Za Františkem Váhalou

Jaroslav Kuchař

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 29. 12. 1974 zemřel v nemocnici v Novém Jičíně, tedy blízko svého rodiště (narodil se 29. 1. 1911 v osadě Jičina u Starého Jičína) dr. František Váhala, CSc., dlouholetý člen pracovního kolektivu Ústavu pro jazyk český ČSAV. I když posledních deset let věnoval dr. Váhala větší část svého zájmu jinému vědnímu oboru, egyptologii, ani v této době nezpřetrhal pouta, která ho vázala k jeho oboru základnímu, k bohemistice, k vědeckému výzkumu českého jazyka a péči o jeho kulturu. Byl i v této době stále členem pravopisné komise při Vědeckém kolegiu jazykovědy ČSAV i členem ortoepické komise Ústavu (jako člen této komise se ještě v posledním období podílel na zpracování významného kolektivního úkolu — pravidel výslovnosti slov přejatých) a nepřestal se živě zajímat ani o otázky jazykové kultury. Pociťuje [95]tedy i bohemistika a bohemisté jeho ztrátu velmi citelně. Vždyť v jeho osobě odchází vlastně první z té generační skupiny pracovníků, kteří stáli v poválečných letech při počátcích Ústavu pro jazyk český a pomáhali tak z někdejšího úzce specializovaného pracoviště budovat komplexní badatelské středisko, které si získalo uznání mezi jazykovědci celého světa i autoritu naší veřejnosti. Fr. Váhala věnoval tomuto úkolu své nejlepší síly a zkušnosti, svou energii a píli.

Žák akad. Trávníčka a akad. Havránka na brněnské filozofické fakultě je po pedagogickém působení na středních školách před válkou a za války povolán v roce 1946 do tehdejšího nově zřízeného ústavu. Zde zpočátku za vedení prof. Al. Jedličky a v těsné spolupráci s ním pomáhal uplatňovat pokrokové zásady jazykové kultury, již dříve teoreticky probojované, v praxi a uvádět je v život. Po odchodu Al. Jedličky na Karlovu univerzitu stává se vedoucím oddělení pro současný spisovný jazyk a jeho činnost se rozrůstá do značné šíře i hloubky: přejímá interní vedení Jazykového koutku Čs. rozhlasu (je i spoluredaktorem prvních tří knižně vydaných výběrů) a je autorem nesčetných relací tohoto oblíbeného pořadu. Píše do novin i odborných časopisů, je od r. 1953 do r. 1965 členem redakční rady Naší řeči (v letech 1957 až 1964 vykonával i funkci výkonného redaktora), přednáší v redakcích, v ústředních i jiných institucích, na vysokých školách, vydává i rediguje knihy a sborníky. Účastní se na většině významných kolektivních prací vycházejících z Ústavu: spolupracuje při vydávání Slovníku spisovného jazyka českého (pečuje tu o tvaroslovnou a pravopisnou stránku slovníkových hesel), podílí se jako jeden z čelných autorů na přípravě a vydání Pravidel českého pravopisu v r. 1957 (i jejich školního vydání v r. 1958) a pomáhá probojovávat jejich zásady v praxi, je i autorem studie v rozsáhlém kolektivním popisu současného tvoření slov v češtině (zpracoval tu některé sémanticko-slovotvorné skupiny jmen.)

Ve středu jeho odborného zájmu jsou vedle otázek pravopisných především otázky mluvnické, zvláště tvaroslovné, a to z hlediska soudobé spisovné normy a její kodifikace. Jeho bohaté faktické znalosti velmi rozmanitých tvaroslovných a pravopisných problémů v češtině i zřetel k potřebám současné jazykové praxe a jazykové výchovy určují jeho přístup ke kodifikaci spisovné normy ve smyslu demokratizace spisovného jazyka; a projevuje se to i v účinném uvádění kodifikace do praxe v řadě článků a knižních publikací. Toto zaměření je patrné od jeho prvního článku publikovaného v roce 1946 v Rudém právu (K demokratizaci spisovného jazyka).

Při této závažné kodifikační činnosti vychází nejen z jasných teoretických předpokladů a z vytříbeného smyslu pro současný jazyk, opírajícího se i o vlastní jazykové povědomí (mimochodem po celý život výrazně moravské); je poučen i z jazyka našich klasiků z minulého století, které důvěrně zná a studuje. Jako vzorný editor vydává např. Wintrova Mistra Kampana, svazek spisů Tylových a zejména ovšem spisy B. Němcové, [96]její Pohorskou vesnici, Slovenské pohádky a pověsti, Národopisné a cestopisné obrázky ze Slovenska aj. Lidový podklad jazyka Boženy Němcové je mu velmi blízký, vždyť Váhala — a to je málo známo — sám zachycuje povídky a pohádky lidových vypravěčů z Ostravice a podává je v lašském nářečí. Rodný kraj se tedy v jeho díle nezapřel.

Největší úsilí pak věnoval Fr. Váhala postupem doby jazykové a stylové stránce publicistických textů a projevů. Spolupracuje s bývalým Novinářským studijním ústavem, vychovává studenty na žurnalistické fakultě, zpracovává a vydává pro novináře skripta a studijní pomůcky, píše stati do Sešitů novináře i do speciálních sborníků určených novinářům a rediguje je. Nejznámější z těchto sborníků jsou zvláště Jazyk a styl našich novin (1956), Kapitoly z praktické stylistiky (1957), O češtině pro Čechy (1960). Je mezi redaktory a žurnalisty přímo v redakcích téměř denodenně: absolvuje stovky přednášek a instruktáží, seminářů a konzultací a získává mezi pracovníky sedmé velmoci velkou autoritu jako vynikající znalec jazykově stylistických problémů současné publicistiky a výborný popularizátor jazykovědy.

Ovšem nejen tato pracovní a odborná stránka jeho činnosti, která mu přináší obecné uznání, zasluhuje obdiv. Obdivuhodné jsou i jeho lidské, charakterové vlastnosti: jeho houževnatost a svědomitost, zčásti zřejmě daná už původem, a jeho neustálá duševní svěžest mu nedaly ustrnout. Tyto vlastnosti mu umožnily, že ač už uznávaný odborník bohemista, vyhověl naléhavému pozvání ke spolupráci s egyptology, kteří byli počátkem šedesátých let náhle postaveni před závažné aktuální úkoly, a vrací se k oboru, který byl jeho životním snem již od chlapeckých let. Odborné základy pro studium egyptologie získal od prof. Lexy, později byl spolupracovníkem i prof. Žáby. Také zde dosáhl významných vědeckých úspěchů; jejich zhodnocení patří však už jinam.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 94-96

Předchozí Karel Svoboda: Podnětná práce o doplňku ve slovenštině

Následující Emil Dvořák: Nová práce o nářeční skladbě