Časopis Naše řeč
en cz

Slovenský sborník z lexikologicko-lexikografické a konfrontační problematiky

Zdeňka Sochová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník referátů z mezinárodní lexikologicko-lexikografické konference, pořádané v květnu 1970 ve Smolenicích,[1] vyšel r. 1973.

Je to v pořadí už třetí slovenský sborník toho druhu.[2] Ve srovnání s tematikou obou sborníků předcházejících je dobře vidět, že za dvacet let intenzívní práce na velkých slovníkových dílech dvojjazyčných i jednojazyčných, která v tomto období vznikla,[3] prohloubila se zjevně nejen sama slovníkářská teorie, ale i lexikologické aspekty s ní souvisící. V mnoha příspěvcích tohoto posledního sborníku uplatňuje se také soustavný pohled konfrontační.

Sborník obsahuje 27 příspěvků na této konferenci přednesených a je rozdělen do tří tematických okruhů.

První z nich, věnovaný slovní zásobě jako systému, je zaměřen na obecné otázky lexikologické a lexikálně sémantické, popř. ve spojitosti s otázkami obecně jazykovědnými vůbec. Otvírá jej referát M. Ivanové-Šalingové, která v kritickém přehledu seznamuje čtenáře se zahraničními jazykovědnými teoriemi o systému v lexiku, ponechávajíc stranou známé a přístupné koncepce české a slovenské. — Aktuálními otázkami lexikologie a lexikografie na základě současných jazykovědných teorií se zabývá závažný příspěvek L. V. Kopeckého. Na bohatém příkladovém materiále autor ukazuje, že se transformační problematika netýká jen lexikologické teorie, nýbrž že prostupuje v široké míře i práci slovníkovou. — Ve své stati o slově jako lexikální jednotce poukazuje Š. Peciar na to, že se slova realizovaná více tvary nechápou jednoznačně jako jediný lexém. Teoretické ujasnění samostatnosti takových lexikálních jednotek, jako jsou slovesná podstatná jména, zpřídavnělá příčestí, lexikalizované komparativy adjektiv, prostě vidové protějšky, různé typy zvratných sloves apod., má značný dosah i pro jejich adekvátní slovníkový popis.

V příspěvku o sémantické determinovanosti lexikálních jednotek podává V. Schwanzer — s využitím výsledků strukturální a generativní sémaziologie — zajímavý a pro lexikografickou teorii přínosný pokus o exaktní ana[86]lýzu významů lexikálních jednotek jejich rozložením na nejmenší významové prvky (složky, komponenty), a to z komplexního hlediska kontextově syntaktického. — Podobně i referát J. Horeckého o slovotvorném významu a kontrastivní (konfrontační) lexikologii vytyčuje požadavek zkoumání tzv. strukturních významů u celých skupin slov stejného významového typu. Teprve taková metoda bude skutečným porovnáním významových struktur dvou jazyků a dá základ kontrastivní lexikografii. — Dosud neřešenou otázkou rozdílu mezi významem a užitím slova se zabývá stať K. Olivy. V protikladu k předešlým dvěma příspěvkům se autor domnívá, že problémy významu nelze řešit spekulativně a opírat je jen o několik vybraných příkladů.

Druhý tematický oddíl je určen problematice dvojjazyčného slovníku jako konfrontace dvou lexikálních soustav. — V teoreticky dobře fundovaném příspěvku o jazyku a řeči v dvojjazyčných slovnících upozorňuje V. Gak (SSSR) na to, že překladové ekvivalenty, uváděné ve slovnících, se často nehodí na konkrétní kontexty. Je to dáno tím, že slovníkové ekvivalenty se vztahují k systému jazyka a jsou výsledkem pojmové abstrakce, kdežto situační ekvivalenty, založené na řečových realizacích, charakterizují konkrétní vlastnost(i) denotátu a jsou ovlivňovány celým kontextovým okolím. Slovníková stať má být organizována tak, aby vhodně odrážela ekvivalenci na úrovni jazyka i řeči. — Náročné požadavky na dvojjazyčnou lexikografii klade I. Poldauf, když žádá ověřování (slovníkové) ekvivalence studiem textů. V řadě jazykově formulačních rozdílů mezi angličtinou a češtinou se zamýšlí nad tím, ke kterým z těchto jazykových jevů musí přihlížet i lexikografie. — Úzce pojatý referát I. Grek-Pabisové, I. Dulewiczové a I. Maryniakové (Polsko) Odraz slovotvorné stavby lexikálního systému východiskového jazyka v dvojjazyčných slovnících nepřináší celkem nic nového.

Význam lexikální jednotky z konfrontačního aspektu je předmětem referátu E. Sekaninové. Ústřední otázkou dvojjazyčné lexikografie je určení překladového (definičního) ekvivalentu. Kontextově distribuční analýzou a konfrontací významové struktury lexikální jednotky jazyka východiskového a cílového se zjišťuje rozložení významových prvků (sémů) porovnávaných jednotek. Při nesymetrickém obrazu ekvivalence je třeba uvádět jako další ekvivalent každý nový výrazový prostředek (lexém).[4] — Na složitost problematiky překladového významu poukazuje rovněž D. Kollár. Podle něho je třeba při vydělování překladového významu vycházet z ekvivalence vztahu pojmenování k pojmenované skutečnosti (vztahu denotace); nelze tedy ani přenášet sémantickou strukturu východiskové heslové jednotky do jazyka cílového, ale ani ztotožňovat počet významů s počtem pojmenování cílového jazyka.

[87]Široce zaměřená, obsáhlá a promyšlená studie J. Filipce o ekvivalentech a synonymech v slovní zásobě teoreticky stanoví pojmoslovný rozdíl mezi těmito dvěma prostředky pro lexikologii a lexikografii tak důležitými (synonyma jsou prostředky vnitrojazykové konfrontace, ekvivalenty konfrontace mezijazykové), představuje různé typy ekvivalentů podle jazykových rovin a různá řešení (a nedůslednosti) ekvivalentnosti v lexikografické práci. Studie vyúsťuje v požadavek všestranné a přesné slovníkové charakteristiky ekvivalentů, zvlášť významově a stylově jen částečných, popř. jen kontextových. — Studiem výrazového plánu lexikální jednotky ve vztahu k obsahovému plánu v dvou příbuzných jazycích se zabývá M. O. Malíková. Nesymetričnost v zastoupení významových prvků (sémů) v obsahovém plánu dvou jazyků nemusí mít vždy odraz v různém členění výrazového plánu (na větší nebo menší počet ekvivalentů v příslušném jazyce). Rozhodující zde je, který významový prvek je důležitý z hlediska pojmenovacího. — Slovnímu spojení v slovní zásobě a v slovníku je věnována stať E. Kučerové; je výtahem z delší, již dříve otištěné studie. Autorka přesvědčivě a s přehledem seznamuje s problematikou jmenného slovního spojení a s různými možnostmi jeho využití jako exemplifikačního kontextu. Přispívá tím k dalšímu rozpracování této stěžejní otázky lexikografické teorie i praxe. Její referát se týká všech typů slovních spojení (volných, typických volných, ustálených lexikálně a frazeologicky).

Další dva příspěvky jsou věnovány otázkám frazeologické ekvivalence. J. Kout se zamýšlí nad konfrontačním přístupem ke studiu frazeologie na materiále rusko-českém; podrobněji — se zaměřením spíše konkrétně konfrontačním — o ekvivalentech frazeologismů v dvoujazyčném slovníku (na materiále ukrajinsko-českém) pojednávají V. Červená a E. Pokorná. Tento tematický okruh uzavírá stať E. Smieškové o kontaktových formulích v slovníku (zdvořilostních formulích, pozdravech, přípitcích, přáních apod.).

Třetí tematický okruh referátů je zaměřen na ústřední otázku slovníkové práce, tj. na lexikální jednotku v lexikografickém zpracování. První tři stati se týkají výběru slov v dvojjazyčných slovnících. Ve svém převážně materiálovém příspěvku sleduje N. Djordjevićová (Jugoslávie) repertoárové rozdíly v zaznamenávání několika vybraných typů odvozených slov s podružnými lexikálními rysy, jak se projevují v různých slovnících česko-jinojazyčných ve srovnání se slovníkem česko-srbocharvátským. — Konkrétním problémům při výběru hesel východiskového jazyka v chystaném slovníku česko-slovenském je věnován referát Š. Michaluse. Pro tento slovník, který nechce být úzce diferenční, je po našem soudu otázkou základní důležitosti stanovení míry diferenčního zřetele při výběru slovních prostředků (heslových slov, příkladových kontextů, frazeologismů). Protože jde o slovník současné živé slovní zásoby obou jazyků, je zde potíž s uváděním slov vymykajících se z živého úzu, ale z diferenčního [88]zřetele tak či onak potřebných.[5] — Hutný příspěvek Z. Sochové je pokusem o teoretické vytyčení kritérií pro univerzální heslový standard jako podklad pro dvojjazyčné slovníky.[6] Vychází vstříc dávnému požadavku lexikografických týmů pracujících na překladových slovnících, aby byl vypracován základní heslář současné české slovní zásoby (tzv. lexikálního standardu), který by byl univerzálně použitelný pro všechny slovníky česko-jinojazyčné (středního rozsahu).[7]

Otázku úlohy cizích slov v spisovné ruštině a jejich zpracování v slovníku (rusko-slovenském) probírá M. Filkusová. Po dobrém nastínění vnějších i vnitřních faktorů ovlivňujících přejímání cizích slov do ruštiny dospívá k stanovení několika skupin internacionalismů (mezinárodních slov vyskytujících se v několika evropských jazycích, z toho nejméně ve dvou jazycích světových), u nichž došlo během vývoje v přejímajících jazycích k významovým posunům; stav v ruštině srovnává se slovenštinou. — Pod důležitý pojem sémantizace heslového slova v dvojjazyčném slovníku zahrnuje V. Dorotjaková všechny prostředky, které pomáhají vymezit oblast užití a sémantické platnosti ekvivalentu. Nejvíc pozornosti věnuje gramatické charakteristice významu, zvláště slovesné rekci, a ilustraci významu v kontextu, zejména volbou výstižných volných spojení. Za nejdůležitější sémantizační postup pak pokládá vysvětlivky (zpřesnili bychom je na údaje o lexikálním obsazení subjektových a objektových valencí u sloves, na definiční vytčení distinktivních příznaků u slov příbuzných apod.). — O několika typech synonymních ekvivalentů pojednává ve svém příspěvku, založeném na zkušenostech získaných při práci na česko-slovenském slovníku, M. Pisárčiková.

Další tři příspěvky se zabývají gramatickou problematikou ve slovníku. Důmyslným rozpracováním různých způsobů adekvátního lexikografického popisu morfologických kategorií, které spoluurčují význam lexikální jednotky, i tvaroslovných údajů, uváděných v slovníku z důvodů informativních, se vyznačuje příspěvek L. Kroupové o podílu morfologie na struktuře slovníku. — Velmi podnětná a prohloubená stať J. Jehličkové nás seznamuje s výzkumem rekce ruského slovesa pro potřeby popisu slovní zásoby ruského jazyka i s jeho předběžnými výsledky. Cílem práce je slovník, který bude obsahovat formalizované rekční schéma každého slovesa a jeho lexikální obsazení (lexikální řady).[8] — Pro lexikografickou práci velmi uži[89]tečný je i poslední z třetice příspěvků, referát Z. Šromové o syntagmatice příslovcí v dvojjazyčném slovníku. Podává komplexní slovnědruhovou charakteristiku příslovcí a vytyčuje různé typy spojení s příslovci. — Závěrečný příspěvek A. Tejnora, týkající se výběru a stylistického hodnocení lexikálních jednotek z odborné vrstvy lexika, se dotýká problematiky početné skupiny odborných slov a slovních spojení pronikajících do běžně sdělovacích projevů, ale nekodifikovaných jako termíny.

Naprostá většina sborníkových statí je založena na dlouholetých slovníkářských zkušenostech autorů a opírá se o bohatý a výstižný materiál. Převážná část přispěvatelů zobecňuje výsledky svých výzkumů s využitím podnětů současných jazykovědných směrů a metod. I když se názory na mnoho otázek (např. na vydělování významů, zvláště překladových, a jejich slovníkový výklad, zejména pomocí definičních ekvivalentů, na klasifikaci slovních spojení atd.) nekryjí, sborník přispívá k zvýšení úrovně lexikologické a lexigrafické teorie. Uplatnění nových poznatků může značně zkvalitnit i úroveň právě vznikajících i chystaných slovníků.


[1] Slovo a slovník, Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1973, 255 s.

[2] První sborník (z konference bratislavské) vyšel r. 1953, druhý (z konference piešťanské) r. 1961.

[3] Jde především o Velký rusko-český slovník I—VI, Praha, NČSAV 1952—1964, a Velký rusko-slovenský slovník I—V, Bratislava, VSAV 1960—1970, z výkladových slovníků pak o Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha, Academia 1960—1971, a o Slovník slovenského jazyka I—VI, Bratislava, VSAV 1959—1968.

[4] Na této zásadě byl zpracován Veľký rusko-slovenský slovník a vychází z ní i připravovaný slovník česko-slovenský.

[5] V případech, kdy jde o otevřené řady slov slovotvorně velmi produktivních, jako jsou uvedená slovesa s předponou po-, vyjadřující malou míru slovesného děje, je třeba se omezit na uvedení několika reprezentantů pro vytyčení strukturních rozdílů mezi oběma jazyky, ale nelze zaznamenat všechna, i řídká slovesa tohoto typu.

[6] Poněkud kusý závěr článku jde na vrub tiskárny, kde se původní závěrečná pasáž ztratila.

[7] Takový heslář byl vypracován lexikografickým kolektivem Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a dán k dispozici Státnímu pedagogickému nakladatelství.

[8] Srov. k tomu Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben G. Helbiga — W. Schenkela (Leipzig 1969, 312 s.), podávající vedle výčtu valencí i sys-tematický popis syntakticko-sémantického okolí, dokumentovaný schematickými větnými modely.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 85-89

Předchozí Jaroslav Machač: K jubileu Josefa Filipce

Následující Karel Svoboda: Podnětná práce o doplňku ve slovenštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1