli hranici v průvodu mladšího muže, podle popisu bylo zjevné, že to byl syn (Řezáč), tj. podle popisu zřejmě to byl syn).

2. 2. Zato velmi pravidelné je futurum na vyjádření děje následného. Je to proto, že na vyjádření následnosti v minulosti čeština žádný zvláštní tvar nemá. Např.:

… a už jen čekala, že se s ní Zdeněk začne hádat (Majerová).

Také se v duchu starala, co bude dále (Jirásek).

Byla tu ještě možnost, že někam pojede (ze staršího původního románu).

Hrozilo jim neustálé nebezpečí, že budou zatčeni (z denního tisku).

Zdá se, že repertoár užití relativního času je tu širší než v jiných případech.

[191]2. 3. Jisté rozpaky nám působí případy s navozujícím výrazem ve futuru. V navozené větě relativnímu prézentu na vyjádření současnosti silně konkuruje čas faktický, tj. futurum. Např.:

Nejste ještě dobře připraveni. Vyzkouším vás až za čtrnáct dní a přesvědčím se, co budete umět (tj. za čtrnáct dní).

Prézens pro vyjádření současnosti (co umíte) by příliš sugeroval význam prézentu faktického („co právě nyní umíte“). Předčasnost v budoucnosti však vyznačujeme pravidelně préteritem. Srov.

Budete mě na jednání zastupovat. Budete sledovat, o čem se bude diskutovat (faktické futurum místo relativního prézentu na vyjádření současnosti), a pečlivě zaznamenáte, které body usnesení byly přijaty (relativní préteritum na vyjádření předčasnosti).

Ani nám nevadí, že préteritum zde může mít význam i faktického préterita i faktického prézentu i faktického futura. Srov.:

Příště mi budete referovat, jak jste ve své práci pokročil.

3. Časy, o kterých zde mluvíme, jsou lingvisticky hodnoceny jako časy relativní, které nevyjadřují faktický čas (tj. skutečnou časovou platnost sdělované skutečnosti), nýbrž časový poměr, a to vzhledem k výrazu navozujícímu. Toto pojetí je velmi výhodné zejména proto, že se s ním pohodlně manipuluje, je však otázka, zda nevystihuje jen vnějšek, formu výrazu, aniž zasahuje do podstaty věci. Pokusme se naznačit problematiku tohoto pojetí (pro nedostatek místa nemůžeme zde jít do potřebné hloubky).

3. 1. Jak jsme již řekli na začátku, čeština nemá na vyjádření časových vztahů zvláštní tvary určitého slovesa, jako je tomu v některých jiných jazycích. Ovšem jedna jazyková forma může mít i více významů, více funkcí, tedy jedna forma by mohla vyjadřovat i čas základní i čas relativní. Podezřelé však je, že se této možnosti v češtině využívá jen ve větách vyjadřujících niterné stavy, a to ještě ve spojitosti s výrazy navozujícími, jinak se k vyjádření časové relativity, pokud je to zapotřebí, využívá prostředků jiných. Ale i s tímto omezením bychom mohli bez obav hovořit o relativních časech v češtině. Závažnější však je, že při stejných navozujících výrazech niterný stav někdy relativním časem nevyjádříme, a nelze to vykládat jako kolísání nebo osobní odchylku, popř. i chybu (ovšem i takové případy jsou), nýbrž jako užití záměrné a odůvodněné.

[192]Relativní čas vyjadřuje přímý vztah mezi navozujícím výrazem a větným vyjádřením niterného stavu. Ten případ je v příkladech, které byly uvedeny výše. Týká-li se však navozující výraz jiné osoby než vyjádření niterného stavu, relativní čas není namístě, např.:

Znal, co jiní neznali, ale neznal, co jiní znali. Faktická préterita.

Konstatování dvou různých niterných stavů je tu syntakticky spojeno v souvětí, které jen formálně je stejné, jako spojení navozujícího výrazu s vyjádřením navozeného niterného stavu.

Pozn. Nesmí nás mást případ tohoto typu: Matka viděla (cítila, tušila, prozradila otci, byla rozmrzena), že se dcera nemůže rozhodnout ani pro jednoho z nápadníků. Nejde tu o oddělené vyjádření niterného stavu dvou různých osob, uvedené ve vztah syntaktický, nýbrž o vyjádření niterného stavu jedné osoby. Matka pozoruje, cítí, tuší, sděluje, co se děje s dcerou: vyjádření niterného matčina stavu je navozeno větou řídící, kdežto věta závislá vyjadřuje obsah matčina niterného stavu. Proto je tu užito relativního času: nemůže. Kdybychom chtěli konstatovat odděleně dva niterné stavy, musili bychom volit jinou větnou formu, např. Dcera se nemohla rozhodnout … a matka to viděla, tušila atd.

Někdy i při stejné větné formě může být buď faktický čas, nebo čas relativní, ale rozdíl je v pojetí:

Čekala na něho, až přišel. Syntaktické spojení dvou dějů v jeden souvětný celek: Čekala na něho. Konečně přišel.

Čekala na něho, až přijde. Význam: Řekla si, že bude čekat tak dlouho, až přijde. Zda skutečně přišel, věta neříká.

Pro chápání tzv. relativních časů je důležité i to, že je-li věta s relativním časem přímo rozvita větou na ní závislou, má i tato závislá věta relativní čas. To je případ velmi častý, např.:

Ochotně a rád slíbil, že učiní vše, čeho si budou přát (Jirásek). Jiří podotkl, že udělá vše, co se na něm žádá, ačkoli není přesvědčen, že je to nutné. (Všechny věty vedlejší jsou uvedeny jako výrok Jiřího, tedy jako vyjádření jeho niterného stavu).

Srov. s tím toto vyjádření:

Jiří podotkl, že udělá vše, co se něm žádá, ačkoliv nebyl přesvědčen, že… (Zde jsou uvedeny dva niterné stavy Jiřího odděleně od sebe; druhý niterný stav není vyjádřen jako výrok Jiřího, nýbrž je připojen jako vnější konstatování.)

Už z těchto neúplných náznaků vidíme, že se termínem relativní [193]časy naznačuje jen vnější, formální znak, který signalizuje, ale plně nevystihuje podstatu věci. Podstatou věci je toto: Jde tu o komplexní, v zásadě dvoudílné vyjádření niterného stavu. Navozující výraz uvádí toto vyjádření do kontextu, tedy do celkové souvislosti: vyjadřuje povšechně kvalitu niterného stavu a způsob, jak se vyjevuje navenek. Je vyjádřen v čase faktickém. Obsah niterného stavu, vyslovený ve větě navozené, je vyjádřen buď jako přítomný vzhledem k významu navozujícího výrazu, nebo jako budoucí, nebo jako minulý. Jde tu tedy o posunutí časové roviny toho druhu, jaké je v přímé řeči: časové měřítko je zpřítomněno, tj. vztaženo k okamžiku, kdy osoba obsah svého niterného stavu přímo říká (navozovací výraz je sdělování), nebo si jej jen myslí, popř. pociťuje, „říká sama pro sebe“ (navozovací výraz je myšlení nebo cítění) anebo si uvědomuje jeho vznik smyslovým vnímáním. Z toho plyne, že nezáleží v zásadě na faktickém čase věty, jež obsahuje navozovací výraz, záleží jen na tom, zda při tomto časovém posunu je stav přítomný či minulý nebo budoucí. Nejde tu tedy o vyjádření časové relativnosti, nýbrž o vyjádření času vzhledem „k individuální časové pozici“ osoby, jak říká L. Doležel l. c. 27 (ale má na mysli jen stav v řeči polopřímé a nevztahuje jej na celou problematiku tzv. relativních časů, kterou neřeší). Bylo by tedy záhodno uvažovat o jiném termínu pro tzv. relativní časy v češtině. Mohlo by se uvažovat o návratu k původnímu Šmilauerovu označení (s menší úpravou): druhotné neboli sekundární časy. Tento termín sice nevystihuje podstatu věci, ale dobře rozlišuje dvojí funkci časů v češtině: funkci základní, primární a funkci posunutou, sekundární. Osobně bych se přimlouval za termín subjektivní časy. Tento termín naznačuje, že platnost slovesného času je vztažena — za podmínek, které jsme výše popsali — vzhledem k osobě, o jejímž niterném stavu se mluví. Takto usměrněnou platnost výroku označuji jako subjektivitu (viz. článek Subjektivnost a polarita výrazu, Naše řeč 58, 1975, s. 1n.). Šlo by tu o subjektivitu posunutou z 1. osoby sing. do libovolné osoby.

3. 2. Původ užití subjektivních časů v češtině není dosud probádán. Podle dokladů v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého IV, Praha 1929, dá se soudit, že jsou dvojího původu.

a/ U sloves smyslového vnímání je věta závislá uvedena beze spojky nebo výrazem a, nali, že, ež. Fr. Trávníček (Historická mluvnice česká III, Praha 1956, 40—60) vykládá tyto výrazy jako původní upozorňovací a citové částice, vyjadřující podiv, překvapení. Např.:

[194]Ctirad uzřě, nali dievka pláče (Dalimil) „Ctirad uzřel, hle, dívka pláče“. Prézens tu má platnost, která se původně rovnala platnosti prézentu historického.

b/ U sloves říkání byla uváděna zpravidla řeč přímá, často s upozorňovací částicí že. Vývoj postupoval tak, že nastal posun v osobě slovesné a částice že nabyla platnosti spojky.

/Císařovna/ vece, žeť po mém milém nechci déle živa býti (Dalimil).

/Dva učenníci/ pravila, že sú ho poznali v lámání chleba (Hus).

Tedy subjektivní časy nepřímé řeči jsou svým původem časy řeči přímé, která je zpřítomněním výroku, bez zření na faktický čas věty uvozovací. Subjektivita řeči nepřímé vznikla ze subjektivity přímé řeči.

Vidíme tedy, že subjektivita dnešních našich časů má základ již ve staré češtině. Při subtilnějším rozboru můžeme dokonce rozeznat stopy dvojího jejich původu.

4. Subjektivní časy jsou, zdá se, charakteristické pro všechny slovanské jazyky. Bylo by záhodno provést zde hlubší rozbor. V jiných jazycích jsou i jiné prostředky: časy relativní, neurčité tvary slovesné a konjuktiv.

Časy relativní jsou základním prostředkem pro románské jazyky, jsou též v angličtině. Platí tu tzv. souslednost časová. Po přítomném čase věty navozovací se současnost, předčasnost, následnost vyjadřuje časem přítomným, minulým, budoucím. Po minulém čase se však současnost vyjadřuje minulým časem, předčasnost předminulým časem a následnost tzv. minulým futurem (který nabyl též funkce kondicionálu).[4]

Maximální využití neurčitých časů slovesných, které nevyjadřují čas, nýbrž časový vztah, nacházíme v latině; ta má infinitiv aktiva i pasíva pro současnost (amare — amari), pro předčasnost (amavisse — amatum esse) i pro následnost (amaturum esse — amatum iri). Na češtinu, která má jen jeden infinitiv, latinský stav nemohl působit. Nepřešel ani do románských jazyků.

Konjunktiv je slovesný způsob označující nejistotu, přání ap. Je to modus po výtce subjektivní. Byl v latině (tam, kde nebylo možno užít tvaru neurčitého), je ve franštině (hlavně na vyjádření pochybnosti [195]a citu) a objevuje se i v němčině (hlavně po minulém čase navozovací věty). Čeština nemá konjuktiv (jako slovanské jazyky vůbec) a vliv jeho latinského užívání se projevoval — hlavně ve starším jazyce — častějším užíváním kondicionálu.

Jak vidíme, studium subjektivních časů v češtině a ve slovanských jazycích i jejich ekvivalentů v jiných jazycích je důležité jak pro jazykovou teorii, tak i pro jazykovou praxi. Zůstáváme mu stále ještě mnoho dlužni, cenné však je, že si tento dluh dnes dobře uvědomujeme.

---

[1] Podrobněji jsem o tom psal v čl. Poznámky k relativnosti slovesných časů. Sborník statí o jazyce a překládání. Acta Univ. XVII. Novembris, Praha 1972, s. 37—72.

[2] Větší pozornost se tomuto jevu věnuje až v posledních desetiletích. J. Gebauer ve své historické mluvnici se o něm nezmiňuje. V Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské II, Skladba, Praha 1926 J. Gebauera a V. Ertla se jen stručně poznamenává (§ 805,2): „Prézens sloves nedokonavých vyjadřuje také děj relativně přítomný, tj. přítomný jen vzhledem k jinému ději minulému nebo budoucímu. Takový prézens bývá nejčastěji ve větách obsahových.“ Podobnými slovy se mluví v České mluvnici B. Havránka — A. Jedličky, Praha 1960, § 135,4: „Ve větách obsahových vyjadřuje se současný děj zpravidla ustáleným způsobem: tvary prézentními slovesa nedokonavého.“ Připomíná se, že je tu jisté kolísání.

Vl. Šmilauer prvně rozlišil tři gramatické kategorie užití slovesných časů: I. prvotné (primární) časové stupně (tj. přítomnost, minulost, budoucnost), II. mimočasovost, III. druhotné časové stupně (vyjadřující současnost, předčasnost a následnost); viz Naše řeč 18, 1943, s. 173n. a Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 149—165. Uvádí, že druhotných stupňů se užívá ve vedlejších větách substantivních, kdežto ve větách adjektivních a příslovečných jsou jen stupně prvotné (ib. 177—8). Toto třídění i výklad uplatnil i ve své Novočeské skladbě, 1. vyd. 1947, § 451—4, 458. Ve 2. vyd. z r. 1966 pozměnil terminologii: I. základní časy, II. mimočasovost, III. relativní časy a přidal připomínku, že relativní časy se vyskytují ve vedlejších větách substantivních, když blíže vykládají obsah slovesného výrazu chudého obsahu (pozorování, pravení, myšlení, chtění atp.).

Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny II, Skladba, Praha 1949, § 816 hovoří o trojím čase: základním, poměrném a o mimočasovosti. K poměrnému času se přihlíží ve vedlejších větách obsahových, kdežto ve vedlejších větách doplňovacích a ve větách hlavních jsou jen časy základní. Podrobně si všímá, kdy se poměrný čas shoduje se základním a kdy je rozdíl. Trávníčka se drží i J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny. Fr. Kopečný, Základy české skladby, 1958, § 25, správně říká, že nemáme formy na vyjádření relativnosti; termín relativní časy přesto uvádí, jejich problémem se však nezabývá. Zvláštní postavení tu mají výklady L. Doležela, Slovo a slovesnost XIX, 1958, s. 27, ale o nich pohovoříme později.

Z hlediska generativní gramatiky se relativními časy zabývá Jarmila Panevová ve stati Relativní čas a rekurzívní vlastnosti významu času (v knize Čas a modalita v češtině, Acta Univ. Carolinae, Philologica, Monographia sv. 34, 1971). Rozlišuje okamžik promluvy, okamžik děje a referenční bod slovesa. Referenčním bodem slovesa věty hlavní je okamžik promluvy (vzhledem k němu je děj vyjádřený slovesem přítomný, minulý nebo budoucí). Referenčním bodem přísudkového slovesa obsahové věty je okamžik děje odpovídající slovesu řídící věty (sloveso věty obsahové je v čase relativním, vyjadřuje současnost, předčasnost nebo následnost).

[3] Časy v řeči polopřímé jsou uváděny zpravidla ve vztah s časy v řeči přímé, nikoli s případy tzv. časů relativních. Viz J. Haller, Naše řeč XIII, 1929, s. 122, a L. Doležel, l. c. v pozn. 2, s. 27. To je plně pravda, ale s přímou řečí větší část případů s časy relativními souvisí, jsou od ní přímo odvozeny, jak se o tom bude hovořit dále.

[4] Tento vývoj byl dobře možný i ve staré češtině, ale nenastal. Zvítězilo pojetí časů subjektivních. Relativní časy francouzské ap. působí našim překladatelům dosti potíží; většina odchylek, které cítíme přímo jako chyby, vzniká vlivem relativních časů originálu. Takový vliv může být velmi silný. Jak ukazuje B. Ilek (Časopis pro moderní filologii 35, 1951, 102—8), v ruštině přešel až do jazykové normy.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 186-195

Předchozí Petr Sgall, Petr Piťha: Některé výsledky nových postupů v novočeské skladbě

Následující Jaromír Spal: Větné členství instrumentálu komitativního