Časopis Naše řeč
en cz

Podnětná práce o doplňku ve slovenštině

Karel Svoboda

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Monografie Jána Kačaly Doplnok v slovenčine, která vyšla v r. 1971 v SAV v Bratislavě, je výsledkem velmi pilného studia. Bohatý materiál (autor uvádí, že má k dispozici kartotéku s 22 000 lístky) je jedna z podstatných hodnot práce. Ke zkoumání materiálu přistupoval J. Kačala s důkladnou znalostí odborné literatury slovenské a české, ale také příslušných výkladů v pracích mnohých jiných slovanských jazykovědců. Cena monografie je ovšem i ve vlastní tvůrčí práci, v důkladné, poučené a podnětné analýze materiálu. Totéž však nelze říci o syntéze.

Více než 40 stran autor věnuje v podstatě chronologicky řazeným informacím o dosavadních výkladech doplňku, a to i v pracích, v nichž náš doplněk není pojmově, resp. terminologicky osamostatněn. Připojuje nezřídka kritické poznámky, avšak nevyvozuje, jak bychom očekávali, z této jinak záslužné části své práce a ovšem spolu s tím z vlastního zkoumání to pojetí doplňku, které pokládá za správné, nýbrž následující kapitolu začíná bez navázání na předchozí touto definicí, jak říká „na rovine čisto syntaktickej“: „Doplnok je vetný člen, ktorý sa vzťahuje dvoma rozličnými vzťahmi na dva vetné členy [90]zároveň, a to na podmet a prísudok, alebo na predmet a prísudok (vetný základ). Doplnok je neplnohodnotný, resp. druhotný prísudok“, s. 54.

Definice je sice první kapitolou zčásti připravena, ne však z ní vyvozena; k jejímu pochopení je čtenář přiváděn až na následujících sto stranách. Nehledí se v ní k výkladům, podle kterých se doplněk vztahuje také k příslovečnému určení (viz na s. 11 autorův citát definice J. Gebauera),[1] resp. k přívlastku (např. Obálka desky vydané jako bezplatná prémie),[2] třebaže J. Kačala sám dále obdobné případy uvádí (např. Vyrovnávanie sa s dôsledkami obdobia, charakterizovaného ako panstvo kultu osobnostis. 129, ale i na s. 130, 131). Není vyvrácen výklad, že doplněk je v systému vedlejších větných členů (asymetrickým) protějškem přívlastku (ne ovšem jeho druhem), že se s ním shoduje v tom, že blíže určuje podstatné jméno nebo zájmeno v platnosti různých větných členů.

Nápadným případem toho, že autor v syntéze opouští, co bylo zjištěno v analýze, je tvrzení, že doplněk neurčuje žádný rozvíjející větný člen (s. 251, 95), takže je prý samostatnou kategorií (s. 96). Opomíjí se tak doplněk k předmětu, k příslovečnému určení, k přívlastku. Autor sám na s. 54n. říká, že se doplněk váže na podmět, resp. na předmět predikativním vztahem, a v poznámce dodává, že predikaci chápe jako „osobitný prípad závislosti“ jako druh determinace.

Dále vysvětluje, že je to predikace nepravá, neplnohodnotná, polopredikace proto, že je možná jen v takové větě, ve které je větotvorný vztah už uskutečněn. S tímto pojetím polopredikativní povahy doplňku souvisí autorův názor, že přísudkové sloveso ve větě s doplňkem musí být vždy plnovýznamové (s. 112; nerozlišuje tedy doplněk určující a doplňující), takže doplněk podle něho je vždy pouze fakultativní člen konstrukce kromě konstrukcí s kvantitativní sémantickou náplní (s. 251), a že doplněk nevstupuje do vlastní intenční struktury (s. 79n., 83). Avšak v mnohých dokladech, které sám na doplněk uvádí, jde o slovesa, která plnovýznamová nejsou, např. stát se, jevit se, projevovat se na s. 175.

S připomenutým pojetím polopredikace souvisí i omezení doplňku k podmětu na konstrukce s finitním slovesem[3] proto, že doplněk může být jen u slo[91]vesa, jež má „takú intenciu, ktorá alebo predpokladá jeho agensa, alebo značí realizáciu jeho vonkajšieho zásahu“ (s. 77). V konstrukcích jako Nie je také ľahké príst do cieľa prvý není vyjádřen agens (slovesem „v určitom tvare“),[4] a proto J. Kačala soudí, že výraz prvý není doplněk, nýbrž příslovečné určení (s. 78n.). Je však zřejmé, že výrazem prvý je zde determinován také agens, tentokrát však jen implikovaný (nevyjádřený a obecný), jinými slovy, agens je zde předpokládán. Takovou konstrukci nelze odtrhovat od konstrukce s finitním slovesem, např. Musím přijít do cíle prvý.

Na rozdíl od vztahu k podmětu, resp. k předmětu „podmetový“ doplněk je podle J. Kačaly k predikátu ve vztahu koordinace (přiřazení). Protože však přísudek jako primární predikát a doplněk nejsou na stejné úrovni (tj. syntaktické — s. 59), jde prý o nepravou koordinaci (s. 62, 107). O doplňku k předmětu J. Kačala nejprve říká, že „nevystupuje … ako priradený druhý predikát“ (s. 66, 69n.), ale později v práci (s. 138, 250) mluví o dvojím predikativně koordinativním vztahu doplňku k podmětu a přísudku, ale i k předmětu a přísudku. Důkaz koordinačního vztahu[5] se spatřuje v tom, že konstrukci s doplňkem lze transformovat na „dve predikatívne syntagmy spojené zlučovacím vzťahom“ (s. 60): (1) Hľadel som na ňu celý prekvapený (2) Hľadel som na ňu a bol som (pritom) celý prekvapený.

Je však třeba počítat s tím, že transformací může vznikat jiná syntaktická konstrukce. Tak je tomu i v uvedeném případě: Obě věty vyjadřují týž věcný obsah[6] (mají týž denotativní význam), avšak rozdílný význam syntaktický, mají rozdílnou sémantickou strukturu. V konstrukci (2) jsou sice obě věty spojeny vztahem koordinace, avšak z toho neplyne, že by doplněk v konstrukci (1) byl k predikátu také ve vztahu koordinace, ani jakési koordinace nepravé, leda snad že bychom tím myslili koordinaci věcněobsahovou.

Mezi doplňkem k podmětu a přísudkem není ani vztah determinace, jak správně J. Kačala vykládá (s. 64). Je však mezi doplňkem k předmětu a předmětem kromě doplňkového infinitivu; ten k předmětu ve vztahu determinace není.[7] Transformace, kterou J. Kačala uvádí, tento rozdíl mezi doplňkem infinitivním a doplňkem adjektivním zastírá: … vidiac Doricu vchodiť do izby → … vidiac Doricu vchodiacu do izby (s. 142).

Ne dost důsledný postup od jazykové formy k sémantické struktuře se projevuje také ve výkladu konstrukcí typu Starenky pozreli na seba celé zdesené. J. Kačala neurčitě říká, že v adjektivu celý „kríži sa … adjektívna forma s príslovkovou sémantikou“ (s. 163), že toto adjektivum v případech jako Vrátil sa domov celý preč „uvádza tvarovo nevýrazný prvok (preč, hŕŕ)“ (s. 164), že jde „o isté protirečenie [92]medzi formálnou a významovou stránkou“[8] (s. 163). K výkladu v mém článku cit. v pozn. 5, s. 318 je vhodné ještě dodat, že adjektivum celý nemá v oněch spojeních význam ‚úplný‘, nevyjadřuje úplnost, nýbrž velký rozsah, velkou míru (viz SSJČ I, s. 202) vlastnosti, jak se projevuje na nositeli vlastnosti. Proti pojetí doplňku jako postupně rozvíjejícího tu nesvědčí frazeologická spojení typu Vrátil sa domov celý preč; i zde se adjektivum celý vztahuje k podmětu, proto se jindy říká Vrátila sa domov celá preč. Adjektivum celý i zde vyjadřuje, že konatel děje byl jakoby celý (tj. ve vysoké míře) rozrušený.

V třetí a čtvrté kapitole (Podmetový doplnok, Predmetový doplnok), v nichž podává především, jak sám říká, repertoár výrazových prostředků, kterými se vyjadřuje doplněk v slovenštině, uvádí velmi důkladné soupisy doplňkových trpných příčestí a adjektiv roztříděných z hlediska lexikálního např. na skupiny příčestí vyjadřujících duševní stav ‚subjektu‘[9] a tělesný stav ‚subjektu‘, ale také příčestí a adjektiva, která prý vyjadřují odstín příčiny, podmínky, resp. přípustky, např. No ona si ho veľmi nevšíma, zaujatá svojimi starosťami (s. 153). Triezvy bol na nevydržanie, neustále a podozrievavo nás pozoroval (s. 159). — Lebo opitého sa nebojí (s. 200). — Dovediem ho sem hoc aj rozospatého (s. 200). Tu (a jinde) výrazy zaujatá, triezvy, opitého, rozospatého nemají lexikální významy příčiny, podmínky, resp. přípustky, nýbrž obsahové složky, které pojmenovávají, jsou v příčinném, podmínkovém, resp. přípustkovém vztahu k obsahové složce vyjádřené jinými slovy téže věty.

Neobjasněno zůstalo, jak J. Kačala chápe rozdíl mezi stavem podmětu, resp. předmětu (přesněji: toho, co je podmětem, resp. předmětem vyjádřeno, tj. stavem konatele nebo nositele) a jejich vlastností — viz např. s. 19, 23, 25, 150.

Škoda, že J. Kačala ve své důkladné práci, odmítaje právem názor, resp. formulaci, že doplněk je gramatický přívlastek (A. A. Potebňa, s. 37) nebo přívlastek vztažený přes sloveso (F. Kopečný, s. 56), nedocenil podstatný (pojmově konstitutivní) rys doplňku, který záleží v tom, že určuje substantivum (zájmeno) prostřednictvím slovesa (viz opět A. A. Potebňa, s. 37, Kopečný, s. 56, i můj čl. K pojetí doplňku, NŘ 49, 1966, s. 201). S tím souvisí jeho omezení doplňku na spojení se slovesy plnovýznamovými, jak už bylo připomenuto, i to, že předložkový výraz u sloves typu pokladať koho, čo za koho, čo nepovažuje za doplněk[10] (proto, že předložkový pád je zde vazebný[11] — s. 141, [93]84). Avšak jestliže pojmeme sloveso jako zprostředkovatele vztahu mezi doplňkem a substantivem (zájmenem), pochopíme, proč sloveso může tento vztah vyjadřovat nejen lexikálně, ale také syntakticky, rozhodovat o pádu doplňku.

Nedocenění slovesa jako prostředníka v konstrukcích s doplňkem se projevuje také tak, že práce věnuje v doplňkových konstrukcích podstatně menší pozornost lexikální sémantice sloves než lexikálním významům slov v platnosti doplňku.[12] Také proto určuje někde jako doplněk výraz, který má platnost volného přívlastku, např. a preto ho, šoférsky hlboko zamysleného, ani nenapadlo šliapnuť na plyn (s. 200). Protože jindy není zřejmé, zda tuto predikativně zprostředkující funkci sloveso má, není ani zřejmé, zda jde o doplněk, či přívlastek; větný člen je pak syntakticky nevyhraněný: Je pevný (sneh), lebo má niekoľko vrstiev utlačených do seba (s. 205). Jindy by pomohl zřetel ke kontextu, např. v analýze dokladu Ale pri plodonosnom viniči stáli zapriahnuté kone, bývalé Maxiho kone (s. 144). Autor v závěru říká, že „doplnkový výraz je veľmi často jadrom (resp. časťou jadra) výpovede“ (s. 252), ale ve vlastních analýzách kontextu nevyužívá,[13] hledí však k pauze a melodii, zkoumá možnost přemístění výrazu (např. na s. 146).

K pojetím J. Kačaly a k důsledkům, které z nich vyvozuje, k jeho argumentům (např. transformačním) a k důslednosti a ucelenosti výkladů je tedy možné mít výhrady, je však třeba práci přiznat záslužné místo ve výkladech o stavbě jednoduché věty pro její materiálovou fundovanost a analytické úsilí. Nejde tu však jen o podnětnost názorů, které autor nezřídka sdílí s některými svými předchůdci, a o materiálové bohatství, ale i o výsledky, ke kterým dospěl. Patrně nejvýznamnějším přínosem jeho práce jsou výklady o doplňku k podmětu a k předmětu vyjádřeném předložkovými výrazy, tj. o doplňku neshodném (viz např. s. 143); uvádí cenné doklady pracně roztříděné podle užívaných předložek (viz s. 185n., 238n.). Konstatuje (s. 143), že tu nelze přímo užít známého transformačního pravidla Šmilauerova,[14] neboť při transformaci slovesa na dějové substantivum se prý vyžaduje přívlastek shodný (neplatí bez omezení). Ale ani koordinační kritérium (s. 186) není přesvědčivé. Větu Sedela doma s rozbolenou hlavou transformuje na souvětí Sedela doma a bolela ju hlava a spatřuje v tom důkaz, že výraz s rozbolenou hlavou je doplněk. Avšak ve větě Stál tak chvíľu s roztiahnutými nohami, jak správně konstatuje J. Kačala, jde o příslovečné určení, a přece nemůžeme vyloučit transformaci Stál tak chvíľu a mal (pritom) roztiahnuté nohy. A naopak ve větě Dopadol na zem pri (plnom) vedomí určuje předložkový výraz jako doplněk, a přece pokus o transformaci na souřadné souvětí by nás sotva mohl uspokojit.

[94]Nejpřesvědčivější v takových případech je výklad, kterého se pak J. Kačala nedrží, že ve větě Z vojny sa vrátil bez pravej ruky předložkový výraz „vyjadruje vo vete príznak prisudzovaný podmetu popri príznaku vyjadrenom prísudkom“ (s. 185),“ „príznak bez pravej ruky sa pririeka podmetu počas jeho návratu z vojny“.

O bohatství materiálu, ze kterého J. Kačala vycházel, svědčí i doklady na poměrně řídké věty doplňkové uvozené výrazy že, aby, keď[15] (s. 87n., 230n.). Pozornosti si zaslouží mimo jiné také výklad o doplňkové platnosti pouze přechodníku vyjadřujícího děj současný[16] (v němž se opírá o J. Ružičku), výklady o doplňku vyjádřeném číslovkou základní (určitou i neurčitou — s. 108, 117) a vůbec o kvantitativním doplňku (s. 245n.), o rozlišování doplňku a příslovečného určení.[17]

Souhrnně lze říci, že monografie J. Kačaly je záslužným, podnětným příspěvkem k hlubšímu výkladu stavby jednoduché věty pro svůj bohatý materiál, ale i některá osobitá pojetí (je nepodstatné, že J. Kačala měl v nich předchůdce) a pro podrobné analýzy opírající se kriticky o důkladnou znalost odborné literatury. Z práce vyplývá mimo jiné, že i monografické výklady o jednom větném členu je nutno podávat se zřetelem k druhým, aby bylo vyloženo jeho místo v systému větných členů.


[1] Viz můj čl. K předpokladům jazykovědné syntaxe, SaS 33, 1972, s. 13, pozn. 20.

[2] Viz F. Daneš, Jeden typ doplňku se spojkou jako“, NŘ 48, 1965, s. 268. — Pro J. Kačalu je však zjištění, že nadřazený výraz nemá platnost podmětu nebo předmětu, kritériem toho, že nejde o doplněk. Tak je tomu podle něho např. v dokladu Sedeli sme ticho na konci dlhého radu pospájaných stolov, prázdnych a poutieraných. Výraz prázdnych a poutieraných není zde doplňkem proto, že není výrazu stolov přisuzován prostřednictvím slovesa (sedeli sme).

[3] J. Kačala užívá termínů doplnok podmetový a predmetový doplnok. Termíny doplněk předmětový, příslovečný, popř. přívlastkový jsou však potřebné a více oprávněné k označení doplňku s některými rysy předmětu, příslovečného určení, popř. přívlastku (viz můj čl. cit. v pozn. 1. s. 316n., a čl. Izomorfie a heteromorfie ve stavbě jednoduché věty, Studia slavica Pragensia 1973, s. 129n.

[4] Ze svého bohatého materiálu však uvádí doklady na doplněk i ve větách s citoslovcem, např: … potom (kuna) taká mokrá hybaj po mne (s. 78).

[5] K pojetí koordinace viz čl. cit. v pozn. 1, s. 12n., a můj čl. Poznámky k problematice doplňku, SaS 30, 1969, s. 313n., odst. 6.

[6] Viz Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 16n.

[7] Viz můj Infinitiv v současné spisovné češtině, Praha 1962, s. 107.

[8] K souladu mezi syntaktickou formou a syntaktickým významem viz Souvětí spis. češtiny, s. 18.

[9] Správně konatele, resp. nositele děje — k tomu čl. cit. v pozn. 5, s. 310, pozn. 4.

[10] Avšak např. v dokladu (arkádový priestor) slúžil hercom za úkryt i šatnicu (strana 119) hodnotí předložkový výraz jako doplněk.

[11] U F. Trávníčka hodnotí jako cenné, že vyloučil z doplňku případy, které prý do něho nepatří: pokládají ho za čudáka, vymenovali ho starostom, urobil ho veselým — s. 18. Srov. čl. cit. v pozn. 5, s. 316.

[12] Pozornosti by si zasloužilo i to, že neříkáme Bratr četl pilný, ale např. Bratr četl pilný a soustředěný (viz čl. cit. v pozn. 5, s. 315, odst. 27).

[13] Neuvádí ani soupis děl, ze kterých excerpoval, pouze jména autorů.

[14] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 334.

[15] Srov. se situací v češtině; tu na rozdíl od slovenské jazykovědy unikaly pozornosti jazykovědců patrně až do mého Souvětí spis. češtiny (skripta), Praha 1970.

[16] Srov. čl. cit. v pozn. 5, s. 310.

[17] Viz mimo jiné též Kačalovo stanovisko k transformacím H. Křížkové na s. 33, srov. s výkladem v Metodice vyučování českému jazyku a slohu na školách 2. cyklu, Praha 1965, s. 102, a s mou poznámkou v Zeitschrift für Slawistik 14, 1969, s. 711.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 89-94

Předchozí Zdeňka Sochová: Slovenský sborník z lexikologicko-lexikografické a konfrontační problematiky

Následující Jaroslav Kuchař: Za Františkem Váhalou

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1